„Stranická linie“ ve vztahu k Fatimě (2001)
P. Paul Kramer
Poznámka vydavatele: Následující článek je upraveným přepisem přednášky přednesené na Fatimské mírové konferenci v Římě v říjnu 2001.
Naše Paní z Fatimy řekla, že Rusko rozšíří své omyly po světě. Jaké jsou tyto omyly Ruska? Když se nad tím zamyslíme, všichni velcí vůdci komunistických revolucí na počátku 20. století byli – jak zdokumentoval otec Manfred Adler ve svém díle Die Antichristliche Revolution der Freimaurerei (Protikřesťanská revoluce svobodného zednářství) – členy zednářské sekty. To přiznávali a oceňovali jejich lóžoví bratři.
Zednářská infiltrace Vatikánu
Omyly Ruska jsou omyly zednářství. Zesnulý Malachi Martin v jedné ze svých knih zmínil fakt – o němž říkal, že je ironií – že ze všech vlád na světě se zdá, že Vatikán je místem, kde se zednáři zakořenili nejvíce, více než v sekulárních vládách světa.
V Itálii platí zákon, že tajné společnosti zednářů musí míst registr svých členů. A v tomto registru nalezneme jména některých vysoce postavených duchovních Vatikánu.
Když svatý Maxmilián Kolbe poprvé v roce 1917 přijel do Ruska, viděl zde slavnostní průvod, veřejnou manifestaci zednářů. Nesli transparenty a na jejich transparentech bylo napsáno: „Satan bude vládnout z Vatikánu. Papež bude jeho otrokem.“ Jak toho chtěli dosáhnout? Co bylo jejich programem? Sami zednáři s nejvyšší arogancí prohlašovali: „zničíme Církev skrze svatou poslušnost.“
To znamená, že velice jasně vyjádřili svůj záměr infiltrovat řady hierarchie [Církve], aby získali posty s úřední pravomocí a mohli prosazovat svůj program a zednářskou politiku; prosazovat ji zneužitím Bohem daného úřadu církevní moci. Moc daná Kristem k vládě podle Božího zákona a k prosazování království Božího na zemi měla být přetvořena a překroucena. Tento úřad, jak zednáři oznámili, měl být využit k propagování toho, co oni sami nazývají proticírkví, anticírkví.
Když Naše Paní z Fatimy řekla, že se omyly Ruska rozšíří po světě, nemohlo to být v oné době ještě dobře pochopeno. Tyto tři děti v té době zajisté nevěděly, jaké jsou omyly Ruska. Když ale sestra Lucie psala své paměti, samozřejmě již věděla, jaké jsou hlavní omyly Ruska.
To, co se nachází ve třetím tajemství, odhaluje ještě více. Otec Joaquin Alonso hovořil o třetím tajemství jako o selháních a nedostatcích vyšší církevní hierarchie.
Sestra Lucie byla vždy připravená uvést věc na pravou míru, když kdokoliv učinil veřejné prohlášení o třetím tajemství, které bylo mylné. Její mlčení je [v tomto případě] nápadné. Nikdy neuvedla na pravou míru prohlášení otce Alonsa, který byl oficiálním poradcem pověřeným sbírat dokumenty týkající se zjevení Naší Paní z Fatimy. Otec Alonso řekl, že třetí tajemství dá za pravdu těm, o nichž se mluví jako o tradicionalistech. Sestra Lucie toto tvrzení nikdy nijak neuvedla na pravou míru. Je pravdivé. Je správné.
Můj přítel, italský kněz, měl před lety velké množství vydání časopisu, který není mimo Itálii až tak známý, ale italské duchovenstvo jej zná velmi dobře. Časopis se jmenuje Chiesa Viva. Můj přítel mi z tohoto časopisu přečetl dokument datující se zpět až do 20. let dvacátého století o tom, jak zednářství ve svém dokumentu prohlásilo, jaké změny v posvátné liturgii podnítí.
Změny učiněné v posvátné liturgii po Druhém vatikánském koncilu byly přesně bod po bodu naplněním, uskutečněním, provedením programu ohlášeného zednáři ve 20. letech.
Změny, které byly v římské liturgii provedeny, byly změnami naplánovanými za zavřenými dveřmi zednářských lóží. Jak řekl Malachi Martin, zednářství se zakořenilo ve Vatikánu.
Omyly Ruska jsou omyly zednářství. Ale kdo by si kdy myslel, že nástrojem k propagování omylů Ruska budou ti modernističtí duchovní, kteří nehodně drží vysoké úřady ve Vatikánu.
Samozřejmě nemohu zmínit žádná jména. Jeden můj zdroj uvnitř Vatikánu, který je vysoce postaveným prelátem, mi před lety řekl: „Máme svázané ruce. Nemůžeme dělat nic. Klíčové posty drží zednáři.“
Stranická linie
Vladimír Ilijič Lenin jednou řekl: „Lež je posvátná a klam bude naší hlavní zbraní.“ Nebude tedy žádným překvapením, když se podíváme na všechna stará vydání Pravdy, když byla oficiálním tiskovým orgánem sovětské komunistické strany v době, kdy Rusko bylo Sovětským svazem, a vidíme, že Pravda byla plná lží.
Existovaly zde noviny, které se jmenovaly „pravda“ a stránka za stránkou vždy byla plná lží. Není to žádné překvapení. Lenin řekl: „Lež je posvátná a klam bude naší hlavní zbraní“.
Nemohu vás přesvědčit, že mluvím pravdu, jestliže mám na hrudi velký transparent, na němž stojí: „Lhář!“ Jestliže vám řeknu: „jsem lhář a jako lháři mi teď, prosím, věřte, že to, co vám říkám je pravda,“ myslím si, že by mi nevěřil ani blázen, protože je to něco naprosto absurdního.
Proto člověk, pro nějž je lež posvátná, musí, aby přesvědčil své posluchače o tom, že říká pravdu, nejprve nově definovat pravdu. Písmo svaté v knize Izaiáš vyslovuje prokletí: „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo nazývají tmou..“ [Izaiáš 5:20]. Temnotě nepravdy se dává vzezření pravdy, světla pravdy. To je jedním z hlavních omylů Ruska.
Nezačalo to Ruskem, nezačalo to komunisty, začalo to ďáblem. Sv. Pavel mluví o ďáblovi v přestrojení za anděla světla. Abychom to řekli konkrétně, odkazuje se na evangelium Našeho Pána Ježíše Krista: „Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!“ [Gal 1:8] Je to ďábel, kdo v přestrojení za anděla světla předstírá pravdu, aby klamal lží. Odtud pochází omyl, že „lež je posvátná“ a „nepravda je pravdou“.
Pamatuji si, jak jsem hovořil s generálem Danielem Grahamem, generálem americké armády. Řekl, že byl jednou v Rusku se sovětským oficiálním představitelem a tento sovětský představitel se jej zeptal: „Vy nechcete mír?“. A on odpověděl: „Ne! Protože vím, jaká je vaše definice míru. A to nechci.“ Právě, když hovořili, projížděli kolem velikého billboardu, na němž byl obrázek vojáků s puškami. A u něj byl popisek: „Pobieda komunista eta mir.“. Což česky znamená „Vítězství komunistů je mír“.
Podle komunistické doktríny (marxistického učení) rozpoutáte válku, provedete revoluci a použijete každý prostředek klamu – totální válku – abyste si podrobili celý svět, abyste dobyli celý svět a celý svět učinili komunistickým. A když rozpoutáte válku a komunismus zvítězí na celé planetě, pak nastalo to, čemu se říká „mír“. A tak Lenin řekl: „I kdybyste museli zničit tři čtvrtiny světa, nezáleží na tom, jestliže čtvrtina světa, která přežije, bude komunistická.“ Toto je komunistická definice míru. A co mír ve skutečnosti? Nejlépe jej definoval sv. Augustin. „Mír je zachování řádu.“
Která definice je správná? Nejde o věc subjektivního hodnocení. Sv. Tomáš Akvinský vysvětluje: „ens et verum convertuntur“, což je scholastický způsob, jak říci, že pravda je zaměnitelná se skutečností. To, co je objektivně reálné, je objektivně pravdivé.
Všichni vidíme bílou barvu. Ale pokud bychom měli prosazovat komunistickou revoluci, znamenalo by to, že bychom museli říci, že bílá je černá, pokud by podle komunistické doktríny byla bílá označena za černou. Co je pravdou? Podle marxistické doktríny je pravdou to, co podporuje komunistickou revoluci. To je pravdou. Co je tím, co podporuje komunistickou revoluci? Je tím to, o čem se rozhodlo, že je to stranická linie. O čem strana přikáže, že je to pravdivé, je pravdivé. Jestliže vám strana řekne, že černá je bílá, pak tomu musíte věřit, protože to tak rozhodla strana.
Nyní začínáme chápat, jak se omyly Ruska šíří po světě skrze zastoupení vatikánského státního sekretariátu.
Politický program zrádných prelátů
Pan Christopher Ferrara již poukázal na relevantní citace týkající se fatimského poselství, zasvěcení požadovaného ze strany Naší Paní z Fatimy a odkrytí třetího tajemství. Nebudu tyto detaily opakovat. Spíše se budu zabývat věcí motivu. Proč by někdo, kdo má postavení autority v Církvi, v Církvi, která je dle Písma svatého „sloupem pravdy“ [1 Tim. 3:15] – proč by měl užívat svůj církevní úřad k tomu, aby šířil lži? Jaký by byl motiv? Proč by to chtěl někdo činit?
Odpověď je samozřejmě ta, že lež podporuje jejich politický program. Co to má co společného s fatimským poselstvím? Má to vše společné s důvodem, proč se ti, kdo mají pravomoc, dopustili podvodu tím, že nám říkají, že bylo odkryto celé třetí tajemství, když tomu tak ve skutečnosti není. Vyjasní se proč ti, kdo mají pravomoc, trvají na tom, že zasvěcení Ruska dle požadavku Naší Paní z Fatimy bylo provedeno, i když ve skutečnosti nebylo.
Vy všichni jste opět slyšel citaci (kterou četl pan Ferrara) naprosto směšného prohlášení (které pronesl arcibiskup Bertone v dokumentu „Fatimské poselství“ z 26. června 2000), že „zveřejnění třetí části fatimského „tajemství“ zakončuje období dějin poznamenané tragickou lidskou touhou po moci a špatnosti.“ Zasvěcení Ruska už prý bylo naplněno, bylo provedeno. Naše Paní z Fatimy řekla, že Bůh slibuje mír světu a obrácení Ruska jako důsledek tohoto zasvěcení. Vatikán nyní říká, že zasvěcení již bylo provedeno. A papež teď odkryl ono vidění ze třetího tajemství, je to konec období dějin, kdy jste toužili po moci a zlu. Zlo je pryč. Prožíváme teď vítězství Neposkvrněného srdce Panny Marie.
Tato konference začala včera, 7. října 2001. Události, které se staly včera, jsou ve všech dnešních novinách. Podíval jsem se na titulní stranu římského deníku Il Messagero a viděl jsem titulek „E Scoppiata la Guerra “, což česky znamená „Vypukla válka“.
Vypukla válka.
Ale podle kardinála Ratzingera a monsignora Bertoneho v souladu se stranickou linií kardinála Sodana máme věřit, že nastal mír. Řekněte to lidem v New Yorku, řekněte to lidem v Afghánistánu – nastal mír. Proč taková absurdita? Protože toto je stranická linie vatikánského státního sekretáře kardinála Sodana.
Dle stanoviska kardinála Sodana má být fatimské poselství eliminováno a proto musí být ti, kdo podporují fatimské poselství, umlčeni všemi nezbytnými prostředky. A bude k tomu použito jakýchkoliv prostředků klamu a podvodu – tak, aby byli ti, kdo podporují fatimské poselství umlčeni, pohrdáni a v očích světa diskreditováni.
To je jejich plán. Ale oni nezvítězí, Ona zvítězí. Její Neposkvrněné srdce zvítězí a fatimské poselství nemůže být umlčeno.
Otec Gruner a podvodná stranická linie
(Poznámka překladatele: Otec Gruner je známý podporovatel fatimského poselství. Apoštolský nuncius arcibiskup Higuera prohlásil v roce 2004 ohledně kněžského statutu otce Grunera, že není v řádném vztahu s Římskokatolickou církví. Otec Gruner toto zpochybňuje, protože byl řádně inkardinován v arcidiecézi Hajdarábád.)
To nás přivádí k otázce proč vatikánský aparát tvrdí, že je otec Gruner suspendován, i když bylo jasně prokázáno, že suspendován není. Kodex kanonického práva (kán. 221, § 3) prohlašuje velice jasně, že křesťané jsou oprávněni, aby byli stíháni pouze tresty kanonickými a jen podle práva. To znamená, že pokud jste dostali příkaz, který odporuje kanonickému právu a odporuje světskému právu, pak dle kánonu 22 je neplatný. Nemáte povinnost jej uposlechnout.
Kodex kanonického práva mimo to specifikuje, že jestliže byl někomu vydán byť i legitimní příkaz, ale je fyzicky nebo morálně nemožné jej uposlechnout, nebo je dokonce vážně nevhodné jej uposlechnout, pak sám zákon deklaruje, že je toho taková osoba zproštěna (viz kánon 1321 § 1 a 1323 § 4). Má omluvu pro neuposlechnutí a proto na něj nemůže být uvalen žádný kanonický trest.
Je naprosto zřejmé, že podle norem kanonického práva, vyložených černé na bílém v Kodexu kanonického práva, nemůže být otec Gruner považován za suspendovaného. Ani na něj nemůže být uvalena suspenze pro údajné neuposlechnutí příkazu, že se má vrátit do diecéze Avellino, protože je takový příkaz dle zákona neplatný.
Dokonce, i kdyby to byl legitimní příkaz, nebylo by možné jej uposlechnout, protože je proti italským světským zákonům. A mimo to, i kdyby mu měli vydat všechnu nezbytnou dokumentaci k návratu do Avellina, i tak by nemohl být suspendován, protože poukázal na velmi vážné obtíže, nepřekonatelné obtíže, které by mu to způsobilo.
Jaká byla odpověď Apoštolské signatury? Odmítají se zabývat jakýmikoliv argumenty v těchto otázkách. Prostě tvrdí, že je odmítají. Bez jakýchkoliv vysvětlení odmítají všechny námitky, které otec Gruner vznesl, ať jsou jakkoliv dobře formulované. Nezáleží na tom, jak logická a promyšlená je argumentace otce Grunera při své obhajobě, soud se nenamáhá odpovědět na jeho námitky, ale prostě je odmítne bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení.
Jaký je pro to důvod? Když se podíváme do minulosti, existuje zde příklad kanonického odvolání, které učinil arcibiskup Marcel Lefebvre. Vzpomeňme si, jak v reakci na odebrání kanonického uznání (tj. zrušení) Bratrstva sv. Pia X. a zvláště jeho semináře v Ecône, podal arcibiskup kanonické odvolání, přičemž naplnil všechny formality kanonického práva, a proti nařízení protestoval, protože v procedurální oblasti bylo nařízení neplatné. Bylo to naprosto jasné. Kánon 493 Kodexu kanonického práva z roku 1917 výslovně prohlašuje, že církevní subjekt jako je Bratrstvo sv. Pia X., který existuje ve více než třech diecézích, nemůže být zrušen místní biskupem. Může být platně zrušen pouze kompetentními autoritami Apoštolského stolce.
Nikdo ve Vatikánu však na sebe nechtěl vzít odpovědnost uplatnit autoritu Svatého stolce. Chtěli se vyhnout odpovědnosti jejím předáním na místního biskupa. A tak vatikánské autority řekly místnímu biskupovi ve Švýcarsku: „Vy dáte příkaz uzavřít jej [seminář].“ Tento příkaz je mimo všechnu legitimní debatu jasně neplatný. Je zcela jasně neplatný. Zákon specifikuje, že pouze patřičná vatikánská autorita mohla vydat příkaz k jeho zavření. Ve skutečnosti ale tento příkaz k uzavření semináře vydal místní biskup.
Proto arcibiskup Lefebvre podal odvolání k Nejvyššímu tribunálu Apoštolské signatury. Odvolával se proti jednoznačnému, zřejmému zneužití autority, proti kanonickému, právnímu aktu, který byl neplatný. Bylo tedy jasnou věcí, že pokud se případ arcibiskupa Lefebvra dostane ke slyšení u soudu, zvítězí ve svém odvolání a jeho seminář v Ecône bude muset zůstat otevřený.
Prefektem Apoštolské signatury byl v té době kardinál Sabattani, který vyprávěl, jak měl telefonní hovor s vatikánským státním sekretářem kardinálem Jeanem Villotem, který kardinálu Sabattanimu přikázal, aby případ nedošel slyšení. A tak soud řekl, že případ nemůže být slyšen – kvůli tajnému příkazu, jejž vydala, jak to bylo nazváno, „vyšší autorita“. Tou nebyl nikdo jiný než kardinál státní sekretář. Tento termín „vyšší autorita“ neznamená papeže.
Nejde o papeže, protože normálně by standardní fráze v kuriálních dokumentech byla „z nařízení nejvyššího velekněze“ nebo nějaká podobná fráze, která jasně dává najevo, že jde o papeže a pouze o papeže. Fráze „vyšší autorita“ se nikdy nepoužívá v souvislosti s papežem.
Od změny struktury ve Vatikánu v roce 1967 (kterou vysvětlím později) zde ve speciální legislativě pro vnitřní fungování různých dikasterií Svatého stolce existuje ustanovení, že státní sekretář může vydávat podobné utajené výnosy, které zablokují i nejlegitimnější odvolání.
Nezáleží tedy na tom, jak velká byla nespravedlnost, nezáleží na tom, jak zřejmé bylo porušení zákona, soud dostane od kardinála státního sekretáře tichý příkaz, že případ nesmí být slyšen nebo musí být soudní výnos opačný. Uposlechnou-li pak členové Apoštolské signatury příkazy, vydají opačný soudní výnos a řeknou tím, že černá je bílá.
Toto se vlastně stalo i v případu otce Grunera. Otec Gruner ve své obhajobě, ve svých odvoláních a dovoláních, která šla k Nejvyššímu tribunálu Apoštolské signatury velice jasně a prostě, beze stínu pochybnosti prokázal, že příkaz, který dostal, aby se vrátil do Avellina, byl neplatný. Byl kanonicky nezákonný, jednalo se o zneužití. Za daných okolností mu biskup nemohl přikázat, aby porušil zákony Italské republiky. Kánon 22 biskupovi zakazuje vydat knězi takový příkaz, kterým by porušil imigrační zákony Italské republiky.
Proto byl od samého začátku, ab initio, tento příkaz kanonicky neplatný. A proto nemůže být otec Gruner trestán jakýmkoliv kanonickým trestem. Nemůže být suspendován a divinis kvůli tomu, že neuposlechnul nezákonný příkaz.
Jaký byl soudní rozsudek? Prostě tvrdil, že argument otce Grunera naprosto postrádá jakýkoliv základ. A proto má být otec Gruner považován za suspendovaného. Proč soud vynesl rozhodnutí, které je takovou zřejmou, flagrantní lží? Odpovědí je, že se soud drží stranické linie, kterou mu nadiktoval státní sekretář, kardinál Sodano.
Jak se tohle stalo? V kanonickém právu a morální teologii existuje vyjádření „Nemo tenetur ad impossibile“ – „Nikdo nemůže být nucen k nemožnému“. Otci Grunerovi bylo přikázáno nemožné. Bylo mu nařízeno, aby jel do Avellina a zřídil si zde trvalé bydliště jako ilegální vetřelec – při porušení Kodexu kanonického práva, přesně řečeno kánonu 22.
Když je poslušnost hříšná
Až příliš často slyšíme lidi říkat: „Musíte poslouchat. Váš biskup je vaším nadřízeným, musíte jej poslouchat.“
Jestliže se podíváte do kterékoliv schválené příručky morální teologie, naleznete např. v Prummerovi, Merkelbachovi a všech ostatních to, čemu se říká „hřích neuvážené poslušnosti“. Někdy poslušnost není ctností. Toto je katolická mravní nauka. Uposlechnutí je někdy hříchem. Jestliže kupříkladu v chudé rodině nařídí otec dceři, aby prodávala své tělo při prostituci, je zákonem Božím povinna vzdorovat a neuposlechnout svou zákonitou autoritu, svého otce.
A jestliže biskup nařídí knězi, aby porušil světské a církevní právo, není možné jej uposlechnout. Protože pokud uposlechne, spáchá hřích. To je katolická mravní nauka. Musíme mít katolické chápání poslušnosti. Když arcibiskup Lefebvre dostal od svého biskupa příkaz uzavřít svůj seminář, jeho námitkou bylo: příkaz je právně, kanonicky neplatný. To je jasné jako denní světlo. A arcibiskup citoval kánon, citoval církevní právo, které říkalo, že pro podobnou instituci jako je ta arcibiskupova, pouze Řím, pouze Vatikán – to jest kompetentní autorita v Římě – má moc vydat výnos rušící tento seminář.
Z toho ale Vatikán vycouval. Odmítli vydat takový příkaz. Delegovali pravomoc, ale neměli pravomoc k tomu, aby ji delegovali, protože sám zákon specifikoval, že jedině vyšší římská autorita může vydat takové nařízení. Nařízení tedy bylo nezákonné, bylo neplatné. Arcibiskup Lefebvre měl před Bohem i člověkem plné právo neuposlechnout, protože šlo o nezákonný příkaz.
Jak odpověděl místní biskup? To je odpověď, kterou nikdy nezapomenu. Citoval ji arcibiskup Lefebvre. Vyjevil, co mu místní biskup řekl: „Poslušnost, poslušnost, poslušnost! Koncil, koncil, koncil!“ To je absurdní.
Často, když kněz vzdoruje zneužití pravomoci ze strany představeného, říkají lidé, kteří mají nedostatek pochopení: „Ale otče, Církev není demokracie. Musíte poslouchat své představené, protože Církev je hierarchická. Vy jste podřízený, váš biskup je váš nadřízený, musíte poslouchat.“
Tito lidé nechápou, že ti, kdo vzdorují neoprávněným nařízením, nemají iluze o tom, že Církev není demokracie. Nejde o demokratický princip, ale o zákon. Je jistě pravda, že Církev není demokracií, ale zároveň není Církev ani diktaturou. Církev je skutečně hierarchická, proto jí vládnou zákony dle principu subsidiarity.
Ve správně uspořádané hierarchii existuje nejvyšší autorita. A v Římskokatolické církvi má nejvyšší velekněz, římský papež plenitudo potestatis, plnost moci. Nemá absolutní moc, ale má nejvyšší moc na zemi, univerzální jurisdikci nad celou Církví a nad každou jednotlivou duší. Deleguje pravomoc na ty, kdo jsou pod ním. Povyšuje je do stavu biskupů, přiděluje jim jejich vlastní jurisdikci. A pod biskupy mají přiděleno své vlastní kanonické poslání kněží a je jim dána jejich vlastní jurisdikce. A na základě zákonů, zákonů týkajících se pravomocí, odpovědnosti, práv a výsad mají všichni, od nejvyšší autority až po nejmenšího kaplana, farní asistenty a laiky práva definovaná a stanovená zákonem.
Každý má svou vlastní oblast pravomoci a odpovědnosti a má užívat svou odpovědnost a pravomoc v souladu s církevním právem a mravní naukou Ježíše Krista, Našeho Pána. Jestliže překročí jejich hranice, zneužívají svou pravomoc, překračují svou pravomoc a nemají moc nařizovat něco, co je za hranicemi jejich pravomoci. Sv. Tomáš Akvinský vysvětluje, že člověk nemá povinnost uposlechnout, jestliže se na něj daný zákon nevztahuje. A zákon se na člověka nevztahuje, jestliže tento člověk nespadá pod jurisdikci tohoto zákonodárce, nebo jestliže zákon nebo předpis překračuje pravomoc tohoto zákonodárce.
Jestliže například otec Gruner, který je inkardinován v arcidiecézi Hajdarábád, je prohlášen za suspendovaného biskupem z Avellina, který není jeho biskupem, nepodléhá otec Gruner takovému zákonu, protože nad otcem Grunerem nemá biskup z Avellina žádnou jurisdikci.
Jestliže by kardinál arcibiskup z New Yorku nařídil otci Grunerovi, aby si nalezl bydliště v New Yorku, kde má tento biskup jurisdikci, odpověď otce Grunera by byla: „Ale Vaše Eminence, vy nade mnou nemáte žádnou jurisdikci. Nepatřím do vaší diecéze, nemusím vás uposlechnout. Poslouchám svého biskupa.“
Sv. Tomáš Akvinský vysvětluje, že nemusíte uposlechnout příkazy nebo osoby, kterým nepodléháte. Existují meze poslušnosti. Ty jsou dány hranicemi a definicemi pravomoci v souladu s oním principem subsidiarity. Ti, kdo jsou pod církevní vládou římského papeže, mají přidělenu svou omezenou oblast pravomoci. A pod nimi jsou ti, kdo mají ještě omezenější pravomoc. Ale každý z nich musí vládnout podle stupně pravomoci, který je mu dán a který má kořeny v pravomoci dané Kristem samým.
To je katolické chápání poslušnosti. Je něčím omezená. Diktatura je něčím zcela odlišným. Církev je Boží instituce ustavená jako dokonalá společnost. Proto Církev není diktaturou, ale je řádně vedena v souladu s katolickou mravní naukou a církevním právem. Dle církevního práva a morální teologie nemůže mít otec Gruner povinnost poslouchat, ani nemůže být platně trestán pro nedodržení nezákonného příkazu. Nemůže být trestán, protože je to zcela jasně vyjádřeno v Kodexu kanonického práva, kánon 221, odst. 3: „Křesťané jsou oprávněni, aby byli stíháni pouze tresty kanonickými a jen podle zákona.“
To je také zahrnuto v univerzálním zákonu Církve, kterým je kánon 22, který říká, že Církev uznává závazek k relevantním světským zákonům. Světský zákon Italské republiky vyžaduje pro trvalý pobyt řádné dokumenty a vydání víza. Pokud toto není zaručeno, pak otec Gruner nemůže uposlechnout, aniž by porušil církevní zákon a tím porušil přirozený zákon. Kdyby uposlechl, byl by to hřích. Ale jemu hierarchové Římské kurie nařídili spáchat hřích tím, že poruší církevní zákon, že nebude brát v potaz přirozený zákon a že učiní, co mu řeknou. Tomu se říká diktatura.
Restrukturalizovaná Římská kurie nabádá ke zneužitím
Církev není diktatura. Diktatura je barbarská instituce. Jak říká Eurípidés „mezi barbary jsou všichni otroky kromě jediného“. Náš Pán řekl: „vládcové národů panují nad nimi“ [Mt. 20:25]. Svým apoštolům řekl: „tak nebudiž mezi vámi“. Přesto v dnešní Církvi vidíme, že současná církevní realita je taková, že hierarchové Římské kurie vládnou nad svými podřízenými s orientálním despotismem. Bohužel se od restrukturalizace Římské kurie okolo roku 1967 příkazem papeže Pavla VI. (který byl ale vlastně navržen a uskutečňován kardinálem Jeanem Villotem) hlavy různých římských dikasterií mohou chovat jako diktátoři.
Před Druhým vatikánským koncilem byla Římská kurie uspořádána jako monarchie. Papež byl prefektem Svatého oficia, zatímco kardinál zodpovědný za každodenní chod Svatého oficia byl jeho zástupcem. Ostatní dikasteria měla nižší pozici. A přestože měla svou vlastní pravomoc a jurisdikci, byla podřízena Svatému oficiu a Svaté oficium bylo přímo pod papežem.
Toto uspořádání bylo naprosto ve shodě s Boží konstitucí Církve. Papež, náměstek Kristův na zemi, byl hlavou v posloupnosti vládnutí. Po Druhém vatikánském koncilu připravil kardinál Villot restrukturalizaci Římské kurie. Dávno před tím než Gorbačov v Sovětském svazu ohlásil svůj program nazvaný perestrojka, Církev podstoupila svou vlastní perestrojku v Římské kurii. Svaté oficium bylo přejmenováno – co je ale důležitější – Svaté oficium ztratilo svou nejvyšší pozici v Kurii. Kurie byla přebudována takovým způsobem, který nadřadil státního sekretáře nad všechna ostatní dikasteria včetně Svatého oficia. To bylo přejmenováno a přebudováno a začalo se nazývat Kongregace pro nauku víry a papež již nebyl jejím prefektem, jejím prefektem byl kardinál.
Dle předchozího uspořádání byla pod papežem a jeho Svatým oficiem hlavním prvkem určujícím kuriální politiku víra a morálka. V pokoncilním uspořádání pod kardinálem státním sekretářem a jeho dikasteriem, státním sekretariátem, je to stranická linie – politika státního sekretariátu – která je vrcholným určujícím faktorem při formulování této politiky.
Svaté oficium je podřízeno státnímu sekretáři a role Svatého Otce, nejvyššího velekněze, je tak zredukována na funkci loutky, která jako kancelářské razítko vydává schválení k výnosům, které jsou mu prezentovány jako fait accompli (hotová věc – pozn. překl.). Papež byl zredukován na loutku ve službě diktatury státního sekretáře.
V zednářském registru bylo možné nalézt jméno Jeana Villota. Když kardinál Villot zemřel, v jeho soukromé knihovně byla nalezena rukou psaná zpráva od zednářského velmistra oceňující kardinála za prosazování zednářských tradic. Jak mi řekl jeden přítel kněz: „alespoň v jedné oblasti byl tradiční“. Vzpomeňte si, co jsem řekl v úvodu této přednášky ohledně toho, co sv. Maxmilián viděl v roce 1917 v Římě. Viděl zednáře, kteří nesli transparenty ohlašující svůj záměr infiltrovat Vatikán tak, aby Satan vládnul z Vatikánu a papež byl jeho otrokem a aby byla zničena Církev skrze svatou poslušnost. Nyní začínáme chápat proč. Lež se stala posvátnou, což není překvapením mezi světovými marxisty a leninisty, ale je to něčím skutečně zvláštním, pokud vidíme ty, kdo jménem pravdy Ježíše Krista a Jeho evangelia nyní hlásají v rozporu s Písmem svatým, že černá je bílá. A Písmo proklíná toho, kdo toto činí, protože je to zvrhlé.
A opět, co je pravda? Dle omylů Ruska je pravdou to, co podporuje revoluci. Omyly Ruska jsou, jak jsem poukázal, zednářskými omyly. „Pravda“ je to, co podporuje zednářský program, nový světový pořádek.
Otec Manfred Adler ve své knize, kterou jsem již zmiňoval, Die Antichristliche Revolution der Freimaurerei (Protikřesťanská revoluce svobodného zednářství), cituje původní zednářské zdroje, v nichž se objasňuje, že jejich programem je změnit Církev a učinit z ní křesťanství bez dogmat. Církev bet dogmat tak, aby v duchu ekumenismu mohli být katolíci sjednoceni se všemi dalšími náboženstvími a denominacemi, které jsou v rozporu s definovanými dogmaty katolické víry. Toto je zvrácený zednářský program, zničit Církev a učinit z ní zednářskou entitu.
Až to bude vykonáno, přeměna bude dokončena. To, co bylo dříve považováno za Římskokatolickou církev, bude ve skutečnosti Římskou protestantskou koncilní ekumenickou církví. V poselství Naší Paní z Fatimy, ve třetím tajemství, které ještě nebylo odhaleno, o tom mluvila sestra Lucie. (Poznámka překladatele: článek byl napsán ještě před zveřejněním tohoto tajemství, které však dle všech indicií nebylo zveřejněno úplné.) V mnoha svých dopisech o naší době mluví sestra Lucie o „ďábelském zmatení“, které v Církvi nastalo.
Kardinál Ratzinger před lety hovořil o nebezpečích pro víru a život křesťana. Biskup z Leiry-Fatimy hovořil o apostazi, ztrátě víry celých světadílů. Kardinál Ratzinger mluvil o třetím fatimském tajemství, které se shoduje s tím, co bylo vyjeveno v mnoha mariánských zjeveních. Tato zjevení se zmiňují o velkém trestu. Zjevení Naší Paní Dobrého pořízení hovoří o nesmírně pustošivé válce koncem 20. století. Dvacáté století nedávno skončilo a dle všech náznaků svět rychle směřuje k velké světové válce.
Zhruba před rokem nám kardinál Ratzinger a arcibiskup Bertone v souladu s diktátem stranické linie, posvátné lži, řekli, že období dějin, které se vyznačovalo touhou po moci a špatnostech, již skončilo. Přesto právě v den, kdy začala tato konference, vypukla válka mezi Spojenými státy a Afghánistánem a hrozí tím, že se stane válkou regionální a možná světovou.
Fatima vs. stranická linie
Fatimské poselství je v naprostém protikladu ke stranické linii kardinála Sodana, státního sekretáře. V souladu se stranickou linií kardinála Sodana jsou falešná morálka vatikánské ostpolitiky a falešné dogma ekumenismu – což je zednářská politika zničení dogmat víry – používány k zamlžení nauky víry tak, aby se vytvořilo falešné křesťanství, které zednáři nazývají „křesťanstvím bez dogmat“, takže nebudeme mít katolickou jednotu „jednoho Pána, jedné víry, jednoho křtu“. [Ef. 4:5] Budeme mít spíše jednotu Babylonské věže, jednotu všech náboženství a církevních institucí jako jednoho velkého kongresu, světové konference církví.
Jaký je postoj kardinála Sodana k důležitým věroučným otázkám jako je jednota Církve? Jde o katolickou jednotu – jednotu jednoho Pána, jedné víry, jednoho křtu? Nebo jde o protestantskou ekumenickou jednotu – heretický pohled na jednotu, který prohlašuje, že nejsme různými náboženstvími v různých církvích, ale že jsme všichni křesťany? Podle tohoto heretického pohledu všichni patříme do křesťanské církve, ale jsme rozličnými denominacemi této církve.
Myslím si, že postačuje poukázat na to, že kardinál Sodano veřejně chválil jednoho z nejvyhlášenějších heretiků na zemi, otce Hanse Künga, který nebyl prohlášen za suspendovaného, i když popírá Božství Ježíše Krista. Napsal knihu, která argumentovala proti definovanému dogmatu o papežské neomylnosti. Žádný pravý katolík, nikdo, kdo je pravověrný ve své katolické víře, by si nedovolil chválit takového heretika jako je Hans Küng. Toho by se opovážil pouze novokatolík, modernista.
Sestra Lucie z Fatimy mluvila o novém směřování Církve jako o ďábelském zmatení v Církvi. V 60. letech dvacátého století si nová generace [modernistů] dala práci vnutit svůj jed lidem skrytý pod neškodnou nálepkou. Tato taktika byla tak úspěšná, že mnozí lidé to doteď nepochopili. „Obnova“, „změna náhledu“, „nové postoje“, „nové přístupy“ jsou termíny, které zřetelně, chytře a zvráceně zamaskovaly věroučný posun pryč od katolické víry, mimo níž však není možné být spasen, jak to jasně učí slavnostní vyznání Tridentského vyznání víry. Mimo katolickou víru není možné být spasen. Člověk musí vyznávat každý článek víry, každé definované dogma víry, jinak nemá ctnost víry.
Skončím proto citátem jednoho z největších historiků 20. století, otce Huberta Jedina. Nejen sestra Lucie hovoří o třetím fatimském tajemství jako o ďábelském zmatení v Církvi. Abychom pochopili povahu toho, jaké míry toto ďábelské zmatení dosahuje, význačný otec Huber Jedin, jeden z předních historiků moderní doby již v roce 1968 poukázal ve svém dopise německým biskupům na to, že v Církvi se odehrává nová protestantská reformace.
Říká toto:
„Víme, že dnes vnitřní proces schizmatu, formování konfese (to jest denominace) trval ne roky, ale desetiletí. Melanchton a Kalvín až do konce života tvrdili, že jsou katolíky, zatímco stoupenci staré víry byli hanobeni jako papeženci. Věřící se dlouho drželi mše a svých svatých, a církevní směrnice vydané luteránskými představiteli převzaly mnohé katolické zvyky, dokonce i procesí a poutě. Většina prostých věřících vůbec nikdy nepochopila, že reformace není reformou Církve, ale vytvořením nové církve založené na jiném základě. Při zpětném pohledu musí člověk nabýt názoru, že církevní schizma se zdařilo kvůli mylné představě, že neexistuje. Tato představa byla široce rozšířená v Římě a v německých biskupstvích, mezi mnoha teology, mezi většinou duchovních a mezi lidem. Paralely mezi tehdejší a nynější dobou jsou zřejmé. Současná církevní krize je ve své vnitřní podstatě stejně jako v 16. století věcí nejistoty a zmatení ve víře.“
Zdroj: The Fatima Crusader
Překlad: D. Grof
