Modernistická taktika
dle Pascendi Dominici gregis
P. Francois Knittel
Převzato z časopisu The Angelus, duben 2002, svazek VIII., číslo 4.
Chceme vzdát čest papeži sv. Piovi X., prvnímu svatořečenému papeži, kterého nám Bůh dal od doby sv. Pia V., tím, že připomeneme jeho učení. Není to snadný úkol, protože učení jeho jedenáctiletého pontifikátu je velmi obsáhlé: jeho katechismus (1); časté Svaté přijímání (2) a v raném věku (3); Katolická akce (4); oddanost Panně Marii (5); odpovědnost těch, kdo vládnou Církvi (6); kněžství (7); nauka sv. Tomáše Akvinského (8); a mnohé další. Jedním z nejzajímavějších učení sv. Pia X., která lze připomenout, je učení o modernismu. Třemi životně důležitými dokumenty k danému tématu jsou Lamentabili Sane (3. července 1907), Pascendi Dominici gregis (8. září 1907) a Sacrorum Antistitum (1. září 1910). Bez pochyby nejznámějším aspektem tohoto učení o modernismu je popis, který Pius X. podává o podobách modernisty: filozofa, věřícího, teologa, kritika, apologety a reformátora. Jedná se o dlouhý a náročný text, který je protiopatřením vůči výzvě, se kterou byly Církev a Magisterium konfrontovány.
My se budeme soustředit na to, co sv. Pius X. napsal o taktice modernistů. Tento svatý papež se neobával pouze věroučných aspektů této otázky, ale také růstu tohoto omylu v myslích a srdcích. Jak se mohla nauka tak složitá, rozsáhlá a protikladná k přirozené struktuře lidské inteligence tolik rozšířit? Jak můžeme omluvit všechna ta nová opatření přijatá Protimodernistickou přísahou, výbory bdělosti, vyloučení modernistů z kněžství a učitelských míst, zákazy publikování, kontrolu kněžských shromáždění – když víme, že Církev ve svých dějinách vždy musela bojovat proti té či oné herezi? Proč takové zvláštní zacházení? Hned na samém počátku své encykliky k modernismu sv. Pius X. říká:
„Než přece doznati dlužno, že v této poslední době nad míru vzrostl počet nepřátel kříže Kristova, kteří se snaží taktikou úplně novou a úskoků plnou životní sílu církve podlomiti, ano, kdyby možná bylo, samo království Kristovo z kořene vyvrátiti.“ (9)
Co je touto taktikou úskoků, kterou modernisté používají a jíž papež odhaluje?
Nepřátelé uvnitř
Především jsou to nepřátelé uvnitř Církve samé. Protože když nahlédneme do svého katechismu, uvidíme, že ti, kdo jsou vně Církve, jsou nevěřícími, heretiky, schizmatiky a odpadlíky. Někteří nikdy nebyli součástí Církve (nevěřící), někteří Církev opustili kvůli svým hříchům proti víře (heretici a odpadlíci), nebo kvůli hříchům proti křesťanské lásce (schizmatici), ale všichni se, někteří dříve než druzí, oddělili od Církve. Toto oddělení samo znamenalo výhodu, protože se vyjasnila situace, a věřící katolíci začali být ostražití vůči naukám a jednání těchto „požírajících vlků“.
Nic podobného se nestalo s modernisty, jejichž základní charakteristikou je, že se za každou cenu pokoušejí zůstat uvnitř Církve:
„Obzvláště ta okolnost nutí nás, abychom u věci té déle neotáleli, že zastánce bludů nesmíme dnes hledati pouze mezi zjevnými nepřáteli, nýbrž, což jest nanejvýš politování hodno a nejvíce obav vzbuzuje, že se skrývají v samém lůně a středu církve, a tím více škodí, čím méně jsou zjevni a známi.“ (10)
„Míníme ... mnohé katolické laiky, a což žalostnějšího, ze samého stavu kněžského, kteří ... beze vší skromnosti ducha, chlubně se vydávají za reformátory této církve.“
„A tak jednati jest jejich úmyslem a jejich taktikou; to proto, poněvadž dle jejich učení třeba autoritu toliko pohádati, ne však ničiti; mimo to cítí potřebu zůstati v lůně církve, aby mohli pozvolna kollektivní vědomí pozměniti; při tomto tvrzení ani si nejsou vědomi, že sami doznávají, jak kollektivní vědomí s nimi se neshoduje, a že proto žádným právem se nesmějí vydávati za jeho vykladače.“ (11)
Proto je zřejmé, že jsou pevně rozhodnuti nevystupovat z viditelné struktury Církve, aby ji mohli dle svého rozmaru pozměňovat z vnitřku. To jsou ti vlci „v rouše beránčím“ (Mt. 7:15) zmiňovaní Naším Pánem. Jejich klamání není náhodné, ale je podstatou jejich díla. Bez něj by nemohli dělat nic.
Ničení samotné katolické víry
Svým setrváváním uvnitř Církve pod falešnými záminkami se modernisté pokoušejí pozměnit a tím zničit katolickou víru. Jejich útoky nesměřují jednotlivě proti instituci nebo dogmatu, ale cílí na samu ctnost víry:
„K tomu ještě nutno vzíti v úvahu, že sekery své nepřikládají toliko k větvím a letorostům, nýbrž k samému kořeni, totiž k víře a nejhlubším výživným kořenům víry. Porušivše pak tento kořen nesmrtelnosti, celým stromem jed dále rozšiřují, takže není článku katolické víry. Kterého by ušetřili a který by se nesnažili podvrátiti.“ (12)
„To snad postačí, aby bylo zcela jasno, kolikerou cestou vede učení modernistů k atheismu a ke zničení veškerého náboženství. Blud protestantů první tuto cestu nastoupil; po něm přišli modernisté, v patách pak kráčí atheismus.“ (13)
„Přehlédneme-li ještě jednou souhrnem celý systém, nebude se nikdo diviti, definujeme-li jej jako snůšku všeho kacířství. A opravdu kdyby někdo chtěl se pokusiti o to, aby takřka tresť a jádro všech bludů, kolik jich proti víře kdy bylo, v jedno spojil, nikdy by úkolu svého lépe byl neprovedl, než to učinili modernisté.“ (14)
Je pravdou, že jakákoliv hereze ničí katolickou víru tím, že nepřímo zpochybňuje autoritu Boha, který ji zjevil. Věříme-li ve zjevené pravdy (Boží Trojici, Vtělení, Vykoupení, Svátost oltářní atd.), není to kvůli osobní zálibě, rozmaru nebo názoru, ani proto, že jsou řečené pravdy zřejmé. Jediným pravým motivem, který nás nutí beze stínu pochyby věřit, je právě Boží autorita, která nemůže lhát, nemůže se mýlit, nemůže být neznalá. Ale odmítnout dogma je totéž jako odmítnout Boha, který nám odhalil Svá tajemství, odmítnout Jeho neomylnost a spolehlivost. V tomto smyslu má vědomá hereze za následek ztrátu ctnosti víry.
Modernismus, jak to učí sv. Pius X., nemá za následek jen ztrátu ctnosti víry jako kterákoliv jiná hereze, ale znemožňuje dokonce samu existenci této ctnosti. V modernismu je vše redukováno do přirozených dimenzí, vše je uzavřeno v subjektu, vše vychází z přání pocházejících z hlubin podvědomí. Už neexistuje místo pro nadpřirozenou, tajemnou, vnější a objektivní realitu. Problém již není v tom či onom konkrétním bodě nauky nebo mravů, ale zničena je sama možnost aktu víry, jak je definována v našem katechismu.
Proto „není článku katolické víry, který by se nesnažili podvrátiti.“ Proto je modernismus definován jako „snůška všeho kacířství“. Proto je v posledku konečným důsledkem tohoto revolučního hnutí „ateismus“.
Zástěrka nejednoznačnosti v modernistické nauce
Aby modernista dle své vůle mohl ovlivnit podvracení katolické věrouky, používá mnoha úskoků. Za prvé ve svých projevech a spisech mísí podivným a nebezpečným způsobem katolicismus a racionalismus. Co je racionalismus: Papež Pius IX. jej v Syllabu omylů (1864) definuje takto:
„Lidský rozum je bez jakéhokoliv zřetele na Boha jediným rozhodčím pravdy a klamu, dobra a zla; je sám sobě zákonem a postačí svými přirozenými silami k tomu, aby zajistil dobro lidí a národů.“ (zavržená věta č. 3)
Když čteme tuto definici racionalismu, nelze si nepovšimnout zásadní opozice mezi racionalismem a katolickou vírou. Jedním z neomylných znamení prozrazujících modernistickou povahu autora nebo nějakého spisu, je právě tento cizoložný svazek mezi katolicismem a racionalismem:
„Hrajíť si brzy na racionalisty, brzy na katolíky, a to s tak výtečnou přetvářkou, že každého, kdo není ostražitý, snadno v blud strhnou.“ (15)
„Z té příčiny potkáváme se v jejich knihách s věcmi, které katolík úplně by schválil, a hned na druhé stránce s tvrzením, o kterém bys myslil, že je diktoval racionalista.“ (16)
Tento cizoložný svazek mezi katolickým a racionalistickým myšlením je přímým důsledkem modernistického přání zůstat uvnitř Církve, aby mohli pozměňovat víru ze vnitř. Kdyby jasně hovořili proti víře, okamžitě by je to zviditelnilo a poznamenalo v očích všech ohavným znamením hereze a apostaze! Proto nikdy nehovoří jasně.
Každý modernista má a zachovává v sobě mnoho osobností, které se objevují a mizí, jak si to nezbytnost věci a chvilková příležitost vyžaduje. Právě toto dalo encyklice Pascendi její konkrétní strukturu. Aby sv. Pius X. odhalil skrývající se modernisty, musel detailně vysvětlit všechny převleky, podvody a klamné manévry používané modernisty k tomu, aby se vyhnuli odsouzení ze strany Magisteria:
„Třeba především podotknouti, že každý modernista představuje několik osob a je v sobě takřka v jedno spojuje: filosofa totiž, věřícího, theologa, dějepisce, kritika, apologetu a reformátora; ty všechny osoby musí od sebe rozlišovati, kdo chce soustavu jejich správně pochopiti a prohlédnouti předpoklady a důsledky jejich učení.“ (17)
„Poněvadž však modernisté ... ve své vychytralé taktice nepodávají svých nauk soustavně zpracovaných a v jednotný celek spojených, nýbrž takřka roztroušeně a ojediněle, aby se zdálo, že jsou dosud nerozhodní a jaksi kolísají, ač jsou právě naopak pevní a důslední: bude dobře... když toto učení jejich v jednotném přehledu předložíme a naznačíme jeho vzájemnou souvislost, abychom pak mohli pátrati po příčinách bludův a předepsati léky k zažehnání nákazy.“ (18)
„Mnohé totiž z toho, co píší nebo mluví, zdánlivě si odporuje, takže snadno by se někdo domníval, že jsou ještě nerozhodní a nejistí. A přece vše to děje se úmyslně a s rozvahou, v úplné totiž shodě s názorem, který mají o vzájemné různosti víry a vědy.“ (19)
„Snad se ... bude někomu zdáti, že jsme se při výkladu celé této nauky modernistů trochu dlouho zdrželi. Bylo toho však naprosto třeba, dílem aby nám, jako obyčejně, nevytýkali, že jejich systému neznáme; dílem aby bylo zřejmo, že mluví-li se o modernismu, nejde o učení sem a tam roztroušené, které nikterak navzájem nesouvisí, nýbrž o jednolitý takřka celek, v němž připustíš-li jednu věc, ostatní nutně z ní následují.“ (20)
Jednou z výhod encykliky Pascendi bylo nepochybně to, že ukázala modernistickou nauku v celém jejím rozsahu a jako ucelený systém. Vsunout jeden prst do soukolí modernismu znamená ztratit celé tělo. Být modernistou v historické vědě vede, krůček po krůčku, k tomu, že se také stanete modernistou v exegezi a filozofii. Cizoložný svazek mezi katolickými a racionalistickými principy je hlubokou zvráceností, kterou papežové často odsuzovali.
Praxe modernismu
Poté, co papež Pius X. ukázal, že jsou modernisté vnitřními nepřáteli, kteří ohrožují víru samu, aniž by kdy podali úplný popis svého systému, odhalil tři praktické body, které činí kroky modernistů zvláště nebezpečnými. Když jsou někteří modernisté kvůli svým podvodům autoritou odhaleni a jsou donuceni k veřejnému ústupu, nebo jsou dokonce veřejně odsouzeni, obvykle činí dojem, že se podrobili opatřením, která je postihují:
„Víte však, že to bylo bez úspěchu; šíji, na okamžik skloněnou, s tím větší hrdostí brzy zase vztýčili.“ (21)
„Proto i zde třeba hledati střední nějakou cestu, aby práva jak autority tak svobody zůstala netknuta. Prozatím musí katolík tak si počínati, aby na venek se choval k autoritě co nejšetrněji, a přece neustal jednati dle svého rozumu.“ (22)
„Kráčejí svou vytknutou cestou dále, kráčejí dále, ač osočováni a odsuzováni, a zastírají neuvěřitelnou odvážlivost rouškou farisejské pokory. Šíje své sice na oko kloní; avšak tím opovážlivěji srdcem i skutkem pokračují v díle započatém.“ (23)
Tato zdánlivá pokora je dokonale koherentní s promyšleným rozhodnutím modernistů zůstat v Církvi. Kdyby se bouřili proti autoritě nebo otevřeně opovrhovali pravdami naší víry, odhalili by se tím. Tato zdánlivá pokora vůči rozhodnutím autorit, i když jde o tvrdé tresty, je klíčovým prvkem modernistické taktiky.
Druhou stranou mince je, že návrat modernisty k úplnosti víry je vždy pochybný. Jak si může být člověk jistý upřímností takového obrácení, když klam a pokrytectví jsou jádrem tohoto systému? Cožpak všichni ti populární modernističtí teologové posledních padesáti let opakovaně neskládali Protimodernistickou přísahu: Chenu, Rahner, Congar, Küng, Drewerman a Boff, abychom jmenovali jen některé? Modernisté se zdánlivě podvolují autoritám a často také vedou vnějškově příkladný život:
„K tomu se u nich druží vlastnosti, které jsou nejvýš vhodny, aby duchové byli oklamáni: velice činný způsob života, vytrvalá a úporná snaha po všestranném vzdělání a dobrá pověst, které si obyčejně získávají přísnými mravy.“ (24)
Ani zde by nemohli zůstat v Církvi, pokud by zdánlivě nedodržovali církevní kázeň a její způsob života. Odpadlík nebo ten, kdo žádá laicizaci na sebe [totiž] upoutává pozornost katolických věřících.
S ohledem na nutnou spojitost mezi tím, co si člověk myslí a co dělá, je oprávněné myslet si, že tento příkladný život je pouze vnějškový. Připomeňme si například podivné vztahy, které udržovali Teilhard de Chardin, Karl Rahner (25) nebo Hans Urs von Balthasar (26) a vztah vůdčího teologa osvobození, františkána Leonarda Boffa, který nedávno opustil kněžství. (27)
Přitahování pozornosti veřejného mínění
Poslední modernistickou taktikou, na níž papež Pius X. poukázal, je manipulování veřejným míněním. Tato manipulace probíhá ve dvou fázích: 1) Je nutné umlčet jakéhokoliv vážného oponenta modernismu. Musí se zabránit jakékoliv debatě s takovým oponentem, nesmí se zmiňovat jeho práce odporující modernismu a musí se pokud možno zabránit jejich publikování a 2) zároveň se musí do nebe vychvalovat každý projev nebo kniha modernisty. Používání různých literárních pseudonymů některými modernistickými autory vytváří dojem vlny stejného mínění, i když jde ve skutečnosti často jen o několik autorů, kteří na sebe navzájem pějí chválu.
„[P]řeveliká odvážlivost, s kterou co jeden z nich propoví, ostatní jedněmi ústy vynášejí, a jako pokrok vědy vychvalují, naopak však společně napadají každého, kdo by nový výmysl dle pravé jeho hodnoty chtěl oceniti; kdo jej zamítá, toho z nevědomosti obviňují, kdo jej přijme a hájí, chválou ho zahrnují. Proto jest mnoho oklamaných, kteří by se věci zhrozili, kdyby ji s větší pozorností uvážili.“ (28)
„Není bezpráví, kterým by jich netrápili; zvláště však je obviňují z nevědomosti a umíněnosti. Bojí-li se učené a pádné jejich odvety, hledí účinek znemožniti tím, že všichni jako na povel o nich mlčí. Tento způsob jednání s katolíky jest tím trapnější, že současně bez míry a stále vychvalují každého, kdo s nimi stejně smýšlí.“ (29)
„[S]tihne-li některého církevní klatba, srazí se všickni v šik a nejenom ho veřejně co nejhorlivěji chválou zahrnují, nýbrž ho téměř jako mučedníka za pravdu uctívají.“ (30)
„Vydávají pod svým i pod cizím jménem knihy, noviny a časopisy. Týž spisovatel užívá někdy několika jmen, aby neobezřetné předstíraným množstvím autorův oklamali.“ (31)
Když pravda již není měřítkem platnosti argumentu, pak neexistuje jiný způsob, než se poohlédnout po zmírňujících prostředcích, které pokryjí jeho vnitřní slabost. V éře demokracie se pravda příliš nepočítá, počítá se pouze většina. Ani se příliš nepočítá čestnost, ale spíše moc a sláva. Na druhé straně běda těm, kteří neplavou s převažujícím proudem dějin. Běda těm, kdo se nenalodí na loď pokroku. Budou pohřbeni zaživa v ocelové rakvi. Nenaleznou vydavatele pro své knihy, ani časopis pro své články, žádné učitelské místo pro sebe, a věřící nikdy neuslyší jejich hlas, i když je to hlas Dobrého pastýře.
Tajná společnost?
Papež Pius X. zakončil svou analýzu modernistické taktiky praktickou radou a vyzval k odhalení modernismu. Čelíme-li takovémuto pokryteckému a lživému omylu, musíme udělat jedinou věc: vynést jej na denní světlo, aby všichni viděli jeho zlo.
„Proto třeba přerušiti mlčení, které stále ještě zachovávati bylo by hříchem, a ukázati celé církvi nešlechetné zakuklence, jakými skutečně jsou.“ (32)
Je velice zajímavé porovnat toto nařízení svatého papeže s nařízením jeho předchůdce papeže Lva XIII. v encyklice Humanum Genus odsuzující svobodné zednářství:
„Ze všeho nejdříve je třeba strhnout zednářům masku a vrátit jim jejich vlastní tvářnost.“ (33)
Porovnání těchto dvou textů, jednoho o modernismu a druhého o svobodném zednářství, naznačuje podobnost mezi těmito dvěma revolučními událostmi. Zdá se, že tito dva papežové naznačují spřízněnost zednářské sekty a modernistické sekty. Možná si někteří pomyslí, že použití termínu „modernistická sekta“ je přehnané. I zde však jen opakujeme učení papeže sv. Pia X.:
„Myslíme, že je všem biskupům zřejmé, že tito muži, nazývaní modernisté, jejichž povaha byla popsána v encyklice Pascendi Dominici Gregis, nepřestali se svou agitací narušující pokoj Církve. Ani nepřestali provádět nábor stoupenců do té míry, že vytváří tajnou skupinu. Tímto způsobem vpravují virus své nauky do žil křesťanské společnosti, vydávají knihy a články, které nejsou podepsané nebo jsou pod falešnými jmény. Opakované a pečlivé přečtení Naší zmíňované encykliky jasně odhaluje, že máme od těchto mužů, které jsme v ní popsali, očekávat tuto záměrnou vychytralost. Jsou to nepřátelé o to strašnější, o co jsou nám blíž. Využívají svůj úřad a nabízejí svou otrávenou potravu a překvapují nestřežené. Podávají falešnou nauku, která je souhrnem všech omylů.“ (34)
Sv. Pius X. proto hovořil o modernistech jako o „tajné skupině“. Několik autorů si tohoto detailu všimlo a prozkoumalo jej. Jean Madiran v článku v dubnu 1964 uvedl několik následujících postřehů:
V encyklice Pascendi papež Pius X. několikrát a různým způsobem zmínil „tajné“ kroky modernistů. Jde o tajnou společnost v přísném slova smyslu? Encyklika Pascendi to naznačuje, ačkoliv to jasně netvrdí.
O tři roky později však papež Pius X. toto formální obvinění učinil (Sacrorum Antistitum, 1. září 1910):
„[M]odernisté, jejichž povaha byla popsána v encyklice Pascendi Dominici Gregis, nepřestali se svou agitací narušující pokoj Církve. Ani nepřestali provádět nábor stoupenců do té míry, že vytváří tajnou skupinu.“
...Nahlédli jsme do knih a časopisů, které popisují „dějiny“ modernismu nebo jeho „výsledky“ od Druhé světové války: nenalezli jsme žádnou zmínku o tomto specifickém aspektu této otázky. Nejenže tajná společnost není nikde zmíněna, ale mnozí autoři představující modernismus nepřímo odmítají, že by kdy existovala. Odmítají to na základě faktu, že to, jak sami představují modernismus, není slučitelné s existencí tajné společnosti modernistů. Zmiňují autory, badatele, vydavatele a duchovní, kteří se nepochybně mýlili, ale byly to bezelstné duše. To jistě platí o mnoha z nich, ale nepostačuje to k vysvětlení historického fenoménu modernismu. Nevysvětluje to jeho organizovanou většinu, ani společné kampaně, ani směsici urážek a chvály, ani předem promyšlenou taktiku, ani tajné aktivity popsané v Pascendi. Nevysvětluje to ani obvinění, že jde o „tajnou skupinu“, jak uvádí Motu Proprio z 1. září 1910 [Sacrorum Antistitum].
Všechny ty příběhy o modernistické krizi, tyto „analýzy“ modernismu a posudky jsou naprosto pokažené kvůli systematickému ignorování a klamání v tak významné věci... Skrýváním existence tajné společnosti historici jistě nevrhli světlo na její zmizení.
Nicméně jde o nedořešenou historickou otázku, skutečně otevřenou otázku. Kdy přestala tato tajná společnost existovat? Nemůžeme se ani zeptat, jestli byla nedávno „znovuvytvořena“, protože, aby byla znovuvytvořena, nutně by předtím musela přestat existovat, ale my nevíme, jestli a kdy byla rozpuštěna. Nejenže toto nebylo zodpovězeno, ale tato otázka ani nebyla položena.
Historici této krize si myslí, že encyklika Pascendi v roce 1907 smrtelně zranila modernismus, a že to byl jeho konce, a to dokonce příliš surový a úplný. Tento názor nesdílel papež Pius X., který o tři roky později, 1. září 1910, jasně prohlásil: „Ani nepřestali provádět nábor stoupenců do té míry, že vytváří tajnou skupinu“ Nepřestali. Ale kdy tedy přestali? Přestali vůbec někdy? (35)
Modernista je odpadlíkem a zrádcem
Na závěr necháme P. Calmela, O.P., aby nám podal celkový náhled na otázku modernismu v jeho teologickém, morálním, duchovním a taktickém aspektu:
Klasický heretik – Arius, Nestorius, Luther – i když měl toužebné přání zůstat v katolické Církvi, dělal vše nutné pro to, aby byl vyhnán. Otevřeně bojoval proti Božímu zjevení, posvátnému pokladu, který Církev stráží. Heretik nebo přesněji řečeno modernistický odpadlík jako Loisy nebo Teilhard de Chardin úmyslně odmítá celou nauku Církve, ale chce zůstat v Církvi a činí nezbytná opatření, aby v ní zůstal. Přetvařuje se a předstírá v naději, že v delším horizontu Církev změní, nebo jak psal jezuita Teilhard de Chardin, že napraví víru ze vnitř. Modernista má s jinými heretiky společné to, že odmítá katolické Zjevení. Ale odlišuje se od jiných heretiků, protože toto odmítání skrývá. Musíme trvat na následujícím: modernista je odpadlíkem a zrádcem.
Můžete se zeptat: „Když je postoj modernisty zásadně neloajální, jak jej modernista může sdílet po celý svůj život, aniž by poškodil svou vnitřní duševní rovnováhu?“. Je psychologická rovnováha slučitelná s tím, když modernista neustále sdílí dvojaký postoj v nejzávažnějších otázkách? Musíme odpovědět, že ano, pokud se jedná o jejich vůdčí osobnosti.
Co se týká stoupenců, je otázka psychologické nerovnováhy kvůli stálé přetvářce méně akutní. Jsou-li těmito stoupenci kněží – bohužel až příliš často – obvykle skončí tak, že se ožení, čímž ukončí nutnou přetvářku. Protože, když už se ožení, pokračují v odpadlictví, ale přestanou být modernisty. Pokud jde o ně, věc se stane jasnou. Již nemusí napodobovat ctnosti katolického kněze. Pokud jde o vůdčí osobnosti, preláty v důležitých funkcích, je pochybné, zda mohou praktikovat svůj modernismus bez vážné újmy, protože je vyrušují jejich komplicové, kteří se nikdy neunaví v tom, aby na ně pěli chválu. Když jsou vyrušováni od toho, aby se podívali sami na sebe, daří se jim utéct před palčivými otázkami svého pomalu umírajícího mravního svědomí.
V každém případě slepota rozumu a zatvrzelé srdce budou vždy stát na konci cesty, aniž by to nutně vedlo k demenci. Jsme si jistí tím, že uzavření sebe sama do duchovní temnoty nenastane ihned, ale je pomalu připravováno mnohými kroky odporu vůči milosti. Tento Boží trest je zasloužený kvůli mnoha hříchům. Co víc, když jakýkoliv podobný hříšník rozpozná, že je hříšníkem a prosí o Boží milosrdenství, musíme uznat, že se takový hříšník nemůže obrátit jinak, než velkým zázrakem milosti. Ten je velmi zřídkavý.
1. Acerbo Nimis (15. dubna 1905).
2. Sacra Tridentina Synodus (20. prosince 1905).
3. Quam Singulari (8. srpna 1910).
4. Il Fermo Proposito (11. června 1905).
5. Ad Diem Ilium Laetissimum (2. února 1904).
6. Jucunda Sane (12. března 1904).
7. Hcerent Animo (4. srpna 1908).
8. Doctoris Angelicis (29. června 1914).
9. Pascendi Dominici Gregis, ed. Claudia Carlin (Pierian Press), str. 71.
10. Tamtéž, odst. 2.
11. Tamtéž, str. 83, odst. 2.
12. Tamtéž, str.72, odst. 1.
13. Tamtéž, str. 90, odst. 1.
14. Tamtéž, str. 89, odst. 1.
15. Tamtéž, str. 72, odst. 1.
16. Tamtéž, str. 78, odst. 1, 2.
17. Tamtéž, str. 72, odst. 2.
18. Tamtéž, str. 72, odst. 2.
19. Tamtéž, str. 78, odst. 1.
20. Tamtéž, str. 88, odst. 1.
21. Tamtéž, str. 72, odst. 1.
22. Tamtéž, str. 82, odst.1.
23. Tamtéž, str. 83, odst. 2.
24. Tamtéž, str. 72, odst. 1.
25. Courrier de Rome, (březen 1995), str. 8.
26. Si Si No No, Italian ed., (prosinec 1992), str. 7.
27. Poznámka překladatele: Zesnul brzy poté.
28. Pascendi, str. 86, odst. 2.
29. Tamtéž, str. 9l, odst.2.
30. Tamtéž, str. 92, odst. 1.
31. Tamtéž, str. 92, odst.1.
32. Tamtéž, str. 72, odst. 1, 2.
33. Papežské encykliky, sv. 2 (Pierian Press), str. 99, odst. 2.
34. Sacrorum Antistitum (1. září 1910), The Doctrinal Writings of St. Pius X, Sinag-tala Publishers, Manilla, Philippine Islands, 1974.
35. Autorův překlad španělského překladu (k němuž jsem nenašel odkaz) článku původně ve francouzštině.
Zdroj: Angelqueen
Překlad: D. Grof
