Skutečná a zdánlivá neposlušnost (1977)
Kázání arcibiskupa Marcela Lefebvra při příležitosti primiční mše nového kněze v Poitiers ve Francii 3. září 1977.
Drahý otče,
máte dnes to potěšení sloužit mši svatou uprostřed svých drahých, obklopen svou rodinou, svými přáteli a s velkým uspokojením se vám nablízku nacházím i já, abych vám řekl také o své radosti a o modlitbách za váš budoucí apoštolát pro dobro duší.
Budeme se modlit zvláště ke sv. Piu X., našemu patronovi, jehož svátek dnes slavíme; patronovi, který byl přítomen po celá vaše studia a při vašem formování. Budeme jej prosit, aby vám dal srdce apoštola, srdce svatého kněze, jakým byl on. A protože jsme právě zde, ve městě sv. Hilaria, sv. Radegondy a velkého kardinála Pieho, budeme prosit také všechny tyto patrony města Poitiers, aby přišli a pomohli vám, abyste následoval jejich příkladu, abyste stejně jako oni v těžkých dobách bránil katolickou víru.
Mohl jste si zvolit snadný a pohodlný světský život. Již jste započal studia medicíny. Mohl jste jít tímto směrem. Ale ne, vy jste měl odvahu, dokonce i v době jako je tato, přijít a požádat, aby se z vás stal v Ecône kněz. A proč v Ecône? Protože zde jste nalezl tradici, nalezl jste to, co je ve v souladu s vaší vírou. Byl to odvážný čin, který vám slouží ke cti.
A proto bych chtěl několika slovy odpovědět na obvinění, která se objevila v místních novinách poté, co Msgr. Rozier, biskup Poitiers, zveřejnil svůj dopis. Nikoliv proto, že bych chtěl polemizovat. Tomu se pečlivě vyhýbám. Obecně vzato na takové dopisy neodpovídám a dávám přednost mlčení. Protože však jste stejně jako já zpochybňován, zdá se mi správné vás zde ospravedlnit. Nejsme zpochybňováni jako osoby, ale kvůli volbě, kterou jsme učinili. Jsme obviňováni, že jsme si zvolili tzv. cestu neposlušnosti. Musíme ale jasně pochopit v čem tato cesta neposlušnosti spočívá. Myslím, že můžeme pravdivě říci, že jsme si zvolili cestu zdánlivé neposlušnosti, zvolili jsme si cestu pravé poslušnosti.
Myslím si tedy, že ti, kdo nás obviňují, si asi zvolili cestu zdánlivé poslušnosti, která je ve skutečnosti neposlušností. Protože ti, kdo jdou po nové cestě, kdo přijímají novoty, kdo se přidávají k novým principům, které jsou v rozporu s principy, jež nás učí tradice, všichni papežové, všechny koncily, to jsou ti, kdo si zvolili cestu neposlušnosti.
Protože člověk nemůže říci, že poslouchá autoritu, přičemž ale neposlouchá celou tradici. Poslušnost k tradici je přesně oním znamením naší poslušnosti. Jesus Christus heri, hodie et in saecula, Ježíš Kristus včera, dnes a na věky.
Člověk nemůže rozdělit Krista. Člověk nemůže říci, že poslouchá Krista dneška, ale ne Krista včerejška, protože pak člověk neposlouchá Krista zítřka. Toto má životní důležitost. Proto nemůžeme říci, že neposloucháme papeže dneška a z toho důvodu neposloucháme papeže včerejška. Posloucháme papeže včerejška, tudíž posloucháme papeže dneška, tudíž posloucháme papeže zítřka. Protože není možné, že by papežové učili různé věci, není možné, aby se papežové popírali, aby si odporovali.
A proto jsme přesvědčeni, že jsme-li věrní všem papežům včerejška, všem koncilům včerejška, jsme věrní i papeži dneška, koncilu dneška a koncilu zítřka a papeži zítřka. Znovu platí: Jesus Christus heri, hodie et in saecula. – A jestliže dnes tajemstvím Prozřetelnosti, tajemstvím, které je pro nás neproniknutelné, nepochopitelné, jsme zdánlivě neposlušní, ve skutečnosti nejsme neposlušní, ale poslušní.
Jak jsme poslušní? Tím, že věříme v katechismus, a tím, že vždy vyznáváme stejné Credo, stejné Desatero Božích přikázání, stejnou mši, stejné svátosti, stejnou modlitbu – Pater Noster včerejška, dneška i zítřka. Proto jsme poslušní, nikoliv neposlušní. Když na druhé straně studujeme to, co se dnes učí v novém náboženství, uvědomujeme si, že to není stejná víra, stejné Vyznání víry, stejné Desatero Božích přikázání, stejné svátosti, stejný Otčenáš. Stačí si otevřít dnešní katechismus, abychom si to uvědomili. Stačí si přečíst projevy, které se v dnešní době pronášejí, abychom si uvědomili, že ti kdo nás obviňují z neposlušnosti, jsou těmi, kdo nenásledují papeže, nenásledují koncily, kdo jsou ve skutečnosti neposlušní. Protože oni nemají právo měnit naše Vyznání víry, říkat dnes, že andělé neexistují, měnit představu prvotního hříchu, říkat, že Panna Maria nebyla vždy pannou a tak dále.
Oni nemají právo nahrazovat Desatero Božích přikázání právy člověka (narážka na Deklaraci práv člověka z doby Francouzské revoluce – pozn. překl.). Dnes se nemluví o ničem jiném než o právech člověka a nikdo nemluví o svých povinnostech, které jsou v Desateru Božích přikázání. Nevidíme jako nutné nahrazovat Desatero Božích přikázání ve svém katechismu právy člověka. A to je velice vážné. Jsou napadána Boží přikázání a tím i zákony zabraňující tomu, aby vymizela rodina.
Kupříkladu Nejsvětější mše, která je syntézou naší víry, která je právě naším živým katechismem, mše svatá byla zbavena své povahy, stala se zmatenou a dvojznačnou. Mohou ji sloužit protestanti, mohou ji sloužit katolíci. Co se tohoto týká, nikdy jsem neřekl a nikdy jsem nenásledoval ty, kteří říkají, že všechny nové mše jsou neplatné. Nic podobného jsem nikdy neřekl, ale věřím, že je v zásadě velice nebezpečné zvyknout si navštěvovat novou mši, protože již nepředstavuje naši víru, protože do této nové mše byly začleněny protestantské představy.
Všechny svátosti byly do určité míry zbaveny své povahy a staly se podobnými pozvánce na náboženské shromáždění. To nejsou svátosti. Svátosti nám dávají milost a odstraňují naše hříchy. Dávají nám Boží život, nadpřirozený život. Nejsme prostě součástí čistě přirozené, čistě lidské, náboženské kolektivity.
Proto se přidržujeme mše svaté. Přidržujeme se jí, protože je živým katechismem. Není jen katechismem napsaným a tištěným na stránkách, které mohou přestat existovat; na neživých stránkách. Spíše je naším živým katechismem, naším živým Vyznáním víry. Toto Vyznání víry je v podstatě dějinami, jako by to byla „píseň“ vykoupení našich duší skrze Našeho Pána Ježíše Krista. Zpíváme chvalozpěvy Boha, Našeho Pána, Našeho Vykupitele, Našeho Spasitele, který se stal člověkem, aby prolil Svou Krev za nás a dal tak vzniknout Své církvi a kněžství, aby Vykoupení mohlo pokračovat, aby naše duše mohly být obmyty v Krvi Našeho Pána Ježíše Krista skrze křest, skrze všechny svátosti, abychom mohli být účastni na přirozenosti Našeho Pána Ježíše Krista v Jeho Božské přirozenosti prostředky Jeho lidské přirozenosti, a abychom tak mohli být na věky přijati do rodiny Nejsvětější Trojice.
Toto je náš křesťanský život. Toto je naše víra. Jestliže mše není pokračováním Kříže našeho Pána, znamení Jeho Vykoupení již není skutečností Jeho Vykoupení, pak již není naším Vyznáním víry. Jestliže mše není nic než hostina, eucharistická oslava, „rozdílení“, jestliže člověk může sedět okolo stolu a jednoduše pronášet konsekrační slova uprostřed hostiny, není to již mešní oběť. A jestliže to již není Svatá mešní oběť, není již dokonáno Vykoupení skrze Našeho Pána Ježíše Krista.
My potřebujeme Vykoupení skrze Našeho Pána. My potřebujeme Krev Našeho Pána. Nemůžeme žít bez Krve Našeho Pána. Přišel na svět, aby nám dal Svou Krev a předal nám tak Svůj život. K tomu jsme byli stvořeni a je to mše svatá, která nám dává Jeho Krev. Tato oběť pokračuje ve vší realitě. Náš Pán je skutečně přítomen ve Svém Těle, Své Duši a ve Svém Božství.
Proto stvořil kněžství a proto musí být noví kněží. Proto chceme formovat kněze, kteří mohou pokračovat ve Vykoupení skrze Našeho Pána Ježíše Krista. Všechna velikost, všechna vznešenost kněžství, nádhera kněžství, spočívá v celebrování mše svaté, ve spásných slovech konsekrace. Spočívá v konání toho, co je nezbytné, aby Náš Pán Ježíš Kristus sestoupil na oltář, v pokračování Oběti kříže, vylévání Jeho krve na duše skrze křest, Svátost oltářní, svátost pokání. Nádhera, velikost kněžství! Velikost, které nejsme hodní, které žádný člověk není hoden. Náš Pán Ježíš Kristus to chtěl. Jaká velikost, jaká vznešenost!
A naši mladí kněží toto pochopili. Můžete si být jistí, že to pochopili. Po celá svá seminární studia milovali mši svatou. Nikdy neproniknou ono tajemství dokonale, i kdyby jim Bůh dal na zemi dlouhý život. Ale milují svou mši a já si myslím, že pochopili a ještě lépe pochopí, že mše je sluncem jejich života, raison d´etre jejich kněžského života, a že tak mohou dát Našeho Pána Ježíše Krista duším lidí a to ne jen tak, že budou v přátelství lámat chléb, zatímco Pán nebude přítomen. Protože v nových mších, které jsou pouhou eucharistickou slavností, pouhým symbolem jakési lásky mezi lidmi, není přítomná milost.
Proto lneme ke mši svaté. A mše svatá je vyjádřením Desatera Božích přikázání. A co je Desaterem Božích přikázání, ne-li láska k Bohu a k bližnímu? Jak lépe by byla tato láska naplněna než Svatou mešní obětí? Bůh přijímá všechnu slávu skrze Našeho Pána Ježíše Krista a Jeho oběť. A existuje nějaký akt lásky, který by byl větší než, když někdo dá svůj život za ty, které miluje? Sám Náš Pán položil tuto otázku.
Proto se Desatero Božích přikázání naplňuje ve mši, největším aktu lásky, který Bůh od člověka může mít, největším aktu lásky, který od Boha můžeme mít. Zde je Desatero Božích přikázání. Zde je živý katechismus. Všechny svátosti mají svůj jas od eucharistie. Všechny svátosti jsou v jistém smyslu jako satelity Svátosti oltářní. Od křtu až po poslední pomazání jsou svátosti pouze odrazem Svátosti oltářní, protože všechny milosti pocházejí od Ježíše Krista přítomného ve Svátosti oltářní.
Svátost a oběť jsou důvěrně sjednoceny ve mši. Oběť nelze oddělit od svátosti. Katechismus Tridentského koncilu to skvěle vysvětluje. V mešní oběti existují dvě velké skutečnosti: oběť a svátost, které je z oběti odvozena, plod oběti. To je naším svatým náboženstvím a proto se přidržujeme mše. Nyní pochopíte, snad lépe než jste to chápali doposud, proč bráníme tuto mši a skutečnost Oběti. Je životem Církve a důvodem Vtělení Našeho Pána Ježíše Krista. A je důvodem pro naší existenci, naší jednotu s Naším Pánem ve mši. Proto se bouříme, když se pokoušejí vzít podstatu mše, připravit nás v každém případě o tuto Oběť! Jsme tím dotčeni. Nenecháme je, aby nás oddělili od Svaté mešní oběti.
Proto se pevně přidržujeme mešní oběti. A jsme přesvědčeni, že náš Svatý otec, papež, ji nezakázal, a že nikdy nikdo nemůže zakázat slavení mše svaté všech časů. Mimoto papež sv. Pius V. slavnostním a definitivním způsobem vyhlásil, že ať se v budoucnu stane cokoliv, nemůže nikdo zabránit knězi ve slavení této mešní oběti, a že všechny exkomunikace, všechny suspenze, všechny tresty, které by mohly být na kněze uvaleny, protože slavil tuto Svatou mešní oběť, jsou naprosto neplatné, in futuro, in perpetuum.
Proto máme jasné povědomí o tom, co se nám může přihodit. Jestliže jsme zdánlivě neposlušní, ve skutečnosti jsme poslušní. Taková je naše situace. A je správné, že to říkáme, že to vysvětlujeme, protože jsme to my, kdo je pokračováním Církve. Opravdu neposlušní jsou ti, kteří ničí mešní oběť, svátosti a naše modlitby, ti, kteří stavějí práva člověka na místo Desatera Božích přikázání, ti, kteří mění Vyznání víry. Toto totiž nový katechismus činí.
Cítíme hlubokou bolest, že nejsme v dokonalém společenství s autory těchto reforem. Skutečně toho nesmírně litujeme. Rád bych hned teď šel za Msgr. Rozierem a řekl mu, že jsem s ním v dokonalém společenství. Ale je to pro mě nemožné. Jestliže Msgr. Rozier odsuzuje tuto mši, kterou sloužíme, je to nemožné. Ti, kdo odmítají tuto mši, již nejsou ve společenství s Církví všech časů.
Je nepředstavitelné, že biskupové a kněží, vysvěcení pro tuto mši a při této mši, muži, kteří ji slavili možná dvacet nebo třicet let svého kněžského života, ji s nesmiřitelnou nenávistí pronásledují – že nás vyhánějí z kostelů, že nás nutí slavit mši zde, pod širým nebem, když mše se má slavit v kostelích, které za tím účelem byly vybudovány. A nebyl to sám Msgr. Rozier, kdo řekl jednomu z vás, že kdybychom byli heretiky a schizmatiky, dal by nám kostely, ve kterých bychom mohli slavit mši? To je něco neuvěřitelného. Kdybychom již nebyli ve společenství s Církví, ale byli bychom heretiky nebo schizmatiky, mohli bychom mít kostely. To je rozpor v jejich postoji, který je odsuzuje. Oni perfektně vědí, že máme pravdu, protože my nemůžeme stát mimo pravdu, když jednoduše pokračujeme v tom, co se činilo dva tisíce let a věříme v to, v co se věřilo dva tisíce let. To není možné.
Opět musíme zopakovat tuto větu a opakovat ji stále: Jesus Christus heri, hodie et in saecula. Jsem-li s Ježíšem Kristem včerejška, jsem s Ježíšem Kristem dneška a zítřka. Nemohu být s Ježíšem Kristem včerejška, aniž bych byl s Ježíšem Kristem zítřka. A tak je tomu proto, že naše víra je vírou včerejška a vírou budoucnosti. Nejsme-li s vírou minulosti, nejsme s vírou současnosti, ani s vírou budoucnosti. Tomu musíme vždy věřit. Toho se musíme přidržovat za každou cenu – závisí na tom naše spása. Prosme o to dnes svaté patrony města Poitiers, prosme o to zvláště pro tyto drahé kněze, pro tohoto nového kněze. Prosme o to sv. Hilaria, sv. Radegondu, která tolik milovala Kříž – byla to ona, která donesla do Francie první relikvii pravého Kříže a která tolik milovala mešní oběť. Nakonec prosme kardinála Pieho, který byl v minulém století obdivuhodným obráncem katolické víry. Prosme tyto patrony Poitiers, aby nám dali milost bojování bez nenávisti, bez zášti.
Kéž nikdy nejsme mezi těmi, kdo se pokouší polemizovat, rozdělovat, být nespravedliví ke svým bližním. Milujme je celým svým srdcem, ale držme se víry. Za každou cenu se držme své víry v Božství Našeho Pána Ježíše Krista.
Prosme o to Nejsvětější Pannu Marii. Jen ona měla dokonalou víru v Božství Božího Syna. Milovala Ho celým svým srdcem. Byla přítomna Svaté oběti kříže. Prosme Jeho o víru, jakou měla ona.
Zdroj: Society of St. Pius X
Překlad: D. Grof
