Dopis přátelům a dobrodincům č. 79
Milí přátelé a dobrodinci,
za pár dní budeme slavit šťastný příchod Narození Našeho Pána Ježíše Krista. Svatá liturgie Adventu a období Vánoc je naplněna vírou v Božství Našeho Pána. Citováním především starozákonních pasáží, kde je prorokován Jeho příchod naplňuje naše duše a srdce nesmírnou velkolepostí výsad a práv tohoto novorozeného Dítěte.
Ten, který se zrodil z Otce přede všemi věky bez matky, se v čase narodil z Matky bez otce! (Vyznání víry 11. Toledského koncilu)
Tím, že přijal Svou lidskou přirozenost z Nejblahoslavenější Panny Marie, Své Matky, jejíž Panenství zachoval, prokazuje, že neztratil nic ze Svého Božství. „Mojžíšův keř, který v ohni neshořel, je nám, Rodičko Boží, znamením tvého slavného, neporušeného panenství.“ (Antifona, ranní chvály 1.ledna). Církev s radostí vítá Spasitele Ježíše, pravého Boha a pravého člověka a vzdává mu čest titulem Král.
Král míru, Rex pacificus. Chtěli bychom zde poněkud rozvést tuto pravdu, která je takříkajíc v jádru krize, jež otřásá Církví a postihuje vztahy Bratrstva sv. Pia X. se Svatým stolcem.
+
Skutečně se nám to jeví tak, že podstatu současného problému lze shrnout tak, že jde o ztrátu víry v Božství Našeho Pána Ježíše Krista. Ach! Samozřejmě mnoho lidí protestuje, že věří, že Ježíš je Bůh, ale jen nemnozí jsou připraveni z této pravdy vyvodit praktické důsledky, které se projeví před zrakem celého světa na konci času. V tu chvíli On dovolí, aby Jeho sláva zazářila v celé své dokonalosti. Rozsah Jeho moci nad každým stvořením bude takový, že všechny lidské bytosti – pohané, křesťané, ateisté, nevěřící, lupiči i věřící – všichni padnou tváří k zemi před Ním, protože při zmínce Jeho Jména se skloní každé koleno na nebi i na zemi (srovnej Fp 2:10).
Pro krátkost Svého pozemského života, během nějž měl radost přebývat mezi námi, částečně skryl Svou svrchovanou moc. Ale to byla pouze doba zkoušek, čas vyplnit Své spásné poslání: „Zemřel za naše hříchy.“ (1 K 15:3)
Ale během té doby, kdy před našima očima skryl Svou všemohoucnost, nic z ní neztratil. „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Mt 28:18) je prohlášení, které je třeba brát doslova. On je tím, kdo stvořil vše, pro nějž vše bylo stvořeno, bez něho nepovstalo nic, co jest. (srovnej J 1:3)
Praktické odmítnutí Božství Našeho Pána je v lidských dějinách často manifestováno odmítnutím Jeho Kralování. To bylo už titulem a důvodem Jeho rozsudku smrti: „Ježíš Nazaretský, král židovský.“ (J 19:19)
A odmítání Boha je v dějinách velmi často manifestováno odmítnutím podrobit se Našemu Pánu Ježíši Kristu.
Až do poloviny dvacátého století se však nestalo, že by lidstvo bylo svědkem oné neuvěřitelné události, kdy jsme spatřili koncil, který prý ve jménu přizpůsobení se konkrétní situaci lidské společnosti, která byla naprosto úpadková, změnil trvalou proklamaci: „Musí totiž kralovat“ (1 K 15:25). Lidé tvrdí, že tento způsob jednání je v souladu s evangeliem, zatím je však jeho naprostým opakem.
Myslitelé liberalismu vyslali zvěst, že stát, lidská společnost, která je také výtvorem Božím, by měla s jediným pravým náboženstvím nakládat rovnocenně jako se všemi falešnými náboženstvími a zaručit všem rovnocenné právo existovat, rozvíjet se bez omezení a konat své pobožnosti.
Tvrdilo se, že je to opakem ke zneužitím totalitního státu, který nespravedlivě likviduje lidi a utlačuje svědomí každého jednotlivce. Samotní zednáři vyjádřili své potěšení z toho, že slyší, jak se tyto výroky, které jsou jako jejich vlastní, ozývají pod kopulí Svatopeterské baziliky (srovnej Yves Marsaudon, L´oecuménisme vu par un franc-macon de tradition, 1964).
Zcela jistě je v tomto zlu, které je kritizováno, část pravdy. Ale nápravou je to, na co Církev vždy poukazovala: tolerance. Právo na náboženskou svobodu, jak jej vyhlásil Druhý vatikánský koncil, je něčím jiným. To je jeden z bodů, u nějž jsme se Svatým stolcem nedošli ke shodě.
Tato náboženská svoboda tím, že klade na stejnou úroveň to, co je pravé a co falešné, záměrně zbavuje stát a lidskou společnost svých povinností ctít Boha a sloužit Bohu, svému Stvořiteli. To v náboženských záležitostech otevírá dveře tomu, že se dovolují různé věci. Je to jako by se v rámci Církve zřekli výsady, že má být jedinečnou cestou spásy pro celé lidstvo. Ti, kdo v to stále věří, už o tom nemluví. Mnozí vás dokonce vedou k tomu, abyste si mysleli opak. Tento ústupek současnému světu se činí na úkor Kralování Našeho Pána Ježíše Krista.
+
Další důsledek, který vyplývá přímo z toho, co bylo právě řečeno, je viditelný při praktikování ekumenismu. Pod záminkou snahy přiblížit se naším „odloučeným bratřím“ už katolíci nevyhlašují tyto pravdy - které jsou nicméně spásné - protože je pro odloučené bratry obtížné jim naslouchat. Katolíci se tyto bratry již dokonce ani úmyslně nepokoušejí obrátit. Ekumenismus JIŽ NECHCE VYTVÁŘET KONVERTITY. Toto slovo bylo zapuzeno. Ještě je tolerováno, ale ve jménu náboženské svobody! Kde je tedy Církev Našeho Pána Ježíše Krista? Kam se vytratila hrdost katolíků? A jejich vůdčí osobnosti jsou těmi, kteří z nich dělají zbabělce! Jak to mohl každý nedávno vidět ve Francii, když měli odsoudit jisté rouhavé divadelní hry. Kdyby byly spáchány podobné urážky vůči muslimům, země by byla v plamenech a nasáklá krví! Křesťané jsou dnes tak poddajní, že dovolí, aby se dělo cokoliv! Lidé napadají čest nikoliv pozemského krále, ale Krále králů, Pána Pánů, našeho Spasitele, od nějž jsme obdrželi vše!
Zcela zjevně máme na srdci spásu všech těch duší, které jsou tak drahé Srdci Našeho Pána, a jejich návrat do jednoho stáda, protože On je vykoupil za cenu Svého života! Ale současný způsob jednání již nemá nic společného se starostí o jednotu Církve jako v minulých staletích. Má se za to, že celý svět je dobrý a v důsledku toho vyhlídka, že by někdo z nich měl být věčně zatracen zapříčiňuje, že moudří tohoto světa ostře vystupují proti takovému pohoršení. Hlásají, že peklo je prázdné, nebo takřka prázdné. Nauka Církve je však naprosto odlišná...
+
Třetí kámen úrazu je také spojen s poklesem autority.
Náš Pán je Hlavou Církve. Protože však chtěl, aby byla po Jeho nanebevstoupení Jeho Církev viditelná, dal jí viditelnou hlavu, kterou je Jeho náměstek na zemi, Petr a jeho nástupci... Jen jemu samému dal Náš Pán moc pást ovce a beránky, jen on sám má plnou, svrchovanou a bezprostřední pravomoc nad úplně každým členem Církve. Proto Církev vždy sama sebe prohlašovala za monarchii, které vládne jeden člověk. Lidská povaha vládnutí zajisté činí vcelku pochopitelným, že tento člověk konzultuje a hledá radu u moudrých osob, ale forma demokracie zavedená do Církve kolegialitou a parlamentární parodií biskupských konferencí, umožňuje všechny druhy zneužití a vystavuje skupinovému nátlaku výnosy přirozeného práva, které deklarují, že každá diecéze má pouze jedinou hlavu, biskupa dané oblasti.
Autorita je dnes vážně otřesena, nejen vně Církve kvůli soudním sporům světských vůdců, kteří si nárokují podíl na jejím řízení, ale také uvnitř Církve kvůli tomu, že přibylo mnoho rad a komisí, které v dnešní atmosféře zabraňují řádnému výkonu pravomoci delegované Naším Pánem Ježíšem Kristem.
Je překvapivé u těchto kamenů úrazu poznamenat, že i my nacházíme v zásadě stejný problém? Aby potěšili svět, nebo přinejmenším, aby se mu přizpůsobili a vycházeli s ním, obětovali tím či oním způsobem pravomoc Našeho Pána Ježíše Krista nad věřícími křesťany, nad všemi lidskými bytostmi, za něž prolil Svou krev, nad národy, jejichž jsou členy.
Tohle je to, co tolik ubližuje Církvi. Abychom překonali tuto krizi, je nutné „opět spojit všechno v Kristu“ (Ef 1:10). Všude a ve všem Mu dát přednost, Jemu, který chce být vším ve všem. Dokud lidé nebudou ochotní opustit tuto liberální atmosféru, která otravuje Církev, bude Církev stále chřadnout.
Kvůli této bolestné realitě jsou naše vztahy s Římem obtížné.
Proto my v Bratrstvu tak často hovoříme o Kralování Našeho Pána Ježíše Krista, protože je to prakticky shrnutím našeho uznání Jeho Božství. Prostě a jednoduše: On má nad námi všechna práva.
Jemu budou všechny lidské bytosti, pohané či katolíci, mladí nebo staří, bohatí nebo chudí, mocní nebo slabí, všichni, naprosto všichni, skládat účet ze svého života zde dole, Jemu, svému svrchovanému Soudci a svému Bohu, od nějž všechno obdrželi. Doufejme, že tyto řádky ukážou, jak důležitá je nauka o Kralování Našeho Pána, a že boj za toto Kralování Našeho Pána není zastaralý, ale naopak velice nutný. Dnes je to povinností, máme-li přežít.
Kéž Naše Paní, Matka Ježíšova, Matka Boží, milostivě vyslyší naše modlitby ke slávě svého Syna. Kéž nás chrání, kéž stráží naše malé Bratrstvo uprostřed tolika nebezpečí a kéž je naší průvodkyní, naší zastánkyní, naším vítězstvím nad sebou samými a nad naší bázlivostí. Kéž je naší nadějí, když čekáme na její vítězství, za něž se stále modlíme, a je naší radostí zde dole i na věčnosti.
Nos cum Prole pia benedicat Virgo Maria.
+ Bernard Fellay
Na svátek sv. apoštola Tomáše, 21. prosince 2011.
Překlad: D. Grof
