Dopis rektora semináře – Druhý vatikánský koncil ve srovnání s utrpením v zahradě (2000)
Biskup Richard Williamson
Winona, 1. března 2000
„Ježíš Kristus (je) týž včera i dnes i na věky.“ (Žid XIII, 8) Na Druhém vatikánském koncilu (1962–1965) se mnozí vůdčí katoličtí duchovní snažili přetvořit našeho Pána, protože se domnívali, že Jeho Církev je zastaralá. Pojďme se na začátku tohoto postního období krátce zamyslet nad počátkem utrpení našeho Pána v Getsemanské zahradě, abychom viděli, jak přesně toto Evangelium zapadá do naší doby.
Začněme s pozadím utrpení našeho Pána v zahradě, které bylo spojeno s odloučením od davu lidí. Je pravda, že několik dní předtím zde na Květnou neděli byly zástupy Izraelitů, které volaly „Hosanna, Hosanna synu Davidovu“ v radosti nad vstupem Rabbiho z Nazareta, který byl k mnoha z nich tak dobrý, do Svatého města. Ale události o den později, kdy mnozí ze stejných Izraelitů volali „ukřižuj ho, ukřižuj ho“, ukázaly, že tato radost, stejně jako pláč dcer jeruzalémských na Křížové cestě, byla především sentimentální.
Mezi západními národy na přelomu 20. a 21. století stále existují pozůstatky celkové dobré vůle vůči učiteli Ježíši a Jeho křesťanství obecně, ale tato dobrá vůle je do velké míry sentimentální a rychle se vytrácí díky médiím, politikům a univerzitám, které jsou v důsledku selhání těchto národů kontrolovány nástupci oněch „velekněží a starších, [kteří] přemluvili lid, aby žádali o Barabáše, Ježíše však aby nechali zahubit.“ (Mt XXVII, 20) Ve skutečnosti je to náš Pán, kdo je výlučně zodpovědný za výdobytky toho, co je nazýváno „západní civilizací“, ale národy dovolují médiím, aby je přesvědčovala o opaku, a to tak, že pokud budou věci pokračovat bez přerušení současným směrem, je jen otázkou času, než se tyto národy v souladu se svými demokratickými médii začnou hlasitě dožadovat krve křesťanů: „Všechno je to vina křesťanů! Pryč s nimi do detenčních táborů! Smrt v případě nutnosti! Chceme Barabášův Nový světový řád!“
Náš Pán byl přesto doprovázen hrstkou věrných přátel – dvanácti apoštoly s výjimkou Jidáše – do Getsemanské zahrady. Tito apoštolové neměli tušení, co právě Jidáš podniká, aby se spiknul s velekněžími a připravil zničení našeho Pána, ale samozřejmě každý detail byl našemu Pánu díky Jeho Božské vševědoucnosti znám od věčnosti. Ve skutečnosti, aniž by se podílel na Jidášově hříchu, poslal ho náš Pán na cestu, aby zradil (Jan XIII, 27), protože skrze tento hřích, svobodně zvolený Jidášem, náš Pán uskutečnil vykoupení lidstva.
Před pár lety arcibiskup Lefebvre říkával, že máme jen malou představu o tom všem, co zednáři a jejich spolupracovníci uvnitř Vatikánu plánují a organizují, aby katolickou Církev předali zcela spoutanou do moci Kristových nepřátel, ale že Bůh zjevně zná každý detail od věčnosti. Pokud se tedy rozhodne umožnit Svým nepřátelům takové zdánlivé vítězství nad Sebou, jakým je dnešní chaos v katolické Církvi, můžeme a musíme si být jistí, že aniž by jakkoliv způsobil jejich hřích, Bůh ho využívá, aby skrze něj zítra přinesl nějaké velké dobro.
Apoštolové by to v Getsemanech možná pochopili, kdyby modlitbou osvítili svoje myšlení, aby vstoupilo na cesty Boží, které nejsou cestami lidskými (Iz LV, 8, 9). Bylo tomu však tak, že Petr a jeho společníci apoštolové byli plní příliš lidské důvěry (Mt XXVI, 35), takže i když je náš Pán naléhavě vyzýval, aby bděli a modlili se a neupadli do pokušení, byl duch skutečně ochotný, ale tělo slabé (Mt XXVI, 41) a nevydrželi bdít, ale usnuli, zatímco Jidáš Iškariotský tvrdě pracoval.
Mnoho katolických biskupů světa nemohlo na Druhém vatikánském koncilu bdít a modlit se v tom smyslu, jak zde vyžadoval náš Pán, protože byli přistiženi spící velmi aktivními nepřáteli našeho Pána, kteří plánovali zničení Církve prostřednictvím hlasů těchto biskupů (viz kniha P. Ralpha Wiltgena „Rýn se vlévá do Tibery“). Od té doby se katolická Tradice znovu probudila, ale měla by nyní bdít a modlit se se svým trpícím Mistrem, pokud nemá opět usnout a nechat se překvapit stejně jako apoštolové v Getsemanech.
Zajímavá otázka: Kdyby apoštolové zůstali bdělí a modlili se, jak žádal náš Pán, co by udělali nebo co by mohli udělat? Za prvé by poskytli lidskou útěchu a podporu lidskému srdci našeho Pána v hodině jeho strašlivé úzkosti. Nezabránili by jeho zajetí, ani by se o to, osvícení modlitbou, nepokusili, protože jak by se pak naplnilo Písmo svaté (Mt XXVI, 54)? Neutekli by však hanebně a přesto by jim nebylo ublíženo, protože náš Pán zaručil jejich bezpečnost (Jn XVIII, 8, 9).
Prostřednictvím trojí modlitby ve Svém utrpení nalezl náš Pán ve svém lidství i bez lidské podpory sílu v Bohu, aby prošel svým Umučením. Když Jeho nepřátelé nakonec dorazili do Getsemanské zahrady vedeni Jidášem, který Ho zradil polibkem, náš Pán mu nic nevyčítal, ale obrátil se na něj: „Příteli, proč jsi přišel?“ Toto oslovení „příteli“ je za daných okolností udivující, ale takový je náš Pán, který myslí jen na duše a jejich spásu. – Jidáši, pomysli na to, co činíš, a čiň pokání, než se uvrhneš do strašlivého a věčného zatracení!
V dnešní krizi Církve a světa je naše síla pouze v Bohu, protože z lidského pohledu jsme bezmocní tváří v tvář zkouškám, kterým čelíme. Naši nepřátelé jsou všemocní – ti, kteří jsou uvnitř Církve, jsou mnohem nebezpečnější než ti mimo ni. Stejně jako velekněží a starší k smrti nenáviděli Ježíše, ale potřebovali apoštola, aby Ho zradil, tak i my můžeme vinit Židy, zednáře a další jim podobné z plánování zničení Církve, ale bylo potřeba duchovních v ní, aby prováděli skutečné zrazování a ničení. Nenávidí náš Pán tyto zrádce, jak jsme možná v pokušení dělat to my? Ne, usiluje pouze o jejich spásu, i když jejich trest bude strašlivý, pokud se nebudou kát.
Poté, co byl zrazen polibkem v Getsemanech, Ježíš se klidně zeptal chrámového davu, koho hledá. „Ježíše Nazaretského!“ zvolali. „Já jsem to,“ říká náš Pán tak, že všichni padli na zem (Jn XVIII, 6). Tím, kdo má nad tím kontrolu, je zjevně náš Pán. Chce však trpět, a tak potlačí moc svého majestátu a nechá se zajmout. – „…toto je vaše hodina a moc temnoty“ (Lk XXII, 53). Zjevně by Hospodin dnes v každém okamžiku mohl zastavit ničitele Církve na jejich cestách, ale v březnu 2000 to vypadá, že se zatím nerozhodl. Protože se Bůh drží zpět, ďábel má prakticky volnou vládu a my zakoušíme hořkou zkušenost moci temnoty. Boží hodina však přijde.
Šimon Petr však nedokázal čekat. Sám s jedním mečem byl připraven pustit se do boje s celým chrámovým zástupem, který se dostavil zajmout Ježíše. Protože byl mužný, odvážný a miloval Pána, nemohl zůstat nečinný. Musel konat! Utnul ucho jednoho nepřítele, ale náš Pán, který pečuje o nepřítele, mu říká, aby meč zasunul! Kolik dobrých mužů dnes existuje, kteří, jak se zdá, podobně nemůžou snést nečinnost a sledovat lidský dav (který se nám může jevit jako dav) trhat na kusy poslední zbytky pravdy a slušnosti. Určitě můžeme něco UDĚLAT! Určitě MUSÍME něco udělat! Utněme uši několika Židům a zednářům atd.! To bychom ale jen shledali, že se u nich zastavil náš Pán a stará se o ně! „Nevíte, čího ducha jste.“ (Lk IX? 55)
Petrovi uvedl tři důvody, proč chce, aby odložil svůj meč (Mt XXVI, 52–54). Za prvé, ti, kdo berou meč, mečem zahynou. Za druhé, kdyby se chtěl náš Pán bránit silou, mohl by mít po svém boku okamžitě dvanáct pluků andělských. Za třetí, kdyby byl vysvobozen z rukou svých nepřátel, jak by se naplnilo Písmo svaté (Iz LIII, 10)? Všechny tři důvody se úzce vztahují k naší situaci dnes.
Za prvé, pokud přátelé našeho Pána učiní z Jeho věci záležitost síly, pak jako ovce mezi vlky (Mt X, 16) mohou být snadno přemoženi silou. Připomínáme si zde ty duše s dobrými úmysly ve Waco v Texasu, které před sedmi lety sáhly po zbraních a zahynuly v plamenech. Ne že by bylo vždy špatné uchýlit se k síle, ale jen zřídka si to získá lidská srdce. Pokud přátelé našeho Pána z Něj učiní lotra s mečem a kyji (Mt XXVI, 55), nikdy z něj neučiní to, čím chce být – Krále srdcí. Všechna srdce přitáhne k sobě tím, že bude vyzdvižen na Kříž (Jan III, 14, 15). I dnes, kdy hřích pokročil tak daleko, že Bůh může použít sílu trestu, aby věci napravil, přece jen uvidíme Církev obnovenou prostřednictvím svobodné, a nikoliv vynucené lásky lidí k Bohu. Noe nebyl nucen milovat Boha tak, jak ho miloval, ani před potopou světa, ani po ní.
Za druhé, při každém střetu sil mezi dobrem a zlem by mohl Stvořitel rozdrtit své Stvoření, kdykoliv by se mu zachtělo. Pouhých několik andělských pluků by to mohlo udělat. Ale opět, Stvořitel usiluje o obrácení, nikoliv o otřesy mozku. Představme si, že by všichni dnešní zkažení duchovní byli zlikvidováni, vyřešilo by to problémy Církve? Samozřejmě, že ne. Dokud by nebyly duše obráceny, zaujali by jejich místo jiní duchovní a stali by se stejně zkaženými.
Za třetí, Bůh od věčnosti rozhodl, že jeho Syn zemře na Kříži, aby vykoupil lidstvo. Toto rozhodnutí bylo postupně odhalováno prorokům Starého zákona, zejména Izaiášovi, který ho zaznamenal v Písmu svatém. Neexistuje žádný způsob, jak by takové proroctví nemohlo být naplněno. Podobně Písmo svaté odhaluje, že na konci světa, ke kterému nyní směřujeme, bude katolická Církev velmi malá (Lk XVIII, 8) a zuřivě pronásledovaná Antikristem (Zj XIII, 7). Může být tajemné, že se Bůh měl rozhodnout dopustit toto skoro úplné zmizení Své Církve, ale nelze zpochybňovat toto rozhodnutí, ani jeho naplnění. „Tak je psáno [a tak bylo třeba], aby Mesiáš trpěl a třetího dne vstal z mrtvých.“ (Lk XXIV, 46) Mystické Tělo Kristovo, Církev, dnes musí trpět podobným způsobem, a zatímco každý z nás musí konat povinnosti svého stavu, nikdo z nás toto rozhodnutí nezmění.
Ale protože se Petr a jeho druhové nemodlili v zahradě, když jim to náš Pán řekl, nemohli pochopit, co říkal. Nechtěl se bránit? Nechtěl, aby ho bránili oni? Zbláznil se? Co je to za Mistra? Zradil je! V Satanově hodině bylo myšlení apoštolů zahlceno takovýmito temnými myšlenkami, a jak říkáme dnes: „nezvládli situaci“. Utekli a opustili našeho Pána. Pokud se dnes katolíci snaží pochopit pouze lidskými měřítky tuto krizi Církve, která je ve dvoutisícileté historii Církve jedinečná svým rozsahem a hloubkou, riskují, že budou pohlceni temnotou. Jak opakovaně říkal arcibiskup Lefebvre: „To, co se děje, je nepředstavitelné, nemyslitelné.“ Ale je to tu. A zatímco apoštolové dostali od našeho Pána pouze slovní varování o Jeho blížícím se Umučení, katolíci od té doby měli mimořádné události onoho Umučení, které vrhají světlo na utrpení Kristova Mystického Těla, Církve.
Pak tedy během tohoto postního období rozjímejme o Getsemanech (Mt XXVI, 36–56; Mk XIV, 32–52; Lk XXII, 39–54; Jan XVIII, 1–12), abychom ani zbytečně nezuřili proti nepřátelům našeho Pána, ani se k nim nepřipojili, ani neutíkali od Jeho Církve v hodině její nouze, ale abychom vytrvali v modlitbě a – bude-li to třeba – i v utrpení, a očekávali hodinu určenou Bohem pro vítězství Jeho věci.
[…]
S přáním všeho dobrého a požehnáním v Kristu
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
