Dopis rektora semináře – Teologická studie k svěcením čtyř biskupů v Écône (1999)
Biskup Richard Williamson
Winona, 2. dubna 1999
dodnes musí existovat mnoho dobrých katolických duší, které touží následovat arcibiskupa Lefebvra a jeho Bratrstva sv. Pia X., ale váhají tak učinit, protože se domnívají, že jednal proti katolickým principům, zejména, když vysvětil čtyři biskupy ve švýcarském Écône dne 30. června 1988. Ať si takové duše přečtou teologickou studii o těchto svěceních, která se před třemi měsíci objevila v italském čtrnáctideníku „Si Si No No“, a mnohé už nebudou váhat. První část článku dokazuje, že tato biskupská svěcení byla pro arcibiskupa dokonce povinností. Druhá část dokazuje, že papežův výslovný zákaz na této povinnosti nic nemění!
Ne že by sám arcibiskup nevěděl, co dělá. Vyjadřoval se jasně a často. Ani to není tak, že by katolické duše, které ho tehdy i pak následovaly, nevěděly, co dělají, protože po celou dobu rozeznávaly pravého katolického biskupa. „Já jsem pastýř dobrý,“ říká náš Pán, „a znám svoje a znají mě moje“ (Jn X, 14).
Problém je spíše v tom, že v poměrech 70. a 80. let musel arcibiskup porušit řadu běžných církevních předpisů, aby zachoval Bratrstvo sv. Pia X., a zejména aby vysvětil čtyři biskupy, a proto to vždy vypadalo jako by měl proti sobě katolické předpisy. A to přimělo – a nutí – mnohé katolíky váhat. Článek autora vystupujícího pod pseudonymem „Hirpinius“ v časopise „Si Si No No“ konečně pronikl hluboko do těchto předpisů a ukázal – tak jak si myslím, že nikdo předtím neukázal –, že arcibiskupovo jednání bylo plně v souladu s nejvlastnějšími principy katolické teologie a kanonického práva.
To je samozřejmé. Koneckonců, jak by arcibiskupovo dílo mohlo přinést tolik dobrých plodů, kdyby stálo mimo katolické principy? To nedává smysl. Přesto dodnes nepřátelé jeho Bratrstva, dokonce i konzervativci, jejichž přežití je jedním z jeho plodů, předhazují Bratrstvu katolická pravidla: „Kde je papež, tam je Církev“, „katolíci musí poslouchat papeže“, „poslušnost je ctnost“ atd. Podívejme se, i když jen stručně, s Hirpiniem dobře na tato katolická pravidla.
První hlavní princip, který vstupuje do hry, je, že zatímco se běžné případy posuzují běžnými zákony, mimořádné případy nebo případy ve stavu nouze se musí posuzovat podle principů stojících mimo a nad běžnými zákony. To je logické. Například se před nemocnicí obvykle nesmí parkovat, ale když pospíchám se svou ženou na pohotovost, mohu zaparkovat kdekoliv je místo.
Pokud, jak tvrdí Vatikán, dnes v katolické Církvi neexistuje stav nouze, nelze se dovolávat vyšších principů. Jak však poukazuje Hirpinius, papežové Pavel VI. a Jan Pavel II. sami někdy připouštěli, že v pokoncilní Církvi existuje vážný problém. Odkazy Pavla VI. na „sebezničení“ Církve (7. prosince 1968) a na „Satanův dým v Božím chrámu“ (30. června 1972) jsou proslulé. Podobně v proslovu citovaném v „Osservatore Romano“ dne 7. února 1981 Jan Pavel II. odkazuje na „rozrušení, chaos, zmatek a dokonce klam“ u „velké části“ křesťanů. Hirpiniův článek tedy není pro ty, kteří popírají, že existuje pokoncilní stav nouze, je spíše pro ty, kteří stav nouze uznávají, ale nechápou, jak tímto stavem nouze byla ospravedlněna biskupská svěcení.
Celá první část článku tedy zkoumá, jaké jsou povinnosti a pravomoci biskupa ve stavu nouze. Vážná duchovní nouze je nouze kterékoliv duše, jejíž katolická víra či mravy jsou ohroženy. Krajní duchovní nouze je nouze kterékoliv duše, která se prakticky nemůže zachránit bez pomoci. Vážná obecná či veřejná duchovní nouze nastává tam, kde je ohroženo mnoho duší ve víře či mravech, například tam, kde se veřejně šíří hereze. Dnes je nespočet katolíků ohrožen ve své víře či mravech veřejným šířením neomodernismu, jenž je znovu oživenou „snůškou všech herezí“. Dnes je tedy katolická Církev naplněna vážnou obecnou či veřejnou duchovní nouzí.
Kdekoliv existuje vážná veřejná duchovní nouze, učí katoličtí teologové, že se situace rovná situaci krajní individuální duchovní nouze, protože například ve vážné obecné nouzi bude mnoho jednotlivců v krajní nouzi. Co tedy smí nebo musí biskup či kněz udělat v krajní nouzi jednotlivce, co smí či musí udělat ve vážné obecné nouzi, jaká je dnes?
Všichni legitimní pastýři jsou ve SPRAVEDLNOSTI povinni pomáhat duším ve stavu nouze, ale pokud tito pastýři z jakéhokoliv důvodu selžou, pak je v křesťanské LÁSCE povinen pomoci kdokoliv jiný, kdo může, zejména pak biskupové a kněží. Ti nebudou mít žádnou normální jurisdikci Církve nad dušemi spadajícími pod jiné pastýře, ale díky svému svěcení na biskupy či kněze u nich křesťanská láska zahrnuje stavovskou povinnost pomoci, jak mohou. Protože povinnost křesťanské lásky zavazuje pod hrozbou smrtelného hříchu pomoci jednotlivému bližnímu v krajní nouzi (zejména duchovní), stejně tak vážně zavazuje pomoci lidem ve vážné nouzi (viz výše), což může v případě nouze vyžadovat i obětování života, dobré pověsti či majetku (arcibiskup Lefebvre určitě obětoval svou dobrou pověst!).
Pokud jsou tedy dnešní neomodernistické omyly a hereze podporovány či tiše schvalovány nebo přinejmenším přijímány bez odporu samotnými legitimními pastýři – papežem, biskupy a kněžími –, plyne z toho, že současný stav obecné nouze je bez naděje na pomoc ze strany legitimních pastýřů. V tom případě jsou jacíkoliv jiní pastýři na základě svého svěcení, které je zmocňuje poskytovat duchovní pomoc, vážně povinni z lásky pomoci takovým potřebným duším, jak nejlépe mohou (stejně jako, když manžel odmítne starat se o svou rodinu, musí se žena, která je mu podřízena, postarat, jak nejlépe umí, takže i pokud se papež odmítne starat o Církev, biskup, který je mu podřízen, se musí postarat, jak nejlépe umí).
A co dává takovým nouzovým pastýřům právo (nebo jurisdikci) suplovat legitimní pastýře? Vážná nouze mnoha katolíků. Církev učí, že pokud se potřebné duše obracejí na nouzové pastýře, tito pastýři od Církve získávají nouzovou, neboli „suplovanou“, jurisdikci. Stejně jako při (skutečné!) fyzické nouzi patří veškerý majetek všem lidem, při duchovní nouzi jsou všechny biskupské a kněžské pravomoci k dispozici všem duším. Božské a přirozené právo pak převažuje nad běžným církevním právem omezujícím jurisdikci, jinak by příliš mnoho duší bylo navždy ztraceno. Jurisdikce je pro duše, ne duše pro jurisdikci.
Tento princip nouzových práv, neboli „suplované jurisdikce“, se kvůli vážné veřejné nouzi vztahuje také na případ, kdy biskup světí biskupy bez papežského povolení. Kristus zajisté ustanovil Petra jako hlavu Své Církve, s plným oprávněním církevní moci k vedení duší k věčnému životu. Ale tuto moc, i když ji vykonává Petr, vlastní Kristus. Má prospívat duším, nikoliv jejímu držiteli. Má zachraňovat duše, nikoliv je zatracovat. Pokud jde o mechanismus Petrovy kontroly nad svěcením biskupů, Kristus ho ponechal pružný, aby mohl Petr v průběhu věků tento mechanismus zpřísňovat či uvolňovat podle toho, jak to různé historické podmínky vyžadovaly pro dobro Církve. Středověcí papežové ho zpřísnili, stejně jako Pius XII. kvůli problému v Číně, ale Církev ve 4. století dovolila Eusebiovi ze Samosaty světit biskupy bez papežova povolení. Proto pokud by papež svou omylností zpřísnil tuto kontrolu k vážné újmě duší, Církev by poskytla suplovanou jurisdikci biskupovi, který by vzal toto svěcení do vlastních rukou, jak to učinil arcibiskup Lefebvre. Neboť způsob biskupských svěcení není věcí Božského práva, ale církevního práva, což dovoluje možné výjimky v lidském církevním právu.
Námitka: Eusebius ze Samosaty však světil biskupy bez papežovy výslovné vůle, nikoliv proti ní? Jak mohl jít arcibiskup Lefebvre proti známému a výslovnému „ne“ papeže? Tato otázka naplňuje druhou část Hirpiniova článku. Odpověď plyne z principů nastíněných v první části – jakkoliv papež řekl „ne“, nemohl arcibiskupa zbavit jeho vyšší povinnosti v křesťanské lásce pomoci duším ve vážné a obecné nouzi.
Za prvé, pokud jde o podřízeného, křesťanská láska přihlíží k nouzi, nikoliv k její příčině. Když se stane dopravní nehoda, na prvním místě je pomoc zraněným, otázky přicházejí později. Křesťanská láska zavazuje každého, kdo může pomoci duším ve vážné nouzi, aby tak učinil, dokonce i když – zejména i když – tuto nouzi působí představení.
Za druhé, pokud jde o představeného, jestliže odmítá pomoci duším ve vážné nouzi, nemá žádnou moc zavazovat ostatní, aby tak neučinili, stejně jako manžel, který se nestará o své děti, nemá moc zavazovat svou ženu, aby tak nečinila. Papež není žádnou výjimkou z tohoto pravidla, protože i když je jeho autorita neomezená zdola, je omezená shora Božím právem, přirozeným i pozitivním, které vážně zavazuje v křesťanské lásce každého, kdo může pomoci duším v nouzi. Arcibiskup Lefebvre mohl díky tomu, že byl biskupem odmítajícím neomodernismus, pomoci duším, které chtěly zůstat katolické.
Za třetí, pokud jde o situaci, je přirozené, že nouze nezná žádné zákony, ani nestaví podřízeného do nemožnosti uposlechnout nižší zákon, protože by tak mohl učinit jen nesplněním vyššího zákona. Papež jako představený není výjimkou, protože i on podléhá Božímu právu. A pokud je to právě on, kdo tvoří tuto nouzi, jako to činí Jan Pavel II. tím, že podporuje neomodernismus, pak je to představený sám, kdo činí nemožným, aby ho jeho podřízený mohl poslechnout!
Všimněte si však, že ten, kdo ve stavu nouze neuposlechne, nezpochybňuje ani autoritu, ani její zákonné uplatňování, ale pouze její nezákonné uplatňování. Nesoudí nižší zákon jako špatný, ale pouze jako nepoužitelný za daného stavu nouze. Arcibiskup Lefebvre tak zpochybnil právo papeže kontrolovat biskupská svěcení nikoliv obecně, ale pouze v konkrétním stavu vážné nouze duší, aby Bratrstvo sv. Pia X. přežilo jeho vlastní hrozící smrt. Nejvyšším zákonem Církve je spása duší, jemuž v případě potřeby musí zákon papežského primátu ustoupit z cesty. Nejvyšší ctností katolíka je křesťanská láska, nikoliv poslušnost.
Proto jakmile arcibiskup rozumně zjistil, že do hry vstupuje Boží zákon, byl nejen oprávněn, ale dokonce povinen nedbat papežova výslovného zákazu. Když totiž do hry vstoupil Boží zákon, musel vzít v potaz nikoliv vůli představeného, která může být jakákoliv, ale svou pravomoc, která je stanovena katolickou teologií a zákonem. Tyto principy říkají, že jakmile je rozumně prokázán stav nouze, podřízený může a musí jednat ze své vlastní autority bez pomoci představeného, protože stav nouze vyžaduje především poslušnost Bohu, což tuto pomoc činí irelevantní, protože i kdyby chtěl představený zavázat svého podřízeného proti Bohu, neměl by žádnou moc tak učinit.
Když to uzavřeme, arcibiskup byl v křesťanské lásce povinen pomoci duším, jakmile byly ve vážné nouzi bez naděje na pomoc ze strany jejich zákonných představených. Byl vázán svými biskupskými pravomocemi vysvětit biskupy, aby pro mnoho potřebných duší zajistil nauku a svátosti, které jim Církev poskytuje pro jejich spásu. Byl naprosto povinen nedbat papežova „ne“, protože by tím vážně hřešil proti vyšší povinnosti křesťanské lásky. Vysvěcením biskupů navzdory tomuto „ne“ nepopřel papežův primát ani v žádném skutečném smyslu nebyl neposlušný papežovy autority, která nemůže odporovat Božímu zákonu.
Toto je pouze kostra Hirpiniova článku. Jeho „svaly“ spočívají v množství citátů od nejrespektovanějších katolických teologů, světců a právníků. Samozřejmě! Katolické principy jsou v souladu se zdravým rozumem a arcibiskup jednal v souladu s obojím. Chvála Bohu! Určitě si přečtěte celý článek, až se v angličtině objeví v časopise The Angelus. Pravda je mocná a zvítězí. Požehnané jsou duše, které se nad arcibiskupem nikdy nepohoršovaly!
Pokud jde o světové události, naše hříchy si zasluhují mnohé soužení. Modlete se především za spásu duší.
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
