sobota 18. července 2026

Dopis rektora semináře – Milénium. Skvělý nový věk pro Církev a svět? (1998)

Dopis rektora semináře – Milénium. Skvělý nový věk pro Církev a svět? (1998)

Biskup Richard Williamson

Winona, 1. prosince 1998

Drazí přátelé a dobrodinci,

když zbývá jen 12 měsíců, než vstoupíme do třetího milénia, je rozumné zamyslet se nad tím, kam kráčíme. Od počátku svého pontifikátu v roce 1978 nepřestal Jan Pavel II. rok 2000 po Kr. prezentovat jako počátek skvělého nového věku pro Církev a svět. Může mít pravdu, ale určitě ne tak, jak si myslí.

Proč může mít pravdu?

Protože na sklonku 20. století západní liberalismus selhal – jak nutně musel – kvůli dezintegraci zabudované v jeho principech. Ať už bude následovat jakákoliv nová integrace, bude muset být tak odlišná, že ji každý bude nazývat novým věkem.

V čem vidíte ono selhání?

Na základní úrovni. Jeden přítel napsal před dvěma lety z New Yorku: „Lidé na ulicích jsou uváděni v omyl a ukazují svou nenávist a povýšenost. Jeden z nich řekl mojí ženě: ‘Není to nic osobního, ale v ulicích budeme mít boj. Nastane krveprolití.’ Zdá se, že New York je sud se střelným prachem, který čeká, až někdo zapálí šňůru.“ Jiný přítel z Východu Spojených států si po léta všímá, že tento hněv je uvnitř nich stočený jako had připravený udeřit. Po léta je učili, a oni to přijímali, aby žili pro materiální statky, které však jejich spirituální duše zanechávají hluboce nespokojené, a teď to vypadá, že ztrácejí i ty materiální statky.

Jak je to možné? Newyorská burza sice v létě poklesla, ale na podzim opět vzrostla!

Stejně jako motor závisí na oběhu oleje, tak ekonomika závisí na oběhu peněz. Moderní peníze ale mají dva vážné problémy. Za prvé, jsou pouze papírové, nebo to jsou záznamy v účetních knihách či elektronická data, takže můžou jako peníze sloužit jen dokud jim lidé důvěřují. Když se záměrně znemožnilo krytí zlatem, mohla by se tato důvěra snadno vytratit. A za druhé, moderní peníze se vydávají jako dluh, na kterém je úrok, který lze splatit pouze stále narůstajícím dluhem, jenž se musí zastavit, když se lidé či národy dostanou do maximálního dluhu. Toho už se začíná dosahovat. Letos na podzim americký Federální rezervní systém zachránil veřejnou důvěru drastickým snížením úrokových sazeb a uvolněním do oběhu dalších „žertovných“ peněz, což pouze odsunulo den zúčtování, který bude o to horší, čím delší bude tento odklad. Zasvěcení lidé vědí, že systém je na pokraji zástavy, jako motor bez oleje.

A nemůžou ekonomický systém zachránit politici?

Nemorálnost politiků a lidí, kteří je volí, aby dostali „oběd zdarma“, tento k záhubě odsouzený systém vytvořila na prvním místě. Neexistuje nic takového jako oběd zdarma. Jen nepoctivost může předstírat, že ano. Dnešní americký národ se ale tak raduje z nepoctivosti, že za prezidenta znovu zvolil a odmítá teď obžalovat ze zneužití pravomoci člověka, o němž všichni vědí, že je lhář, cizoložník a křivopřísežník, a mnozí se domnívají, že to nejsou jeho nejhorší přečiny. Co na tom lidem sejde, dokud se zdá, že jim přináší materiální statky? A když je národ znechucený svými vlastními politiky, ke komu se obrací? Zde v Minnesotě právě zvolili guvernérem bývalého profesionálního zápasníka! Možná si povede lépe než profesionální politici!

Co má společného tento rozpad ekonomiky a politiky s náboženstvím?

Všechno. Jako politika řídí ekonomiku, tak náboženství řídí politiku. Odvrácení se od Boha (nikoliv Desatero) plodí nepoctivost a materialismus (pro co jiného pak žít?). Proto tatáž média, která zatracovala prezidenty Nixona a Reagana za poměrně malé přečiny, nyní kryjí a chrání prezidenta za velké zločiny – to je neuvěřitelný rozpor, dokud si člověk nepřipomene, že ti první dva brzdili (nebo aspoň napůl brzdili) rozklad křesťanské civilizace, zatímco ten poslední má nohu tvrdě na plynu. Je to obec Boží, i když ve zchátralé podobě, proti obci lidské. Jen tento náboženský pohled dokáže vysvětlit mnohé rozpory – například proč podobně feministky milovaly „obtěžovanou“ Anitu Hillovou, jejíž lži obvinily konzervativce, zatímco opustily obtěžovanou Paulu Jonesovou, jejíž pravda usvědčuje tohoto prezidenta. Pro liberály účel světí prostředky. Všechny rozpory jsou v boji proti Bohu ospravedlnitelné.

Kam vede tento rozpad zdravého rozumu a morálky?

Pokud Bůh nezasáhne, pak stejně jako ve městech Sodoma a Gomora nebudou dobří lidé nakonec schopní žít v míru ani ve svých vlastních domovech, ale zlí lidé jim budou vylamovat dveře (Gen. XIX, 4–10). A stejně jako se starověká Římská říše uchylovala k připisování viny křesťanům za své vlastní zločiny a neštěstí, tak i liberálové a jejich média teď začínají obviňovat „náboženskou pravici“ za důsledky své vlastní zločinné pošetilosti, a zkažení lidé se budou radovat, že mají takového obětního beránka.

Můžeme, prosím, slyšet také nějaké dobré zprávy?

Dobrou zprávou vlastně je, že ty zprávy jsou tak špatné!

Co tím myslíte?

Kdyby válení se v blátě u moderního člověka fungovalo a činilo ho šťastným, pak by to naznačovalo, že je jako prase. Pokud to nefunguje, ale činí ho to nešťastným, pak to naznačuje, že člověk nemá žít jako prase. Díky Bohu, že moderní svět nefunguje!

Předpokládám, že řeknete, že Druhý vatikánský koncil byl „vyváděním jako prase“ v nitru katolické Církve?

Správně. Letos na podzim jedno z velkých amerických médií (PBS) vysílalo skoro dvouhodinový program o Druhém vatikánském koncilu. Ptali se jednoho po druhém kardinálů, biskupů, kněží a velkého počtu laiků, samozřejmě převážně pro to, aby řekli, jak úžasný byl koncil. Byli patetičtí. Prakticky nikdo z nich nezmínil Boha, ani jim to nepřišlo na mysl! Ztratili Víru a svou cestu.

Cožpak však nemuselo uvnitř katolické Církve v polovině 20. století dojít k něčemu jako byl Druhý vatikánský koncil? Cožpak se Církev nestala například příliš klerikální a legalistickou, příliš zaměřenou na kněze a příliš svázanou zákony?

To je dobrá otázka. Existoval skutečný problém, který volal po skutečném řešení. Druhý vatikánský koncil mu však dal falešné řešení.

Jak?

Už v 50. letech 20. století se podstata katolicismu dlouho vytrácela za vnějším vzhledem Církve. Pravým řešením by bylo navrátit podstatu zpět – což se snadněji řekne, než udělá! Řešením Druhého vatikánského koncilu – snadno řečeným a udělaným – bylo strhnout i ty vnější formy, které ještě stály, a tento proces stále běží. Abychom však byli vůči Druhému vatikánskému koncilu poctiví, problém katolického zevnějšku bez katolické podstaty se hromadil po dlouhou dobu, takže něco takového muselo nastat. Nemá smysl předstírat, že Druhý vatikánský koncil byl jen nešťastná náhoda, kterou lze překonat tím, že znovu vytvoříme katolicismus 50. let.

Jak daleko do minulosti ten problém zasahuje?

Plus minus 700 let. Středověk (500–1500 po Kr.) měl své temné chvilky, kterých se chápou nepřátelé Církve, aby celý ten věk mohli zavrhnout jako „dobu temna“, ale přesto to byla doba, kdy Církev nejvíce zaplňovala svět Kristovým světlem. Jak středověk upadal, vypukla vzpoura protestantismu a katolická Církev započala s protireformací svou velkolepou akci zadního voje, ale Druhý vatikánský koncil byl jako zhroucení protireformace. Proto má Jan Pavel II. celkem pravdu, že se Církev musí pohnout do nového věku, ale zcela se mýlí, když si myslí, že nový katolický věk bude vybudován na principech Druhého vatikánského koncilu, které jsou vnitřně bezbožné.

Jak můžete říct, že se protireformace zhroutila? Jak se může katolická Církev zhroutit?

Samozřejmě, že katolická Církev je ve své podstatě neměnná a neporušitelná, ale v různých obdobích dějin přijímá různé způsoby svého života. Způsob protireformace předpokládal a spoléhal na dědictví víry a mravů, které zůstalo ze středověku – dědictví, jež bylo v následujících staletích postupně narušováno a dnes je prakticky vyčerpáno. V tomto ohledu mají zastánci Druhého vatikánského koncilu pravdu: Církev a svět jsou dnes natolik „rozpojené“, že Církev musí vstoupit do nového věku. Jenže to nikdy nebude ten „nový věk“ globalistických a bezbožných snů modernistů, do něhož by měla katolická Církev vstoupit a pokusit se jej „pokřtít“ tím, že se podstatně změní a bude k nepoznání. „Nebesa a země pominou, ale slova má nepominou,“ říká náš Pán (Lk 21, 33).

Stoupenci Druhého vatikánského koncilu se tedy mýlí, když chtějí změnit podstatu Církve, zatímco stoupenci katolické Tradice by se mýlili, kdyby nechtěli, aby změnila ani svůj způsob?

Správně. Všechny závažné hereze čerpají svou sílu z některé pravdy, například jednota Kristovy osoby je síla, která stojí za velkou herezí, že má jen jednu přirozenost. Pravda, že vážná změna musela přijít ve sklerotické Církvi na sklonku 20. století, je hybnou silou Druhého vatikánského koncilu a strašlivých omylů například kardinála Ratzingera a Jana Pavla II.

Jak se opovažujete mluvit o strašlivých omylech úřadujícího papeže a jeho prefekta Kongregace pro nauku víry?

Na základě četby toho, co píší! Pokud jde o kardinála Ratzingera, právě se v USA objevila kniha „Milníky“, jeho paměti prvních padesáti let života. Ukazuje se v ní jako velmi inteligentní, „zbožný“ a „milý“ člověk, ale zároveň ukazuje, že moderní omyly mají na jeho myšlení takový vliv, že naprosto nechápe, co je katolicismus! Srdce může být „sladké“, ale hlava je neschopná účinně bránit Víru, což je jeho oficiální funkce!

A jaký je váš důkaz o papežových „strašlivých omylech“?

Nedávno se také v anglickém překladu (Angelus Press) objevil třetí díl knihy profesora Johannese Dörmanna o teologické cestě Jana Pavla II. k Assisi. Analyzuje papežovu encykliku z roku 1981 „Dives in Misericordia“, týkající se Boha Otce. Věděli jste, že obrácení marnotratného syna spočívá vtom, že si díky tomu, že ho jeho otec přivítal zpět, uvědomí, že byl celou dobu dobrým člověkem plným lidské důstojnosti? Hřích? Zapomeňte na něj! Pokání? Zapomeňte na něj! Všichni lidé jsou dobří a půjdou do nebe, ať už to vědí, nebo ne, ať už to chtějí, nebo ne! Konverze znamená jenom uvědomění si vlastní nezcizitelné lidské důstojnosti.

V němčině se také nedávno objevil čtvrtý díl téže řady, týkající se papežovy encykliky z roku 1987 o Duchu Svatém, „Dominum et Vivificantem“. Z toho vstávají vlasy podobným způsobem (jinak se to říct nedá). Nejenže Duch Svatý nevychází ze Syna (fótiánská hereze), ale Syn také jistým způsobem vychází z Ducha Svatého. Kvůli čemu? Nepochybně proto, že náboženství Syna (katolicismus) bude pouze jedním z mnoha mezi různými zákonnými náboženstvími, která všechna svým způsobem vycházejí z Ducha Svatého! To je to, co Druhý vatikánský koncil prakticky učí (Dekret o ekumenismu) a co tento papež vlastně uvádí do praxe, zejména v Assisi.

Profesor Dörmann argumentuje, že tento papež ve svých encyklikách přeměňuje tři Osoby Nejsvětější Trojice?

Ano, nejlepším důkazem, že má profesor Dörmann pravdu, jsou kroky Jana Pavla II., např. řada mezináboženských setkání, která událostí v Assisi v říjnu 1986 jen začala.

Ví tento papež, co dělá?

Někteří lidé si myslí, že to musí vědět, protože je vzdělaný muž a důkladně znal pravou katolickou nauku před Druhým vatikánským koncilem. Ale jiní lidé říkají, že nebyl vzdělaný, ale mylně vzdělaný před koncilem, a že se, podobně jako kardinál Ratzinger, ponořil do moderní filozofie, která jejich myšlení deformovala a zkreslila všechna jejich následná studia nauky. Předtím, než všichni tito neomodernisté vletěli do mraků, dokázali vidět, a když vletěli do mraků, jejich strážní andělé museli rozblikat červená světla a rozeznít zvukový alarm v jejich kokpitu, ale jakmile se dostali do mraků, oslepli a od té chvíle letí slepí.

Říkáte tedy, že tento papež nemá vinu na tom, že teď letí naslepo?

Neříkám, protože ho jeho strážný anděl nejen varoval, než vletěl do neomodernismu, ale také nyní musí logicky Bůh nabízet všechny druhy milostí Svému jedinému náměstkovi, aby s Jeho Církví vyletěl z mraků, a tento náměstek musí ony milosti odmítat, aby tak zatvrzele letěl dál ve stejném mraku, v němž nyní letí.

Nemůže ale někdo papeži říct, co dělá?

Arcibiskup Lefebvre se snažil papeži Pavlu VI. i papeži Janu Pavlu II. říct, že se velmi mýlí, ale ani jeden nenaslouchal. Konec konců polovina ze všech kardinálů a z tisíců dalších biskupů říká Janu Pavlu II., že je strašlivě konzervativní, a druhá polovina mu říká, že je úžasně konzervativní. Jak by mohl brát vážně osamělý hlas, nebo – s biskupem de Castro Mayerem – osamělé hlasy, které mu říkaly, že ve svých principech vůbec není konzervativní? Papež Jan Pavel II. a kardinál Ratzinger se musí více či méně zdvořile smát pokaždé, když někdo naznačí, že nejsou katoličtí – „Ale my jsme nejvyšší představitelé Církve!“ Naše nejlepší informace je, že Jan Pavel II. zcela ignoruje tradiční hnutí. Nemá pro něj vůbec žádný význam. Je zcela zaneprázdněn přípravou, abych tak řekl, milénia Assisi.

Cožpak řada zemětřesení, která prakticky zničila Assisi v roce 1997, Janu Pavlu II. nic neřekla?

„Milující Bůh“ Jana Pavla II. není takovým Bohem, který by použil přírodní pohromy, aby lidi varoval nebo potrestal.

Jak k němu tedy Pán Bůh může proniknout?

Buď ohromnou milostí, kterou by katolíci mohli získat svými modlitbami, pokud by byl dostatečný počet těch, kteří truchlí nad raněnou Církví a hladoví a žízní po spravedlivosti. Nebo, pokud bude příliš mnoho katolíků dávat přednost své nezcizitelné důstojnosti a zaručené spáse před truchlením, hladověním a žízněním, pak velkým trestem, před kterým nás Panna Maria v tomto století mnohokrát zamýšlela varovat, a který dává velký smysl, přestože Církev doposud všechna tato varování neschválila.

Proč ale tolik dává smysl velký Trest?

Právě proto, že velká část katolických duchovních je natolik ponořená do neomodernismu, že – pokud se nestane z jejich strany skoro zázračný obrat – nic menšího nemůže zachránit Církev. Také v dnešním stavu lidstva nemůže nic přivést tolik duší na kolena jako velký trest.

Proč přesto Pán Bůh na prvním místě dovolil, aby se Jeho duchovní dostali do takové šlamastyky?

Protože natolik respektuje naši lidskou důstojnost, v pravém smyslu, že trvá na tom, že nám dovolí svobodně používat nebo zneužívat naši svobodnou vůli, a to zahrnuje i Jeho duchovní. Nikdy jim nedovolí, aby zašli tak daleko, že by zničili Jeho Církev, ale určitě je může použít, aby Svou Církev očistil, což se teď děje.

Nakonec tedy Neposkvrněné Srdce Panny Marie zvítězí, jak slíbila v roce 1917 ve Fatimě?

Ano, ale ne sentimentálně. Spíše až po velkém trestu, jak bylo řečeno, protože je těžké vidět, co jiného by mohlo vyčistit cestu, a poté po příchodu Antikrista.

Když jste teď řekl, jaký ten nový věk Církve nebude, můžete říct, jaký bude?

Některá proroctví říkají, že to bude největší vítězství katolické Církve v celé její historii, úměrné největšímu utrpení, v němž ji dnes vidíme. Pokud si rozumně dokážeme představit, že velká část lidstva při tomto trestu zahyne, můžeme si také představit, jak hluboce se přeživší znovu naučí bát Boha, což dnes takřka zapomněli i ti nejlepší lidé. Z tohoto prospěšného strachu vyroste v lidských srdcích pravá láska k Bohu, která se pozvedne nad falešné dilema mrtvé tradice nebo živé hereze. Všechno, co budou tito přeživší dělat, bude přirozeně věrné tradici i plné života, ve způsobech, které pak okamžitě poznáme jako katolické, ale v míře, kterou si dnes sotva umíme představit.

Pokud ale bude tento nový věk Církve tak slavný, jak to, že přijde Antikrist?

Naše Paní v La Salettě v roce 1846 řekla, že 25 let bohatých žní přiměje lidi zapomenout na zhoubnost hříchu. V tu chvíli bude trvat jen velmi krátký čas znovu vybudovat všechna rozptylující lákadla materialismu, protože je nebude nutné znovu vynalézt, ale jen se na ně rozpomenout.

Máte časovou osu těchto událostí?

V žádném případě. Bůh je nesmírně trpělivý, ale až udeří, může to být rychlé. Čistě odhadem může vláda Antikrista přijít asi za 60 let, ale tento údaj má jen podnítit myšlení. Skutečné datum je Božím tajemstvím.

A jak do tohoto vesmírného dramatu zapadá Bratrstvo sv. Pia X.?

Jak se kontrarevoluční systémy katolické Církve takříkajíc uzavírají v krizi vyvolané pouze Druhým vatikánským koncilem, tak jsou katolíci obklopeni temnotou a chladem. FSSPX je jako nouzový zdroje energie, navržený tak, aby poskytoval minimální světlo a teplo katolickým duším, dokud se opět nenastartuje hlavní zdroj. Nebo je FSSPX jako plamínek ve sporáku. Nemůže nic uvařit, ale jeho funkcí je zůstat rozsvícený, aby se umožnilo vaření, když se znovu zapne plyn. Nebo je FSSPX jako strážce posvátného pokladu, kterému byl svěřen, aby ho bezpečně uchovával – katolická mše a kněžství ohrožované všude kolem zničením po tajemnou dobu. Nebo může FSSPX jako jediná celosvětová katolická organizace kněží, která zachovává integrální katolickou víru, prokázat, že je pateří spojovníku, který spojuje Církev před a po trestu. Nebo je FSSPX jako tlustý ošklivý muž, který ukotvuje konec lana při přetahované – nikdo na jeho straně lana ho nemá rád, ale všichni ho potřebují. Nebo…

Dost příměrů! Tvrdí FSSPX, že mimo FSSPX není spása?

Ne, protože mu Bůh dovolil zůstat příliš malé počtem, aby se přímo dostalo k více než relativně malému počtu duší. Spíše si přeje, aby vydávalo svědectví katolické tradice, čímž nepřímo slouží obrovskému počtu duší. FSSPX tedy tvrdí, že mimo tradici, o které v současnosti vydává svědectví, není spása.

Nejsou ale mnozí kněží (a biskupové) FSSPX poněkud mladí?

FSSPX musí být skromné, pokud jde o své členy a jejich schopnosti, ale naprosto nekompromisní, pokud jde o Pravdu, které slouží. Jak řekl náš Pán (Jn 7,16), nauka Bratrstva není naukou Bratrstva. Je to nauka Otce.

Slýcháme však, že je FSSPX infiltrované, že ten či onen prominentní člen je svobodný zednář.

Takovým klepům není třeba věnovat pozornost, dokud neexistuje seriózní důkaz o infiltraci, na rozdíl od neopodstatněného podezření, které katolická láska k bližnímu zakazuje. Přítomnost Jidáše Iškariotského mezi apoštoly nás učí, že vždy můžou existovat infiltrátoři. Problémem ani tak není jejich identifikace, kterou může neomylně provést jen Bůh. Problémem je spíš mít organizaci dostatečně zdravou, aby je ustála, takže neudělají příliš velkou škodu, než jsou odhaleni.

A mohou laici pomoci Církvi v této její hodině potřeby?

Povinnost stavu, povinnost stavu, povinnost stavu. Neexistuje žádná náhrada za povinnost stavu. Kdyby každý člověk plnil svou povinnost, jak říkal sv. Pius X., pak by svět nebyl v současných potížích. Katolíci mají sklon hledat věci půvabné, nebo ty, které se obtížně vykonávají, ale půvab je klamný a je dnes dost těžké dodržet Desatero Božích přikázání v každodenním životě. Každodenní povinnost je skromná a ponižující, vždy přítomná a v hojném množství. Učiněná s nadpřirozeným úmyslem a ve stavu milosti neomylně přináší zásluhu úměrně lásce k Bohu, se kterou byla vykonána. Takto bude Církev znovuvybudována, po jednotlivých osobách nebo den po dni, a samozřejmě tichou stálou, neustávající modlitbou.

Měl arcibiskup Lefebvre přece jen nějaká konkrétní doporučení pro znovuvybudování Církve?

Když se ho jeho nástupce na pozici generálního představeného FSSPX, P. Franz Schmidberger, asi rok nebo dva před smrtí zeptal, jak by se dnes FSSPX mohlo dostat k duším, arcibiskup odpověděl, že prostřednictvím škol a duchovních cvičení. Všimněte si, jak oba tyto apoštoláty znamenají těžkou práci a jak jsou to spolehlivé prostředky dlouhodobého posvěcování, které se dostávají do duše. Arcibiskup se nezmiňoval o senzačních akcích nebo o veřejné kampani.

A jak moc bychom si měli dělat starost s budoucností nebo s miléniem?

Do určité míry a ne více. Například otec rodiny musí svou rodinu zaopatřit, jak nejlépe dokáže předvídat, ale nikdo nemůže předvídat vše, co se stane v příštích několika letech. Ve všem, co nemůžeme předvídat, od nás Bůh vyžaduje, abychom Mu důvěřovali a nebáli se. Uráží to otce, když mu jeho děti nedůvěřují. Naopak, když děti ukážou správný druh důvěry ve svého otce, je pro něj nanejvýš obtížné, aby je zklamal. Náš nebeský Otec je všemocný. Žádná obtíž ho nemůže přimět, aby zklamal duše, které Mu důvěřují. Pokud jde o budoucnost, slovem na závěr je konec ambroziánského hymnu:

„Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi. Tvé milosrdenství, Hospodine, buď nad námi, jakož jsme doufali v Tebe. V Tebe, Hospodine, jsem složil svou naději, ať nejsem navěky zahanben.“

[…]

Upřímně váš v Kristu

+ Richard Williamson

Zdroj: Bishop Williamson´s Letters

Překlad: D. Grof