sobota 9. května 2026

Dopis rektora semináře – Desáté výročí biskupských svěcení (1998)

 

Dopis rektora semináře – Desáté výročí biskupských svěcení (1998)

Biskup Richard Williamson

Winona, 1. června 1998

Drazí přátelé a dobrodinci,

posledního dne tohoto měsíce uplyne desáté výročí proslulých biskupských svěcení, která vykonali arcibiskup Marcel Lefebvre a biskup Antonio de Castro Mayer ve švýcarském Écônu 30. června 1988. Jak tato hrdinská událost vypadá o deset let později? Je ještě hrdinštěji než kdy dřív! Připomeňme si její místo v dějinách.

Bylo nebylo, v takzvaném temném středověku svrchovaně vládla katolická Církev jako nezpochybnitelná královna civilizace a celé křesťanstvo bylo katolické. Pak na konci středověku skutečně začal moderní svět rozpadem křesťanstva způsobeným Martinem Lutherem. Polovina Evropy se stala protestantskou, ale druhá polovina se znovu semkla ve svém katolickém já v takzvané protireformaci a Církev překročila oceány, aby vytvořila mnoho nových katolických národů, které nahradily ty, jež odpadly.

Ďábel však samozřejmě nenechal staré ani nové katolické národy na pokoji. Z konfrontace katolické pravdy a protestantského omylu vytvořil nový nakažlivý omyl, liberalismus (Co je pravda? Kdo to ví? Co na tom záleží?), jímž nakazil politiku jak v katolických, tak v protestantských národech, a od konce 18. století rozpoutal řadu revolucí, které zničily katolické oltáře a svrhly katolické trůny. Matka Církev se zapotácela, ale opět se vzchopila ve své víře a síle, a i z 19. století učinila jedno z největších misijních století všech dob.

Nyní se ďábel rozhodl proniknout do Církve samotné, ale samozřejmě tak mohl učinit pouze lstí. Vymyslel tedy další omyl, tak starý jako svět, ale zdánlivě nový – opakování protestantismu a liberalismu, v němž by se zachovalo veškeré katolické zdání, ale podstata by se změnila nebo aktualizovala, aby byla víc v souladu s moderním světem – odtud název tohoto omylu, modernismus. Polapil několik kněží, kteří si přáli dál vypadat katolicky, ale přitom se stát světskými, což je pro hříšného člověka přitažlivá kombinace!

Než však mohl modernismus Matce Církvi zasadit smrtelnou ránu, zasáhl Bohem daný papež svatý Pius X. v počátečních letech 20. století, a tak jasně odsoudil jeho zákeřnost a udeřil na něj takovou silou, že se modernismus stáhl do podzemí, až se mnohým katolíkům zdálo, že snad ani nikdy neexistoval. Matka Církev se pak těšila z padesátiletého období oddechu (1907–1958), které ji svou prozíravosti a pevností zajistil tento svatý papež, a naprostá většina katolíků neměla tušení o bouři, která se pro ně chystá.

A tak, když v roce 1958 zemřel papež Pius XII., příliš mnoho duchovních bylo unaveno ze vzdorování modernímu světu s jeho protestantismem, liberalismem a modernismem, a místo, aby zvolili dalšího prozíravého a silného papeže, vybrali si kardinálové Jana XXIII., „katolického“ liberála, který svolal ekumenický koncil, aby Církev „aktualizoval“. Konečně mohli odsouzení modernisté, kteří se dosud skrývali ve stínu, vystoupit na světlo a chopit se moci v Církvi – Jan XXIII. stál na jejich straně.

S jeho pomocí se od počátku zmocnili Druhého vatikánského koncilu a Církev se ocitla v kritické situaci. Když protestanté padli, katolické národy zůstaly stát. Když politika v těchto národech padla, Církev zůstala stát. Když byli kněží v Církvi připraveni padnout, papež zůstal stát. Nyní ale prakticky padl papež – kdo ještě zůstal stát?

Na začátku Druhého vatikánského koncilu byli dobří biskupové neorganizovaní a prudký útok neomodernistů je naprosto překvapil. Na konci koncilu v roce 1965 se však asi 450 pravých katolických biskupů seskupilo, aby společně bránili Víru, a když odjeli domů, byli rozhodnutí pokračovat ve společné práci na záchraně Církve. Bohužel nepočítali se strukturou Církve a papežem Pavlem VI.

Z povahy struktury katolické Církve vyplývá, že papež nařizuje. A papež Pavel VI. byl liberál. Jedny katolické biskupy odvolal. U jiných počkal, než umřou. Další dostal pod takový tlak, že se zlomili a rezignovali. Byl rozhodnutý zlomit vaz jejich katolickému odporu a férovými i nečistými prostředky učinil přesně to. Nepochybně byl přesvědčený, že jedná pro dobro Církve, ale i tak byla Církev zdevastována.

Selhal tedy slib našeho Pána, že brány pekelné Církev nepřemůžou? Ne. Mezi těmi 450 odporujícími biskupy byl jeden, který nemohl být odvolán (už totiž rezignoval), který se pod tlakem nezlomil (navzdory nejlepší snaze Říma), a který neumřel, dokud nevybudoval útočiště, aby ochránil základní poklady Církve po dobu trvání bouře – arcibiskup Marcel Lefebvre.

Jaký to byl člověk! Byl teď sám proti protestantismu, proti liberalismu, proti papežům, proti svým kolegům biskupům – byl sám, sám, sám s výjimkou hrstky rozptýlených kněží a hrstky drahých mladých mužů, které kolem sebe začal shromažďovat jako seminaristy. A s několika starými knězi a těmito mladými muži vybudoval ono útočiště, Bratrstvo sv. Pia X.

Ale pod jakým tlakem! V roce 1975 Řím předstírá, že nově zrozené Bratrstvo „rozpustil“. V roce 1976 předstírá, že „suspendoval“ arcibiskupa od jeho kněžských funkcí, protože jeho Bratrstvo, které odmítlo umřít, právě přichází se svou první třídou tuctu kněží. Arcibiskup a jeho mladí muži pokračují („Arcibiskupe, uvědomujete si, jaké chyby vaši mladí kněží dělají?“, „Co ode mě očekáváte? Staří kněží se mnou nezůstanou!“). Doufá proti vší naději, že několik biskupů bude stát při něm a pomůže mu bránit Víru, ale Prozřetelnost to tak uspořádá, že až počátkem 80. let 20. století učiní krok vpřed biskup de Castro Mayer z malé a neznámé brazilské diecéze, aby se přidal k postoji arcibiskupa.

Mezitím Řím celou dobu rozhodně proměňuje katolickou Církev na Novocírkev, která bude náboženskou vůdčí silou Nového světového řádu. Akce papeže Jana Pavla II. v říjnu 1986, která položila katolickou pravdu na stejnou úroveň s tuctem sektářských, heretických, judaistických a pohanských omylů, je rozhodným poplašným signálem pro arcibiskupa, jemuž je teď osmdesát let a cítí, že se blíží jeho konec. Po nejdelší možnou dobu vyjednával s Římem a zůstal v rámci oficiálních struktur, aby se vyhnul i jen zdání roztržky s římskou Církví, ale brzy si musí vybrat. Aby zajistil pokračování kněžských svěcení pro své kněžské Bratrstvo a biřmování pro své nyní už celosvětové stádo, musí buď věřit římskému vlkovi, že bude dohlížet na jeho tradicionalistické ovce, nebo musí vysvětit vlastní biskupy, aby na ně dohlíželi, a to s rizikem, že bude Římem odsouzen a dokonce i „exkomunikován“.

Proto přichází osudové rozhodnutí z 6. května a slavný krok z 30. června 1988. A jaké rozhodnutí, které musel učinit, a ještě k tomu sám! Podívejte se na přiložený leták, abyste viděli, jak přemýšlel, a jak byl nyní v půlce června rozhodnutý. Jaká jistota! Jaký člověk! A jak předpokládal, zemřel o několik let později.

A z jeho dědictví jsme všichni dostali a nadále dostáváme, proti celému modernímu světu, proti biskupům, kardinálům a papežům, proti peklu a všem překážkám, ale s Pravdou, Vírou a s Bohem.

Vaše milosti, můžete být jedině v nebi. Děkujeme vám, děkujeme vám, děkujeme vám! Proste za nás a přimlouvejte se za nás zde dole, abychom nikdy neopustili Víru nebo Církev, kterou jste hájil, a aby s každým uplynulým desetiletím výročí vašeho slavného činu bylo stále slavnější!

[…]

S upřímnou oddaností v Kristu

+ Richard Williamson

Zdroj: Bishop Williamson´s Letters

Překlad: D. Grof