Dopis rektora semináře – Potřeba dobrých řádových sester, které ošetřují, učí a modlí se (1995)
Biskup Richard Williamson
Winona, 1. března 1995
na počátku letošního postního období přikládáme letáček s žádostí o pomoc sestrám dominikánkám v Idahu. Tyto sestry patří do katolické Tradice a úzce spolupracují s Bratrstvem sv. Pia X. zde ve Spojených státech. Jak se v letáčku vysvětluje, obdržely už velkou pomoc – díky všem zúčastněným! –, ale musí dostavět budovu. Povolení k užívání může být uděleno až po úplném dokončení nové budovy.
Proč by měl ale seminář intervenovat ve prospěch těchto sester? Nesobecky, protože jsme všichni částí mystického Těla Kristova, Jeho katolické Církve, a jedna část musí v nouzi pomáhat druhé. Sobecky, protože bez dobré katolické rodiny stěží budeme mít stálá povolání ke kněžství a bez dobrých katolických matek stěží budeme mít dobré rodiny.
Sestry dominikánky také nevychovávají pouze budoucí matky. Matka Církev také nutně potřebuje dobré řádové sestry, které ošetřují, učí a modlí se tak, jak to mohou dělat jen ženy, protože v jejich přirozenosti je hluboce zakořeněn mateřský instinkt, na němž staví milost. Všude, kde pravá Církev vzkvétá, vzkvétají také tato ženská povolání, jako integrální část mystického Těla Kristova. Běda katolíkům, kteří by si mysleli, že potřebují pouze kněze!
Pokud jde tedy o modlitbu, ženy, které by jako matky byly ochotny zemřít za své děti, mají schopnost obětovat se více než muži, a tak například kláštery, v nichž dívky obětují celý svůj život modlitbě, jsou mocnými domy milosti ve prospěch celé Církve. Nároky izolovaného života uvnitř kláštera však vyžadují duchovní zdraví a duševní rovnováhu, které u dnešních dívek navzdory dobré vůli často chybí, a proto tradiční klášter na severozápadě USA již vkládá velké naděje do povolání, která vzejdou z dívek, jež budou formovány sestrami dominikánkami v Idahu.
Co se týče ošetřovatelství, to tak zjevně odpovídá povaze ženy, že Matka Církev vždy měla četné ženské špitální řády. Vzhledem k tomu, že v posledních letech selhávají povolání (nebo se ženy chtějí stát kněžkami!), musel stát převzít od Církve velké množství jejích nemocnic po celém světě, ale kolik pacientů může ve své nemoci upřímně říct, že by jako ošetřovatelky preferovali placené laičky – nebo laiky!? – před oddanými sestrami? V dnešní církevní krizi se zdá, že ošetřovatelské řády se v rámci Tradice znovu objevují nejpomaleji, ale pokud bude krize trvat dostatečně dlouho, objeví se, přičemž mezi hlavními kandidáty budou pravděpodobně bývalé žákyně sester dominikánek.
Co se týče učení, ženy jsou díky svým mateřským darům opět nepostradatelné při výuce nejmenších, a jak děti rostou, je žádoucí a nezbytné, aby ženy učily dívky od osmi nebo devíti let a – je-li to vůbec možné – aby muži učili kluky tohoto věku. Neboť tak jako by jen muži měli projevovat mužnost, kterou je třeba u chlapců pěstovat, tak by jen ženy měly mít (pravou) ženskost, kterou je třeba do dívek vštěpovat, a kterou je třeba v nich probouzet, zejména v naší feministické době.
Lze doufat, že většina katolíků je imunní vůči šílenství feminismu, které dnes ve školství působí, kdy rodina dospívající dívky nedávno ve Wisconsinu pohrozila, že zažaluje její státní školu za to, že ji odmítla účastnit se zápasení s kluky! Tradiční katolíci však mohou mít pokušení k námitce z opačné strany, a sice, že místo dívky je doma a že nepotřebuje přinejmenším žádné středoškolské vzdělání.
Na tuto námitku téměř před 200 lety odpověděla velká katolická vychovatelka dívek, zakladatelka Řádu školských sester Nejsvětějšího Srdce, sv. Madeleine Sophie Baratová (rád bych našel přesný citát): Kdyby muži byli muži, možná bychom nemusely vyučovat děvčata, ale protože muži se stali liberály, musíme budovat naše školy, abychom dívky učily, jak co nejlépe nahradit nedostatek mužů. Středostavovský liberalismus není o nic menší problém ve Spojených státech na konci 20. století, než byl počátkem 19. století ve Francii, ba právě naopak. Proto jsou dobré katolické dívčí školy, které mají formovat věrné manželky, aby zachraňovaly víru a duše ve svých rodinách tím, že dovedně nahradí nedostatek vedení svých manželů, potřebnější než kdy jindy. Dokud se muži nevzpamatují, je to takříkajíc volba mezi sv. Madeleine Sophie a feminismem, protože přirozenost se hrozí tohoto vakua, které nevyplní muži hrající machistické sporty, ale pouze jejich podřízení se Bohu. Z mé pošty, kterou jsem nedávno obdržel:
„Obviňujete špatné duchovní za to, v jakém stavu je svět. Já obviňují manžele. Nejsou ve svém domově kněžími, jakými je Bůh zamýšlí. Jsou neuvěřitelně zaměření na sebe, nikoliv na Boha. Manželka nemůže následovat tam, kam manžel není ochoten vést. On si své ženy v domácnosti neváží, takže aby si zasloužila jeho lásku, je ve světě a snaží se být mužem. Tito muži zplodí mnoho dětí, aniž by měli v úmyslu je vychovávat. Manželka se snaží vyplnit velkou mezeru, která po něm zůstává, a vyvádí celou rodinu z rovnováhy. Bez Boha manželova schopnost milovat nesahá dál než k tomu, co prospívá jemu samotnému...“
Potřebujeme, aby dominikánky vychovávaly pravé matky a pravé školské a rozjímavé sestry v Idahu, a potřebujeme je naléhavě – zvony na poplach bijí jako o život! Krátce vám řeknu o jednom hrůzném protestním filmu, který nedávno přišel z Hollywoodu – ne kvůli hrůze, ale kvůli protestu – je to film Olivera Stonea „Takoví normální zabijáci“. Filmy jsou jen filmy, ale nastavují zrcadlo společnosti.
Dívka na sklonku dospívání, která pochází z utlačovatelského předměstského prostředí, se zamiluje do mladého muže, který do domácností rozváží maso. Rozhodnou se spolu odjet a své společné osvobozování začnou tím, že zavraždí jejího sexuálně zneužívajícího otce a bezpáteřní matku. S mladším bratrem se loučí slovy: „Teď jsi svobodný!“ Sami pak pokračují v karikaturní sérii nesmyslných, chladnokrevných vražd každého, kdo se jim připlete do cesty, a ona je stejně vražedná jako on. Nakonec jsou chyceni a vsazeni do vězení, kde se dozorci trumfují v ohavnosti a neschopnosti s policií a kde jim rozptýlení způsobené mediálním pracovníkem, který s nimi dělá rozhovor pro celostátní televizi – „asi jsme prostě rození vrazi“, říkají národu – umožní v další přestřelce se satirickými desítkami mrtvol uprchnout i s mediálním pracovníkem, který je jejich poslední obětí v divočině. Právo a pořádek nezvítězily. Zůstali jen dva sirotci z předměstí, kteří se drží jeden druhého.
Film je zjevně satira, ale nestačí ho odmítnout jako satiru nebo jako skvělou filmařskou práci a jako produkt levičáka Olivera Stonea. Stejně jako jeho film „JFK“, je i tento film bolestným skučením a výkřikem protestu proti společnosti, která nečinně přihlíží veřejnému atentátu na zvoleného prezidenta, a která se utápí ve svých odporných médiích, zatímco je znesvěcována mládež a porušován zákon a pořádek. Oliver Stone nemá odpověď na otázku sv. Madeleine Sophie a absence odpovědi ho přivádí k šílenství, ale alespoň se vyrovnává s jejím problémem a nepředstírá, že kopce ožívají zvukem hudby! [Jde o narážku na muzikál The Sound of Music – pozn. překl.]
Dnešní kopce ožívají střelbou „takových normálních zabijáků“, protože příliš mnoho katolíků si stále ještě přizpůsobuje Boha sobě, tak trochu ve stylu 50. nebo 60. let, místo aby se přizpůsobovali Bohu, a proto se odpověď sv. Madeleine Sophie v 90. letech nestává známou. Sestry dominikánky v Idahu se snaží. Postavme se za ně, abychom Bohu ukázali, že jsme vděční za Jeho dary, a že chceme Jeho milosti, že chceme dělat věci po Jeho, a ne po našem. On se nenechá překonat ve štědrosti. On může zachránit naši mládež. On může zachránit všechno. Potřebuje jen naši seriózní dobrou vůli.
Kéž bychom ze svaté doby postní vytěžili všechen užitek.
S úctou v Pánu Ježíši Kristu váš
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
