Dopis rektora semináře – Zástupný charakter katolického kněze, který zastupuje Ježíše Krista (1993)
Biskup Richard Williamson
Winona, 4. července 1993
další školní rok v semináři byl velkolepě zakončen obřadem svěcení ve Winoně 19. června, z něhož vzešli čtyři noví jáhni a čtyři noví kněží pro Bratrstvo sv. Pia X.
Počasí bylo pěkné. Několik dní předtím pršelo, v noci předtím lilo, ale samotné ráno bylo suché, aby mohlo přivítat několik stovek věřících přátel, kteří pohodlně zaplnili prostorný stan. Déšť se opět vrátil až těsně po skončení venkovního pikniku. Celkově jsme měli štěstí.
Díky našemu Pánu, jenž má teď čtyři zástupce, kteří mají zajistit pokračování Jeho věčného kněžství a oběti na zemi a nahradit ctihodné starší kněze věrné tridentské mši svaté, poté, co k nám zprávy o jejich smrti v průběhu školního roku s pravidelností přicházely jedna po druhé.
Zástupný charakter katolického kněze, který zastupuje Ježíše Krista, věčného Velekněze, byl hlavním tématem kázání při svěceních, a jedná se o tak důležitou pravdu pro správné pochopení a praktikování naší Víry, že ji zde můžeme ku prospěchu věci znovu zopakovat. Argumentace vychází z listu Židům, kapitol VII–X, v nichž sv. Pavel srovnává a porovnává kněžství a oběť ve Starém a Novém zákoně...
Podle všech vnějších znaků jsou si katolické a levitské kněžství (všichni starozákonní kněží pocházeli z Áronova rodu z kmene Lévi) docela podobné. Řada smrtelných a hříšných mužů neustále opakuje přinášení své oběti v rouchu a při obřadech, které také nejsou nepodobné, neboť skutečně mosaická bohoslužba také byla Bohem určena (např. Exodus XXXV–XL) k tomu, aby formovala a připravovala muže pro katolickou bohoslužbu.
Podle sv. Pavla jsou však tyto vnější podobnosti klamné. Říká, že zatímco levitští kněží byli početní, smrtelní a hříšní, nový kněz je jeden, nepomíjející a bez hříchu: „...(tehdy) bylo mnoho kněží [tj. levitských kněží], poněvadž jim smrt bránila déle žíti, tento [tj. Ježíš] však má, poněvadž zůstává na věky, kněžství nepomíjející... Neboť zákon [tj. Starý zákon] ustanovuje kněžími lidi s nedostatky, ale slovo přísahy ustanovuje v době po zákoně [tj. nové kněžství] Syna Božího (jako kněze) nekonečně dokonalého.“ (Žid VII, 23, 24, 28)
Zde tedy sv. Pavel říká, že nový kněz je jeden, nepomíjející a dokonalý, ale my vidíme, že katolických kněží je mnoho, smrtelných a nedokonalých! Protestantským řešením tohoto problému je popření existence katolického kněžství jako takového. Novozákonní kněžství podle protestantů patří Ježíši Kristu a jenom Jemu.
Problém vyvstává jak s kněžstvím, tak s obětí. List Židům na několika místech potvrzuje jedinečnost Kristovy oběti, např: VII, 27; IX, 26, 28; X, 10, 11, 12 a 14. Tato jedinečnost jasně kontrastuje s mnohostí a opakováním mosaických nebo levitských obětí: „A každý [starozákonní] kněz je tu denně v své službě a přináší častokráte tytéž oběti, jež nikdy nemohou shladiti hříchy. Tento [Ježíš] však obětoval jednu oběť za hříchy a pak se posadil navždy po pravici Boží... Vždyť jednou obětí ospravedlnil navždy ty, kdož se posvěcují.“ Sv. Pavel tedy učí, že zatímco mosaické oběti jsou opakované, hmotné a relativně bezmocné, nová oběť je jednou provždy, duchovní a všemocná. Přesto celkový počet katolických mší svatých sloužených za téměř 2000 let církevních dějin musí převyšovat celkový počet všech mosaických obětí, které kdy byly obětovány v jednom chrámu! Protestantské řešení spočívá opět v popírání toho, že mše svatá je obětí. Byla tu jediná Kristova krvavá oběť na Kalvárii, a to je vše. Cokoli jiného nemůže být ničím jiným než připomínkou Kalvárie.
Co pak tedy dává katolíkům právo vykládat tyto texty sv. Pavla, které jasně potvrzují jedinečnost a dokonalost kněze a oběti Nového zákona, nějak jinak? Odpověď na tuto otázku můžeme začít od jiného textu z listu Židům XIII, 10: „Máme oltář, s něhož nesmějí jísti ti, kdož slouží stánku.“
Sv. Pavel zde hovoří o oltáři a o oběti, která se pojídá, jako při mosaických obětech, a tedy o pokračující oběti, což znamená také kněžství, z něhož jsou však levité sloužící ve Starém chrámu jako takoví vyloučeni. Je tedy zřejmé, že existuje oběť a kněžství křesťanů („máme“), které pokračují i po Kristově smrti.
V tom případě je jediným možným vysvětlením, které bere v potaz všechny texty, to, že zatímco katoličtí kněží a mše svaté vnějškově připomínají nedokonalost a opakování se mosaických kněží a obětí, vnitřně jsou zcela jiné. Vnějškově jsou katoličtí kněží početní a méně než dokonalí, ale jejich vnitřní realita není ničím jiným než realitou věčného Velekněze Ježíše Krista. Vnějškově jsou katolické mše svaté početné a musí se opakovat, ale jejich vnitřní realita není ničím jiným než realitou Kalvárie. Mše svaté jsou tedy při svém slavení stejně mnohočetné a rozmanité jako rozšíření katolické Církve v čase a prostoru, ale jako oběť jsou jedno s Kalvárií. Stejně tak katoličtí kněží ve svém lidství se od počátku Církve musí počítat na miliony a rozmanitost jejich lidských nedokonalostí milostivě pomíjíme, nicméně jako kněží jsou jedním a totožným s Kristem, svrchovaným Veleknězem.
Z těchto textů z listu Židům vychází mimořádná nauka Matky Církve týkající se kněžství a mše svaté, ale ve svém souhrnu nelze tyto texty o jedinečnosti katolického kněze a oběti chápat jinak. Důsledky jsou nekonečné.
Jak kdysi řekl jeden Žid: „Kdybyste jen vy katolíci věděli, co máte ve svých kněžích.“ Jak řekl farář arský: „Kdybychom mohli vidět kněze takového, jaký je, zemřeli bychom láskou.“ Protože kněžství je případkem [akcidentem] neboli způsobem bytí lidské podstaty kněze, pak každý kněžský úkon je v podstatě lidským úkonem, takže ve všem, co kněz dělá, je více či méně příměsi člověka. Když však myslí, mluví nebo jedná jako kněz, je v jeho slovech a činech také více či méně příměsi Ježíše Krista, a čím čistěji jedná jako kněz, například při udělování svátostí, tím čistěji je to Ježíš Kristus, kdo skrze něj mluví a jedná, tím více je, aniž by přestal být člověkem, Kristovým zástupcem.
Každý katolický kněz je tedy dvojí realitou, jednak pokladem našeho Pána, objektivním kněžstvím a hliněnou nádobou nesoucí tento poklad, subjektivní lidskou bytostí. Zapomenout na obě poloviny této reality, znamená koledovat si o potíže. Například, když redukuji kněze jen na člověka, ponižuji Kristovo kněžství na úroveň lidské slabosti typu: „Ahoj, lidi, jsem otec Jones, ale říkejte mi Joe.“ nebo: „Možná je to kněz, ale pro mě se musí osvědčit jako člověk.“ Nebo, pokud člověka redukuji jen na kněze, čeká mě zklamání, kdykoliv slabý člověk dříve či později nedostojí úrovni svého vznešeného kněžství. Příkladem mohou být dnešní sedesvakantisté, kteří tak nesnesou slabost posledních papežů, že popírají, že jsou vůbec papeži. Někteří katolíci kombinují oba omyly tím, že v jednu chvíli knězi pochlebují, a vzápětí proti němu vedou válku! Kolísají mezi pocity, nejsou zpevnění vírou. Je to moudrost a láska našeho Pána, že svěřil takový poklad takovým hliněným nádobám, čímž nám připomíná, že kněžství není lidské a že lidé nejsou božští.
Takovéto úvahy budou užitečnou předehrou k prezentaci dalších tří článků ze série Si Si No No s názvem „Ti, kteří si myslí, že vyhráli.“ Tyto tři se již netýkají filozofů či teologů, ale duchovních na vrcholu Církve. Požehnaná silná víra středověku, která dokázala snést mnoho slabostí nositele úřadu, aniž by zpochybnila úřad! Individualismus našeho věku ztratil smysl pro instituce a je posedlý osobami a osobnostmi.
...
Kéž vám Bůh žehná a všechny vás chrání.
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
