Dopis rektora semináře – Život a smrt arcibiskupa Lefebvra (1991)
Biskup Richard Williamson
Winona, 1. dubna 1991
jak už většina z vás jistě ví, arcibiskup Lefebvre zemřel v pondělí 25. března časně ráno západoevropského času. Bylo mu 86 let a cítil, že své poslání na zemi splnil, takže byl zcela připraven odejít z tohoto života. Přesto pro nás byla jeho smrt šokem.
Mnoho let se zdálo, že se těší tak dobrému zdraví, že jen nemnozí z nás brali vážně jeho opakované narážky na blížící se smrt. Snadno jsme si představovali, že bude žít dalších deset let a nadále bude vést Bratrstvo sv. Pia X. svou nenahraditelnou zkušeností a moudrostí, zejména několik příštích let. Popravdě řečeno, kdykoliv by zemřel, zdálo by se to příliš brzy. Ale teď už není mezi námi tady na zemi.
9. března byl hospitalizován v Martigny v kantonu Valais poblíž švýcarského Écônu v důsledku intenzivních bolestí břicha. Lékaři objevili znepokojivou bulku, a proto se rozhodli pro operaci, která se uskutečnila v pondělí 18. března. Velký rakovinný nádor byl odstraněn. Několik dalších dní se zdálo, že se pomalu zotavuje, když v neděli 24. března upadl do vysoké horečky. Antibiotika horečku snížila, ale zároveň oslabila organismus – v neděli ve 23 hodin upadl do kómatu. Oživování jej nezachránilo. Ve 3:30 v pondělí ráno, v den svátku Zvěstování Panně Marii, vydechl naposledy a odevzdal Bohu svou heroickou a čistou duši.
„Teď puká velké srdce. – Dobrou noc, můj dobrý kníže!
Sbory andělské tě uzpívejte v klid.“
Bezpochyby ano. Představte si, ať se to stalo kdykoliv, arcibiskupův triumfální vstup do nebe! Byla to náhoda, že v noci jeho smrti rozzářila severní oblohu v Evropě a v některých částech USA obzvlášť jasná polární záře? Bylo to příhodné znamení pro tuto celosvětovou událost, protože celý svět v něm ztratil jednoho z těch velkých duchovních, jejichž přímluvná modlitba nás chrání před Božím hněvem. V roce 1968 zemřel Padre Pio a v roce 1969 se objevil Novus Ordo Missae... Jaké nové nebezpečí se blíží tentokrát?
Katolická Církev bez něj také vstupuje do nové éry. Protože posledních dvacet let se stavěl za Pravdu tak, jak to nedělal žádný jiný biskup a jak to nemůže dělat nikdo jiný než katolický biskup. A protože katolická Církev se otáčí kolem Cesty, Pravdy a Života tak, jak to nedělá žádná jiná instituce na zemi, pak chtě nechtě bylo těchto posledních dvacet let katolické Církve, jak ukáže historie, érou arcibiskupa Lefebvra.
Během této doby na něm totiž záviseli i jeho nepřátelé uvnitř Církve. Kdyby například v létě 1988 nevysvětil biskupy, neexistovala by ani komise „Ecclesia Dei“, a Bratrstvo sv. Petra a všichni ti konzervativní katolíci, kteří odsuzují jeho neposlušnost či aroganci, by neměli žádnou indultní mši, z jejíhož pohodlí tato svěcení odmítají. Stejně tak kdyby v 70. letech 20. století nepovzbudil celé tradiční křídlo Církve, levičáci by do záhuby smetli ty, kteří zaujímají středovou pozici, i sebe už před lety a všichni by už byli sociálními „jednosvětovými“ pracovníky a nezůstala by, kdyby to na nich záleželo, žádná oficiální Církev, z jejíž tribuny by ho mohli suspendovat nebo exkomunikovat.
Udržoval své nepřátele, stejně jako podporoval své přátele, protože podporoval Pravdu, a i lháři potřebují polovinu pravdy, aby mohli prodávat své zboží. Byl pokládán za největšího nepřítele posledních papežů – určitě byl jediným, koho exkomunikovali – přesto tím, že vzdoroval jejich zničujícímu liberalismu, jako jediný zachránil jejich papežství, které by jinak, ponecháni sami sobě, zničili. Tak se o něj opírali přátelé i nepřátelé v Církvi. Nyní je pryč. Matka Církev vstupuje do éry po Lefebvrovi.
Pokud jde o to, co založil, o Kněžské bratrstvo sv. Pia X., nepřátelé Tradice samozřejmě dlouho čekali na arcibiskupovu smrt, aby zajistili rozpad Bratrstva, a z lidského hlediska, vzhledem k významu přítomnosti a rad arcibiskupa Lefebvra až do konce by za normálních okolností měli pravdu [že se rozpadne]. Arcibiskup Lefebvre však před svou smrtí poskytl Bratrstvu vše, co potřebovalo v podobě struktury a nástupců, aby mohlo pokračovat v jeho díle.
Za prvé se jako generální představený nechal již v roce 1982 vystřídat P. Franzem Schmidbergerem na dvanáctileté funkční období, které trvalo do roku 1994, přičemž první dvě třetiny tohoto období mu byl arcibiskup vždy k dispozici pomocí a radou. Nyní je P. Schmidberger odkázán sám na sebe. Musíme se za něj opravdově modlit, zejména proto, že Řím jistě znovu začne s metodou cukru a biče.
Za druhé, ve své funkci biskupa arcibiskup onoho slavného 30. června 1988 vysvětil čtyři nástupce, aby světili a biřmovali. Jak moudře se postaral! Představte si, kde by teď Tradice bez těch čtyř byla. Přesto to tehdy bylo skutečně mučivé rozhodnutí a obrovský úspěch. Arcibiskup sám, neboť taková rozhodnutí jsou naprosto osamělá, vytvořil ze své víry, odvahy a z ničeho životaschopnou budoucnost katolické Tradice a katolické Církve.
Díky tomuto historickému kroku tedy bylo Bratrstvo vybaveno vším, co potřebuje, aby nadále působilo jako systém nouzového osvětlení Církve do té doby, než se znovu rozsvítí hlavní osvětlení. Pokud také selže, nebude to chyba arcibiskupa.
Selže? Ano, pokud to závisí na lidské slabosti, ne, pokud to závisí na Boží milosti. A co má Pán Bůh v úmyslu? To ví jen On. My jsme si bláhově mysleli, že nám arcibiskupa zachová, aby nás vedl ještě mnoho let, ale arcibiskup měl pravdu a nemělo to tak být. Můžeme si teď pošetile myslet, že Bůh chce, aby Bratrstvo bylo Jeho nositelem světla, dokud krize Církve neskončí, ale Pán Bůh nemá nedostatek alternativ a možná zamýšlí ještě větší temnotu. Nebylo by to nezasloužené.
Nemělo by se však nikdy zapomínat, že sv. Augustin řekl, že Bůh neopouští nikoho, kdo nejprve neopustil Jeho. S velkým arcibiskupem nebo bez něj, s jeho malým Bratrstvem nebo bez něj, žádná duše, která hledá dobrého pastýře, nebude přinucena Ho ztratit. To je ze své podstaty nemožné. „Neboj se, malé stádce, neboť se zalíbilo Otci vašemu dáti vám království!“ (Lk XII, 32) I když tedy truchlíme nad ztrátou zakladatele Bratrstva a otce, děkujme Bohu, že jsme tak dlouho měli takového vůdce, a spoléhejme se na Boží milost, že budeme pokračovat tam, kde on skončil.
Katolická Církev nemůže selhat, a tak se Bůh postará o její pokračování, stejně jako nám poskytl arcibiskupa. Když vidíme, jak nás Bůh vedl posledních dvacet let, není těžké složit v Něho důvěru na dalších dvacet.
Pokud jde o arcibiskupa osobně, jeden novinář se mě nedávno zeptal, jaká je moje nejvýraznější vzpomínka na tohoto člověka. Dal jsem možná překvapivou odpověď: jeho objektivita. Měl samozřejmě jedinečně přitažlivou osobnost, protože byl světec – vlídný, prostý, laskavý, skromný, vtipný a tak dále, bez špetky sentimentu, ale o to nešlo. Pod tím vším se skrývala velká inteligence, víra a pevný charakter, ale ani o to ještě nešlo. V podstatě to byl člověk prázdný od sebe a plný Boha. Setkat se s ním, mluvit s ním, znamenalo vidět skrze něj Pravdu, našeho Pána Ježíše Krista, katolickou Církev. Byl jako okno do Božích zájmů. Ne on, ale Kristus v něm žil, a přesto to byl Marcel Lefebvre a nikdo jiný. A jaký to byl obdivuhodný člověk! Znovu Shakespeare:
„Bylť jemný život jeho: živly v něm tak smíšeny,
že mohla příroda, povstavši, světu hlásat:
»Tenť byl muž!«“
Avšak ani tyto vznešené řádky o stoickém hrdinovi zdaleka nedokážou spravedlivě ocenit nadpřirozeného hrdinu, světce, který nás opustil...
... zanechal nás v temnějším světě bez něj? Ano i ne. Svatost je nakažlivá, světci plodí světce. Jsme odkazem, který arcibiskup odkazuje světu. Ó ne, nejsme svatí, ale my z Bratrstva sv. Pia X. jsme měli mezi sebou úžasného světce, měli bychom chytit infekci, a pokud jsme ji chytili, pak ji stačí šířit dál, aby to, co v něm bylo úžasné, pokračovalo. Arcibiskup Lefebvre žije!
Když jsem ho jednou doprovázel na cestě do Irska, naším letadlem čekajícím na start z londýnského letiště otřásal hromový řev nadzvukového Concordu, který odlétal těsně před námi. Řekl jsem, že je člověk úžasným stvořením, když vynalezl Concorde. Arcibiskup klidně odpověděl, že o to podivuhodnější je Bůh, který vynalezl vynálezce. Stejně tak platí, že jestliže bylo tak úžasné poznat jednoho z velkých Ježíšových světců a mistrovských stvoření zde na zemi, o co úžasnější bude poznat samotného Ježíše v nebi!
S velkým klidem se zúčastním arcibiskupova pohřbu 2. dubna. Počítejte s tím, že k jeho rakvi položím vše, co si dokážu představit z vaší vděčnosti, náklonnosti a modliteb.
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
