Proč se tradiční katolíci nemodlí „růženec světla“ (2023)
D. Grof
Motto: „Se stejnou bedlivostí a přísností třeba zkoumati a voliti ty, kteří chtějí vstoupit ve stav duchovní. Daleka, daleka budiž stavu kněžského záliba v novotách: pyšných a zatvrzelých duchů nenávidí Bůh!“ (Sv. Pius X., Pascendi Dominici gregis, X b)
Úvod
Jako motto k dnešnímu článku jsem si zcela záměrně vybral větu z encykliky papeže sv. Pia X. z roku 1907, která se vymezuje proti modernismu. Ne, že by přímo měla souvislost s tzv. „růžencem světla“ a vyjadřovala se k jeho praktikování – to z logiky věci a časové posloupnosti ani nemohla – ale velmi trefně se vyjadřuje k hrozícímu nebezpečí, jehož plody dozrály až později. Ve stejné encyklice sv. Pius X. také hovoří o těch, kteří se „chytají každé novoty“ a i když je „sebe zpozdilejší“, „blouzní o ní“ (VIII a).
Připomíná mi to totiž to, čemu se mezi tradičními katolíky často s hanlivým nádechem říká „mentalita Novus Ordo“. Když pominu, že otec lži má na každého svoje „háčky“ a v případě tradičních katolíků je to velmi často pýcha, je výše zmíněné označení typu myšlení mnoha pokoncilních katolíků poměrně trefné.
Pokud jde o sv. růženec, nechci generalizovat, ale tyto věřící s „mentalitou Novus Ordo“ lze rozdělit v zásadě do dvou skupin. (Poněkud stranou ponechávám starší věřící, kteří vyrostli a byli formováni v předkoncilní době.) Za prvé a v horším případě, na skupinu věřících, kteří se růženec vůbec nebo takřka vůbec nemodlí. Námitky jsme slyšeli mnohokrát a neustále se opakují: Jde o monotónní modlitbu, v dnešní době je přežitá, podobné otrocké drmolení je dobré tak pro staré babičky atd. atd. Předmětem tohoto článku není podobné námitky opět vyvracet a opakovat již mnohokrát řečené. Starších i novějších materiálů k tématu existuje nepřeberné množství a není nikterak obtížné si je v době internetu vyhledat.
Za druhé a v o něco lepším případě, lze část věřících s „mentalitou Novus Ordo“ přiřadit do skupiny, která se alespoň nějakým pravidelnějším způsobem růženec modlí, ale bohužel vstřebala i různé neopodstatněné novoty. Jednou z takovýchto novot je zcela nesmyslný „růženec světla“, který by s trochou sarkasmu bylo možné překřtít na „pseudomariánský pomník modernistického papeže Wojtyly“. V článku dále si ukážeme proč.
Stručné připomenutí historie
Abychom mohli ukázat, proč je „růženec světla“ neopodstatněnou novotou, připomeňme si zde jen velmi stručně historii modlitby růžence. Ačkoliv se o jeho vzniku vedly a vedou různé diskuze, s jistotou lze říct, že růženec má raně středověký původ. Nicméně vychází z modlitební praxe, která je mnohem starší. Starozákonní Židé i Židé z historické doby po zboření Chrámu se při různých příležitostech jako jednotlivci i kolektivně modlili 150 Davidových žalmů (Davidův žaltář). Totéž na připomínku, že se naplnilo proroctví, činili i raní křesťané. Laici, ale i lidé z duchovního stavu, kteří neuměli číst, nahrazovali modlitby žalmů stejným počtem modliteb Otče náš a/nebo Zdrávas Maria.
Pro počítání modliteb se používaly různé způsoby, například přendávání kamínků nebo semen z hromádky na hromádku nebo ze sáčku do sáčku. Pouštní otcové prý modlitby odpočítávali s pomocí uzlů vytvořených na provázku. Později se začaly používat korálky nebo kousky dřívek a soubor takovýchto modliteb byl označován jako „laický žaltář“. Někdy koncem prvního tisíciletí už tyto růžence obsahovaly současných pět desátků korálků – obvykle bílých pro Zdrávas Maria (jako symbol čistoty Panny Marie) a rudých pro Otče náš (jako symbol Kristových ran).
Za autora růžence tak, jak jej v podstatě známe dnes (tzn. souhrnu 150 Zdrávas Maria), je považován sv. Dominik de Guzmán, jemuž se dle zbožné tradice v roce 1214 v kostele v Prouille zjevila Panna Maria. Růženec se tak měl poprvé stát mocnou duchovní zbraní v době albigenské hereze.
Sv. Dominik dostává růženec
Pokud pak poněkud zrychleně přeskočíme v čase, zjistíme, že ještě v 16. století papež sv. Pius V. ustanovil 15 standardních tajemství růžence a to na základě starobylého zvyku. Jednalo se o sadu tří skupin: radostná tajemství, bolestná tajemství a slavná tajemství. Od 16. do 20. století se struktura růžence s 15 tajemstvími ve 3 sadách podstatně nezměnila. (Poznámka: Modlitba obsahující 5 tajemství, tj. třetina žaltáře, které se nepřesně říká růženec, by se správně měla nazývat „věneček“.) Ve 20. století byl po zjevení Panny Marie Fatimské přidán tzv. fatimský dodatek. Až do roku 2002 tak byl růženec po několik století uchováván v prakticky nezměněné podobě.
Zničení symboliky Žaltáře Panny Marie
Už ze stručného přehledu výše je patrné, že mariánská modlitba se postupně stala náhradou za modlitbu 150 žalmů. Byla dostatečně jednoduchá i pro laiky a lidi, kteří neuměli číst. Velmi rozšířenou se tato pobožnost stala v klášterech.
V říjnu 2002 tehdejší papež Jan Pavel II. vydal apoštolský list Rosarium Virginis Mariae, v němž se z různých perspektiv zamýšlí nad modlitbou růžence a nakonec s typickou modernistickou vášní pro „aktualizaci“ doporučuje přidání dalších 5 tajemství, která se mají zaměřovat na Ježíšův veřejný život. Nazývá je „světelná tajemství“. Zastánce všech novot už nyní upozorňujeme, že se jedná o návrh a doporučení – „to bude však přenecháno svobodnému zvážení jednotlivců a komunit“ (čl. 19) – nikoliv o nějakou povinnost, kterou papež zavedl.
Podstatnější je, že tento modernistický papež bez jakéhokoliv hlubšího důvodu zničil původní symboliku čísla 150 a tím logicky i strukturu „Žaltáře Panny Marie“, která je mu dobře známá, jak to sám ve svém listu dosvědčuje (čl. 19). Zdůvodnění, že jedině tak dojde k „plnému odhalení kristologického rozměru růžence“ (čl. 19) je v symbolické i teologické rovině naprosto neopodstatněné.
Dokonce i koncilní papež Pavel VI., kterého lze stěží považovat za něco jiného než modernistu, ještě v roce 1974 v Apoštolské exhortaci o mariánské úctě (Cultus Marialis) velmi trefně píše: „Pochopilo se i to, že rozdělení růžencových tajemství do třech skupin zcela odpovídá časovému postupu událostí, a hlavně předkládá způsob, jakým se víra původně hlásala. Mimoto se Kristovo tajemství předkládá tím samým způsobem, jak ho chápe svatý Pavel ve slavném Listě Filipanům [2, 6–11], ve kterém hlásá ponížení, smrt a povýšení Ježíše Krista.“ (čl. 45)
A o něco dále (čl. 49) s odvolávkou na papeže sv. Pia V. píše, že „se růženec skládá z vícera částí vzájemně spjatých a ústrojně souvisejících.“ A konstatuje: „…tato tajemství jsou moudře rozdělena do třech skupin, kterými se připomíná radost z příchodu Mesiáše, spásonosné Kristovo utrpení a sláva Vzkříšeného, která zaplavuje Církev.“
Pokud bychom šli v historii dále do minulosti, můžeme poukázat například na encykliku Octobri mense vynikajícího papeže Lva XIII. z roku 1891, kde například říká, že svatý růženec „…v příhodné řadě připomíná velká tajemství Ježíše a Marie: jejich radosti, bolesti a vítězství“. (čl. 17)
Lev XIII. zjevně považuje za historicky prokázané, že tři sady tajemství dala Panna Maria sv. Dominikovi cíleně a že bylo jejím výslovným přáním, aby byly tyto tři sady ustanoveny přesně tímto způsobem, protože hned v následujícím odstavci téže encykliky (čl. 18) říká: „To, že Královna nebes sama zaručila velký účinek této pobožnosti, je demonstrováno skutečností, že byla skrze její příkaz a radu zavedena a propagována vynikajícím sv. Dominikem v dobách zvláště nebezpečných pro katolickou věc.“
Papež Jan Pavel II. jistě mohl zavést zcela nový růženec, bohužel tím však rozbil starobylou strukturu růžence, přičemž pro to neexistovalo nejen symbolické, ale ani teologické opodstatnění. Pokud měl potřebu nějakým způsobem připomenout veřejný Ježíšův život a působení, mohl pro to docela dobře zvolit jinou přiměřenou formu. Katolicismus zná celou řadu jiných typů opakovaných modliteb, kromě růžence například korunky či litanie.
Motivace nebeská a pozemská
Další oblastí, která je pro tradiční katolíky problematická, je motivace pro zavedení nových tajemství růžence bez ohledu na symboliku žaltáře. Patnáct tajemství ve 3 sadách prokazatelně dala sv. Dominikovi samotná Panna Maria, a tudíž lze považovat za její výslovné přání, aby kompletní růženec obsahoval 15 tajemství. Kdyby chtěla, aby obsahoval 20 tajemství, protože to lépe vystihuje časový postup událostí a důležitost pro jejich zařazení, jistě by to učinila.
P. Pio se modlí růženec
Motivace pro to, aby růženec obsahoval 15 tajemství, tedy byla nebeská (Panna Maria), oproti přidání dalších 5 tajemství, kde motivace byla čistě lidská (Wojtyla). Lze se ptát, zda bylo nutné, aby papež „vylepšoval“ Pannu Marii a to, co nám předala, nebo zda to byla zcela zbytečná osobní iniciativa nad rámec toho, co Naše Paní chtěla. Možná i proto Jan Pavel II. zůstal ve svém apoštolském listu jen u doporučení. Naneštěstí se tohoto doporučení někteří lidé z různých důvodů chytili.
Další pochybnou motivací je, že se Janu Pavlovi II. zřejmě zdálo, že růženec je ve stávající podobě vyčerpaný a v souladu s koncilní posedlostí novotami je potřeba jej oživit: „Toto doplnění novými tajemstvími … je určeno k tomu, aby [modlitba růžence] žila s novým zájmem v křesťanské spiritualitě…“ (čl. 19).
Příznačné taky je, jak Jan Pavel II. sám přiznává, že u těchto nově navrhovaných tajemství „zůstává přítomnost Marie na pozadí“ (čl. 21).
Teocentrismus vs. antropocentrismus
Za pozornost stojí ještě jedna podstatná věc. Na Druhém vatikánském koncilu došlo k „antropologickému obratu“. Tam, kde byl v katolické Církvi středem všeho Bůh (teocentrismus), tam se najednou v koncilní církvi středem a mírou všech věcí stává člověk (antropocentrismus). Například v koncilním dokumentu Gaudium et Spes se přímo píše: „…všechno na světě má být zaměřeno k člověku jako svému středu a vyvrcholení…“ (čl. 12)
A přesně v souladu s tím se Jan Pavel II. vyjadřuje v Apoštolském listu Rosarium Virginis Mariae:
„Ve světle dosud rozvíjených úvah o Kristových tajemstvích není obtížné prohloubit toto antropologické přirovnání růžence. Je to mnohem radikálnější přirovnání, než se zdá na první pohled. Kdo se ponoří do kontemplace Krista tím, že prochází etapami jeho života, nemůže v něm nezahlédnout také pravdu o člověku. To je veliký výrok Druhého vatikánského koncilu, jenž se tolikrát stal předmětem mého učitelského úřadu počínaje encyklikou Redemptor Hominis: ´Ve skutečnosti se tajemství člověka opravdu rozjasní pouze v tajemství Vtěleného Slova.´“ (čl. 25)
Jan Pavel II. líbá Korán
Tento „antropologický obrat“ musí tradiční katolík nutně odmítnout z podstaty věci. Novota v podobě „růžence světla“ přesně zapadá do schématu nového koncilního myšlení a všech ostatních pseudoreforem. Papež Jan Pavel II. chce sice podporovat úctu k Panně Marii a obnovovat slávu růžence, ale pokouší se mu dát nové směřování a odlišného ducha, než jaký nám předala Tradice.
Pacifismus vs. bojovný charakter růžence
Dalším bodem, kterého se ještě letmo dotkneme, je falešný pacifismus, který se prolíná celým apoštolským listem Rosarium Virginis Mariae. Jan Pavel II. zde prezentuje dva zvláštní modlitební úmysly – za rodinu a za mír. To je pochopitelně chvályhodné, nicméně je taková prezentace velmi zjednodušující a její motivaci lze opět vystopovávat k dokumentům neblahého Druhého vatikánského koncilu, který přichází s falešným pojetím ekumenismu.
Pokud se totiž hlouběji zamyslíme nad dějinným kontextem a modlitbou růžence, je okamžitě jasné, že tato opakovaná modlitba byla vždy nedílně spjata s bojem proti nepřátelům Církve. Již jsme výše zmiňovali, že v době sv. Dominika byla hlavní zbraní proti albigenské herezi. Letmo můžeme zmínit další dějinné události, s nimiž je tato modlitba spojená. Bitva u Lepanta v roce 1571 a boj proti islámu obecně nebo bitva proti Turkům u Petrovaradína v roce 1716. Dále můžeme zmínit slova významných papežů jako například prohlášení papeže Lva X., že růženec byl zaveden, aby odporoval všem zhoubným hereziarchům a herezím, prohlášení vícekrát citovaného papeže Lva XIII. (který o růženci napsal celkem třináct encyklik), že je růženec nejmocnější zbraní na boj proti nepřátelům Víry atd. atd.
Bitva u Lepanta
V souladu s duchem Druhého vatikánského koncilu však vlastně neexistují žádní nepřátelé, proti kterým by bylo potřeba bojovat, protože se zdůrazňuje náboženská svoboda, ekumenismus a mezináboženský dialog. To, co nás rozděluje, se úmyslně potlačí a mluví se jen o tom, co nás spojuje. To však odporuje poslání Církve, jejímž nejvyšším zákonem je spása duší.
Je však potřeba dodat, že pokud toto kritizujeme, neznamená to, že hlásáme bezúčelnou konfrontaci a že schvalujeme jakýkoliv druh násilí a přinucování k Víře. Na druhou stranu falešný pacifismus jen stěží přinese skutečný mír a pokoj.
Závěr
Tento krátký souhrnný článek měl za cíl ukázat, proč je tzv. „růženec světla“ neopodstatněnou novotou a představit několik hlavních důvodů na podporu tohoto tvrzení.
Za prvé, mnozí papežové v dějinách opakovali, že forma, v jaké byl růženec předán sv. Dominikovi a která navazuje na mnohem dávnější praxi, by se neměla měnit. Ještě jednou si můžeme ocitovat papeže Lva XIII., který v další ze svých encyklik o růženci říká: „A ono staré užívání, jež vzkvétalo mezi našimi předky, dle nějž křesťanské rodiny, ať již ve městě nebo na venkově, považovaly za svatou povinnost shromáždit se na sklonku dne, když jejich pracovní úsilí skončilo, před sochou Panny Marie a střídavě se modlily růženec, by se mělo zachovávat se zbožnou přesností….“ (Encyklika Fidentem piumque, 1896, čl. 4)
Bohužel, Janem Pavlem II. navrhovaná nová tajemství ruší symboliku Žaltáře Panny Marie a naprosto mění formu růžence.
Za druhé, motivace Jana Pavla II. je zcela pozemská a stojí v protikladu k motivaci nebeské. Panna Maria sama určila strukturu růžence a lze předpokládat, že pokud by chtěla jinou strukturu, jistě by ji požadovala hned od počátku.
Za třetí, nová „tajemství“ a jejich zdůvodnění jsou naprosto v souladu s duchem Druhého vatikánského koncilu. V apoštolském listu Rosarium Virginis Mariae, který je doporučuje zavést, je patrné antropocentrické zaměření a falešný pacifismus, který je růženci, jenž je nazýván zbraní pro poslední časy, naprosto cizí.
Pominout nelze ani to, že pro klasické schéma růžence s 15 tajemstvími je uzpůsobena například pobožnost prvních pěti sobot, opět dle explicitního požadavku Panny Marie. Se strukturou „Žaltáře Panny Marie“ se pak setkáváme na mnoha dalších místech včetně těch, která mají přímou souvislost s náboženskou praxí. Pro konkrétní příklady není třeba chodit daleko, známe je i v naší zemi. Jedním z nich je poutní místo Homole poblíž města Kostelce nad Orlicí se schodištěm vedoucím ke kostelu Panny Marie Bolestné. Tyto svaté schody – scala sancta – tvoří 153 kamenných stupňů s 16 odpočívadly a vše je přesně navázáno na strukturu růžence s 15 tajemstvími. Na každém schodu se modlí Zdrávas Maria a na každém odpočívadle Otče náš. Takových příkladů z celého světa by bylo možné uvést mnoho, ale tento bohatě postačuje.
Poutní místo Homole se svatými schody
Ačkoliv se tedy u přidání nových 5 tajemství nejedná o tak děsivou změnu, jakou například navrhoval zednář Msgr. Bugnini Pavlu VI. – Otče náš se měl odříkávat jen jednou na začátku, Zdrávas Maria mělo být zredukováno tak, že by obsahovalo pouze první část a druhá část „Svatá Maria, Matko Boží…“ by se odříkávala jen na konci každého desátého Zdrávas Maria – je i dodatek v podobě „tajemství světla“ přinejmenším lehkovážným činem, protože ničí formu modlitby, která bez zásadních změn přetrvala staletí.
Na navrhovanou novotu lze proto pohlížet spíše jako na extravaganci, rozmar a snahu o vytvoření „pseudomariánského pomníku modernistického papeže Wojtyly“, který jinak v osobním životě jistě mohl být upřímným ctitelem Blahoslavené Matky Boží. Tato novota určitě nijak nepřispěla k proklamovanému oživení této pobožnosti, obdobně jako „reformy“ Druhého vatikánského koncilu nepřispěly k obnově Církve. A stejně jako přetrvala „zakázaná“ tradiční mše svatá, přetrvá i tradiční růženec, navzdory všem destruktivním novotám.
***
Poznámka REX!: V článku byl použit text z českého překladu Apoštolského listu Rosarium Virginis Mariae pořízeného Českou sekcí Vatikánského rozhlasu.
Další odkazy k tématu: