Jak žíti mezi nevěřícími (1948)
P. Dr. Jan Ev. Urban OFM
Kdo by ještě pochyboval, že již zase žijeme mezi nevěřícími právě tak, jako první křesťané, když se začali objevovati na světě! Epištoly sv. Pavla již nám nejsou jen dějinnou vzpomínkou, nýbrž opět živou přítomností. Jen se rozhlédněme: v rodinách, v dílnách, kancelářích, v obchodech, na ulici, v divadlech, biografu, novinách, rozhlase, v knihách, časopisech – vše je již prázdno Boha, prázdno tak dokonale, že již ani není Bůh výčitkou, jako byl, když se dříve proti němu mluvilo a jednalo. Ano, v tom je nejhlubší rozdíl. Vždycky byli lidé zlí a dobří, špatní a šlechetní. Ale vědělo se veřejně a samozřejmě, co je zlo, a kdo se ho dopouštěl, věděl, že jedná špatně. A když se dopouštěl zlých činů stále a schválně, věděl on i jiní, že patří mezi lidi zlé a špatné. Kdo lhal, opíjel se, bral, co nevydělal, mluvil hrubě apod., věděl, že se odlišuje od celého okolí. Dnes však se tyto rozdíly mocně potlačují tak, že zlým a špatným není nic.
Terciáři a všichni věřící Kristovi žijí tedy v tomto prostředí. Musíme si být vědomi, že je nás opravdu menší skupina, daleko menší než množství těch, kteří věří v nevěru. Ano, věří v nevěru! Neboť jako máme my víru v nejvýš dobrého a svatého Boha, v jeho božského Syna a evangelium, tak odpůrci Boha jsou také věřícími, ale v opak. Oba tedy věříme, ale každý na jinou stranu.
Jak se má terciář v takovém světě chovat?
Především má k tomu základní pokyny a poučení v evangeliu samém a v listech sv. apoštolů. Jest třeba je čísti a přitom si uvědomovat, že se jejich nauky pro dnešní dobu daleko určitěji hodí než dříve. Jejich základy a jejich zásady platily ovšem vždycky, ale jednotlivá naučení se nehodila mnohdy pro dobu, která byla dobře křesťanskou, neboť nebylo kolem nevěřících. Nyní však žijeme uprostřed nich jako ostrůvky v mořích.
Když čerpáme základní nauky o svém životě mezi nevěřícími ze sv. Písem, pak zbývá ještě mnohdy otázka, jak se chovati v určitých a jednotlivých okolnostech. A přiznejme si, že velmi často věřící lidé nevystihnou pravou podobu pro svoje smýšlení a chování. Buď předpokládají stále, že jejich okolí jim rozumí a že zná naše katolické smýšlení. A to bývá velikou chybou. Nebo sice vědí, že jejich spoluobčané již neznají učení ani ducha Kristova, ale věřící nedbají takových rozdílů. A tím ovšem nastává mezi věřícími a nevěřícími propast, jaká neměla a nemá být podle vůle Kristovy. Neboť tak by se jeho učení a vůle téměř nikdy nedostala k nevěřícím.
Je tedy nutno, aby věřící dbal asi těchto ohledů a zásad:
Především, aby se dobře chránil nákazy nevěry. Důvody nevěry nejsou hlavně v rozumu, nýbrž ve vůli a v povaze. Rozumově lze víru dokonale připravit, aby ji mohl a měl rozumný člověk přijmouti. Ale poslední rozhodnutí, zda člověk víru příjme nebo odmítne, dává jeho vůle a povaha. Když žijeme stále v záplavě nevěreckého smýšlení, nátlaků, svodů a vlivů, nesmíme si myslit, že by na nás nepůsobily. Proto musí věřící terciáři tím více prohlubovat svoji víru, čím více se pohybují mezi nevěřícími. Musí ji posilovat působivou četbou, hlubokým promýšlením otázek, které se kolem nich vynořují, poučováním se, pravidelným stykem se silně věřícími křesťany, modlitbou a hlubším a hlubším prožíváním božských pravd a skutečností.
Jestliže se takto ve víře prohlubuje, musí zachovat stálý ohled také na svoje okolí. Nesmí se chovat bez ohledu na ně. Jest tedy třeba, aby smýšlel, mluvil a choval se tak správně lidsky, nepřepjatě a nevtíravě, nenápadně a rozumně, aby všichni – dobře i špatně smýšlející – uznali nebo museli uznat, že je věřící správným člověkem. To je předpoklad naprosto nutný a povinný.
Když je tento začátek plněn, měl by terciář myslit na další nutnosti:
Na jedné straně nesmí nikterak zapřít svoji víru. Neboť každý by mohl jít ve snaze nebýt nápadným příliš daleko. Když např. zaslechneme zvony k Anděl Páně někde na veřejnosti, jak se chovat? Kdybychom smekli, pokřižovali se a znatelně se modlili, vzbudilo by to jistě u mnohých a mnohých smích a urážky Boha, neboť prostředí bývá nevěrecké. Kdybychom však s někým mluvili a při zvonění v hovoru pokračovali, mohlo by se stát, že mezi přítomnými nějaký věřící člověk by se pohoršil, že nedbáme výzvy k modlitbě. Jak si tedy počínat? Tak, že se nekřižujeme a nemodlíme nápadně, ale že přece přerušíme rozhovor a nenápadně se v duchu modlíme. Tím nevzbudíme ani rouhání u nevěřících, ani pohoršení u věřících, kteří vidí, že mezi zvoněními nerozmlouváme. A podobně dvojí ohled mějme na veřejnosti vzhledem k modlitbě před jídlem a po jídle, při cestě kolem kříže nebo kostela, v postní den, při potkání kněze s Tělem Páně, při cestě do kostela apod.
Také dbejme rozumně na rozdíl mezi přikázáním a radou. Nikdy nevydávejme za povinnost, co je pouze radou, např. přítomnost na mši svaté ve všední den, modlitbu růžence. To platí zvláště pro věřící rodiče vůči dětem.
Věřící chybuje, jestliže někomu vnucuje víru nebo zbožné úkony podle víry. Víru můžeme připravit, můžeme odstraňovat pochybnosti a nejasnosti, ale nikdy nemůžeme někomu víru nadokázat nebo namluvit. Jak často právě zbožní lidé v tomto ohledu chybují!
Jest však také nutno dbát, abychom víře právě připravili cestu k nevěřícím. Proto začínáme ji ukazovat vytrvale po té stránce, která je krásnou a pochopitelnou i jim. Nezačínáme tedy tím, co je jim vzdálené, cizí a nepochopitelné. Ukazujeme se především pravdivými a přímými, poctivými a spravedlivými, rozumnými a ochotnými pomoci. Nikdy ovšem tak, abychom přímo nebo nepřímo pomáhali úmyslům a snahám nevěřících. V tom je nutno pozorně rozlišovat. Blížíme se k nim a jsme mezi nimi se stálou modlitbou v srdci, aby milost Boží s námi na ně působila.
Vědomí a snaha, že svou přítomností mezi nevěřícími můžeme a máme stále silně působit na jejich přiblížení k víře a Bohu, nás stále poutá, řídí a ovlivňuje. Jestliže však je na naše správné jednání odpověď zlovolná a jestliže nepozorujeme dlouho účinku, není na místě se proto rmoutit. Nikdy se nedomnívejme, že se musí a může každý nevěřící přesvědčit o pravdivosti víry a přijmout ji. To je také častý omyl. Přijetí víry není nikdy jen věcí lidskou. Vždycky je k ní potřebí určité Boží milosti, kterou Bůh dá, která však nesmí býti nevěřícím odmítána. A to není v naší moci. Proto nás nemá ani příliš rmoutit, ale hlavně ne znepokojovat neb v nás budit pochybnost, když se nám nepodaří získat pro víru mnohého člověka, na něhož jsme chtěli upřímně působit. Na toto upozornění je dobře pamatovat. Potom bychom také jistě nenaléhali mnohdy nevhodně a poznali bychom, kde je nebo není naděje. A dnes je mnohde té naděje velmi málo. Hlavně kde nalézáme zásadně nenávist, pýchu a smyslnou tělesnost, tam obyčejně splyne víra a milost po člověku jako voda po kameni.
Také bude dobře si říci, co ostatně všichni víme, že obyčejně bývá marnou námahou působit na příbuzné nebo dokonce členy vlastní rodiny. Tam by sice naše působení mělo být nejkrásnější, ale právě tam působí tolik jiných vlivů – vzdor, stud, nebo i naše občasné chyby – že výsledky bývají nepatrné. Jen veliká láska mezi manželi, spojená s velkou moudrostí a trpělivostí, může zde působit.
Také musím ještě připomenout všem věřícím, aby se ovládali ve své zbožnosti v kostelích a při modlitbě. Osobité a zvláštní projevy zbožných citů si můžeme ponechat jen pro nejintimnější soukromí, ale venku pamatujme, že ukazujeme krásu katolické víry a modlitby. Proto má býti dnes zákonem pro terciáře a terciářky, aby jejich oděv byl vkusný a soudobý, aby jejich pohyby, sedění, klečení, sepnutí rukou, vše, vypadalo důstojně, nenuceně a nenásilně. Ale ovšem – to říkám mladším – nikterak rozjíveně a neuctivě. Všecky nás musí poutat stálý dvojí pohled: na velikost a svatost přítomného Boha a na nevědomost, neb i zlobu přítomného světa.
Čím oddaněji milujeme svého Boha a Spasitele, čím hlouběji a osvíceněji známe jeho zjevení a ducha, tím silněji nás pudí a řídí snaha líbit se mu a zároveň mu nevěřící svět přibližovat.
Nyní ještě připojuji, že toto vše jsou konec konců samozřejmosti, avšak přece jsem je napsal, protože musíme opravdu skoro vždy předpokládat, že se samozřejmě neplní, co se samozřejmě předpokládá.
Zdroj: Serafinský prapor, ročník 26, číslo 2, 1. ledna 1948, str. 18–21
Zpracoval: D. Grof