pondělí 23. března 2015

Komentář Eleison CDI – Emocionální argumentace (2015)


Komentář Eleison CDI – Emocionální argumentace (2015)
(401)
21. března 2015
 
EMOCIONÁLNÍ ARGUMENTACE
Staromódní přirovnání má výhodu toho, že je velice jasné: vyvážit těžký ruksak na zádech muly může být obtížné. Když se posune doleva, musí jej člověk posunout doprava. Jestliže se nakloní doprava, musí se posunout doleva. Takové dvojí posouvání však není protikladné – má jediný účel, udržet ruksak v rovnováze. Podobně, když tyto „Komentáře“ opakovaně argumentují proti sedesvakantismu, neznamená to posun k liberalismu ani to nenaznačuje, že sedesvakantismus je tak špatný jako liberalismus. Je to jen proto, aby se pochopilo, že šokující slova a skutky současného uživatele Svatého stolce pokouší mnoho dobrých katolíků zříci se svého rozumu a posuzovat realitu skrze své emoce. To je dnes velmi obvyklá praxe, není to však katolické.
Sedesvakantistické argumenty proto po přezkoumání nikdy nejsou tak silné, jak se mohou zdát. Podívejme se na dva, které mi v poslední době přišly na stůl, oba od zbožných katolíků silných ve Víře. Zde je první: Koncilní papeži, zvláště František, neutvrzovali své bratry ve Víře. Je však podstatou papeže, aby tak činil. Proto koncilní papeži nejsou v zásadě papeži. V odpovědi musí člověk rozlišovat papeže v jeho bytí od papeže v jeho jednání. Papež se skutečně stává papežem ve svém bytí skrze svou platnou volbu na konkláve kardinálů nebo tím, že bylo-li jeho zvolení samo o sobě neplatné, bylo konvalidováno jeho následným přijetím jakožto papeže ze strany univerzální Církve (což mohl být případ více než jednoho koncilního papeže, Bůh ví). Naopak utvrzováním svých bratří ve Víře je papež skutečně papežem, ve svém jednání. Tyto dvě věci jsou odlišné a mohou být odděleny. Proto papež může selhat v jednání, aniž by nutně přestal být papežem ve svém bytí. To je jistě případ několika, ne-li všech, koncilních papežů.
A zde je druhý argument: Je absurdní, aby se jednotlivý a omylný katolík ustanovil za posuzovatele omylu ze strany neomylného Magisteria Církve. Pokud je tedy postaven před zjevný omyl (např. konciliarismu) ze strany tohoto Magisteria (např. koncilních papežů), může z toho vyvodit pouze to, že nejsou pravými papeži. Odpověď však je, že papež není nutně neomylným Magisteriem Církve. Pokud ani nezapojí všechny čtyři striktní podmínky mimořádného Magisteria, ani neučí ve shodě s řádným Magisteriem Církve, pak je omylný, a jestliže tomuto řádnému Magisteriu protiřečí, pak je zajisté v omylu a může ho jako takového posoudit jakýkoliv katolík (nebo nekatolík!), který správně používá svůj Bohem daný rozum. Jak jinak by nás Náš Pán býval mohl varovat, abychom se měli na pozoru před falešnými proroky a vlky v rouše beránčím (Mt. VII, 15-20)?
Ve skutečnosti mohou oba argumenty pocházet z emocionálního odmítání koncilních papežů: „Oni tak zle nakládají s Církví, že já prostě nemohu přijmout, že by byli papeži!“ Ale co kdybych byl divák sledující skutečnou křížovou cestu? – „Je to tak špatné zacházení s Ježíšem, že již prostě nemohu přijmout, že je Synem Božím!“ Nebylo by mé emocionální odmítnutí špatného zacházení pravdivé a můj závěr přesto špatný? Koncilní papeži s sebou nesou tajemství, které sedesvakantismus prostě vyprazdňuje a anuluje.
Možná, že až Církev jednoho dne bude zase při smyslech, samotné kompetentní autority budou deklarovat, že koncilní papeži nebyli papeži. Ale mezi „nyní“ a „pak“ nejsou argumenty doposud předložené pro prokázání, že je Římský stolec uprázdněný, tak přesvědčivé, jak se mohou jevit.
Kyrie Eleison
Překlad: D. Grof