Sv.
Athanasius a dva svatí papežové: Julius I. a Liberius – část I. (1931)
Z příčiny
dosud neznámé trvalo po smrti papeže Marka (335–336) mezivládí 4 měsíce. Teprve
6. února 337 zvolen byl papežem římský rodák, syn Rustikův, Julius I. (1)
Téhož roku zemřel v císařské vile Achyronu u Nikomedie dne 22. května i velký
císař Konstantin. – Vládu říše si podle vůle otcovy měli rozděliti tři synové:
Konstantinus, Konstantius a Konstans. Po ukrutných bojích a zločinech stal se
jediným vladařem Konstantius, horlivý arián a nepřítel katolíků. Boje mezi
ariány a katolíky od té chvíle se přiostřovaly. Běželo zdánlivě o dvě slova:
Katolíci učí, že Syn Boží je stejné podstaty s Bohem Otcem (homousios), ariáni zase pravili, že je
toliko Bohu Otci podoben (homoiusios).
Jediné písmeno i, řecky iota, rvalo Církev Kristovu po kolik
staletí neustávajícími boji a zločiny. Toto iota
bylo u některých lidí jenom zástěrou ješitné sebelásky a honby za postupem v
hodnosti a majetku.
Stranu
katolickou vedl na východě alexandrijský biskup Athanasius, stranu ariánskou
štvalo několik biskupů východních. Snažili se odstraniti osoby nepohodlné s
jejich biskupských míst a obsaditi je svými straníky. Jejich vyhlédnutou obětí
byl zvláště alexandrijský Athanasius. Biskupství alexandrijské bylo od počátku
druhým po biskupství římském, bylo i bohaté, a odtud touha ariánů zmocniti se
ho. Obě strany usilovaly o souhlas papežův. Ariáni poslali do Říma křivou
obžalobu na Athanasia. Obviněný hájil se napřed písemně, potom přišel do Říma
osobně. Přišel, jak píše, k apoštolskému trůnu, ke kterému je se blížiti jenom
s uctivou bázní. Římané viděli tehdy asi po prvé i egyptské mnichy v průvodu
Athanasiově, oděné v hrubá a drsná roucha mnišská a žasli nad těmito zjevy
křesťanského sebezáporu, objevivšími se po prvé na ulicích zpovykaného a z
valné části neustále ještě pohanského velkoměsta. Zároveň i jiní biskupové
východní přijeli do Říma hledati zastání: Marcel z Ankyry, Pavel z Cařihradu,
Asklepias z Gazy a Lucius z Drinopole. Byli od ariánů tak pronásledováni jako
Athanasius.
Papež Julius
povolal do Říma i protivníky vypuzených biskupů (do Antiochie poslal s pozváním
kněze Elpidia a Filoxena), aby přednesli své žaloby na velké synodě, která vše
vyšetří. Ariáni se však synodě vyhnuli a třebas se dříve sami do Říma
odvolávali, upírali nyní papeži právo soudu. (2) Svědomí jim
napovídalo, že by prohráli. Přes odpor ariánských biskupů slavil Julius I. r.
341 s 50 biskupy synodu římskou, na které byli Athanasius a druhové prohlášeni
nevinnými a dosazeni na své biskupské stolce. (3)
List Juliův,
poslaný po synodě nepoddajným biskupům, dokládá vzácné dějiny prvenství
římského biskupa v Církvi. Papež haní a odsuzuje počínání biskupů. I kdyby
obžalovaní biskupové byli vinni, „zdali nevíte, že podle starého zvyku musí
napřed nám (papeži) býti dopsáno, aby odtud podle spravedlnosti byla věc rozhodnuta?“
(4) A papež kárá přísně biskupy pro neúčast na synodě. Tolik jiných
biskupů a zdaleka nebálo se cesty do Říma, aby jen pomohli právu k vítězství.
Velkého
zadostučinění za nepoddajnost ariánských biskupů dostalo se papeži Juliovi na
velké synodě v Sardice (Sofii). Tato synoda, jejíhož usnesení si v Římě stejně
vážili jako zákonů sněmu nicejského, pokoušela se o smír pravověrných s ariány.
Sešlo se na ni na 100 katolických a mnoho ariánských biskupů. Ve jménu papežově
předsedali synodě biskup kordovský Hosius a dva kněží římští, Archidamus a
Filoxenius. Ariánští biskupové odešli ze synody, protože nesouhlasili s tím, že
Athanasiovi a jeho nenáviděným druhům přiřkla synoda právo účastniti se
hlasování. Na 76 ariánů odešlo k vlastnímu sněmování do blízkého Filippopole.
Synoda sofijská jednala bez nich. Athanasius a druhové byli znovu dosazeni na
svá biskupství, kdežto vetřelci byli odsouzeni. Synoda zdůraznila opět nicejské
vyznání víry a vydala 20 řecky a latinsky psaných zákonů o církevní kázni a ústavě.
Důležité pro
papežské prvenství byly hlavně kánony (zákony) 3., 4. a 5. Předsedající Hosius
mluvil o možných sporech mezi biskupy a konečně navrhl: „Souhlasíte-li, ctěme
památku svatého apoštola Petra, a nechť tedy ti, kteří spor vyšetřovali, dopíší
Juliovi, biskupu římskému. A usoudí-li, aby vyšetřování bylo obnoveno, nechť
jest obnoveno a on ať jmenuje soudce. Jestli vsak usoudí, že věc je taková, aby
znovu nebylo přetřásáno, co již bylo projednáno, co (papež) rozhodne, bude
potvrzeno. Zdali souhlasí všichni?“ A synoda odpověděla: „Souhlasí!“ – Kánon 4.
navrhl biskup Gaudentius: „K tomuto rozhodnutí, plnému svatosti – které jsi
přednesl, ať jest, líbí-li se, přidáno: Kdyby některý biskup byl sesazen soudem
biskupů sousedních a požádal, aby jeho spor byl projednán v Římě, nechť není na
jeho stolec jiný biskup posvěcen, dokud pře jeho nebude rozsudkem římského
biskupa skončena.“ – Podobně je vyslovena vrchní soudní moc biskupa římského i
v kánonu 5. Shromáždění dopsali pak papeži Juliovi: „Bude se viděti nejlepším a
nejvhodnějším, aby ze všech jednotlivých provincií Páně podávali kněží svá
sdělení hlavě, t. j. stolci Petrovu.“ (5)
Po mnohém
úsilí podařilo se konečně dosaditi vypuzeného Athanasia po několikaletém
vyhnanství na biskupský stolec alexandrijský. Papež blahopřál alexandrijským
katolíkům, že zase budou míti mezi sebou svého pastýře, neohroženého bojovníka,
který si svým utrpením získal slávu vyznavače Kristova. Vybídl je, aby ve své
horlivosti u víře, s jakou vytrvávali i za dob utrpení při Athanasiovi,
vytrvali i v budoucnosti. (6)
Dva ariánští
biskupové se vrátili kajícně k církevní jednotě. Papež je laskavě přijal a oni
mu vděčně odepsali, že při své známé dobrotě a laskavosti se uvolil odpustiti
jim jejich poblouzení. (7)
Za Julia I.
byl pravděpodobně zřízen první ženský klášter v Římě, a to u kostela sv.
Vavřince za hradbami. Podnět k tomu dal Athanasius. Za svého více než tříletého
pobytu v Římě vyprávěl jistě nejednou svým přátelům o mnišství v Egyptě, tehdy
již tak kvetoucím. Myšlenka mnišství, v Římě potud neznámá, narazila napřed na
odpor a první řeholnice byly předmětem velkého posměchu a potupy, jak od
pohanů, tak od nechápavých křesťanů. To však nevadilo četným dámám z přední
společnosti římské, aby se nezřekly světa a zasvětily řeholnímu životu u chrámu
sv. Vavřince za hradbami.
Mezi prvními
řeholnicemi byla prý i panna Valeria, novokřesťanka, bývalá představená (virgo
maxima) panen vestálek. Pro výtečné služby ve chrámu Vestině postavil římský
senát této vestálce i sochu na římském foru. Nápis na soše velebil její
zásluhy. Když se však Valeria stala křesťankou, dali senátorové nápis na soše
vyškrabati a sochu povaliti. Senát římský byl ještě dlouho v moci pohanské. Při
vykopávkách na foru přišlo se nedávno nejprve na podstavec sochy s vyškrabaným
nápisem a potom byla nalezena i socha Valeriina, ale s hlavou uraženou.
Náhrobní nápis této panny Bohu zasvěcené lze však dosud čisti v katakombách sv.
Cyriaky u sv. Vavřince. (8) Opovržení za dřívější lásku dědívají upřímní
konvertité dosud.
O Juliovi I.
praví kronika, že vystavěl dvě basiliky, a to basiliku sv. Valentina u silnice
Flaminia severně od Říma, blízko mostu Milviova. (9) Její ssutiny byly vykopány
roku 1888. Jinou basiliku vystavěl v městě, a byl to asi kostel, který stál v
místech nynějšího chrámu sv. apoštolů.
Vedle
diakonie Kallistovy v Zátibeří vznikla tenkrát také basilika zvaná Julia,
vystavěná patrně také za papeže Julia; je to nynější chrám Panny Marie v
Zátibeří. Mimo to pořídil prý Julius tři hřbitovy, u silnice Flaminia, tedy u
basiliky sv. Valentina, u silnice Aurelia a u silnice portské, kde svého času
stávala basilika Julia.
Julius
zemřel 12. dubna 352 a pochován byl podle kroniky v cemeteriu Calepodiově u
silnice Aurelia blízko sv. Pankráce. (Nedaleko stojí nyní útulný český
klášteřík s pensionátem pro výchovu českých dívek, řízený našimi řeholnicemi
Anglickými pannami.) Martyrologium praví k 12. dubnu: „V Říme u silnice Aurelia
svátek svatého papeže Julia, který proti ariánům za víru katolickou přemnoho
pracoval a po mnoha vzácných činech svatostí slavný odpočinul v pokoji.“
Julius I.
byl papežem 15 let, 2 měsíce a 6 dní.
Poznámky:
- Catal. Lib., K 549/36; Mur III/1, s. 112; III/2, 33; LP I, s. 82, 83, 205.
- Gr 199.
- I, s. 30, Synodus.
- Ep. ad Antiochenos, DB, 3003.
- Concil. Sard., DB, 3004–3006.; Gr 199.
- Athan. Contra Arianos, 52; Gr 199.
- Athan., l. c.
- W, s. 142.
- Gr 424.
Zdroj: P. Alberti:
Papežové, sv. I., Přerov 1931, str. 126–134.
Zpracoval: Jakub
Albert
