Radikální synoda plánovaná na říjen (2014)

Radikální synoda plánovaná na říjen (2014)

Pracovní dokument odhaluje revoluční cíle

John Vennari

26. června Vatikán vydal svůj Pracovní dokument (Instrumentum Laboris) pro nadcházející říjnovou synodu o rodině. Je to nezáživný text, který má více než 25 tisíc slov.

Je to zcela koncilní rukopis. Nezmiňuje se v něm jakýkoliv dokument církevního Magisteria před Druhým vatikánským koncilem. Kromě citací z Písma sv. jsou všechny odkazy na Druhý vatikánský koncil a pokoncilní texty.

Dokument obsahuje jak dobré názory, tak velké nedostatky i děsivé návrhy. Tři nejradikálnější návrhy jsou:

1)      Nové „pastorační řešení“, aby se povolilo přijímání Svátosti oltářní rozvedeným a znovu sezdaným katolíkům.

2)      Nový „pastorační přístup“, který umožňuje křest dětí párů stejného pohlaví, čímž nepřímo legitimizuje tyto svazky.

3)      Přepracování přirozeného zákona do „nového jazyka“, což hrozí tím, že dojde k podkopání celého našeho základu pravé morálky.

Pracovní dokument synody vskutku podrobněji ukazuje vítězství nové teologie nad dnešním Vatikánem; stejné nové teologie, která napáchala spoušť na Druhém vatikánském koncilu a dodneška pokračuje ve své ničivé cestě.

Detaily, detaily, detaily

Když čteme Pracovní dokument synody, je snadné nechat se zahltit lavinou detailů. Dokument vypočítává nesčetné problémy a anomálie, které v současnosti postihují manželství a rodinný život. Bere si toho na sebe příliš – víc, než lze kdy vyřešit tím, že se osloví stovky jednotlivců v subjektivistické „pastorační“ struktuře.

Skutečné řešení volá po všeobecných zásadách zakořeněných v objektivní pravdě, neměnném Magisteriu staletí a scholastické tradici Církve.

Protože je však nová teologie zakořeněna v modernistické nestálosti, subjektivismu a je od základu protitomistická, tato skutečná řešení nebudou pravděpodobně nikdy zvažována. Výsledkem této synody tak bude ještě nepřetržitější aggiornamento, další experimentování, více „nového jazyka“, více zmatení, více revoluce.

Jak si v době Druhého vatikánského koncilu povšiml otec dominikán Anthony Lee: „Duch revoluce umírá pomalu, zvláště když se může vychytrale spojit s ryzí reformou.“ (1)

Důvody pro přehnané detaily v Pracovním dokumentu lze pochopit, když se podíváme na to, jak dokument vznikl.

V listopadu 2013 Vatikán rozeslal biskupům světa, jakož i různým sdružením, komunitám a jednotlivcům dotazník ohledně nauky Církve, který měl 39 otázek.

Těchto 39 otázek bylo rozčleněno do devíti oblastí: 1) „Rozšíření nauky o rodině v Písmu svatém a církevním Magisteriu.“ (Všimněte si, že jediné dva dokumenty „Magisteria“ zmíněné v tomto oddíle byly Gaudium et Spes Druhého vatikánského koncilu a Familiaris consortio Jana Pavla II.); 2) „Manželství podle přirozeného zákona“; 3) „Pastorační péče o rodinu při evangelizaci“; 4) „Pastorační péče v jistých obtížných manželských situacích“; 5) „O svazku osob stejného pohlaví“; 6) „Výchova dětí v neregulérních manželstvích“; 7) „Otevřenost manželského páru k životu (se zaměřením na Humanae Vitae“; 8) „Vztah mezi rodinou a osobou“; 9) „Další výzvy a návrhy“. (2)

Reakce, které následovaly, byly předvídatelné, vezmeme-li v potaz současný stav manželství a rodinného života v rámci pokoncilní církve: naprosté zmatení, nedostatek jednotné vize, přehnané zdůrazňování trendů doby, odmítání základní nauky. Byly tu i pozitivní reakce od katolíků, kteří lépe chápou Víru, celkový obrázek je však roztříštěnost, zmatení a ignorance, pokud jde o mravní nauku Církve.

Pracovní dokument synody odráží tuto disharmonii pohledů. Čteme o těch, kteří odmítají nauku Církve ohledně kontroly porodnosti, protože to vnímají jako narušení svých osobních životů; také vnímají praktikování kontroly porodnosti jako část uplatňování „odpovědného rodičovství“. Vyskytují se zde náznaky široce rozšířeného soužití „na hromádce“, rozvodů a nových manželství, mnoha náctiletých matek, kanonických neregulérností, vzrůstu párů stejného pohlaví adoptujících děti. A seznam pokračuje.

Jak o tomto dokumentu informovaly zprávy Ansa: „Mnozí katolíci mají ‘potíže‘ při akceptování nauky Církve o ‘kontrole porodnosti, rozvodu….homosexualitě, nesezdaných párech, nevěře, předmanželském sexu a in vitro oplodnění‘.“ (3)

Ignorování katolického mravního učení se ukazuje v prohlášeních rozvedených a znovu sezdaných katolíků, kteří „si lámou hlavu nad tím, proč hříchy druhých mohou být odpuštěny a jejich ne.“ [bod 92] (4) Příklad jednoho z dobrých názorů z dokumentu zmiňuje, že pro většinu lidí se to, co se považuje za „legální“ kryje s tím, co je „mravné“ a tak nárůst zákonů, které podkopávají manželství a rodiny, mate a dezorientuje věřící. (5)

Jsou tu i problémová prohlášení, týkající se svazků stejného pohlaví, kterým se budeme raději věnovat později.

Jak jsem již dříve poznamenal, je fatální zabývat se nesčetným množstvím detailů Pracovního dokumentu. Kdokoliv, kdo má sílu číst celý tento text, tak může svobodně učinit, je to však nudný úkon. (6) Většinou se neshodnu s liberálním otcem Thomasem Reesem z National Catholic Reporter, byl jsem však pobaven jeho postřehem: „Je-li manželský život tak nudný a neradostný jako tento dokument, jsem šťastný, že jsem celibátník.“ (7)

Přejděme k tomu, co považuji za tři nejradikálnější návrhy zmíněné dříve a začněme s možným novým „pastoračním řešením“ pro rozvedené a znovu sezdané katolíky.

Manželství a pastorační aggiornamento

Pracovní dokument obsahuje dva oddíly, které otevírají dveře pro nový přístup. Když dokument hovoří o rozvedených a znovu sezdaných katolících, říká: „…reakce a postřehy od některých biskupských konferencí zdůrazňují, že Církev se potřebuje vybavit pastoračními prostředky, které poskytují možnost, aby mohla šířeji uplatňovat slitování, milosrdnost a shovívavost vůči novým svazkům.“ [bod 93]

Dále, když se zabývá rozvedenými a znovu sezdanými katolíky, kteří žádají přijímání Svátosti oltářní, dokument říká: „V tomto ohledu někteří doporučují zvážit praxi pravoslavné církve, která dle jejich názoru otevírá cestu pro druhé či třetí manželství kajícího charakteru.“ [bod 95]

Když se tyto výroky vezmou samy o sobě a zváží se vůči zbytku verbální nosnosti tohoto dokumentu, nezdá se, že váží mnoho. Je však pohoršující poznamenat, že katoličtí biskupové by mohli ve skutečnosti zvažovat přijetí praxe pravoslavných, která odporuje katolické nauce a jasným slovům Našeho Pána.

Nicméně návrh ohledně rozvodu / Svatého přijímání je přísně sledován ve světle posledních šokujících prohlášení na únorové konzistoři, kdy kardinál Kasper diskutoval možnost připuštění rozvedených a znovu sezdaných ke Svatému přijímání.

Dalšího dne následovalo nevýslovné pohoršení, když papež František veřejně pochválil Kaspera za jeho jedovaté návrhy před všemi ostatními kardinály, z nichž dle zpráv 85% ostře nesouhlasilo s Kasperovou lehkovážností. (8) „Nacházím hlubokou teologii a klidné myšlenky v této teologii,“ rozplýval se František nad Kasperem. „Tomu říkám dělat teologii v kleče. Děkuji vám, děkuji vám.“ (9)

Otec Thomas Reese z NCR v narážce na tuto epizodu řekl: „Pracovní dokument také poznamenává, že ‘někteří doporučovali zvážit praxi některých pravoslavných církví, která podle jejich názoru, otevírá cestu pro druhé a třetí manželství kající povahy.‘ [Dokument] Nezmiňuje, že papež František je mezi těmi, kteří navrhují zvážení pravoslavné praxe.“ (10)

Ve stejném tónu řekl ve svém rozhovoru z 27. června pro Zenit kardinál Lorenzo Baldiserri, sekretář Synody biskupů: „Pokud jde o ‘pravoslavný model‘, je doporučován jako návrh v Instrumentum Laboris a Synoda otců jej také bude diskutovat.“

To se rovná otevření diskuze o tom, zda někdo, kdo zemře bez lítosti ve smrtelném hříchu, může jít do nebe. Na základě Tridentského koncilu (11) platí de fide, že svátostné, dovršené manželství je nerozlučitelné. Otec Ludwig Ott učí: „Z posvátné manželské smlouvy vyplývá manželské pouto, které zavazuje oba sezdané partnery k celoživotnímu nerozdělitelnému soužití.“ (12)

Spolu s kánony o manželství Tridentský koncil neomylně v kánonu 2 prohlašuje: „Jestliže někdo říká, že je pro křesťany zákonné mít několik manželek zároveň, a že to není zakázáno jakýmkoliv Božím zákonem [Mt 19:4]: budiž proklet.“ (13)

Proto nelze připustit ke svátostem kteréhokoliv katolíka, který je rozvedený, znovu sezdaný a jehož původní manželka stále žije. Takový katolík porušil své manželské sliby a, v objektivním řádu, žije ve smrtelném hříchu. Pro katolíky to není otevřená otázka, ale slavnostně ustanovená pravda, která jde zpět až k samotnému Našemu Pánu: „Kdo propouští svou manželku a bere si jinou, cizoloží.“ (Lk 16:18) Ten, kdo žije ve hříchu, nemůže dostat Svaté přijímání. Možnost jiného přístupu nemůže být věcí diskuze, ani pod klamným názvem „nového pastoračního přístupu“.

Proč tedy kardinál Kasper, kardinál Baldiserri a papež František zvažují heterodoxní pravoslavný model namísto toho, aby opakovali slavnostní učení neomylného Tridentského koncilu? Proč neušetřit ohromné množství času a proč se tím zatěžovat? Proč se nevyhnout nevýslovnému zmatení a pohoršení? Proč veřejně znovu nepotvrdit definované pravdy katolické Víry v této věci, spíše než předstírat, že může existovat jakýkoliv jiný než katolický pohled?

Jak názorně ukazuje smršť odpovědí na vatikánský dotazník, mezi dnešními katolíky se nyní masově ignoruje Víra. Přesto, jak se zdá, naši vůdcové zamýšlejí držet je v nevědomosti kvůli schválení nových „pastoračních řešení“, která zásadně odporují Víře všech časů. Opět cituji otce Anthony Leeho: „Duch revoluce umírá pomalu, zvláště když se může vychytrale spojit s ryzí reformou.“

Pravděpodobně není náhoda, že Pracovní dokument neobsahuje žádné odkazy na Tridentský koncil, na Arcanum papeže Lva XIII. a Casti Connubii Pia XI. (česky zde), které všechny opakují naprostou nerozlučitelnost manželství. Nepodněcují dnešní pastýři zmatek tím, že odmítají zopakovat tyto základní pravdy se všemi jejich důsledky? Co to vypovídá o vlastnostech našich vůdců jakožto pastýřů? Co to vypovídá o jejich tvrzení, že chtějí být skutečně pastoračními?

Zlé „neodsudky“

Dokonce ještě předtím, než kardinál Kasper učinil svůj lehkovážný návrh, otevřel tehdejší arcibiskup Baldiserri dveře pro nový přístup.

Jak informoval Vatican Insider vloni 28. listopadu, arcibiskup Baldsierri, nově jmenovaný sekretář Generální synody biskupů, řekl, že bude téma Svatého přijímání pro rozvedené a znovu sezdané diskutováno „bez tabuizování“. Baldiserri také naznačil, že synoda může nalézt domnělé řešení tak, že se podívá na praxi pravoslavných, která za jistých okolností dovoluje nový sňatek. (14)

Baldiserriho opakované návraty k tomuto tématu, stejně jako nadšení papeže Františka pro Kasperovy návrhy, zaručuje, že toto bude ústředním bodem diskuze na říjnové synodě.

Ve skutečnosti již máme předběžný náhled toho, jak se nový přístup k manželství bude odehrávat.

Jak jsem poznamenal, Pracovní dokument synody volá po „širším uplatňování slitování, milosrdnosti a shovívavosti vůči novým svazkům“. V dokumentu se na nás naléhá, abychom uplatňovali tzv. „neodsuzující“ přístup vůči různým neregulérním svazkům.

Zdá se však, že jakýkoliv kněz, který upřednostňuje tradiční katolickou nauku Církve před tímto novým přístupem, bude utlučen způsobem, který neukazuje žádné slitování, milosrdnost či shovívavost.

Na počátku července vatikánský novinář Sandro Magister informoval o případu otce Tarcisia Vicaria, farního kněze z italské diecéze Novaro, který znovu opakoval tradiční katolickou nauku ohledně Svatého přijímání pro rozvedené a znovu sezdané katolíky. Vicariův biskup zuřil. Sám kardinál Baldiserri se zapojil do následného povyku a odsoudil slova otce Vicaria jako „šílená“, což je jen stěží „neodsuzující“ terminologie. (15)

Ve svém kázání otec Vicario učil: „Pro Církev, která jedná ve jménu Syna Božího, je manželství mezi pokřtěnými vždy svátostí. Občanský sňatek a soužití „na hromádce“ nejsou svátostmi. Zde ti, kteří se vydělují mimo svátost tím, že uzavírají občanský sňatek, žijí v trvalém cizoložství. Nejedná se zde totiž o hřích spáchaný jednorázově (například vraždu) ani cizoložství skrze lehkomyslný zlozvyk, kde nás svědomí v každém případě volá zpět k povinnosti prostřednictvím upřímného pokání a skutečného a pevného úmyslu se zříci hříchu a okolností, které k němu vedou.“

Biskup z Novara vztekle reagoval a kritizoval slova otce Vicaria jako „nepřijatelné srovnání ačkoliv bylo uvedeno jako příklad mezi soužitím „na hromádce“ a vraždou. Použití tohoto příkladu, i když byl uveden v závorce, prokazuje, že je nevhodný a zavádějící a tudíž mylný.“

Přesto nebylo v kázání otce Vicaria nic nepatřičného. Pouze poukázal na rozdíl mezi jakkoliv vážným jednorázovým hříchem, jejž lze vyřešit zpovědí, a horší potíží opravdového žití v hříchu v pokračujícím vztahu. Otec Vicario v podstatě odpověděl těm rozvedeným a znovu sezdaným katolíkům, kteří, jak čteme v Pracovním dokumentu, „si lámou hlavu nad tím, proč hříchy druhých mohou být odpuštěny a jejich ne“.

Kardinál Baldiserri pak začal jednat.

Ačkoliv se Novaro nachází poblíž švýcarské hranice a více než 650 kilometrů od Říma, ačkoliv tento vatikánský prelát nemá žádné právo zasahovat do této věci, dokonce ačkoliv Vatikán neustále přivírá oči nad nesčetnými zneužitími hereze, apostaze a pohoršení ze strany početných kněží po celé Itálii, vzal si kardinál Baldiserri za své kritizovat slova otce Vicaria jako „šílená a jako striktně osobní názor farního kněze, který nikoho nereprezentuje, dokonce ani sám sebe“. („una pazzia, un´opinione strettamente personale di un parroco che non rappresenta nessuno, neanche se stesso“)

Domnělý „osobní názor“ otce Vicaria nereprezentuje dokonce ani samotného otce Vicaria? Blíží se to vzteklému výkřiku vzrušeně vyřčenému v doběla rozžhaveném výlevu emocí.

Mimoto výroky otce Vicaria nejsou pouze osobními názory, ale neměnným hlasem Církve. Proč tedy Baldiserri vrčí a prská na Vicariův katolicismus jako upír před krucifixem?

Kdo je tím, kdo je zde šílený? Z těch dvou vychází Baldiserri jako člověk, který potřebuje polstrovanou celu. Přesto je Baldiserri prelátem osobně vybraným Františkem, aby byl vůdčí silou nadcházející synody.

Myslím, že nyní máme předběžný náhled na Františkovu postsynodální Církev. Bude-li současná dráha pokračovat beze změny, očekávejte, že uvidíte, jak jsou kněží, kteří obhajují plnost učení o manželství, napadáni a pokořováni v novém režimu typu „kdo jsem já, abych soudil?“.

O nepřirozených svazcích

Oddíl Pracovního dokumentu o homosexualitě ve skutečnosti opakuje jisté zásady katolické mravní nauky, ale také zde vidíme opakované volání po „neodsuzujícím“ přístupu. Vidíme také otevřené dveře křtům dětí párů stejného pohlaví, čímž se nepřímo legitimizují tyto svazky.

V bodě 113 čteme: „Každá biskupská konference vznesla námitku vůči ‘redefinování‘ manželství mezi mužem a ženou skrze legislativu dovolující svazek mezi dvěma lidmi stejného pohlaví. Biskupské konference hojně ukazují, že se snaží nalézt rovnováhu mezi naukou Církve o rodině a uctivými, neodsuzujícími postoji k lidem žijícím v takových svazcích.“

Znovu v bodě 115: „Biskupské konference podávají rozličné informace o svazcích mezi osobami stejného pohlaví. V zemích, kde existují zákony o občanských svazcích, se mnozí věřící vyjadřují ve prospěch uctivého a neodsuzujícího postoje vůči těmto lidem a duchovního úřadu, který se je snaží přijímat.“ (16)

Bohužel termín „neodsuzující“ není vysvětlen a pomáhá živit světskou pověru, že katolicismus je přehnaně „odsuzující“, pokud jde o homosexualitu. Katolická Církev přesto jen opakuje nauku Starého a Nového zákona a stejně tak nauku svatých, Učitelů a Otců Církve. Homosexuální akty jsou svou podstatou zlé; žádný soubor okolností tyto akty nikdy neospravedlní, protože jsou těžkým hříchem proti přirozenosti, těžkým hříchem proti Bohu, smrtelným hříchem, který posílá duši do pekla na věčnost, pokud se nekaje a je jedním ze čtyř hříchů, které volají do nebe po odplatě.

Mnoho současných katolíků a velké množství moderních jezuitů by se otřáslo hrůzou při tomto poctivém zopakování katolické mravní nauky. Přesto se pravda nemění. Jak si všiml G. K. Chesterton: „Mylné představy nepřestanou být mylnými představami proto, že se staly módou.“

Co se týče „soudu“, ano, vskutku můžeme odsoudit homosexuální akty jako hříšné (dokonce i katechismus z roku 1992 zmiňuje termín „velká mravní spoušť“) (17), ale pokud jde o subjektivní vinu homosexuála, tu soudit nemůžeme, protože taková vnitřní hnutí duše jsou známá jen Bohu samotnému.

A tak, jak bylo na CNF dříve zmíněno (18), můžeme soudit objektivní mravní skutky a to, zda se tyto skutky řídí Božím zákonem nebo ne, ale nemůžeme soudit mravní pohnutky člověka. (19) Toto prosté, ale zásadní rozlišení se nikde v Pracovním dokumentu nenalézá. Navíc je termín „neodsuzující“ spíše termínem současných médií, který má rozněcovat emoce, nikoliv časem prověřeným precizním termínem scholastické teologie.

Stojí za poznámku, že bychom neměli být přespříliš tvrdí k těm, kteří bojují s pokušeními, které nás nesužují. Církev má pozoruhodné apoštoláty jako byl apoštolát zesnulého otce Jamese Harvey Courage (Odvaha) (20), který je cílen na ty, kteří trpí náklonností ke stejnému pohlaví a pomáhá jim překonat tyto hříchy a pokušení. Courage je katolický a soucitný přístup. „Neoslavuje“ homosexuální životní styl, jako to činí mnohé „gay a lesbické katolické duchovní spolky“ (takové, jaké se zakládají na různých amerických jezuitských a jiných „katolických“ univerzitách, které pořádají slavnostní dny, kdy se lidé přiznávají k homosexuální orientaci). Na webových stránkách Courage nejsou žádné duhové vlajky. Apoštolát pomáhá těm, kteří uznávají homosexualitu jako mravní poruchu a kteří se snaží překonat tyto hříchy a žít katolický život posvěcující milosti.

Křest?

Mnohem více lze říci o oddílu Pracovního dokumentu o „stejném pohlaví“ (21), ale v zájmu věci se posuneme k finálnímu bodu: ke zpracování problematiky křtu dětí u párů stejného pohlaví v Pracovním dokumentu.

V bodě 120 čteme: „Odpovědi jasně odporují legislativě, která by dovolovala adopci dětí osobami ve svazku stejného pohlaví, protože vidí riziko pro integrální dobro dítěte, které má právo na matku a otce… Požádají-li však lidé žijící v takovém svazku o křest dítěte, takřka všechny odpovědi vyzdvihují, že dítě musí být přijato se stejnou péčí, něhou a zájmem, které jsou dávány jiným dětem.“

Tento dvojznačný oddíl končí tak, že výslovně nepodporuje křest, ale poselství je jasné. Dveře pro křest dětí párů stejného pohlaví jsou otevřené. Není to jen zneužitím svátosti křtu, ale bude to dále „legitimizovat“ homosexuální svazky a novou definici „rodiny“.

Účelem křtu není jen prostě podstoupit obřad; je to vstup do života posvěcující milosti a první krok k tomu, abych byl vychováván v katolické Víře. To nutně zahrnuje dodržování všech dogmatických a morálních pravd Církve, a nikoliv to, že ponechám dítě v domácnosti, kde se žije v nemorálním životním stylu, jako by byl legitimní.

Ve své skvělé čtyřsvazkové řadě Moral and Pastoral Theology (Morální a pastorační teologie) otec Henry Davies vysvětluje: „Je v rozporu s myšlením Církve pokřtít dítě, které nebude vychováváno katolicky. Mylně se tato žádost prosazuje s tím, že křest mu dá milost, dá mu právo na nebe a pravděpodobně jej povede ke katolické Víře.“

Otec Davies pokračuje: „Tatáž pravidla, jako ona výše zmíněná, se aplikují na děti heretiků, schizmatiků a katolíků, kteří se stali apostaty, heretiky a schizmatiky, protože tyto děti jsou závažným způsobem vystaveny nebezpečí zvrácenosti.“ (22)

Tyto katolické zásady se odrážely v kanonickém právu. Jak mi řekl jeden učený kněz: „Zásady pro rozřešení tohoto případu pocházejí z kánonu 751 a 750 Kodexu kanonického práva z roku 1917,“ který zakazuje křest dětí heretiků, schizmatiků a apostatů. A tak při aplikaci těchto neměnných zásad takové osoby [páry stejného pohlaví] musí být považovány za formální apostaty, protože otevřeně odmítly morální učení Církve o sexu a manželství, a to zvláště platí, jestliže se pokusily o tzv. „manželství“ stejného pohlaví. Přinejmenším musí být takové páry považovány za veřejné hříšníky, protože otevřeně žijí životním stylem, který Církev vždy odsuzovala jako těžký hřích. Cožpak homosexuálové (kteří přijali tento životní styl) neodmítli mravní zákon Církve a neodpověděli: „nebudu sloužit“?

Uznáváme, že Církev někdy připouští křest dětí apostatů a heretiků atd., jestliže lze předvídat, že získají skutečně katolické vzdělání a výchovu. Je však zřejmé, že homosexuální páry žijí v rozporu s katolickou Vírou. A tak, abychom použili slova otce Davise: „Tyto děti [z těchto svazků] jsou závažným způsobem vystaveny nebezpečí zvrácenosti.“

Dokonce i „Pokyny ke křtu nemluvňat“ Jana Pavla II. z 20. října 1980 znovu opakují tuto zásadu: „Musí být zajištěno, že tento poskytnutý dar [křest] může růst autentickým vzděláváním ve víře a křesťanském životě, aby byl naplněn skutečný smysl této svátosti. Tato ujištění mají být zpravidla dána rodiči nebo blízkými příbuznými, ačkoliv jsou v rámci křesťanské komunity možné různé náhražky. Nejsou-li však tato ujištění vážná, může to být základem pro pozdržení této svátosti a neexistují-li jistě, svátost by se měla dokonce odmítnout.“ (23)

Přesto za úřadování papeže Františka, dá-li se věřit Pracovnímu dokumentu, máme nyní většinu biskupů světa otevřených křtu dětí párů stejného pohlaví.

Jak daleko jsme odpadli od těchto zásad, které se nacházejí dokonce i v raných protestantských bostonských školách, kde zákon z roku 1789 říká: „Každému městu nebo okresu v rámci tohoto společenství...bude poskytnut vyučující nebo [více] vyučujících dobrých mravů...“ (24) Neměli by naši moderní duchovní požadovat od katolických poručníků tytéž dobré mravy, které určovaly protestantské instituce?

Nakonec, jak bylo poznamenáno, křest dětí takových „párů“ nemůže pomoci, ale musí být interpretován jako tichý souhlas s protikatolickým životním stylem, který je neslučitelný s jakýmkoliv pojetím pravé katolické výchovy a vzdělání dětí.

Skutečnost, že je většina biskupů nakloněna takovým křtům, odráží naukovou bídu lidí, kteří jsou produktem zmrzačené formace, nebo kteří dovolili sami sobě odklonit se k moderní dezorientaci.

Okamžitě přichází na mysl varování papeže Pia VIII.: „Nic nepřispívá ke zničení duší více, než bezbožní, slabí nebo nevzdělaní duchovní.“ (25) O co hůř, když slabí a nevzdělaní duchovní se stali většinou biskupů?

Přirozený zákon a nový jazyk

Otázka přirozeného zákona je větší téma, než máme čas pokrýt v tomto čísle. Pro teď stručně zmíníme jeden bod.

Pracovní dokument popisuje, že většina katolíků asi nechápe přirozený zákon. Nevyjadřuje se však k příčině této neznalosti: Katolíci nechápou přirozený zákon, protože je ho nikdo neučil.

Tento nedostatek je z důvodu široce rozšířeného zmatení týkajícího se nauky a mravů, které pramení z Druhého vatikánského koncilu, nespočtu nepravověrných „teologů“, kteří nyní zamořují „katolické“ univerzity a semináře, zatímco zůstávají kněžími v dobrém postavení, kteří zlehčují tomistickou filozofii a teologii, z čehož plyne vymizení tradičních, uspořádaných, systematických scholastických učebnic filozofie a teologie, zvláště v oboru etiky a morální teologie.

Ve skutečnosti člověk nemůže správně pochopit přirozený zákon bez znalosti scholastické etiky a celkového tradičního tomistického rámce.

Spíše však než by Pracovní dokument vyzýval k návratu k opětnému potvrzení scholastické preciznosti, plánované řešení způsobí ještě více zmatku.

Dokument navrhuje: „Měl by se zlepšit jazyk tradičně používaný pro vysvětlování pojmu ‘přirozený zákon‘, aby se hodnoty evangelia mohly lidem dneška předávat srozumitelnějším způsobem.“ (bod 30)

Tady to máme: „nový jazyk“, aby se hovořilo způsobem srozumitelným modernímu člověku.

To byl také slib Druhého vatikánského koncilu.

Všichni víme, že domnělé „aktualizování“ a „zlepšení“ tradičního katolického jazyka bylo od Druhého vatikánského koncilu principem subverze. Druhý vatikánský koncil sám odmítnul použít preciznost scholastického jazyka a rozhodl se pro nový a volný „pastorační jazyk“. (26) Koncil vyprodukoval dvojznačné dokumenty, které připouštějí liberální i konzervativní výklad. Následuje pokračující zemětřesení v Církvi.

K odmítnutí tomismu na koncilu došlo kvůli vítězství „nové teologie“. Vymezujícím znakem nové teologie je odpor k tomismu, což byl skrytý problém rozběhnutý již před koncilem. Papež sv. Pius X. poznamenal, že nenávist ke scholasticismu je typickou známkou modernismu. Když otec Anthony Lee hovořil o modernistické nové teologii, poznamenal v době koncilu toto: „Do roku 1946 dosáhlo zničení scholastické filozofie a teologie rozměrů vítězného křížového tažení.“ (27)

Přesto sami teologové, kteří vedli toto křížové tažení proti tomismu, byli týmiž muži, kterým Jan XXIII. dovolil stát se teologickými „experty“ na Druhém vatikánském koncilu, a vést tak směřování koncilu a Církve až do dneška. Neomodernističtí stoupenci koncilu nyní připravují říjnovou synodu, která má všude na sobě napsáno „nepřetržité aggiornamento“.

Jestliže se dnešním šiřitelům nové teologie dovolí podkopat přirozený zákon, zničí všechno.

Poznámky:

1.      „Thomism and the Council”, Otec Anthony Lee, z knihy Vatican II: The Theological Dimension, [Washington: Thomist Press, 1963] str. 743

2.      Přípravný dokument: Pastorační výzvy vůči rodině v kontextu evangelizace, listopad 2013

3.      „Synod Opens to Rethink Unwed, Divorce,” Ansa News, 26. června 2014

4.      Pro ty, co to nevědí, aby člověk došel při zpovědi odpuštění, musí pojmout pevný úmysl napravit hřích. Pro rozvedené a znovu sezdané páry to nutně znamená oddělit se, dokud (je-li to možné) nebude manželství legitimně regularizováno, nebo oddělit se trvale (nebo skutečně žít jako bratr a sestra).

5.      Oddíl o internetu, společenských médiích a tříštění rodiny byl překvapivě dobře zpracovaný. [body 68-69]

6.      Dokument lze nalézt na vatikánském webu (A ano, četl jsem Pracovní dokument celý. - JV)

7.      „Synod Working Paper is Boring and Joyless,” Thomas Reese, National Catholic Reporter 27. června 2014.

8.      „The Secret Consistory: What Happened?”, La Stampa, 14. března 2014.

9.      Pro shrnutí vystoupení Kaspera na konzistoři viz Catholic Family News, duben 2014 str. 6 & 7 (články Otce Briana Harrisona a profesora Roberto de Matteie); a závěr článku „Traditional Catholics and Noah’s Nakedness,” str. 16-17 v témže čísle.

10.  „Synod Working Paper is Boring and Joyless,” Reese (zvýraznění přidáno).

11.  K této věci Tridentský koncil XXIV. sezení (11. listopadu 1563) neomylně učí: „První rodič lidské rasy vyjádřil věčný a nerozlučitelný svazek manželského stavu pod vlivem Ducha Svatého, když řekl:  Toto je „kost z mých kostí a tělo z mého těla.“ „Proto opustí člověk otce svého i matku svou a přidrží se své manželky; a ti dva budou jedním tělem.“ [ Gen. 2:23; srovnej Efes. 5:31]. Ale že tímto svazkem jsou pouze dva sjednoceni a svázáni učil otevřeněji Pán Ježíš Kristus, když odkazoval na tato poslední slova, jak je vyslovil Bůh. Řekl: „Nejsou tedy již dva, nýbrž jedno tělo.“ [Mat. 19:6], a okamžitě potvrdil sílu téhož svazku, vysloveného tak dávno Adamem, těmito slovy: „Proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ [Mt 19:6; Mk10:9.]” Denzinger 969

12.  Fundamentals of Catholic Dogma, Otec Ludwig Ott [Rockford: Tan, nové vydání 1974], str. 467 (zvýraznění přidáno).

13.  Denzinger 972.

14.  „Církev by měla zaujmout nový postoj k otázce Svatého přijímání znovu sezdaných katolíků”, Vatican Insider, 28. listopadu 2013.

15.  Anglická zpráva o Magisterově recenzi je na webu: http://the-hermeneutic-of-continuity.blogspot.com/2014/07/italian-parish-priest-deemed-crazy-for.html

16.  Zvýraznění přidáno v obou citátech.

17.  Odst. 2357.

18.  „Judge Not”, J. Vennari, Catholic Family News, březen 2014.

19.  Pokud nám nejsou motivy otevřeně řečeny osobou páchající tyto činy.

20.  „Odvaha“ je pro ty, kteří trpí přitažlivostí ke stejnému pohlaví. „Povzbuzení“ je pro ty, kteří mají přítele, milého, člena rodiny, chotě atd., který je homosexuál. Skupina byla založena otcem Jamesem Harveyem, OSFS, a pojednává o homosexualitě v rámci tradice katolické mravní nauky a praxe. „Odvahu“ lze dohledat online na http://couragerc.org

21.  Pokud to čas dovolí, budeme detailněji diskutovat tento oddíl Pracovního dokumentu příští měsíc.

22.  Moral and Pastoral Theology, svazek III, Otec Henry Davis, SJ [New York: Sheed and Ward, 1943], str. 52.

23.  Pastorační jednání, „Pokyny ke křtu nemluvňat“, Posvátná kongregace pro nauku Víry, 20. října 1980, bod 28 (zvýraznění přidáno).

24.  Massachusetts School of Law, 1789, citováno z The Story Killers, Dr. Terrence O. More, [Lexington, KY: 2014], str. 19 (zvýraznění přidáno).

25.  Traditi Humilitati, „ O programu jeho pontifikátu”, inaugurační encyklika papeže Pia VII., 24. května 1829.

26.   Nedílné problémy „pastoračního jazyka“ předvídal arcibiskup Lefebvre dokonce již před zahájením koncilu. Na schůzi přípravné komise arcibiskup Lefebvre navrhnul, aby Druhý vatikánský koncil připravil dvě sady dokumentů: jednu sadu v precizním scholastickém jazyce pro teology a druhou v jednodušším (pastoračním) jazyce pro průměrného člověka. Precizní scholastické texty by sloužily jako oficiální interpretace pastoračních textů. Tento návrh byl okamžitě zamítnut. Arcibiskup Lefebvre tuto lest prohlédl: „Liberálové a progresivisté rádi žijí v ovzduší dvojznačnosti. Idea vyjasnění cíle koncilu je nesmírně rozčílila. Můj návrh byl proto zamítnut.” „I Accuse the Council, Marcel Lefebvre, rev. ed. [Kansas City: Angelus Press, 2009], str. 4.

27.  „Thomism and the Council,” str. 465.

Zdroj: Catholic Family News

Překlad: D. Grof