čtvrtek 31. ledna 2013

Dohoda, která je "diskrétní, nikoliv však tajná" (2013)

Dohoda, která je "diskrétní, nikoliv však tajná" (2013)
Don Curzio Nitoglia
Poznámka autora blogu: Otiskuji překlad tohoto dopisu, týkajícího se zákulisních a později veřejných jednání některých vůdčích představitelů FSSPX v rámci skupiny GREC a následně s vatikánskými autoritami. Některá fakta jsou velmi zajímavá především s ohledem na další směřování FSSPX a možné budoucí uzavření sebevražedné dohody s Vatikánem, která by byla čistě praktická a nikoliv založená na věroučné shodě. Toto nebezpečí i přes podmínky stanovené poslední generální kapitulou zdaleka nebylo odvráceno.
Úvod
V prosinci 2011 byla publikována zajímavá kniha (český článek o knize zde) napsaná otcem Michaelem Lelongem ze „Společnosti bílých otců“ (emeritním profesorem na Institutu teologické vědy v Paříži). Kniha má název „Pro nutné smíření“ a je podnětnou četbou, kterou všem doporučuji.
Privátní a diskrétní setkání
„Bílý otec“, který byl vysvěcen na kněze v roce 1948, líčí historii dialogu mezi „Groupe de Reflexion Entre Catholiques“ (GREC) s jistými vůdčími členy Bratrstva sv. Pia X., rozhovory, které vymezuje jako „diskrétní, nikoliv však tajné“ (str. 29) s výhledem na úplnou shodu mezi FSSPX a Vatikánem poté, co dojde k přijetí výkladu Druhého vatikánského koncilu ve světle Tradice neboli hermeneutiky kontinuity a po uvolnění tradiční mše, snětí exkomunikací a úplném kanonickém uspořádání.
Otec Lelong sebe sama vymezuje jako milovníka tradiční liturgie (str. 25) a zároveň Druhého vatikánského koncilu, zvláště pokud jde o mezináboženské vztahy propagované v Nostra Aetate, deklaraci o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím (str. 17), a stejně tak i v Gaudium et spes, Unitatis Redintegratio, Dignitatis Humanae a Sacrosanctum Concilium (str. 75-82), které všechny lze dle jeho názoru dokonale číst ve světle Tradice. Pokusil se spolu s dalšími vůdčími tradicionalisty seskupenými v GREC posunout vpřed tento dialog, který nazývá „více naplněný křesťanskou láskou a více diplomatický, než věroučný“ (str. 21-22), aby se tak došlo k dohodě, pokud jde o slučitelnost Druhého vatikánského koncilu a Tradice.
Jednou z postav, která inspirovala vytvoření GREC, byl bývalý francouzský velvyslanec v Itálii Dr. Gilbert Pérol († 1995), který již od roku 1963 do roku 1967 sehrál významnou roli v Elysejském paláci po boku prezidenta Charlese de Gaulla. Později byl zvolen „generálním sekretářem“ ministerstva zahraničních věcí a pak velvyslancem v Tunisu, Tokiu a nakonec v Římě v letech 1988 až 1991 (str. 17 a 24).
Francouzský velvyslanec měl stejný názor jako otec Lelong, že mnoho textů Druhého vatikánského koncilu je samo o sobě dobrých, byly však špatně interpretovány některými progresivisty (str. 18), a že aby se došlo k „nutnému smíření“ s tradicionalisty, je potřeba, aby člověk vykládal tyto texty ve světle Tradice, neboli podle hermeneutiky kontinuity, a zůstal při tom věrný tradiční liturgii (str. 18).
Protože měl francouzský velvyslanec silně na paměti, že Druhý vatikánský koncil nemůže být odmítnut jako celek (str. 22), ale lze spíše říci, že jeho učení bylo nesprávně aplikováno především ve věcech liturgie (str. 22), od roku 1988 (roku, v němž Monsignor Lefebvre vysvětil čtyři biskupy a Pérol zároveň přijel do Říma ve své roli velvyslance), činil vše, co bylo v jeho silách, aby uvedl tuto roztržku do pořádku a diskrétně navštěvoval priorát FSSPX v Albano Laziale a také krátce před svou smrtí napsal text, který ovlivnil vytvoření GREC. Jeho výsledkem byla „diskrétní“ setkání s vůdčími osobami FSSPX (str. 29), na nichž se odehrával tento „dialog více naplněný křesťanskou láskou a více diplomatický, než věroučný“ (str. 21-22). O deset let později díky Benediktu XVI. a jeho „válečnému oři“ „hermeneutiky kontinuity a nikoliv rozkolu“ přichází – přinejmenším dle otce Lelonga – ústupek v podobě Motu Propria v roce 2007 (str. 49), snětí exkomunikací ze čtyř biskupů vysvěcených Monsignorem Lefebvrem v roce 1988 a z těchto důvodů také „veřejné“ věroučné rozhovory mezi Vatikánem a FSSPX (str. 50-52).
V díle dr. Gilberta Pérola po jeho smrti pokračovala jeho žena Huguette Pérolová, sama autorka dvou zajímavých knih zabývajících se tímtéž předmětem. (2)
Otec Lelong vypráví, jak se na počátku v roce 1996 seznámil s jistými vůdčími osobami v FSSPX. Především zmiňuje Dona Emmanuela du Chalarda z priorátu v Albano Laziale (str. 24), který „nikdy nepřestal nabízet svou podporu GREC, stejně vzácnou jako diskrétní“ (str. 24) a v roce 1997 s otcem Alainem Loransem, bývalým ředitelem semináře FSSPX v Écône, tehdejším členem Institutu sv. Pia X. v Paříži a nakonec šéfredaktorem oficiální publikace FSSPX DICI (str. 24). Setkání se odehrávala doma u Huguette Pérolové v Rue de Rome v Paříži. Navštěvovali je především paní Pérolová, P. Lelong, P. Lorans, který podával zprávy o nich generálnímu představenému FSSPX (str. 29), a otec Olivier de La Brosse, dominikán, který se později stal oficiálním mluvčím Francouzské biskupské konference (str. 24-25).
Zleva P. du Chalard, P. Schmidberger, Gilbert Pérol.
Veřejná setkání
23. března 2000 GREC pokročil od konání „diskrétních a diplomatických“ setkání k setkáním, která byla „veřejná a věroučná/teologická“ a navštěvovaná tradičními kněžími i konzervativci. Diskutovali na nich otevřeně klíčová témata koncilu a vysvětlovali své odlišné názory. Tato změna nastala díky pomoci jednoho z jejich původních příznivců Michela Brisaciera odpovědného za „řízení náboženství“ na francouzském ministerstvu vnitra (str. 26).
Tato nyní veřejná setkání GREC také navštěvovaly vůdčí osoby Institutu Dobrého Pastýře, Bratrstva sv. Petra, Institutu Krista Krále a také otec Claude Barth a mnoho kardinálů, biskupů a univerzitních profesorů (str. 27).
Na počátku roku 2000 byly o těchto setkáních GREC informovány nejvyšší vatikánské autority – o setkáních, která nebyla nikdy tajná, již ne diskrétní a nyní zcela veřejná (str. 29) a mezi těmito autoritami ční jména pařížského apoštolského nuncia a předsedy Francouzské biskupské konference (str. 29).
Huguette Pérolová, P. Lorans a P. Lelong byli přijati mnoha vatikánskými autoritami (str. 30-31). Kardinál Joseph Ratzinger ve své roli prefekta Kongregace pro nauku víry byl o nich informován (str. 48), stejně jako kardinál státní sekretář Angelo Sodano (str. 42-43).
Otec Charles Morerod – dominikán, který se stal pánem Svatého paláce, papežovým oficiálním teologem – se začal účastnit schůzek či veřejných a teologických debat, jichž se účastnil také otec Patrick de La Rocque z FSSPX (který se později v roce 2010 také účastnil oficiálních setkání mezi FSSPX a Svatým stolcem (str. 57). P. Gregoire Celier (str. 62-65) a P. Troadec (str. 67), ředitel semináře FSSPX ve Flavigny.
Zajímavý je rozhovor, který P. Paul Aulagnier (bývalý představený Francouzského distriktu FSSPX v letech 1973-1994, tehdejší asistent generálního představeného až do roku 2002 a nynější člen Institutu Dobrého Pastýře) povolil P. Lelongovi publikovat (str. 98-114). V něm se člověk dozví, že v roce 1984 tehdejší generální představený FSSPX P. Franz Schmidberger zaslal papeži Janu Pavlu II. petici za dosažení uvolnění mše sv. Pia V. a papež mu v odpovědi zaručil (3. října 1984) „indult“ s „tvrdými“ podmínkami (str. 103) úplného uznání pravověrnosti Druhého vatikánského koncilu a Novus Ordo mše Pavla VI., podmínkami, kterým nicméně P. Schmidberger (3) naslouchal relativně příznivě, nikoliv však Monsignor Lefebvre, ani Monsignor de Castro Mayer, který je okamžitě označil za „falešné“. P. Aulagnier pak pokračuje líčením úvodních, neformálních rozhovorů s otci dominikány a s francouzskými benediktýny (kteří byli obojí příznivě nakloněni textům Druhého vatikánského koncilu čteným ve světle Tradice), rozhovorů, které se již udály počátkem roku 1992 a jichž se účastnil spolu s otci Celierem, Loransem, Boubeem, Boivinem a Lasineyem (str. 107).
Závěr
Kniha je zajímavá v tom, že rozlišuje dvě úrovně setkání a rozhovorů mezi tradicionalisty a Vatikánem: 1) úroveň, kdy je rozhovor „diplomatický a diskrétní, ale ne zcela tajný“, otevřený přijetí hermeneutiky kontinuity a podle všeho považovaný Vatikánem a vůdčími osobami FSSPX za hodnotný (1997-2001); 2) Úroveň veřejnou, teologickou a věroučnou (2000-2010), která se jeví tak, jako že nechce přijmout hermeneutiku kontinuity a trvá spíše na důležitosti rozporných bodů koncilu a Tradice, které jsou, jak se zdá, považovány za body malé důležitosti, takřka, jako když oslepíte očí tradičních kněží a věřících.
Kniha nám pomáhá pochopit, jak v roce 2001 bylo možné, aby generální představený FSSPX došel k prohlášení, že podle jeho názoru „je 95% z Druhého vatikánského koncilu přijatelných“ (srovnej DICI, č. 8. 18. května 2001) (4), prohlášení, které se setkalo s okamžitým odporem Monsignora Williamsona v jeho „Dopise přátelům a dobrodincům“ vytištěném jako brožura, v němž nazval tyto „kontakty s Římem...zradou“. Později bylo toto tvrzení na setkání Italského distriktu FSSPX v Albano Laziale 26. dubna 2002 v podstatě uzamčeno a klíč se zahodil, a uplynulo deset let v rozpačitém mlčení, až bylo toto tvrzení opět vyneseno na světlo teprve při vyloučení Monsignora Williamsona z FSSPX na přelomu září a října 2012 poté, co se stal příliš velkou překážkou „diplomatické“ dohody – řečeno slovy kardinála Hoyose pronesených ke kněžím Bratrstva sv. Petra z 11. května 2001.
Od samého počátku těchto „diskrétních, ale nikoliv tajných“ rozhovorů, jež se odehrávaly způsobem „více naplněným křesťanskou láskou a více diplomatickým, než věroučným“ (str. 21-22) ukazovalo FSSPX úplnou poddajnost, přinejmenším slovně, naštěstí ještě ne poddajnost v právních a kanonických krocích.
Neexistuje nic nepřípustného na tom, aby se takovéto veřejné debaty o otázce pravověrnosti koncilních dokumentů konaly, člověk je však překvapen z těchto setkání, která jsou více naplněná křesťanskou láskou a více diplomatická, než věroučná (str. 21-22) a vedou se ve světle „hermeneutiky kontinuity“. Podle otce Lelonga tato setkání z let 2001-2002 posunula dopředu smíření FSSPX s Vatikánem, které bylo zpožděno pouze „případem Williamson“ z roku 2008 (srovnej otec Lelong, citát str. 120).
Biskup Fellay s Gilbertem Pérolem.
Sám si nedovolím činit soudy ohledně subjektivních úmyslů dotčených kněží a prelátů, ty zná jen Bůh a já chci doufat, že jsou subjektivně bezúhonné, i když materiálně a objektivně jsou mylné.
Co se stane v blízké budoucnosti, když je nyní překážka v podobě britského biskupa odstraněna, ví jen Bůh. „Člověk dal, Pán Bůh vzal.“ To, co všichni vědí je, že vnitřní rozpad tradicionalistické fronty je obdobou toho, co bylo vyvoláno Janem XXIII. v roce 1959 s ohlášením Druhého vatikánského koncilu. Takový stav může napravit jen Bůh skrze zázračný zásah. My se nesmíme nechat odradit, ale spíše mít důvěru v pomoc Naší Paní, která nás ve Fatimě v roce 1917 ujistila: „Nakonec Mé Neposkvrněné srdce zvítězí!“
Poznámky:

1) www.editions-nel.com, 159 stran 20 euro

2) Les sans-papiers de l’Eglise, Paris, Francois-Xavier de Guibert, 1999; La tempete apaisee, reprise du dialogue entre Rome et Econe, Paris, Francois-Xavier de Guibert, 2006.

3) Navzdory jím [podmínkám vnuceným] Janem Pavlem II. se z tohoto rozhodnutí radujeme. (P. Franz Schmidberger, Rikenbach, 18. října 1984)

4 DICI, oficiální publikace FSSPX cituje tento rozhovor s Monsignorem Bernardem Fellayem z deníku „La Liberte“ z 11. května 2001, který cituje ze švýcarského deníku St Gallen Tagblatt e Basler Zeitung, v němž říká „Cela donne l’impression que nous rejetons tout de Vatican II. Or, nous en gardons 95%. C’est plus a un esprit que nous nous opposons, a une attitude devant le changement...“ (Mohlo by se zdát, že úplně odmítáme Druhý vatikánský koncil. Namísto toho přijímáme 95% z něj. Spíše je to [jeho] duch, postoj, kterému odporujeme.)

Zdroj:
don Curzio Nitoglia  
Překlad: D. Grof