Müller – papežův muž na svém místě? (2012)
D. Grof
Motto:
...
Svatá Maria,
Svatá Boží Rodičko,
Svatá Panno panen,
Matko Kristova,
Matko Božské milosti,
Matko nejčistší,
Matko nejcudnější,
Matko neporušená,
Matko neposkvrněná,
Matko láskyhodná,
Matko obdivuhodná,
Matko dobré rady,
Matko Stvořitelova,
Matko Spasitelova
Svatá Boží Rodičko,
Svatá Panno panen,
Matko Kristova,
Matko Božské milosti,
Matko nejčistší,
Matko nejcudnější,
Matko neporušená,
Matko neposkvrněná,
Matko láskyhodná,
Matko obdivuhodná,
Matko dobré rady,
Matko Stvořitelova,
Matko Spasitelova
...
(z Loretánské litanie)
Úvod
Před několika dny rozvířila církevní hladinu událost, která zdaleka nebyla přijata s nelibostí pouze ze strany tradičních katolíků, ale dokonce i ze strany širší katolické obce. Bylo jí jmenování Gerharda Müllera prefektem Kongregace pro nauku víry. Biskup Bratrstva sv. Pia X. (FSSPX) Alfonso de Galarreta toto jmenování při kněžských svěceních 1. července 2012 v Zaitzkofenu v závěru své homílie zmínil a řekl, že „je nepřijatelné, aby vůdčí osoba Kongregace pro nauku víry zastávala herezi“.
V zápětí se ve světě i u nás objevilo několik kratších článků, rychlých informací a tiskových prohlášení, které také zdůrazňovaly heretickou povahu spisů a vyjádření arcibiskupa Müllera. I my si je dále v článku připomeneme. Považuji však za užitečné podívat se blíže také na personální vazby tohoto preláta. Mnohé se tím ozřejmí..
Arcibiskup Müller
Stručný životopis a personální vazby
Gerhard Ludwig Müller se narodil v roce 1947 v Mohuči v Německu. Navštěvoval biskupské gymnázium tamtéž a následně studoval filozofii a teologii v Mohuči, Mnichově a Freiburgu. Doktorát získal v roce 1977 a to pod vedením Karla Lehmanna, téhož Lehmanna, který jako mohučský biskup například kritizoval někdejší zákaz Jana Pavla II., aby diecézní poradny pro těhotné v Německu přestaly vydávat potvrzení opravňující k potratu, téhož Lehmanna, který spolu s biskupy Kasperem a Saierem sepsal pastýřský list, v němž napadli předchozí prohlášení papeže, které potvrzuje zákaz rozvedených, žijících v katolicky neplatném druhém manželství, přistupovat ke sv. přijímání. (Tehdy v dopise doslova napsali, že prý „ke sv. přijímání může jít každý, kdo je ve svém svědomí přesvědčen, že jeho první manželství bylo nulitní“.) Prvním opravdovým mentorem nynějšího prefekta Kongregace pro nauku víry Müllera byl tedy nechvalně známý liberál.
Kardinál Lehmann
Zajímavé je také téma Müllerovy práce. Pojednával v ní o protestantském teologovi Dietrichu Bonhoefferovi, do jehož myšlení patřila mimo jiné i vize nenáboženské interpretace Písma svatého a křesťanství jako takového. Populární byl kdysi mezi evangelickými teology nové orientace a tzv. civilní interpretace. Zdá se mi, že obdiv k někomu takovému není ideální průpravou pro nynější post v Kongregaci pro nauku víry.
Zde se krátce zastavme. V kontextu Müllerovy disertační práce je také zajímavé si povšimnout, jak ji nahlíží současný „konzervativní“ papež Benedikt XVI. Ten ještě v roce 2007 pronesl při příležitosti 60. narozenin tehdejšího biskupa Müllera pochvalný projev, kde mimo jiné říká: „Dobře si pamatuji na naše první setkání, když jste mi dal vaší disertační práci o svátostech v myšlení Dietricha Bonhoeffera. Byla to ekumenická práce neobvyklého druhu. Každý si myslí, že zná přinejmenším hlavní teze tohoto velkého protestantského myslitele, ale vy jste ukázal překvapivé aspekty jeho myšlení..“ Jde o neobvyklou chválu papeže na disertaci obsahově se týkající protestantského heretika a schizmatika. Pro pořádek ještě jednou připomínám, že byla pronesena v roce 2007 a upomíná nás na to, že ani progesivista Ratzinger se nezměnil.
Následně byl Müller v roce 1978 vysvěcen na kněze a od roku 1986 učil dogmatickou teologii na univerzitě v Mnichově, kde je dodnes čestným profesorem. V roce 2002 jej Jan Pavel II. jmenoval řezenský biskupem. (Mezi spolusvětiteli byl mimochodem opět i kardinál Karl Lehmann.) Postupně byl Müller jmenován členem Kongregace pro nauku víry, členem Papežské rady pro kulturu a Papežské komise pro jednotu křesťanů. V německé biskupské konferenci je předsedou Ekumenické komise a je také místopředsedou Asociace křesťanských církví v Německu a členem a funkcionářem několika dalších institucí.
Není také bez zajímavosti, že arcibiskup Müller je považován za osobního přítele Benedikta XVI. a zodpovídá za přípravu publikace „Opera Omnia“ – série knih, které mají do jednoho vydání sesbírat všechny spisy současného papeže. Pokud jde o Müllera, sám napsal více než 400 děl o dogmatické teologii, ekumenismu, kněžství atd.
Je všeobecně známo, že Müller je také žákem a dlouholetým blízkým přítelem peruánského kněze a teologa Gustava Gutiérreze, za kterým od roku 1998 pravidelně každý rok jezdí do Peru na „kurz“ (co se pod tímto vyjádřením skrývá, se lze jen dohadovat). Gutiérrez je otcem tzv. teologie osvobození – teologie s heretickými rysy silně ovlivněné marxismem, která se rozšířila i do protestantských kruhů. Tato teologie hlásá „osvobození od sociálního hříchu, od násilí a nespravedlivých struktur a touhu po vytvoření nové společnosti založené na křesťanských principech“. V podstatě se spíše jedná o politické hnutí, které je jakýmsi „pokřesťanštěným marxismem“. Ve své době byly teologické tendence tohoto směru odsouzeny Kongregací pro nauku víry a jeho zastánci obviněni z používání marxistických konceptů.
Radikální nikaragujský marxistický kněz Ernesto Cardenal
S ohledem na personální vazby je dobře připomenout, že Gutiérrez studoval na různých evropských univerzitách a mezi jeho učitele patřili Henri de Lubac, Yves Congar a Marie-Dominique Chenu. V kontaktu byl s lidmi jako Karl Rahner (jinak mentor Josepha Ratzingera), Edwardem Schillebeeckxem a Hansem Küngem, tj. progresivistickými esy své doby. Gutiérrez také studoval protestantskou teologii Karla Bartha a Dietricha Bonhoeffera.
Arcibiskup Müller spolu s tímto marxistickým knězem dokonce napsal v roce 2004 knihu „An der Seite der Armen“ o teologii osvobození. V roce 2008 také přijal čestný doktorát Papežské katolické univerzity v Peru, která je obecně považována za baštu progresivního křídla peruánské církve. Při této příležitosti Müller komentoval Gutiérreze takto: „Teologie Gustava Gutiérreze, nezávisle na tom, jak se na ni díváte, je pravověrná, protože je ortopraktická a učí nás správnému způsobu křesťanského jednání, protože pochází z pravé víry.“ Inu, každý to vnímáme jinak, zvlášť máme-li zkušenost s bolševickým režimem.
Gustavo Gutiérrez
Prefektem Kongregace pro nauku víry
Jedním z hlavních úkolů Církve uloženým jí samým Kristem je zachovávat poklad víry a bránit jej proti omylům, aby byl tento poklad předáván nedotčený příštím generacím. Proto je úřad prefekta Kongregace pro nauku víry po právu jedním z nejvyšších úřadů Církve.
Dne 2. července 2012 byl do tohoto úřadu „hlídacího psa ortodoxie“ jmenován právě arcibiskup Müller, který tak nahradil kardinála Levadu. Zde je opět nutné učinit jednu připomínku. O rozhodnutí o svém budoucím jmenování byl Müller, jak sám přiznal, informován papežem již 16. května 2012. To znamená, že již tehdy papež počítal se jmenováním do této funkce člověka, jehož vztah vůči FSSPX byl a je zcela nepokrytě nepřátelský. Jak by měla vypadat případná regularizace do velké míry závisející na tomto muži, si lze velmi živě představit. Zároveň to také vyvrací námitku některých, že jmenování Müllera bylo výsledkem jakýchsi zákulisních machinací proti vůli papeže a ve snaze zablokovat „regularizaci“ FSSPX, a že byl papež „postaven před hotovou věc“ a jmenování potvrdil. Naopak, papež měl tento krok evidentně dopředu jasně promyšlen, k čemuž se vrátíme v závěru tohoto článku.
Vztah prefekta k FSSPX
Protože jsme již zmínili nepřátelský postoj nového prefekta Kongregace pro nauku víry k FSSPX, pokusme se jej dokumentovat blíže.
Müller je sídelním biskupem v Řezně a na území jeho diecéze tak sídlí i kněžský seminář FSSPX v Zaitzkofenu, kde studovali taktéž čeští kněží FSSPX. Před kněžskými svěceními 26. června 2010 (připomeňme, že svěcen byl tehdy také Čech P. Aleš Hakl) Müller tato svěcení označil za „nepřijatelnou provokaci“, projev schizmatu, a hovořil o tom, že jediný takový akt může způsobit škodu snahám o smíření FSSPX s Římem, čímž jen zopakoval to, co řekl před svěceními o rok dříve. Müller zároveň vyzýval FSSPX, aby se zřeklo svěcení kněží až do doby, kdy bude vyjasněn jeho status, protože taková událost by se měla „konat s povolením a vědomím papeže“. A dodal, že „kdokoliv, kdo odmítá uznat Druhý vatikánský koncil nebo některé jeho části, nemůže být v plném společenství s katolickou Církví“. Není bez zajímavosti, že tehdejším světitelem kněží FSSPX, na nějž kritika směřovala, byl biskup Fellay, který dnes silně prosazuje „regularizaci“.
V posledním rozhovoru pro Mittelbayerische Zeitung 7. července 2012 arcibiskup Müller ke vztahům FSSPX a Vatikánu řekl: „Konečně přichází ´bod nezvratného rozhodnutí´ a oni [FSSPX] se musí rozhodnout: Přejí si jednotu Církve? Ta zahrnuje přijetí formy a obsahu Druhého vatikánského koncilu a předešlých a pozdějších výroků Magisteria. Žádná jiná cesta není.“
Dále v rozhovoru říká: „Liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu byla fakticky správná a nezbytná. Nelze s ní polemizovat jen kvůli tomu, že existují zneužití.“
Když mu redaktor připomíná, že byl ze strany FSSPX označen za heretika, odpovídá: „Nemusím reagovat na každou hloupost.“
V jiném starším rozhovoru prezentoval mimo jiné také tyto názory: „FSSPX se musí plně vrátit na půdu katolické Církve a uznat autoritu papeže, rozhodnutí Druhého vatikánského koncilu a uznat existující kanonické právo. Pokud tak učiní, pak také akceptuje, že seminář v Zaitzkofenu spadá pod vedení řezenské diecéze. Seminář by měl být uzavřen a studenti by měli jít do seminářů ve svých domovských zemích – pokud jsou k tomuto účelu vhodní.“ (sic!)
Ohledně 4 biskupů FSSPX se vyjádřil následovně: „Nedovolená biskupská svěcení nemohou vést k převzetí úřadu. ... Čtyři biskupové vysvěcení arcibiskupem Lefebvrem nemají pro tento úřad vlohy.“ (sic!) A na další dotaz, co tedy nyní očekává od biskupů FSSPX odpověděl: „Všichni čtyři biskupové FSSPX by měli rezignovat... Měli by vést příkladný život jako prostí kněží a kaplani jako součást náhrady za škodu, kterou schizma způsobilo.“
Již jen z těchto letmých citátů si lze učinit obrázek o tom, jaký je postoj arcibiskupa Müllera k FSSPX a za jakých podmínek by podle něj měla proběhnout „regularizace“ FSSPX. My se můžeme jen modlit, aby k ní za stávající situace nedošlo.
Biskup Müller s „punkovými fanynkami“ na Světovém dni mládeže. Tyto dívky jsou stejně zářným příkladem katolické uměřenosti, jako je arcibiskup příkladem katolické dogmatické pravověrnosti.
Hereze
Jak již bylo řečeno, Müller se opakovaně při mnoha příležitostech vyjadřoval v rozporu s katolickou naukou a to ve svých spisech i ve svých veřejných projevech. Podívejme se tedy nyní na tyto stěžejní výroky.
Biskup Müller ve své knize „Die Messe – Quelle christlichen Lebens“ (Mše – Zdroj křesťanského života) popírá skutečnou proměnu chlebu a vína na Tělo a Krev Krista a v rozporu s katolickou naukou, podle níž se proměna darů děje při pronesení proměňovacích slov „Toto je moje Tělo... Toto je kalich mé Krve“, tvrdí, že chleba a víno zůstávají tím, čím jsou, stávají se však prostředkem k začlenění věřících do živoucího společenství s Otcem a Synem. To připomíná kalvínskou nauku, podle níž se chleba a víno neproměňují, ale stávají se prostředkem milosti. Müller k tomu řekl: „Ve skutečnosti tělo a krev Krista neznamenají materiální složky lidské osoby Ježíše během jeho života nebo jeho přetvořené tělesnosti. Zde tělo a krev znamenají přítomnost Krista v symbolech prostřednictvím chleba a vína.“
Dále se nechal slyšet, že nyní máme „společenství s Ježíšem Kristem zprostředkované pojídáním chleba a pitím vína. Dokonce i v čistě osobní lidské oblasti může něco jako dopis představovat přátelství mezi lidmi a ztělesňovat sympatie odesílatele vůči příjemci.“ Chleba a víno se tak stávají pouze „symboly jeho spasitelné přítomnosti.“ (Die Messe – Quelle christlichen Lebens, Augsburg, St. Ulrich Verlag: 2002, str. 139) Přijetí Krista ve Svátosti oltářní tedy přirovnává k otevření dopisu, který člověk obdržel od svého blízkého přítele a píše, že „esence chleba a vína je Bohem přetvořena v tom smyslu, že se výlučně stává vyjádřením a uskutečněním spasitelného společenství s Bohem“. Taktéž řešit otázku okamžiku proměnění pro něj „není teologicky smysluplné“.
Ve svém díle „Dogmatik“ (v současnosti standardním díle v dogmatice v Německu) Müller popírá dogma o panenství Panny Marie při porodu (dogma viz Katechismus katolické Církve, 499, 510), tedy učení, že Panna Maria porodila svého Syna bez porušení své tělesné integrity. K tomu říká: „Nejedná se o specifické fyziologické náležitosti v přirozeném procesu rození (jako je neotevření porodních cest, neporušení hymenu, nepřítomnost porodních bolestí), ale o uzdravující a spásný vliv milosti Spasitele na lidskou přirozenost, která byla zraněna prvotním hříchem. ...nejedná se předně o fyziologické a empiricky ověřitelné somatické detaily.“ (Katholische Dogmatik für Studium und Praxis, Freiburg, str. 498). Ve skutečnosti však tradiční nauka a dogma mluví přesně o takovýchto fyziologických detailech.
V oslavné řeči na protestantského biskupa Dr. Johannese Friedricha biskup Müller 11. října 2011 řekl: „Také křesťané, kteří nejsou v plném společenství s katolickou Církví, pokud jde o nauku, prostředky spásy a apoštolskou posloupnost, jsou ospravedlněni vírou a křtem a jsou plně (!) začleněni do Boží Církve jakožto Těla Kristova.“ Toto tvrzení ovšem zásadně odporuje veškeré katolické tradici a zvláště učení Pia XII. v Mystici corporis.
Proti katolické nauce o nutnosti obrácení ke katolické Církvi biskup Müller ve stejném proslovu charakterizuje tento tzv. „ekumenismus návratu“ jako „mylný“. Tím se dostává do rozporu dokonce i s tím, co ještě výslovně učí i Druhý vatikánský koncil: „Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil Církev jako nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit anebo v ní vytrvat.“ (Lumen gentium, 14) Podstatu ekumenismu naopak objasňuje takto: „Dnes již nechápeme vztahy mezi námi na základě rozdílů v nauce, životě či církevním uspořádání, ale naopak na základě toho, co máme společné“.
Obhájci arcibiskupa Müllera tvrdí, že jde o citáty vytrhané z kontextu, nesprávně pochopené atd. I pokud by to byla pravda, čemuž nevěříme, pak se ptáme, jak může být prefektem Kongregace pro nauku víry, strážcem depositum Fidei, jmenován někdo, na němž by ulpíval byť i jen stín pochybnosti ohledně pravověrnosti?
Závěr
V oddíle „Prefektem kongregace pro nauku víry“ v tomto článku jsem napsal, že jmenování Müllera nebylo výsledkem jakýchsi zákulisních machinací proti vůli papeže ani snahou zablokovat „regularizaci“ FSSPX, naopak, že papež měl tento krok evidentně dopředu jasně promyšlen. To potvrzuje také renomovaný „vatikanolog“ Sandro Magister, který tvrdí, že Müller bude částí „malého jádra“ kardinálů, jimž bude papež zcela důvěřovat. (Mezi ně počítá ještě Marca Ouelleta a Kurta Kocha.)
Shrňme si tedy fakta. Mentorem arcibiskupa Müllera při jeho disertační práci o protestantském teologovi Dietrichu Bonhoefferovi byl liberál Karl Lehmann. Velmi blízkým přítelem mu je zakladatel heretické marxistické teologie osvobození Gutiérrez, mezi jehož učitele patřili Henri de Lubac, Yves Congar a Marie-Dominique Chenu, a který byl v kontaktu s lidmi jako Karl Rahner, Edward Schillebeeckx a Hans Küng, tj. známými progresivisty, z nichž posledně jmenovaný je bezpochyby heretik. Vliv na Gutiérreze měli protestantští teologové Karl Barth a Dietrich Bonhoeffer. Müller je zároveň blízkým přítelem papeže Ratzingera a ten je všeobecně považován za Rahnerova žáka a patřil na Druhém vatikánském koncilu s výše zmíněnými mezi progresivisty. Kruh se nám tím přehledně uzavírá.
Přátelé - papež Ratzinger s arcibiskupem Müllerem.
Pokračujme však ve faktografickém výčtu. Jak jsme dokumentovali výše, arcibiskup Müller veřejně a opakovaně zastává heretické výroky. Zároveň byl ale jmenován prefektem Kongregace pro nauku víry a měl by být pochopitelně stěžejní postavou při případných dalších jednáních Říma s FSSPX. Z jeho výroků však lze nade všechnu pochybnost doložit, že FSSPX bytostně nesnáší a ani se tím netají.
Poslední fakt. Prefektem Kongregace pro nauku víry byl Müller jmenován svým přítelem papežem Ratzingerem. O svém jmenování se od papeže dozvěděl již 16. 5. 2012, tedy dávno před ochladnutím jednání FSSPX – Řím. Tento krok byl tedy promyšlen a jistě měl a má svou hlubokou vnitřní logiku.
Vezmeme-li v potaz vše výše řečené, nelze než souhlasit se slovy představeného českého priorátu FSSPX P. Tomáše Stritzka z homílie při primiční mši svaté novokněze P. Luďka Čekavého FSSPX dne 1. července 2012: „Jde o nejhlubší dno, na jaké zatím koncilní Církev klesla.“
Za sebe dodávám: Jak dlouho, Pane, budou ještě pokoušet Tvou Božskou trpělivost? Jak dlouho, Pane, ještě budou moci tupit Tvou Matku nejčistší, nejcudnější, neporušenou, neposkvrněnou beztrestně?
S využitím článků:
