pátek 27. ledna 2012

Nová mše. Katolická nebo protestantská mše?

Nová mše.
Katolická nebo protestantská mše?
PRAVÁ KRISTOVA CÍRKEV byla založena s dvojím posláním: s posláním víry a s posláním posvěcování těch, kdo jsou vykoupeni Spasitelovou krví. Lidstvu musí přinášet víru a milost: víru svým učením a milost skrze svátosti, které jí byly svěřeny Pánem Ježíšem. Její poslání víry spočívá v tom, že předává lidem zjevení duchovních a nadpřirozených skutečností, které Bůh dal světu, a z toho, že stráží v průběhu staletí toto zjevení beze změny. Katolická Církev je především vírou, která se nemění, je „sloupem pravdy“, jak to říká sv. Pavel (I Tm. 3, 15) a Církví, která putuje věky a vždy zachovává věrnost sama sobě, jako neměnný svědek Boží ve světě neustálé změny a rozporu. Katolická Církev po staletí učila a bránila víru na základě jediného kritéria: „Toho, čemu vždy věřila a co učila.“ Všechny hereze, kterým Církev čelila, byly posuzovány a odsuzovány ve jménu nesouladu s tímto principem. „Principem základního reflexu“ bylo udržet beze změny pravdu přijatou od apoštolů a Našeho Pána. Nauka o svaté mešní oběti patří do pokladu církevní pravdy. A jestliže dnes v této konkrétní oblasti existuje nějaká roztržka s církevní minulostí, pak by taková novota měla uvést do pohotovosti svědomí každého katolíka, stejně jako v dobách velkých herezí, a měla by jednoznačně vyvolat konfrontaci s vírou Církve, která se nemění.
Čím je nová mše?
My samozřejmě víme, že nám starobylá mše nebyla předána hotová. Obsahovala základní obřady prováděné apoštoly na Kristův příkaz. Nové modlitby, chvalořečení a zpřesnění se do ní přidávaly pomalým rozvíjením tak, aby se eucharistické tajemství vyjasňovalo a aby byla uchráněna popírání ze strany heretiků. Mše se proto postupně rozvíjela, vytvářela se kolem nerozvinutého jádra, které odkázali apoštolové, svědci jejího ustanovení Kristem. Pohlíželo se na ni jako na kazetu s drahokamem nebo pokladem svěřeným Církvi a tak byla i přizpůsobována a krášlena jako hudební dílo. To nejlepší bylo zachováno, jako když se staví katedrála. To, co mše jasně obsahuje ve svém tajemství, bylo opatrně odhalováno, aby to bylo ještě jasnější. Mše, stejně jako hořčičné semínko, rozprostřela své výhonky, ale vše bylo obsaženo již v semínku. Tohoto postupného rozvíjení nebo vyjasňování bylo v základních prvcích dosaženo ještě do doby papeže sv. Řehoře Velikého v šestém století. V pozdějších letech bylo přidáno jen několik podružných věcí. Toto dílo dokončené během prvních století křesťanství přineslo základ pro naši víru a vštípilo lidskému rozumu to, co Kristus ustanovil jako rozpoznatelnou pravdu. Mše je proto vyjevením nebo vyjasněním eucharistického tajemství a jeho oslavou.
Definování katolické nauky
V reakci na Lutherovo popírání, připomněl a definoval Tridentský koncil neměnnou nauku katolické Církve, týkající se Svaté mešní oběti, v zásadě v těchto třech bodech nauky: 1) Přítomnost Krista ve Svátosti oltářní je skutečná; 2) mše je skutečnou obětí: ve své podstatě je obnovovanou obětí kříže, pravou obětí vykoupení neboli odčinění hříchů, a nikoliv jen obětí chvály a díkůvzdání; 3) role kněze při přinášení Svaté oběti je nepostradatelná a výlučná: kněz, a právě jen on, obdržel skrze kněžské svěcení moc proměňovat Tělo a Krev Krista. Starobylá tisíciletá latinská a římská mše nejjasněji vyjadřuje úplnou hloubku této nauky, aniž by ubrala byť i jen to nejmenší z onoho tajemství.
Jaká je situace kolem nové mše?
Je skutečností, že nová mše byla vnucena katolickému světu, aby naplnila potřeby ekumenismu: starobylá mše byla největší překážkou obnovy jednoty s reformátory 17. století. Bez nejmenších pochyb stvrzovala katolickou víru, kterou protestanti popírali, zvláště pokud jde o tři základní body nauky, jmenovitě: skutečnost reálné Přítomnosti, skutečnost Oběti, skutečnost pravomoci kněze.
Nová mše prostě a jednoduše neměla v tomto směru katolické víře popřát sluchu. Nový ritus je netečný ke všem dogmatům, a když byl zaveden, vyhovoval čistě protestantské víře. Používal by se jako společný bod ekumenické jednoty světa, jako jediná slavnost, v níž jsou sporná dogmata obezřetně zastřena, a kde jsou zachována pouze gesta, vyjádření a přístupy, které jsou otevřené výkladu v souladu s vírou jednotlivce. Dá se průkaznost těchto faktů popřít? Změny, které nová mše způsobila, se týkají přesně těch bodů nauky, které zpochybňoval Luther.  
I.                   NOVÁ MŠE A REÁLNÁ PŘÍTOMNOST
V nové mši reálná Přítomnost už nehraje ústřední roli, kterou zdůrazňovala starobylá eucharistická liturgie.
Všechny zmínky, byť i jen nepřímé, o reálné Přítomnosti byly odstraněny. Člověk v úžasu zjišťuje, že gesta a znamení, která spontánně vyjadřovala naší víru v reálnou Přítomnost, byla buď odstraněna, nebo závažně pozměněna. Proto bylo poklekání, nejvýraznější známka katolické víry, celkově potlačeno. A jestliže bylo poklekání ponecháno jako výjimka po pozdvihování, musí si člověk bohužel uvědomit, že ztratilo svůj přesný význam adorování reálné Přítomnosti. Ve starobylé mši kněz nejprve poklekne ihned po pronesení konsekračních slov. To bez jakékoliv možné dvojznačnosti znamená, že Kristus je skutečně přítomen na oltáři na základě samotných konsekračních slov pronesených knězem. Podruhé kněz pokleká po pozdvihování: toto pokleknutí má stejný význam jako první a posiluje ho. V nové mši bylo první pokleknutí odstraněno. Naopak druhé pokleknutí bylo zachováno. V tom právě spočívá ona past pro uvažování těch, kteří nejsou dostatečně důkladně obeznámeni s triky modernismu: toto druhé pokleknutí vlastně izolované samo o sobě může nyní dostat protestantský výklad. Přestože protestantská víra neuznává reálnou fyzickou Přítomnost Krista ve Svátosti oltářní, uznává nicméně jistou duchovní přítomnost Našeho Pána s ohledem na víru věřících. Proto v nové mši celebrant nejprve neadoruje Svatou hostii, kterou právě konsekroval, ale pozdvihuje ji, ukazuje ji shromáždění věřících, které zapojuje svou víru v Krista a tato víra učiní, že je Kristus duchovně přítomen; člověk pokleká a adoruje. A to lze činit prostě i v protestantském smyslu čistě duchovní přítomnosti. Pokleknutí zachované po pozdvihování Svaté hostie a kalicha je v podstatě schopné pojmout protestantský výklad. Přijalo význam, který se dá přizpůsobit víře jednotlivce, a je proto dvojznačný. Takovýto ritus již není jasným vyjádřením katolické víry. Jiné změny učiněné oproti starobylému ritu – i když jsou méně závažné než ty, které se dotýkají samé podstaty mše – přesto všechny poukazují na snižující se úctu k reálné Přítomnosti. V tomto kontextu musíme promluvit o následujících vynecháních, která, když se vezmou izolovaně, se mohou zdát nedůležitá, ale zvážíme-li je jako celek, svědčí o duchu, který v reformách převládá. Vynecháno bylo: očišťování prstů kněze nad kalichem a do kalicha; povinnost, aby kněz po konsekraci držel spojené prsty, které se dotýkaly Svátosti oltářní, aby zabránil veškerému kontaktu s profánním; palla zakrývající kalich; povinné zlacení vnitřku posvátných nádob; vysvěcení oltáře, je-li stálý; oltářní kámen a relikvie umístěné na oltáři, je-li přenosný; počet oltářních přikrývek se zredukoval ze tří na jednu; předpisy týkající se případu, kdy Svátost oltářní upadne na zem. Všechna tato vynechání představují snížení úcty vyjadřované vůči reálné Přítomnosti. K tomu můžeme přidat současné prvky, které jdou stejným směrem, a které byly věřícím prakticky uloženy: přijímání Svátosti oltářní ve stoje a často i na ruku; díkůčinění po Svatém přijímání, kdy je člověk nabádán, i když je extrémně krátké, vykonat jej vsedě; stání po konsekraci. Tyto změny, zhoršené tím, že se odstranil svatostánek, který byl často odsunut do rohu sanktuária, jdou všechny stejným směrem – pryč od nauky o reálné Přítomnosti. Tyto postřehy jsou platné pro Novus Ordo Missae jako celek, ať jde o jakýkoliv kánon, a to i tehdy, když se mše slouží dle tzv. římského kánonu.
II.                  NOVÁ MŠE A EUCHARISTICKÁ OBĚŤ
Kromě dogmatu reálné Přítomnosti Tridentský koncil také definoval skutečnost Mešní oběti, která je obnovovanou kalvárskou obětí, jejíž spásné plody se vydávají za nás na odpuštění hříchů a za usmíření s Bohem.
Mše je proto obětí. Je také hostinou, ale hostinou, kdy se před tím slaví oběť – jídlem, kde je požívána obětovaná oběť. Mše je tedy za prvé a především obětí a za druhé hostinou. Ale celá struktura nové mše je zaměřena na aspekt hostiny a to na újmu oběti. Opět a závažněji se jedná o směřování k protestantské herezi. Nahrazení obětního oltáře stolem čelem k lidu je už samo svědectvím zvláštní orientace. Je-li mše hostinou, pak je v souladu s tím zvykem, shromáždit se kolem stolu, zatímco oltář, který je vyvýšen u kalvárského kříže, je odsunut stranou. Bohoslužba slova se rozvinula natolik, že nyní zabírá větší část doby určené ke slavení nového obřadu a ve stejném poměru zkrátila pozornost, která se věnuje eucharistickému tajemství a oběti. Je nutné si také všimnout potlačení ofertoria a jeho nahrazení obětováním darů. Tato výměna je skutečně groteskní a blíží se frašce: co se myslí tímto obětováním několika kousků chleba a kapek vína – „plodů země a plodů lidské práce“ – které si dovolují nabízet Nejvyššímu Pánu? Pohané to dělali mnohem lépe – nabízeli svému božstvu nejen kousky chleba, ale něco mnohem většího: býka nebo nějaké jiné zvíře, jehož obětování pro ně bylo skutečnou obětí. Luther vystupoval velice agresivně proti přítomnosti obětního ofertoria v katolické mši. A skutečně se nemýlil ve svém pohledu na něj – prostá přítomnost přinášené oběti je nesporným potvrzením, že jde skutečně o oběť a že jde skutečně o oběť za odpuštění hříchů. Proto bylo ofertorium katolické mše překážkou ekumenismu. Neváhali jej zesměšnit a tak opět podkopat katolickou víru. Staré ofertorium výslovně zmiňovalo obětování opravdové Kristovy oběti: „Přijmi, svatý Otče, ...tuto neposkvrněnou obětinu...“ (hanc immaculatam hostiam), „Obětujeme ti, Pane, kalich spasení...“ (calicem salutaris). Bohu nebyl přinášen ani chleba, ani víno, ale již neposkvrněná obětina a kalich spásy v souvislosti s blížícím se konsekrováním. Jistí liturgikové, příliš soustředění na literu ritu, sdíleli názor, že šlo o anticipaci. Ale takový názor je celkem mylný. Úmyslem Církve, který vyjadřuje kněz, je v zásadě přinášení skutečné obětiny (a vůbec ne chleba a vína). V Mešní oběti má vše své přesné místo v přesný čas konsekrace, při níž kněz jedná in persona Christi, a kde je chléb a víno proměňováno na Tělo a Krev Krista. Protože však není možné říci vše o duchovním bohatství tajemství eucharistie na jednou, mešní liturgie začíná odhalovat tato bohatství již při ofertoriu. Proto nejde o anticipaci, ale o vyhlídku. V nové mši bylo proto ofertorium potlačeno, stejně jako znamení kříže při obětování, neboť byly stálým odkazem na Kalvárský kříž.
A tak se tímto způsobem, kdy se jednotlivé věci sčítají, stále snižuje v konkrétních vyjádřeních důraz na hlavní skutečnost mše, jakožto obnovené kalvárské oběti. Zde jde o případ právě před ústředním bodem celebrace. Vlastní konsekrační slova v novém ritu jsou vlastně pronášena jako vyprávění, jako by to byl prostě popis události z minulosti; nejsou už pronášena v důvěrném tónu konsekrace, která se odehrává v přítomnosti a je nabízena jménem Toho, v jehož osobě kněz jedná. To je nesmírně vážné. Jaký je úmysl celebrujícího kněze v této nové perspektivě? Úmysl, který, jak na to upomíná Tridentský koncil, je jednou z podmínek pro platnost celebrace. Tento úmysl již není naznačován slavnostností ritu. Kněz celebrant to může doplnit svou vlastní vůlí a mše pak může být platná. Ale co progresivističtí kněží, kteří mají především starost o to, aby se oddělili od starobylé tradice? V tomto případě se pochyby stávají legitimními. A pak, jak se zdá, již nic neodlišuje novou mši v její obecné struktuře od protestantského obřadu. Říkají, že zachovali římský kánon. Na první pohled je v novém ritu ponechán na výběr celebrantovi spolu s třemi jinými eucharistickými modlitbami. Jaký smysl má tato volba?  Římský kánon, který zachovali, již není tím původním kánonem. Ve skutečnosti je zmrzačen mnoha různými způsoby: je zmrzačen v samotném aktu konsekrace, jak jsme právě viděli, je zmrzačen potlačením opakovaných znamení kříže; je zmrzačen potlačením poklekání, která byla vyjádřením víry v reálnou Přítomnost, která již není předznamenávána ofertoriem. V oficiálních verzích v národních jazycích, které jsou v praxi jediné užívané, došlo k překladům tendenčním způsobem, kdy byla ignorována přesná vyjádření katolické víry. Mimo to tento kánon ztratil patřičný charakter „kánonu“, tj. stálé modlitby, neměnné jako je sama skála víry. Stal se zaměnitelným. Může se zaměnit dle rozmaru každého jednotlivce nebo jeho víry za některou jinou eucharistickou modlitbu. A to je zcela zřejmě vrcholným podvodem nového ekumenismu. Oficiálně existují tři nové „preces“, které se nabízejí celebrantovi jako volba. Ve skutečnosti jsou však dveře otevřené všem druhům inovací a je nemožné vyjmenovat všechny rozličné eucharistické modlitby zavedené a praktikované v různých diecézích.
Zde se musíme pozastavit a zamyslet se nad těmito „divokými“ liturgiemi, které ačkoliv jsou neoficiální, stále vanou ve všech směrech téhož větru reforem, nebo spíše revoluce. Podáme jen stručný rozbor tří nových eucharistických modliteb zavedených v nové mši.  Druhá modlitba, představovaná jako kánon sv. Hippolyta, starší než římský kánon, je ve skutečnosti kánonem vzdoropapeže Hippolyta z doby jeho revolty, ještě předtím než se stal mučedníkem, což mu vysloužilo návrat do jednoty Církve. Tento kánon pravděpodobně nebyl nikdy použit v pontifikálním římském chrámu a zachoval se nám jen v několika ústních podáních zaznamenaných Hippolytovým přičiněním. Nebyl tradicí Církve nijak zachováván. V tomto extrémně krátkém kánonu, který kromě slov Poslední večeře, obsahuje pouze několik modliteb pro posvěcování obětin, díkůčinění a věčné spásy, není obsažena naprosto žádná zmínka o oběti. Ve třetí eucharistické modlitbě je oběť zmíněna, ale v přímém smyslu oběti díkůčinění a chvály. Není zde žádná zmínka o smírné oběti, která nám přináší odpuštění hříchů, a je obnovována v přítomné svátostné realitě. Čtvrtá modlitba je vyprávěním o prospěchu Vykoupení, které přinesl Kristus. Ale ani zde není smírná oběť – která je skutečně obnovovaná – ozřejmena víc než jinde. Proto je katolická nauka o Svaté mešní oběti, nauka definovaná Tridentským koncilem, předkládaná ve třech nových textech ve skutečnosti zastíněná a není již potvrzována v samém aktu celebrování mše. Tato nauka je ve skutečnosti opuštěna a kvůli takovémuto významnému opomenutí i popřena.
III.              NOVÁ MŠE A ROLE KNĚZE
Výlučná role kněze jakožto Kristova nástroje při přinášení oběti je třetím bodem katolické nauky, kterou definoval Tridentský koncil. Tato role kněze při přinášení oběti v novém obřadu mizí spolu s obětí samou. Kněz se objevuje jako předseda shromáždění. Laici vpadávají do sanktuária a přisvojují si kněžské funkce, čtení, podávání Svátosti oltářní, někdy i kázání. Člověk nesmí být překvapen tím, že se stále používají některé termíny, protože nyní mohou mít odlišný význam. A tak, jak jsme již viděli, je zachováno slovo „ofertorium“, ale již ne ve významu přinášení posvátné oběti. Stejně tak je tu a tam ponecháno slovo „oběť“, ale již ne nezbytně ve smyslu obnovované oběti Našeho Spasitele. Nemusí znamenat nic víc než díkůčinění nebo chválu dle víry daného věřícího. V závěru tohoto stručného rozboru nových obřadů můžeme ve světle faktů jen poznamenat, že nová mše je zcela vymyšlená a zpracovaná ve směru ekumenismu a může se přizpůsobit různé víře rozličných církví. To protestanti z Taizé okamžitě rozpoznali a deklarovali, že je pro protestantské komunity nyní teologicky možné celebrovat bohoslužbu se stejnými modlitbami, jaké má katolická Církev. Protestantská církev z Alsaska se vyjádřila v podobném duchu: „Ve mši, jak byla nyní obnovena, již není nic, co by znepokojovalo evangelické křesťany.“ A významné protestantské noviny konstatovaly: „Nové katolické eucharistické modlitby opustily mylnou perspektivu oběti přinášené Bohu.“ Již přítomnost šesti protestantských teologů, kteří měli patřičné zmocnění účastnit se na přípravě nových textů, byla významná. Tato ekumenická mše proto již není vyjádřením katolické víry. Kardinálové Ottaviani a Bacci se ve své úpěnlivé prosbě k papeži Pavlu VI. nebáli učinit následující poznámku, proti jejíž přísnosti dnes nikdo nemůže vznášet námitku: „Nový mešní řád se nápadně odchyluje v celku i v jednotlivostech od katolické teologie mše svaté.“
Zdroj: SSPX ASIA  
Překlad: D. Grof