Zrada Protimodernistické přísahy
„Studenti jsou formováni po vzoru svých učitelů“
John Vennari
Msgr. Jospeh Clifford Fenton, významný americký teolog, nazval Protimodernistickou přísahu „nejdůležitějším a nejvlivnějším dokumentem, který Svatý stolec během 20. století vydal“. Jde o velkolepou deklaraci katolické pravdy tváří v tvář omylům, které v Církvi šířili neprohnanější nepřátelé, s jakými se Mystické Tělo Kristovo ve svých dějinách setkalo.“ (1)
Protimodernistická přísaha byla zrušena dva roky po skončení Druhého vatikánského koncilu, přesto jsou jí ti, kdo jí skládali při kněžském svěcení, vázáni. Ti, kdo odpřísáhli tuto posvátnou přísahu a pak prosazovali modernistický program Druhého vatikánského koncilu, včetně nového koncilního ekumenismu a náboženské svobody, porušili přísahu, kterou před Bohem slavnostně složili.
Msgr. Fenton zdůrazňoval vážnost této věci a v roce 1960 poznamenal, že člověk, který složil Protimodernistickou přísahu a pak sám prosazoval modernismus, nebo dovolil, aby byl prosazován, „nejen zhřešil proti katolické víře, ale také se stal křivopřísežníkem“. (2)
Ten, kdo skládal Protimodernistickou přísahu, slavnostně přísahal: „upřímně přijímám učení víry, jak se nám dochovalo vždy v tomtéž smyslu a v tomtéž významu (eodem sensu eodemque sententia) od apoštolů skrze pravověrné církevní Otce, a proto zcela zavrhuji bludnou smyšlenku o vývoji dogmat, jako by dogmata během času měnila smysl a význam a jako by nynější dogmata byla odlišná od těch, kterých se svatá Církev katolická přidržovala dříve“.
Na konci přísahy se slavnostně před Bohem slibuje: „Slibuji, že toto všechno budu věrně, úplně a upřímně zachovávat a nenarušeně střežit a že se nikdy při žádné příležitosti, ani při ústním hlásání, ani při písemném podání, od toho v učení neodchýlím. Tak slibuji, tak přísahám, tak mi pomáhej Bůh a tato svatá evangelia Boží. Amen.“ (3)
Těžko říct, jak člověk, který se přidržuje „antiSyllabu“ Druhého vatikánského koncilu, může tvrdit, že zachovává víru „vždy v tomtéž smyslu a v tomtéž významu“, jak ji Církev vždy zachovávala. Těžko říci, jak někdo, kdo přijímá nový koncilní program ekumenismu a náboženské svobody může tvrdit, že „strážil neporušenou“ a „nijak odlišnou“ víru od nauky předkoncilních papežů, pokud jde o křesťanskou jednotu a společenskou vládu Krista.
Kardinál Ratzinger i Yves Congar otevřeně prohlásili, jako by to bylo něco, na co máme být hrdí, že Druhý vatikánský koncil je antiSyllabem – to jest protikladem klíčových nauk předkoncilních papežů. (4)
Duch nevěry k tradiční nauce, touha po změně a novotách, které antimodernistická opatření Pia X. zavrhla a porušení posvátné přísahy dané Bohu vysoce postavenými členy Církve, to je pravým dědictvím Druhého vatikánského koncilu a jeho následných reforem.
„V samých žilách a útrobách Církve“
Abychom si lépe uvědomili závažnost modernistické hereze, odhodlání papeže sv. Pia X. vymýtit ji a následný vzestup neomodernismu v naší době, vraťme se zpět na počátek 20. století, kdy se konalo klíčové papežské konkláve.
Dne 4. srpna 1903 byl za 257. nástupce sv. Petra zvolen kardinál Giuseppe Sarto, benátský arcibiskup. Přijal jméno Pius X.
Byl zvolen papežem, přestože to nechtěl. Během konkláve naléhal na kardinály, aby to nečinili. Nechtěl být papežem. Byl si plně vědom ohromného břemene papežského úřadu, odpovědnosti před Bohem, která je obrovská.
A Pius měl obavy. Byla to děsivá doba na to, mít odpovědnost před Bohem za čistotu katolické víry ve světě, protože v době, kdy byl zvolen papežem, trpěla Církev nákazou nejsmrtelnějšího omylu, kterému ve svých dějinách čelila: modernismu – který Pius X. správně odsoudil jako „snůšku všech herezí“. „Nebezpečí,“ řekl Pius X., vězí „v samých žilách a útrobách Církve“. (5)
Ve své inaugurační encyklice E Supremi slíbil Pius X., že programem jeho pontifikátu bude „obnovit vše v Kristu“. Pius byl stejně dobrý jako jeho slova, což je patrné z toho, jak se v roce 1907 zapojil do boje proti modernismu.
„Snůška všech herezí“
První střet mezi katolickou pravdou a modernismem se odehrál na poli biblických studií. Modernismu čelila encyklika papež Lva XIII. o studiu Písma sv. Providentissimus Deus.
Tato encyklika přinesla jisté dobro, ale nepostačovalo to. A Pius X. to věděl.
Papež sv. Pius X. zahájil svůj útok proti modernismu Syllabem omylů Lamentabile sane exitu vydaným 4. července 1907. Zde Pius X. zavrhnul hlavní omyly modernismu uvedené v seznamu „zavržených výroků“.
O pět měsíců později, 8. prosince 1907, vydal Pius senzační encykliku Pascendi. Tento mistrný text ukázal pravou tvář modernistů a odhalil jejich zdánlivě těžko postižitelnou a nesrozumitelnou nauku.
Sv. Pius X. tuto herezi objasnil tak důkladně, že sami modernisté říkali svým adeptům, že chtějí-li plně pochopit systém modernismu, mají si přečíst Pascendi. (6) Klíčovým principem modernismu je víra, že se církevní dogmata, přinejmenším některá, mění v průběhu staletí. Náboženství se musí měnit spolu s tím, jak se mění doba. Vždy existuje „vývoj dogmatu“, nepřetržité aggiornamento (nepřetržité přizpůsobování dnešku). (7) Pius věděl, že smrtící systém modernismu ničí nejen celou ideu náboženství, ale i celou ideu pravdy. Věděl také, jak to řekl v úvodu své encykliky proti modernismu, že jeho první povinností je chránit celistvost katolické víry.
Pius zde řekl, že „z úřadu, Bohem Nám svěřenému, pásti stádo Boží, Kristus zvláště to za povinnost vytknul, aby poklad víry, církvi svěřený, co nejbedlivěji střežil, odmítaje profánní novoty v názvosloví a námitky nepravé vědy.“ Vysvětluje, že tváří v tvář této modernistické herezi „nesmíme déle mlčeti, aby se nezdálo, že své nejsvětější povinnosti nedbáme...“ (8)
V Pascendi odhalil nauku modernistů a také objasnil příčiny modernismu: pýchu, zvědavost a nevědomost.
Sv. Pius X. také poukázal na to, že modernisté nechtějí prostě jen zničit nebo změnit tu či onu nauku, ale každý aspekt katolicismu. O modernistech napsal: „Neexistuje žádná část katolické pravdy, kterou by nechali nedotčenou, žádná, kterou by se nepokusili zničit.“
V téže encyklice Pius X. stanovil účinná nápravná opatření proti modernismu, která dodala dokumentu váhu. Pro seminaristy a všechny studenty teologie nařídil pevné lpění na filozofii a teologii Sv. Tomáše Akvinského. „Přísně přikazujeme,“ uváděl Pius X. v Pascendi, „aby filosofie scholastická byla základem posvátných studií“. (9) Tomismus je nápravným opatřením proti modernismu.
Pius X. pak nařídil biskupům, aby realizovali následující:
- Vyloučili ze seminářů a univerzit všechny ředitele a profesory „jakýmkoliv způsobem se klonící k modernismu“.
- Byli bdělí, pokud se týče všech publikací, a všímali si v nich jakékoliv nákazy modernismu a nedovolili, aby takové modernismem nakažené knihy byly prodávány v katolických knihkupectvích.
- Ustanovili v každé diecézi „výbory bdělosti“ složené z kněží vybraných biskupy, kteří mají dohlížet na jakékoliv známky modernistických tendencí. (10)
Byla to rázná opatření, přesto Pius X. seznal, že nejsou dostačující. Jeho mottem byla bdělost, bdělost a ještě víc bdělosti.
Aby potřel „nepřítele před branami“, který se nikdy nevzdává, promulgoval o tři roky později Motu Proprio Sacrorum Antistitum, které obsahovalo proslulou Protimodernistickou přísahu.
Ačkoliv se dá tato přísaha snadno sehnat, Předmluva a Závěr Sacrorum Antistitum se v angličtině dají sehnat jen zřídka.
Naštěstí nám Msgr. Joseph Clifford Fenton (11) zprostředkoval anglický překlad těchto důležitých pasáží. Učinil tak ve skvělém článku v American Ecclesiastical Review nazvaném „Sacrorum Antistitum a pozadí Protimodernistické přísahy“, který napsal v upomínku na 50. výročí Protimodernistické přísahy. (12)
V říjnu 1960 Fenton řekl, že papežský dokument obsahující tuto přísahu „si rozhodně zasluhuje vážné prostudování ze strany současné generace teologů“. Řekl, že dokument obsahuje některá „naléhavě nutná ponaučení pro dnešní duchovní“. Kolem roku 1960 zcela průkazně rostl počet kněží a teologů, kteří podlehli stejným omylům, jaké se snažila Protimodernistická přísaha vymýtit. A Msgr. Fenton to věděl.
Předmluva
Motu Proprio vydané 1. září 1910 obsahovalo Úvod, v němž sv. Pius X. deklaruje:
„Věříme, že žádný biskup není neznalý skutečnosti, že prohnaní modernisté se od chvíle, kdy byli encyklikou Pascendi dominici gregis odhaleni, nevzdali svých plánů rušit klid Církve. Protože nepřestali shánět nové rekruty a seskupovat je v tajném spojenectví (foedus clandestinu).“ (13)
Pius X. vysvětluje, že tito muži jsou nebezpeční, protože jsou nám tak blízko, přímo v Církvi.
Pius X. znovu opakuje, že „je povinností všech biskupů snažit se o obranu katolické víry a co nejsvědomitěji dohlížet na to, aby celistvost Božího pokladu zjevení neutrpěla žádnou ztrátu. Stejně tak je naprosto rozhodně naší povinností být poslušní příkazů Krista Spasitele, který dal Petrovi, jehož nástupnické místo jsme, ačkoliv toho nehodní, zaujali, příkaz: ´posiluj své bratry´“.
Msgr. Fenton vychvaluje papeže sv. Pia X. za to, že rozpoznal tuto povinnost a jednal podle ní. Fenton pak opakuje neodvratnou povinnost biskupů disciplinárně trestat kněze, kteří prosazují modernismus nebo jakoukoliv heretickou nauku. Fenton varuje:
„Nikdo nikdy neměl tak dobrou pozici, aby škodil pravé Církvi a aby mařil její nepostradatelné dílo, jako kněz v dobrém služebním postavení. Jestliže takový člověk svým kázáním, svým učením nebo svými spisy vlastně vykládá učení zavržené v protimodernistických dokumentech Lamentabile sanu exite a Pascendi dominici gregis, nebo jestliže pracuje k diskreditaci věrných obránců katolického dogmatu, aniž by byl odmítnut nebo pokárán od těch, jimž byl svěřen apoštolský poklad Božího zjevení, je katolický lid ve smrtelném nebezpečí, že bude oklamán.“ (14)
Jestliže katolický kněz v dobrém služebním postavení vyučuje něco nekatolického a není opraven, pak katolický lid řekne: „Biskup jej nikdy neopravil, papež jej nikdy neopravil, takže co říká, musí být v pořádku.“
Pius X. si byl dobře vědom své povinnosti toto nepřipustit a podle toho jednal.
V Závěru Motu Propria sv. Pius X. dále ostře kritizuje modernisty:
„Jsou to muži, jejichž troufalost vůči moudrosti, jež sestoupila s nebes, denně vzrůstá. Osobují si právo opravovat tuto zjevenou moudrost, jako by byla něčím pokaženým, obnovovat ji, jako by se stala něčím zastaralým, vylepšovat ji a přizpůsobovat příkazům, pokroku a pohodlí doby, jako by byla v rozporu s dobrou společností a nikoliv jen v rozporu s lehkovážností několika mužů.“ (15)
Jak se zdá, tato slova papeže sv. Pia X. předpovídají program aggiornamenta, který následoval po Druhém vatikánském koncilu.
Jak jsme poznamenali, Pius X. prostě jen nepsal krásná slova, ale podpořil je účinnou akcí. V tomto Motu Proprio Pius X. nařizuje:
- všichni vyučující v semináři musí nejprve předložit své učení biskupovi, aby bylo zajištěno, že přednášky neobsahují nic v rozporu se zdravou katolickou naukou;
- jestliže se zjistí, že přednášky jsou nakaženy modernismem, musí být daný profesor okamžitě propuštěn;
- všichni vyučující v seminářích musí složit Tridentské vyznání víry;
- všichni vyučující v seminářích musí složit Protimodernistickou přísahu a podepsat ji vlastním jménem.
Msgr. Fenton poznamenává, že by se tato Protimodernistická přísaha měla skládat každoročně při zahájení akademického roku. (16)
Pius X. s ohledem na profesory a vyučující na katolických univerzitách říká:
„Komukoliv, u nějž se zjistí, že je jakýmkoliv způsoben nakažen modernismem, má být bez výčitek svědomí zabráněno proniknout do těchto úřadů, ať do administrace, nebo do vyučování, a ti, co tyto úřady již zastávají, mají být odvoláni. Stejný přístup, ať se použije u těch, kdo se otevřeně nebo tajně propůjčují k podpoře modernismu, buď tím, že vychvalují modernisty a omlouvají jejich trestuhodné chování, nebo tím, že kritizují scholastiku a Otce a Magisterium Církve, nebo odmítají poslušnost biskupské autoritě v čemkoliv z pokladu zjevení. Ať se použije u těch, kdo projevují lásku k novotám v dějinách, archeologii a biblické exegezi; a nakonec i u těch, kdo zanedbávají církevní vědy, nebo se zdá, že před nimi upřednostňují vědy sekulární. V celé této věci, ctihodní bratři, a zvláště s ohledem na výběr vyučujících nemůžete být nikdy dost bdělí nebo dost opatrní, protože studenti jsou zpravidla formováni po vzoru svých učitelů.
Jako správný otec se chce Pius X. ujistit, že studenti obdrží v těchto letech vzácného formování správnou katolickou nauku, „celistvou a neporušenou“, jak to přikazuje Atanášovo krédo, protože škoda způsobená v těchto důležitých letech je často nenapravitelná. „Studenti jsou formováni po vzoru svých učitelů.“
Pius X. pak dále rozšiřuje tatáž tvrdá nařízení na ty, kdo se chtějí stát knězi. Žádný mladý muž nakažený modernistickými omyly se nesmí stát knězem nebo zůstat kandidátem kněžství:
„Stejná svědomitost a přísnost má být užita při přezkoumávání a výběru kandidátů na kněžství. Daleko, daleko od duchovních ať se drží láska k novotám! Bůh nenávidí pyšnou a zatvrzelou mysl.“
Pius X. stručně opakuje povinnost studovat scholastiku /myšleno tomismus – pozn. překl./ a nařizuje: „Doktorát z teologie a kanonického práva nesmí být nikdy v budoucnu propůjčen komukoliv, kdo především neabsolvoval řádnou výuku ve scholastické /tomistické/ filozofii. Jestliže dojde k propůjčení takového doktorátu, má být považován za neplatný.“ (17)
Pius X. pak na všechny národy rozšířil pravidlo, že „duchovní a kněží zapsaní na katolických institutech nebo univerzitách nesmí v budoucnu nastoupit na profesorské posty na civilních univerzitách, je-li volné místo na takový post na katolických institutech, kam náleží.“
Msgr. Fenton, zarytý odpůrce liberalismu, si všímá toho, že tato protimodernistická nařízení „šla proti liberálně katolickému duchu, jehož je modernismus skvělým vyjádřením. Všechna tato nařízení byla stejně nepopulární, protože byla vypočítána tak, aby podnítila odpor nepřátel, kteří napadali Církev zvnějšku. Všechna tato nařízení byla dle očekávání kritizována a odsuzována jako tmářská.“ (18)
Dnes jsou však tato protimodernistická nařízení otevřeně kritizována nespočtem „kněží v dobrém služebním postavení“ (19), které jejich biskupové nijak nepokárají a dokonce je nepokárá ani dnešní Vatikán. Je to proto, jak uvidíme, že jsou naši nejvyšší církevní představitelé prodchnuti „liberálně katolickým duchem, jehož je modernismus skvělým vyjádřením“.
Přísaha a druhé přikázání
Všechny tradiční katolické katechismy a všechny tradiční katolické příručky morální teologie vysvětlují, že přísaha je náboženským aktem. Toto učení vyplývá z druhého přikázání Desatera: „Nevezmeš jméno Boží nadarmo.“ Protimodernistická přísaha je slavnostním aktem, který zavazuje vážným závazkem.
Fenton vysvětluje: „Přísaha není něčím, co se má brát na lehkou váhu. A člověk, který skládá tuto Protimodernistickou přísahu si bere Boha za svědka, že se zbožně podřizuje a ze srdce souhlasí ´se všemi odsouzeními, vyhlášeními a příkazy, které jsou obsaženy v encyklice Pascendi a v dekretu Lamentabili´...“
Pro každého, kdo skládá tuto přísahu, poznamenává Fenton, by bylo lehkovážné a neuctivé nevynaložit úsilí na to, aby si přesně a podrobně nezjistil, co před Všemohoucím Bohem přísahá.
Fentonova slova by v tomto bodě měla vyvolat hrůzu v srdcích velké většiny dnešní neomodernistické hierarchie, která spolupracovala na pokoncilním aggiornamentu. „Člověk, který v semináři nebo na katolické univerzitě učil nebo jakýmkoliv způsobem podporoval šíření modernistického učení nebo je bránil“ poté, co složil Protimodernistickou přísahu, „nejen zhřešil proti katolické víře, ale také se stal křivopřísežníkem“. (20)
Zrušena
Sedm let poté, co Msgr. Fenton napsal tato slova, zrušil v červenci 1967 papež Pavel VI. Protimodernistickou přísahu. (21)
Zrušení Protimodernistické přísahy bylo krokem, který biskup Rudolph Graber popsal jako „nepochopitelný“. (22) Přesto však není těžké jej pochopit. Protimodernistická přísaha byla opuštěna, protože není, slovy Msgr. Fentona, „po chuti liberálním katolíkům“. A liberální katolicismus na Druhém vatikánském koncilu zvítězil.
Marcel Prelot, senátor za region Dobbs ve Francii, se po koncilu radoval: „Století a půl jsme bojovali, aby naše názory v Církvi zvítězily a nepodařilo se nám to. Nakonec přišel Druhý vatikánský koncil a my jsme zvítězili. Od té doby jsou tvrzení a principy liberálního katolicismu Svatou Církví definitivně a oficiálně akceptovány.“ (23)
A modernismus je jednou z hlavních součástí liberálního katolicismu.
Naprosté přehlížení protimodernistických snah papeže sv. Pia X. je teď v pokoncilní Církvi vlastně normou. Došlo to až do bodu, kdy kněží jako například P. Donald Cozzens, autor prohomosexuální knihy The Changing Face of the Catholic Priesthood (Měnící se tvář katolického kněžství), otevřeně znevažuje Protimodernistickou přísahu. Stalo se to 24. října 2002 v rozhovoru pro rádio National Public Radio, během nějž se o přísaze krátce hovořilo. Pater Cozzens za sebe a své spolubratry řekl do éteru toto:
„Učinili jsme kompromis a podepsali přísahu. My, kteří jsme měli být kazateli pravdy, muži, kterým se mělo věřit, muži, jejichž slovo mělo být zásadní, jsme započali své kněžství přísahou, v níž jsme opravdově nevěřili.“ (24)
Toto je naprostým opovržením druhého přikázání, úplným ignorováním slavné přísahy složené před Bohem. Přesto kněží jako je P. Cozzens, kteří se veřejně vysmívají své posvátné přísaze, nejsou nijak disciplinárně trestáni ze strany biskupů.
Modernismus se znovu objevuje jako „nová teologie“
Papež sv. Pius X. předpovídal opětovné vzkříšení modernismu.
Říká se, že na konci vlády papeže sv. Pia X., když mu okolí gratulovalo k vymýcení modernismu, Pius X. okamžitě odpověděl, že navzdory všemu svému úsilí neuspěl v usmrcení této šelmy, ale jen ji zahnal do podzemí. Varoval, že pokud vůdčí osobnosti Církve nebudou bdělé, vrátí se tato šelma v budoucnu záštiplnější než kdy dřív. (25)
Nástupci Pia X. dále setrvávali v opozici vůči modernismu, ale ne se stejnou horlivostí jako sám Pius X. Také proběhly dvě světové války, které velmi rozptýlily dokonce i dobré biskupy, kteří jinak byli bdělí.
Během druhé světové války a po ní se objevila „nová teologie“, což je modernismus v novém hávu. Vůdčími osobnostmi nové teologie byli otcové Henri de Lubac, Dominique Chenu, Yves Congar, Karl Rahner a další. Pro zjednodušení lze shrnout ústřední nauku nové teologie tak, že „náboženství se musí měnit s ohledem na měnící se dobu“, což je klíčovou zásadou modernismu. P. Henri Boulliard, ve 40. letech 20. století zastánce nové teologie, napsal: „Teologie, která není současná /stále se nemění/ bude mylnou teologií.“ (26)
V roce 1946 papež Pius XII. jmenovitě odsoudil tuto novou teologii:
„Velmi se hovoří (ale bez potřeby jasného konceptu) o ´nové teologii´, která musí procházet stálou proměnou a následovat tak příkladu všech ostatních věcí na světě, které jsou v neustálém stavu změny a pohybu, aniž by kdy dosáhly svého /stálého/ výrazu. Kdybychom měli přijmout takový koncept, co by zbylo z neměnných dogmat katolické víry a co by se stalo s jednotou a stálostí této víry?“ (27)
Vynikající tomista P. Garrigou-Lagrange si ve svém významném článku „Where is the New Theology Leading us?“ (Kam nás vede nová teologie?) v roce 1946 správně povšimnul, že nová teologie vede přímo zpět k modernismu. (28) Jak varoval Pius X., šelma nebyla usmrcena a vracela se nyní s ještě větší silou.
Papež Jan „snímá zákaz“
Poté přišel papež Jan XXIII., který nedbal varování Pia XII., a pobídl zastánce nové teologie, aby se stali expertními teology na Druhém vatikánském koncilu. Tito teologové a jejich biskupové utvořili liberální blok, který ukradl koncil a nasměroval jej na novou progresivistickou cestu.
Biskup Aloysius J. Wycislo, vášnivý zastánce revoluce Druhého vatikánského koncilu, ve své knize Vatican II Revisited s nadšením prohlašuje, že „teologové a bibličtí učenci, kteří byli skryti ´za mraky´se vynořili jako periti /teologičtí experti, kteří radili na koncilu biskupům/ a jejich knihy a komentáře se po Druhém vatikánském koncilu staly populární četbou.“ (29)
Dále poznamenal, že „encyklika Humani Generis papeže Pia XII. měla ... ničivé účinky na dílo mnohých předkoncilních teologů“ (30) a vysvětlil, že „během rané přípravy koncilu byli tito teologové (hlavně francouzští a někteří němečtí), jejichž aktivity byly omezeny papežem Piem XII., stále ještě skryti ´za mraky´. Papež Jan XXIII. tiše sňal zákaz, který postihoval některé z těch nejvlivnějších.“ (31)
Msgr. Fenton v roce 1960 poznamenal, že člověk, který složil Protimodernistickou přísahu a pak sám prosazoval modernismus, nebo dovolil, aby byl prosazován, „nejen zhřešil proti katolické víře, ale také se stal křivopřísežníkem“.
Biskup Wycislo pěje chvály na tyto triumfující progresivisty, jako jsou Hans Küng, Karl Rahner, John Courtney Murray, Yves Congar, Henri de Lubac, Edward Schillebeeckx a Gregory Baum, kteří byli před koncilem buď odsuzováni, nebo považováni za teologicky podezřelé, ale kteří jsou nyní vůdčími osobnostmi pokoncilní teologie. (32)
Podobně biskup Remi de Roo, jeden z nejprogresivističtějších biskupů Kanady, který se účastnil Druhého vatikánského koncilu, nedávno řekl, že má stále „husí kůži“, když si vzpomene na to, „jak Pavel VI. přišel sloužit mši...a s ním, všichni v rudém, byli přítomni všichni teologové, kteří byli před koncilem přehlíženi.“ (33)
Tito modernističtí teologové, kteří se stali hlavní silou Druhého vatikánského koncilu, a kteří způsobují biskupovi de Roo tak milou „husí kůži“, záměrně zavedli do koncilních textů nejednoznačný jazyk, aby do těchto dokumentů dostali progresivistické myšlenky. Papež Pavel VI. dal po koncilu těm samým teologům zelenou, aby se stali oficiálními hlasateli Druhého vatikánského koncilu ve světě. (34)
Jezuita otec Henrici, sám stoupenec nové teologie, se vychloubal, že se nová teologie „stala oficiální teologií Druhého vatikánského koncilu“. (35) Neomodernistický systém zavržený za papeže Pia XII. na koncilu zvítězil. Zastánci nové teologie si od té doby udržují kontrolu nad Církví.
Papež Jan Pavel II. povýšil vůdčí postavy nové teologie, jakými jsou otcové von Balthasar, Henri de Lubac a Yves Congar, na kardinály, ačkoliv se tito modernističtí teologové nikdy nezřekli svých progresivistických zásad. Papežové Pavel VI., Jan Pavel II. a Benedikt XVI. byli zapálenými učedníky de Lubaca a von Balthasara a byli formováni podle jejich zásad. (36)
Proto není nic divného, že v roce 1967, dva roky po skončení koncilu, kdy příkazem dne byla změna, změna, změna, změna, papež Pavel VI. zrušil Protimodernistickou přísahu. Obranný val proti šíření modernismu byl formálně odstraněn, když byla tato protimodernistická opatření nejvíce potřeba. Od té doby vládne zmatení.
Druhý vatikánský koncil
V rychlosti se podíváme na epizodu, která zpodobňuje modernismus na Druhém vatikánském koncilu v akci, modernismus v akci u těch duchovních, pro něž je Druhý vatikánský koncil novým středem vesmíru.
Je dobře známo, že papež Jan XXIII. ustavil před koncilem Ústřední přípravnou komisi. Tato komise strávila dva roky přípravou schémat pro koncil. Ta měla být hlavními koncepty, které měli biskupové na Druhém vatikánském koncilu prodiskutovat.
Tyto první návrhy byly ve vynikající shodě s tradičním učením Církve. Nad přípravou dokumentů dohlížel kardinál Ottaviani ze Svatého officia a práce byla vykonána s velkou pečlivostí. Kdyby se na koncilu respektovaly tyto dokumenty, diskuze biskupů a teologů by se byla nucena odvíjet v tradičním rámci.
Arcibiskup Marcel Lefebvre o původních schématech pro Druhý vatikánský koncil řekl:
„Byl jsem papežem nominován za člena Ústřední přípravné komise a svědomitě a nadšeně jsem se účastnil dvouleté práce v ní. Ústřední komise měla zodpovědnost za to projít a přezkoumat všechna přípravná schémata, která vzešla z odborných komisí ... tato práce byla vykonávána velmi pečlivě a svědomitě. Stále ještě vlastním oněch 27 přípravných schémat a v nich je církevní nauka naprosto pravověrná. V jistých záležitostech byla přizpůsobena naší době, ale s velkou umírněností a zdrženlivostí.“ (37)
Jak je však také dobře známo, ihned po zahájení koncilu protestovali biskupové z porýnských zemí proti původním dokumentům. Stěžovali si, že do nich nijak nepřispěli a předkládali i další falešné námitky. O celé věci proběhlo hlasování a dokumenty připravované dva roky byly opuštěny.
Arcibiskup Lefebvre vzpomíná:
„Vše bylo připraveno na ohlášené datum 11. října 1962, otcové zaujali svá místa v chrámové lodi Svatopeterské baziliky v Římě. Ale pak se stalo to, co Svatý stolec nepředpokládal. Od úplného počátku byl koncil v obležení progesivistických sil ... patnáct dní po zahájení sezení nezůstalo ani jedno z 27 schémat. Všechna byla poslána zpět, zamítnuta, vyhozena do koše.“ (38)
Toto opuštění koncilní agendy znamenalo, že 2500 biskupům v Římě nezůstalo nic, o čem by mohli debatovat. Původní agenda byla vyhozena. Biskupové se pak spolehli na liberální teology přítomné na koncilu, že připraví návrhy nových dokumentů, jež nasměrovaly koncil pryč od tradičního rámce k progresivnějšímu a ekumenickému směrování. (39)
Příběh dvou liberálů
Zde jsou dva krátké komentáře k původním návrhům kardinála Ottavianiho, které ukazují, jak byly tyto tradiční dokumenty nenáviděny – nenáviděny – ze strany liberálů.
Tyto citáty také ukazují, jak byli progresivisté pevně odhodláni vyrvat vládu z rukou věrných synů papeže sv. Pia X., kteří považovali za svou první povinnost zachovávat čistotu tradiční katolické víry, jak byla vždy vyučována a praktikována. Přístup sv. Pia X. byl na Druhém vatikánském koncilu doslova zlikvidován.
Nejprve je tu komentář Roberta McAffeeho Browna, presbyteriána, který byl na Druhém vatikánském koncilu protestantským pozorovatelem. Píše:
„Ve světle předpokladu mnoha biskupů, že koncil nebude ničím víc než schvalováním rozhodnutí, které Kurie již učinila, je jasné, že jedna z nejdůležitějších událostí nastala již v úvodním programu. Skupina kardinálů si uvědomila, že pokud koncil okamžitě přistoupí k volbě členů komisí (malé pracovní skupiny určené k vyřizování ohromného objemu koncilní práce), výsledkem nebude nic jiného, než že se předá nesmírná moc konzervativní frakci, která připravila předběžné koncilní dokumenty, a jejíž jména byla distribuována otcům při zahájení zasedání. A tak, ačkoliv si program vyžadoval okamžitou volbu, byli si zmínění kardinálové plně vědomi, že by takový krok učinil koncil v podstatě bezmocným jednat sám za sebe a učinil by jej vězněm menšiny, která již byla odhodlaná vzdorovat zásadní reformě.“ (40)
McAffee Brown dále pokračuje v líčení námitky kardinála Lienarta, jeho krok k přerušení koncilu přes víkend, krok, kterému sekundoval liberální kardinál Frings, a následné přerušení přes víkend, jehož výsledkem byla nová volba, která na Druhém vatikánském koncilu vynesla k moci nejprogresivističtější kardinály. Také to nastalo ve chvíli, kdy byla původní schémata opuštěna.
McAffee Brown pokračuje: „Protože tento tah uspěl, koncil se mohl stát skutečně koncilem celé Církve a nikoliv jen odrážet stanoviska panující pouze v jižní části italského poloostrova“. (41)
Tato údajně zastaralá stanoviska „panující pouze v jižní části italského poloostrova“ byla ve skutečnosti pravou naukou a praxí Církve po staletí. McAffee Brown se raduje, že liberálové získali během Druhého vatikánského koncilu navrch, což zajistilo, že tradiční nauka a praxe byly potlačeny do pozadí novým výronem modernistického sentimentu.
Dále se seznámíme s mladým knězem-teologem, který byl jedním z periti Druhého vatikánského koncilu, byl od prvního dne na straně progresivistů a byl na koncilu blízkým spolupracovníkem otce Karla Rahnera.
Tento mladý teolog se ve své knize o Druhém vatikánském koncilu z roku 1966 s opovržením vysmívá původnímu koncilnímu schématu, které se týká zdrojů Zjevení, a bylo vytvořeno pod vedením kardinála Ottavianiho:
„Text byl, lze-li použít oné nálepky, zcela výplodem ´protimodernistického´ způsobu uvažování, který se zformoval kolem přelomu století. Text byl napsán v duchu zavrhování a odmítání, jenž ... měl chladné a dokonce i urážlivé vyznění pro mnoho otců. A to navzdory skutečnosti, že obsah textu nebyl pro nikoho nový. Byl přesně stejný jako tucty učebnic známých biskupům od dob jejich studií v semináři – a v některých případech byli jejich bývalí profesoři opravdu odpovědní za ony texty, které jim dnes byly prezentovány.“ (42)
Ten teolog je zděšený z vyhlídky, že by koncil vlastně znovu zopakoval stálou nauku Církve všech časů, je zděšený, že by měl koncil protimodernistické vyznění loajální k papeži sv. Piu X.
Kdo je tím teologem vysmívajícím se protimodernistickému přístupu? Je jím mladý otec Joseph Ratzinger.
Otec Ratzinger ve stejném tónu pokračuje:
„Skutečnou otázku, která vězí za diskuzí, lze položit takto: Má se v intelektuálském protimodernistickém postoji – starém přístupu exkluzivnosti, odsuzování a obrany vedoucího k takřka neurotickému odmítání všeho nového – pokračovat? Nebo Církev poté, co přijala všechna nezbytná opatření k obraně víry, otočí list a pohne se dál k novému a pozitivnímu potkávání se s vlastními kořeny, se svými bratry a se světem dneška?“ (43)
Po tomto velkém karikování protimodernistického postoje dále říká, že většina volila druhou variantu – určitý druh proti-protimodernistického postoje. Raduje se, že je to „nový počátek“ a říká, že dva hlavní argumenty použité na obranu tohoto nového postoje „spočívaly na úmyslu papeže Jana, že tyto texty budou pastorační a jejich teologie ekumenická.“ (44)
A tak jsou liberální protestant McAffee i otec Joseph Ratzinger nadšeni, že tradiční přístup a protimodernistický obranný val proti herezi byly strženy, aby uvolnily cestu novému rozzářenému městu Druhého vatikánského koncilu.
Koncil pokračoval dál v ničení dalších bezpečnostních pojistek, jakými byly preciznost scholastického jazyka a definice katolické Církve vytvořená sv. Robertem Bellarminem. Koncil si tak připravil půdu pro svůj nový ekumenický program. Otec Joseph Ratzinger byl potěšen, jak je patrné z jeho vlastních slov, že byly tyto bezpečnostní pojistky zničeny. (45)
Poznámky:
1. “Sacrorum Antistitum and the Background of the Oath Against Modernism,” Msgr. Joseph Clifford Fenton, The American Ecclesiastical Review, říjen 1960, str. 260.
2. tamtéž, str. 259
3. viz celá Protimodernistická přísaha na str. 2 tohoto čísla
4. Koncilní teolog otec Yves Congar otevřeně připustil: „Nedá se popřít, že uznání náboženské svobody Druhým vatikánským koncilem říká materiálně něco jiného, než co říkal Syllabus z roku 1864 a dokonce přesný opak výroků 16, 17 a 19 tohoto dokumentu.(Yves Congar, OP, citováno otcem Georgem de Nantes, CRC, č. 113, str. 3) Podobně kardinál Ratzinger napsal, že chápe koncilní text Gaudium et spes jako“antiSyllabus“: „Máme-li provést rozbor tohoto textu (Gaudium et spes) jako celku, můžeme říci, že (v souvislosti s texty o náboženské svobodě a světových náboženstvích) jde o revizi Syllabu Pia IX., svého druhu antiSyllabus ... Spokojme se s tím, že zde řekneme, že tento text slouží jako antiSyllabus a jako takový představuje ze strany Církve pokus o oficiální smíření s novou epochou, která začala rokem 1789.“ Kardinál hovoří o „jednostrannosti postoje, který Církev přijala za Pia IX. a Pia X.“ a prohlašuj, že Syllabus představuje „zastaralý vztah Církve a státu“. (kardinál Joseph Ratzinger, Principles of Catholic Theology, [San Francisco: Ignatius, 1987], str. 381-382). Jinými slovy, kardinál Ratzinger nazval dva z největších papežů dějin „jednostrannými”v jejich snaze uchránit Církev před omyly liberalismu a modernismu.
5. Pascendi, papež sv. Pius X., překlad z The Popes Against Modern Errors, [Rockford: Tan Books, 1999], str. 181.
6. Podle kanovníka Barthoda, který vyučoval v semináři v Econe v 70. letech 20. století.
7. Zásadní principy modernismu jsou: agnosticismus a vývoj dogmatu viz Pascendi sv. Pia X.
8. Pascendi, papež sv. Pius X, část 1. Překlad z The Popes Against Modern Errors, str. 180. Zvýraznění autor článku.
9. Citováno ze Saint Pius X, Restorer of the Church, Yves Chiron [Kansas City, Angelus Press, 2002], str. 209-210.
10. Sympozium o životě a díle papeže Pia X., přednáška otce Jamese E. Egana, O.P, S.T.D., “Pius X and the Integrity of Doctrine” [Washington: Confraternity of Christian Doctrine, 1946], str. 63.
11. Msgr. Joseph Clifford Fenton byl profesorem dogmatické teologie na katolické americké univerzitě. Byl vyškolen v Angelicum v Římě a svou doktorandskou práci sepsal pod vedením proslulého otce Reginalda Garrigou-Lagrange, OP. V letech 1944-1963 byl šéfredaktorem prestižního teologického časopisu The American Ecclesiastical Review. Kromě jiného Fenton zvláště bránil katolicismus před progresivistickou „novou širší definicí Církve”a získal tak příznivce mezi mnoha teology. Také vytrvale bránil tradiční papežský postoj ve věci Církve a státu v době, kdy toto bylo stále více nepopulární.
12. „Sacrorum Antistitum and the Background of the Oath Against Modernism,” Msgr. Joseph Clifford Fenton, the American Ecclesiastical Review, říjen 1960, str. 239-260.
13. Z původního latinského Motu Proprio Sacrorum Antistitum publikovaném v The Ecclesiastical Review, listopad 1910, str. 366.
14. tamtéž, str. 246 Zvýraznění autor článku.
15. tamtéž, str. 247
16. tamtéž, str. 253
17. tamtéž, str. 253-4
18. tamtéž, str. 25
19. Například viz citát otce Donalda Cozzense níže v tomto článku.
20. „The Sacrorum Antistitum and the Oath Against Modernism”, str. 259.
21. Viz „Protimodernistická přísaha“ v The Harper Collins Encyclopedia of Catholicism, str. 926.
22. Athanasius and the Church of Our Time, biskup Rudolph Graber, (Palmdale: Christian Book Club, 1974), str. 54.
23. Le Catholicisme Liberal, 1969. Citát z An Open Letter to Confused Catholics, arcibiskup Marcel Lefebvre. (Kansas City: Angelus Press, 1992), str. 89. Zvýraznění autor článku.
24. Otec Donald Cozzens rozebírá svůj život kněze, svou poslední knihu a nedávnou krizi v Církvi, “WHYY”, 24. října 2002. Zvýraznění autor článku.
25. Otec Vincent Micelli, „The Antichrist” (výuková kazeta), Keep the Faith, s.r.o.
26. „Where is the New Theology Leading Us?“, otec Reginald Garrigou-Lagrange, anglický překlad článku z roku 1946, Catholic Family News, srpen 1998. Online na: www.cfnews.org/gg-newtheo.htm
27. Citováno z „Thomism and the New Theology”, otec David Greenstock, The Thomist, říjen 1950, str. 568. Zvýraznění autor článku.
28. „Where is the New Theology Leading Us?“, otec Garrigou-Lagrange.
29. Reverend Aloysius Wycislo, Vatican II Revisited: Reflections by One Who Was There [Staten Island, NY: Alba House, 1987].
30. tamtéž, str. 33
31. tamtéž, str. 27
32. tamtéž, str. 27-34
33. Rosemary Ganley, „Remi de Roo na CTN ...” Catholic New Times, 4. července 2004, str. 12.
34. Toto je podrobně vysvětleno v knize Michaela Daviese „Pope John’s Council“.
35. Celý citát otce Henriciho říká: „Jsme věrní tradici v linii lyonské ´nové teologie´ [kolébka de Lubacovi teologie], která zastává názor, že neexistuje rozpor mezi přirozeným a nadpřirozeným, to jest, že přirozeno a nadpřirozeno jsou věcmi skutečně totožnými (a v důsledku toho) není rozpor mezi vírou a kulturou. Tato teologie se stala oficiální teologií Druhého vatikánského koncilu.“ P. Henrici v rozhovoru pro 30 Days, prosinec 1991, citováno z „They Think They Have Won,” část VIII, viz poznámka č. 8.
36. Vynikající pojednání o ´nové teologii´a jejím „podrobení si“ pokoncilní Církve viz seriál v Si Si No No „They Think They Have Won,” Desetidílná série. Index online na www.oltyn.org/thinkwon.htm
37. Open Letter to Confused Catholics, arcibiskup Marcel Lefebvre, [Kansas City: Angelus, 1992], str. 102.
38. tamtéž, str. 102
39. Dvě nejlepší knihy k tomuto tématu jsou The Rhine Flows into the Tiber od otce Ralpha Wiltgena, SVD a Pope John‘s Council od Michaela Daviese. Více informací, které prokazují, že progresivistický převrat na Druhém vatikánském koncilu byl v podstatě naplánován před koncilem viz „The Tiber Flows into the Tiber: Who Was Responsible for the Liberal Hijacking of Vatican II?”, J. Vennari. Dvoudílný seriál, červen-červenec 2008.
40. The Ecumenical Revolution, Robert McAfee Brown [New York: Doubleday, 1969], str. 161-2. Zvýraznění autor článku.
41. tamtéž, str. 162
42. Theological Highlights of Vatican II, otec Joseph Ratzinger [New York: Paulist Press, 1966], str. 20. Zvýraznění autor článku.
43. tamtéž, str. 22
44. tamtéž, str. 23
45. Komentář: Zjišťuji, že někteří lidé berou dosti emociálně, když se poukazuje na tato dobře zdokumentovaná fakta o otci Ratzingerovi a někdy píšou rozzlobené dopisy, že jej „napadám“. Takováto emociální odezva znemožňuje racionální myšlení. Mým hlavním záměrem při zkoumání těchto prohlášení není „odsuzování“ osoby Josepha Ratzingera, ale snaha ukázat, že celý program Druhého vatikánského koncilu počínaje samotnými jeho dokumenty, je výsledkem připraveného proti-protimodernistického přístupu v rozporu s opatřeními papeže sv. Pia X. proti modernismu.
Zdroj: Catholic Family News
Překlad: D. Grof
