Sv. Gemma Galgani (2026)

Sv. Gemma Galgani (2026)

14. listopadu 2026

 Překlad článku věnuji milované Anně u příležitosti svátosti biřmování.

Nástin životopisu sv. Gemmy Galgani

Svatá Gemma [čti Džemma] byla laička, jejíž celý život byl poznamenán Boží přízní a mimořádnými milostmi a také velkými zkouškami a utrpeními. Ačkoliv byla mimořádnou mystičkou a stigmatičkou a na svém těle nesla znamení Pána Ježíše, její duchovní život byl světu zcela skrytý. Nikdy nebyla předmětem veřejného zájmu nebo úcty. Navenek se její život jevil jako obyčejný, ale její duše žila ve výšinách. Zejména si ji Bůh vyvolil jako obětovanou duši, což znamená, že byla zvláště povolána k oběti a utrpení za obrácení hříšníků. Jinak řečeno, byla obětí Boží lásky. Žila život oběti a utrpení za obrácení hříšníků a zadostiučinění za hřích.

Rané dětství

Gemma se narodila v italském Camiglianu 12. března 1878. Byla čtvrtým z osmi dětí a nejstarší dcerou Enrica a Aurelie Galganiových. Její otec byl velmi úspěšný lékárník. Měsíc po jejím narození se rodina přestěhovala do Luccy, kde zůstala po zbytek života. Oběť a utrpení začala zakoušet ve velmi mladém věku. Jako všechny děti i Gemma milovala svou matku celým svým srdíčkem. Její matka byla svatou a zbožnou katoličkou a první poučení o křesťanské zbožnosti Gemma dostávala na klíně své matky. A po matčině boku v jejich farním chrámu se také poprvé naučila zakoušet „skrytou a nevýslovnou sladkost mše“. „Byla to maminka,“ řekla roky poté, „kdo mě jako dítě přiměl toužit dostat se do nebe“.

Úmrtí její matky

Během těchto něžných let se její matka stala obětí tuberkulózy. Její dlouhotrvající nemoc, snášená se svatou odevzdaností, pro ni byla ještě obtížnější kvůli pomyšlení, že bude muset brzy opustit své děti, právě když budou nejvíce potřebovat její péči. Gemma věděla, že její matka odejde do nebe, o němž jí tak často vyprávěla, a moc si přála odejít tam s ní. Každý den, když se vrátila ze školy, bylo její první myšlenkou pospíšit si do pokoje, kde její matka stonala, v obavě, že by matka mohla odejít do nebe v její nepřítomnosti. Mezitím 26. května 1885 nastal den jejího biřmování a s ním i první z oněch nebeských sdělení, která sehrála tak velkou roli v jejím duchovním životě. Jak sama vypráví, během děkovné mše po obřadu „jsem zničehonic zaslechla v srdci hlas: ‘Dáš mi svou maminku?’“

„Ano,“ odpověděla jsem, „když vezmeš i mě.“

„Ne,“ odpověděl ten hlas, „dej mi svou maminku bez výhrad. Tebe vezmu do nebe později.“

„Mohla jsem jen odpovědět ‘Ano’, a když mše skončila, běžela jsem domů.“

Byla to její první velká oběť a stála ji hořký žal a slzy, ale když její matka o několik měsíců později umřela, byla to Gemma, kdo utěšovala druhé. Tehdy jí bylo teprve osm let.

„Proč bychom měli plakat? Maminka odešla do nebe,“ řekla.

Krátce po smrti své matky byla Gemma poslána do školy sester sv. Zity [Kongregace oblátek Ducha svatého – pozn. překl.] v Lucce. Pod dozorem a vedením těchto dobrých sester nacházela stále větší zálibu v modlitbě a něžnou oddanost Utrpení našeho Pána, o němž začala denně rozjímat. Její láska k Matce Boží byla vždy hluboká a intenzivní, o to víc, že ztratila svou pozemskou matku. „Jestliže mi Bůh vzal matku,“ říkala často, „zanechal mi Svou vlastní.“ A její častou modlitbou bylo: „Svatá Panno, udělej ze mě světici.“ Během této doby večer na kolenou často recitovala celých patnáct desátků růžence poté, co se vrátila ze školy, a začala rovněž konat pokání a vstávat v noci k modlitbě.

Zbožný život je však často těžký boj. A pomoc, kterou potřebovala a přála si nejvíc, jí byla ještě odepřena. Už dlouho vyjadřovala přání jít k prvnímu Svatému přijímání. „Jsi příliš mladá,“ řekl jí farní kněz. „Dejte mi Ježíše,“ říkávala zpovědníkovi nebo sestrám, „a uvidíte, jak dobrá budu: nebudu už hřešit a úplně se změním.“ Dobové zvyklosti však nepřály tak časnému přistupování ke Svatému přijímání, takže svolení nakonec dostala až v deseti letech, a to pouze na zvláštní výjimku. „Neexistuje jiná možnost než ji připustit ke Svatému přijímání nebo ji vidět umřít žalem,“ prohlásil zpovědník. Můžeme si jen představovat andělskou horlivost, s jakou 17. června 1887 na svátek Nejsvětějšího Srdce poprvé přijala svého Pána. „Cítím zde planoucí oheň,“ řekla poté jedné ze svých kamarádek a ukazovala si na hruď. „Cítíš to také?“ Neuměla si představit, že by bylo něco výjimečného na její vlastní zkušenosti. Její život byl potom stálým růstem ve sjednocení s Ježíšem. „Gemma je k ničemu,“ říkávala, „ale Gemma a Ježíš můžou dokázat všechno.“

Školní život Gemmy skončil bolestivou nemocí. Zranění nohy, které nebrala vážně, vyústilo ve vážnou a bolestnou infekci a ona byla na několik měsíců přinucena zůstat upoutaná na lůžko. Operace byla nutná, ale odmítla anestezii a s očima upřenýma na krucifix snášela mučivou bolest a jen jednou či dvakrát zasténala. Lékaři žasli a byli povzbuzeni její odvahou a vytrvalostí.

Když se jí vrátilo zdraví, převzala v domácnosti povinnosti, které přirozeně připadnou nejstarší dceři v rodině bez matky. Během této doby byla velmi zaměstnaná, protože se jednalo o velkou domácnost. Ve volných chvílích se věnovala výrobě oltářních pláten a rouch pro chrám nebo oděvů pro chudé. Její činnost se však neomezovala jen na domácnost. Často shromáždila chudé děti ze sousedství k náboženskému poučení. Pravidelně navštěvovala nemocné v nemocnicích a přinášela jim drobné hmotné dary, zejména je však „utěšovala myšlenkami na Boha“. Její láska k chudým a nemocným zacházela skoro až do krajnosti. Pokaždé, když šla ven, požádala svého otce o peníze, aby je mohla rozdat jako almužnu, a pokud někdy odmítl, snažila se ho přemluvit, aby jí dovolil vzít chléb nebo cokoliv, co jí v tu chvíli přišlo pod ruku.

Její domácí povinnosti a její naléhavý zájem o druhé nebyly v žádném smyslu překážkou růstu jejího vnitřního života. Spíše naopak: její rušný život naplněný činorodou láskou čerpal svou inspiraci z jejího života modlitby a sjednocení s Bohem. Dokonce i uprostřed největší zaneprázdněnosti vnějšími záležitostmi působila na své okolí dojmem člověka zcela pohrouženého v Bohu. „Její život byl jedinou nepřetržitou modlitbou,“ říkal kněz, který ji dobře znal, „a její modlitební knížkou byl krucifix.“ Myšlenka na utrpení Krista ji nikdy neopouštěla a právě v té době, jak nám sděluje, „začala cítit rostoucí touhu milovat celým srdcem Ježíše Ukřižovaného, a spolu s tím i touhu pomáhat Mu v Jeho souženích“. Byla zvláště přitahována Utrpením našeho Pána a byla mu hluboce oddána. „Ó Ježíši,“ modlila se, „chci Tě následovat, ať mě to bude stát jakkoliv mnoho utrpení – následovat Tě horlivě… Chci pro Tebe trpět.“  

Vážná nemoc

Bůh její modlitbu brzy vyslyšel, protože v tu dobu jí byla diagnostikována tuberkulóza páteře (nebo možná meningitida). Už nějakou dobu cítila příznaky, ale její zbožný odpor k lékařskému vyšetření ji přiměl je skrývat, dokud nebyla upoutána na lůžko. Její žalostný stav, trpělivost a mírnost, s jakou trpěla, přitahovaly k jejímu lůžku ty, kdo ji znali. Jeden z nich jí přinesl knihu „Život ctihodného Gabriela Possentiho“, který byl známý svatostí a zázraky, přestože v té době ještě nebyl svatořečen. Gemma o knihu nejprve projevila jen malý zájem, ale když jednou v úzkostném pokušení vzývala jméno bratra Gabriela a dosáhla okamžitého účinku, přečetla pak knihu několikrát a začala k němu chovat zvláštní úctu. Zanedlouho poté se jí zjevil v době její vážné nemoci a promluvil k ní slova útěchy a povzbuzení.

Zázračné uzdravení

V únoru 1899 prohlásili lékaři její případ za beznadějný a ona přijala poslední pomazání. Její zpovědník od dětství, monsignor Giovanni Volpi, pomocný biskup v Lucce a potom biskup v Arezzu, ji navštívil 19. února a navrhl, aby se za své uzdravení pomodlila novénu ke sv. Markétě Marii Alacoque. Dvakrát novénu začala, ale zapomněla v ní pokračovat. To, co následovalo, nejlépe popíšou její vlastní slova:

„Dne 23. února jsem ji začala potřetí, nebo jsem spíše zamýšlela ji začít, neboť už zbývalo jen pár minut do půlnoci, když jsem uslyšela cinkání korálků růžence a ucítila ruku položenou na mém čele. Hlas odříkal Otčenáš, Zdrávas Maria a Gloria devětkrát za sebou. Sotva jsem dokázala odpovídat, jak jsem byla slabá. Pak hlas řekl: ‘Chceš být uzdravená? Ano, budeš uzdravená. S vírou se modli k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Budu přicházet každý večer až do konce novény a budeme se modlit společně k Nejsvětějšímu Srdci.’ A co blahoslavená Markéta Marie? zeptala jsem se. ‘Opakuj třikrát Gloria k její cti.’“ Byl to sv. Gabriel Possenti, pasionista [člen řeholní kongregace Společenství utrpení Ježíše Krista – pozn. překl.], který se jí zjevil a povzbuzoval ji. „Přicházel každý večer a recitovali jsme modlitby společně. Novéna měla skončit na první pátek v březnu. Časně toho rána jsem přijala Svaté přijímání. Ó, jaké šťastné chvíle jsem trávila s Ježíšem. On se mě rovněž zeptal: ‘Chceš být uzdravena?’ Moje dojetí bylo tak velké, že jsem nemohla hovořit, ale ve svém srdci jsem odpověděla: Cokoliv chceš, Ježíši!... Milost byla udělena. Byla jsem uzdravena. Vstala jsem z postele. Lidé doma plakali radostí. I já jsem měla radost, ale ještě větší radost než ze samotného uzdravení jsem měla z vědomí, že si mě Ježíš vyvolil za své dítě. Než mě toho rána opustil, řekl: ‘Mé dítě, milost, kterou jsi obdržela dnes ráno, bude následována mnoha dalšími, ještě většími milostmi.’“

Gemmino uzdravení bylo úplné a trvalé. Její nemoc trvala víc než rok a přivedla ji na pokraj smrti, ale pak bylo její zdraví zcela normální.

Její první myšlenka po uzdravení byla ta, ve kterou dlouho doufala – myšlenka na vstup do kláštera. Okolnosti až do této chvíle jí znemožňovaly tento záměr uskutečnit, ale nyní se její cesta zdála být jasná. Několik řeholních komunit v Lucce by ji rádo přijalo a dokonce ji v jejích nadějích povzbuzovaly. Církevní autority však jen pomalu začínaly věřit, že její náhlé uzdravení z tak nebezpečné nemoci bude trvalé. Navíc místní biskup věděl i o jejích mimořádných mystických zážitcích. A tak ke svému velkému zármutku našla Gemma dveře kláštera bohužel s lítostí, ale pevně zavřené.

Mezitím její duchovní život dále rostl na intenzitě a zápalu; její sjednocení s Bohem se stalo důvěrnější a její duše začala přijímat Boží sdělení nanejvýš mimořádného a vznešeného druhu. Zvykla si i během své nemoci konat svatou hodinku ke cti Ježíšových muk v Getsemanské zahradě. Z vděčnosti za uzdravení teď Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu slíbila, že bude svatou hodinku konat každý čtvrtek v noci – což byl slib, který dodržela po zbytek svého života. Během této svaté hodinky začal Ježíš do její duše vlévat ony úžasné a mimořádné milosti, které z jejího života učinily mučednictví lásky. Svou první zkušenost z tohoto svatého čtvrtka takto popsala svému duchovnímu vůdci:

„Strávila jsem celou hodinu modlitbou a pláčem nad svými hříchy. Protože jsem se cítila slabá, sedla jsem si. Žal pokračoval, ale po chvíli jsem se cítila ponořená do usebranosti. Krátce poté jsem náhle pozbyla užívání smyslů. Pokusila jsem se vstát a zamknout dveře svého pokoje. Kde jsem to byla? Nacházela jsem se v přítomnosti Ježíše Ukřižovaného, krev stékala z Jeho ran. Ten pohled mě naplňoval bolestí. Sklopila jsem oči a přežehnala se; cítila jsem velký pokoj v mysli, ale stále intenzivní žal nad svými hříchy. Neměla jsem odvahu se podívat na Ježíše. Sklonila jsem se čelem k zemi a zůstala tak několik hodin… když jsem přišla k sobě, Ježíšovy rány se mi tak hluboce vtiskly do mysli, že už od té doby nikdy nezmizely.“

Toto vidění naplnilo Gemmu novou hrůzou z hříchu a intenzivní touhou trpět s Ježíšem a stát se obětí pro spásu duší. Tato touha měla být uspokojena způsobem, který by jen sotva očekávala. Jednoho rána po Svatém přijímání uslyšela, jak jí Ježíšův hlas říká: „Odvahu, Gemmo, čekám na tebe na Kalvárii, kam brzy půjdeš.“

Gemma přijímá stigmata

Smysl těch slov se stal brzy jasným. O několik dní později, 8. června, v předvečer svátku Nejsvětějšího Srdce, když jako obvykle začala konat svatou hodinku, pocítila tak pronikavý žal nad svými hříchy, jaký nikdy nezakusila, a nezvykle živé vnímání Ježíšových utrpení. Náhle upadla do extáze a ocitla se v přítomnosti své nebeské Matky a svého strážného anděla. Anděl ji přiměl zopakovat úkon kajícnosti a Maria ji potěšila ujištěním, že jí byly odpuštěny hříchy, a řekla jí, že skrze Ježíšovu lásku přijme velkou milost. „Pak,“ říká sama Gemma, „rozevřela svůj plášť a přikryla mě jím. Ve stejnou chvíli se zjevil Ježíš se Svými otevřenými ranami, ale místo krve z nich jako by šlehaly ohnivé plameny. Tyto plameny se okamžitě dotkly mých rukou, nohou a srdce. Cítila jsem se, jako bych umírala a měla padnout na podlahu, kdyby mě má Matka nepodepírala pod svým pláštěm. V této poloze jsem zůstala několik hodin. Pak mě políbila na čelo, vidění zmizelo a já jsem se ocitla sama na kolenou. Stále jsem však cítila pronikavou bolest v rukou, nohách a srdci. Vstala jsem, abych šla do postele, ale zjistila jsem, že z míst, kde jsem cítila bolest, vytéká krev. Překryla jsem je, jak nejlépe jsem dokázala, a s pomocí svého strážného anděla jsem si lehla do postele. Dalšího rána pro mě bylo obtížné jít ke Svatému přijímání. Navlékla jsem si rukavice, abych skryla ruce. Sotva jsem však dokázala stát a cítila jsem, že bych měla každou chvíli umřít. Tyto bolesti pokračovaly až do 15 hodin v pátek, na svátek Nejsvětějšího Srdce.“

Kromě zmatku a rozrušení nad tím, že takový hříšník se těší takové přízni, se zdá, že Gemma myslela pouze na to, co ji napadlo po jejím prvním Svatém přijímání, když pocítila, jak jí v srdci hoří oheň, a také na to, že jde o běžnou zkušenost těch, které si Ježíš vyvolil za Své. Během onoho dne začala mezi svými přáteli nesměle vyzvídat, ale povedlo se jí jen to, že je zmátla, aniž by získala nějaké informace. Nakonec cítila, že se musí někomu svěřit, protože krvácení stále pokračovalo, a tak šla za svou tetou, pozvedla ruce a s dětskou prostotou řekla: „Teto, podívej, co mi Ježíš udělal.“ Dobrá žena úžasem oněměla, ale stejně málo chápala význam tohoto podivného jevu jako sama Gemma.

Tento jev se pravidelně opakoval každý čtvrtek večer, přibližně od jedenácti hodin v noci až do tří hodin odpoledne následujícího dne. Zdálo se, že Gemma prochází všemi fázemi Utrpení a nesla na svém těle všechny známky Kristova fyzického utrpení, nejen rány na rukou, nohách a na boku, ale i vpichy po trnové koruně, známky bičování, ránu na rameni způsobenou váhou Kříže, to vše doprovázené mučivou bolestí. V průběhu těch hodin tiše vedla láskyplné rozhovory a rozmluvy s Ježíšem a často něžně prosila o milosrdenství pro hříšníky a nabízela se jako oběť na smír za jejich hříchy.

Gemma tyto mimořádné události po nějakou dobu tajila dokonce i před svým zpovědníkem, částečně kvůli své mimořádné pokoře a částečně kvůli obtížnosti, s jakou je mohla ve zpovědnici vysvětlit. Několik týdnů poté, co začaly, však konali otcové pasionisté v Lucce lidové misie, kterých se Gemma účastnila. Po všeobecném Svatém přijímání posledního dne misie zaslechla ve svém nitru hlas, který říkal: „Budeš dcerou mého Utrpení a oblíbenou dcerou. Jeden z těchto otců se stane tvým duchovním otcem. Jdi a všechno jim odhal.“

V jednom z misionářů našla moudrého a chápavého rádce, který se spojil s monsignorem Volpim, jejím zpovědníkem, a výsledkem bylo, že byl nakonec jejím duchovním vůdcem ustanoven pasionista otec Germanus. Monsignor Volpi byl zmatený a pochyboval o pravosti Gemminých mimořádných mystických zkušeností. Misijní otec i ti, se kterými se radil, byli stejně v rozpacích. Otec Germanus, kněz s rozsáhlými zkušenostmi a střízlivým, vědeckým způsobem uvažování, byl při první konzultaci s monsignorem Volpim upřímně skeptický, zpočátku odmítal mít s Gemmou cokoliv společného a radil mu, aby svou kajícnici přiměl jít obvyklou duchovní cestou. Teprve po značném tlaku se uvolil ji navštívit. Po důkladném a všestranném prošetření v ní však rozpoznal vyvolenou duši, „skutečný drahokam Nejsvětějšího Srdce Ježíšova“, a zůstal jejím duchovním vůdcem po zbytek jejího života.

Po smrti Gemmy napsal její životopis založený na osobní znalosti, nazvaný „Život svaté Gemmy Galgani“.

Gemma se stěhuje do domu Gianniniových

V té době zemřel Gemmin otec a zanechal rodinu bez prostředků a ona tehdy musela žít u jedné ze svých tet. Gemmě v té době bylo devatenáct let. „Je dobré skrývat tajemství Krále.“ A jednou z Gemminých hlavních starostí bylo zachovat před zrakem cizích lidí v tajnosti velké věci, které pro ni Bůh učinil. Brzy bylo zjevné, že v domě její tety to není možné. Mladší členové rodiny byli zvědaví, nikdo neměl pochopení a o věcech se mluvilo i mimo dům a mnoho z toho, co se řeklo, nebylo příliš laskavé. Gemma často upadala do extáze i během svých každodenních činností, a byla tak vydána na milost a nemilost lidí kolem sebe, kteří takové mimořádné milosti nechápali. V důsledku toho musela mnohé vytrpět. Nakonec byla díky vlivu otců pasionistů přijata do domu jejich dobrodinců, rodiny Gianniniových, což byla v Lucce dobře známá rodina, nejprve jako příležitostný host a pak nakonec jako adoptivní dcera. Domácnost se skládala z otce a matky s jedenácti dětmi a z tety jménem Cecílie, která už Gemmu znala a obdivovala a měla se stát její adoptivní „matkou“.

Celkovou úroveň a charakter této rodiny lze vyčíst z jedné nebo dvou vět ve svědectví otce (Mattea Gianniniho) v procesu blahořečení Gemmy. Když hovoří o jejím vlivu na svou domácnost, říká: „Mých pět synů je pro mě velkou útěchou. Chodí ke Svatému přijímání každý den a velmi se angažují na poli Katolické akce. Pět z mých dcer je řádovými sestrami, jedna zůstává doma a jedna je vdaná.“

Každodenní život

V domě Gianniniových byla Gemma ukryta před zvědavýma očima světa a před pověstí neobvyklé svatosti, které se tak děsila. Její život v domácnosti Gianniniových může překvapit ty, kdo si možná představují, že život v mimořádné svatosti a v neustálé modlitbě musí znamenat nečinnost. Ve skutečnosti to byl život plný neustálé a užitečné činnosti. Pan Giannini, kterého jsme právě citovali, to shrnul takto: „Gemma nikdy nezahálela.“

„Když k nám přišla,“ říká její adoptivní „matka“ Cecílie, „háčkovala, ale dávala přednost pletení nebo spravování ponožek, protože jí to podle mě dovolovalo být více usebranou. Zaměstnávalo ji to, protože je spravovala pro celou rodinu. Byla vždy připravená udělat cokoliv, co se právě udělat mělo. Nikdy nezůstávala bez práce.“ Kněz, který s rodinou žil a viděl ji při jejích každodenních povinnostech, nemohl než obdivovat „jejího ducha usebranosti a sjednocení s Bohem. I uprostřed těch nejrušivějších domácích činností se vždy zdálo, jako by byla ponořená v Bohu a v neustálém rozjímání. To jí však nebránilo věnovat velkou péči všemu, co právě dělala.“ Další povinností, po které zvláště toužila, byla péče o nemocné. „Vždy se s největší péčí a pozorností starala o ty, kdo byli v domě nemocní, a ve všem projevovala největší laskavost a lásku k bližním. A to vše dělala z lásky k Bohu.“

Avšak jen málokdo by z Gemmina všedního života navenek tušil, do jakých vznešených duchovních výšin byla povznesena. Její prostota a pokora účinně zahalovaly tajemství jejího vnitřního života. Kněz, který často navštěvoval rodinu Gianniniových a dobře Gemmu znal, nevěděl o její mimořádné svatosti, dokud ji neodhalila až její smrt. „Její skromnost a prostota na mě činily ten nejpříjemnější dojem,“ vypráví nám. A přestože jsem s ní často přicházel do styku, nedokázal jsem na ní najít ani tu nejmenší nedokonalost… Mluvila jen málo a pouze tehdy, když odpovídala na otázky, které jí byly kladeny. Nikdy jsem ji neslyšel mluvit o sobě. Ale i když jsem dobře věděl, že má velmi citlivé svědomí a krásnou duši, zcela oddanou lásce k Bohu, nikdy bych si nepomyslel, že by byla tak pokročilá ve svatosti.“

Otec Germanus nám vypráví, že pokud existovala ctnost, která byla pro Gemmu charakteristická, byla to její evangelní prostota. Vyznačovala se jí od dětství a doprovázela ji po celou dobu jejího vzestupu k vrcholkům nadpřirozeného života. Ani by ji nenapadlo, že by mluvila v něčí neprospěch. „Potřebovali byste hasák,“ řekl jeden svědek v procesu, „abyste z ní vypáčili slovo týkající se druhých, pokud by mělo být nepříznivé, a to i tehdy, když byla taková informace nezbytná. Často byla během dne uchvácena v extázi, ale když se vrátila k sobě, pokračovala v práci a zjevně si neuvědomovala žádné přerušení. A po dlouhé týdenní extázi „vstala, jako by se nic nestalo, omyla si krvavá stigmata, která tak hojně krvácela, stáhla si rukávy, aby zakryla velké jizvy na rukách, a v domnění, že si jí nikdo nevšiml, se vrátila k ostatním členům rodiny a podílela se na denní práci.“

Ve své prostotě se nejprve domnívala, že jsou takové mystické zkušenosti běžné u všech, kdo milují Boha. A když si uvědomila, že jsou výjimečné, byla pronásledována strachem, že by mohla být oklamána nebo sama klamat druhé. Slyšela o takových případech od těch, kteří byli nejméně povolaní se jimi zabývat. Slyšela dokonce šeptem vyslovené ošklivé slovo hysterie. A ptala se svého duchovního vůdce: „Mám věřit, že je to Ježíš, nebo ďábel, nebo moje vlastní představivost? Jsem nevědomá a mohu být podvedena. Co by se se mnou stalo, kdybych byla obětí klamu? Vy víte, že tyto věci nechci, chci jen, aby byl se mnou Ježíš spokojený.“ A znovu: „Může to být tak, že jsem podvodnice? Pokud ano, ztratím svou duši. Ráda bych, abyste mi vysvětlil, co znamená být podvodníkem, protože nechci nikoho podvádět.“ Jedinou svou útěchu nacházela v naprosté poslušnosti vůči svému zpovědníkovi a duchovnímu vůdci. „Ó, jakou útěchu mé srdce nachází v poslušnosti! Naplňuje mě to klidem, který neumím vysvětlit. Drahá poslušnost! Zdroj všeho mého pokoje.“

Gemma a obrácení hříšníků

Gemmin celý život skutečně představoval jednu dlouhou, nepřetržitou oběť nanejvýš heroického stupně. Světskému pohledu se takový život utrpení může zdát hrozný, a dokonce i tragický. Existuje jedno tajemství, které to plně vysvětluje. Od nejútlejšího dětství ji rozjímání o Ježíši Ukřižovaném naplňovalo vědomím své vlastní hříšnosti a touhou činit za ni pokání, a poté se s Ním sjednotit v Jeho utrpení a podílet se na něm jako na zadostiučinění za hříchy světa. Její jedinou životní vášní bylo získávat duše pro Ježíše modlitbou a utrpením. Její učitelka vzpomíná, že už jako malá školačka „Gemma trpěla, protože se páchal hřích. Vzpomínám si, že když byla ještě docela malým dítětem, rmoutilo ji, když některý z jejích spolužáků jednal špatně… Hodně se modlila, zvláště však za ubohé hříšníky, a ukládala si za ně taková umrtvování, jakých je dítě schopno.“ Právě tento rys jejího života svědci její heroické svatosti opakovaně vyzdvihovali jako pro ni charakteristický. Někteří svědci například uváděli: „Přitahovala ji zvláště modlitba za ubohé hříšníky.“… „Velmi ji rmoutila myšlenka na hříchy páchané ve světě a často se obětovala Bohu za hříšníky.“… „Ráda by prošla celým světem… aby přispěla k šíření Kristova království obracením pohanů, heretiků a hříšníků.“… „Hříchy lidstva a urážky, jimiž tato provinění zraňovala Ježíše, byla pro Gemmu zdrojem palčivého a neustálého utrpení.“ Často ji bylo slyšet, jak v extázi naléhavě prosí za hříšníky, a dokonce za ně nabízí svůj život. „Co chceš, Ježíši?... Můj život? Je Tvůj… Už jsem Ti ho obětovala. Pokud Tě to potěší, obětuji Ti jej znovu jako smírnou oběť za své hříchy i za hříchy všech hříšníků. Kdybych měla sto životů, všechny bych Ti je dala!“

A ve svých dopisech se často vracela k téže myšlence: „Co je sladší, než být naplněna myšlenkou na Ježíše a klečet před touto Božskou Obětí lásky a žalu… Obětí za mé hříchy, za mou spásu a za spásu duší?“… „Ochotně bych dala každou kapku své krve, abych Ho potěšila a zabránila hříšníkům, aby Ho uráželi.“… „Budu spokojená, jen když budu obětí – a kéž je to brzy –, abych odčinila své nesčetné hříchy a hříchy celého světa.“

Neomezovala se jen na přímluvu za hříšníky obecně, ale, jak říkala, takřka neustále „na svých ramenou nesla“ břemeno nějakého zatvrzelého hříšníka, za nějž byla požádána se modlit. Její modlitby přinesly nespočet obrácení – od umírajícího muže, který se odmítl nechat zaopatřit, ale který se obrátil díky jejím modlitbám, když byla ještě školačkou, až po nechvalně známého hříšníka v Lucce, jehož obrácení jí bylo oznámeno den předtím, než zemřela. Její utrpení nebylo bezúčelné ani nebylo pouhou osobní kázní – bylo nástrojem velkého apoštolátu zaměřeného na posvěcení duší a zejména za obrácení hříšníků, který čerpal veškerou svou inspiraci i svou účinnost z jejího stálého sjednocení s Ježíšem Ukřižovaným.

Touží být řeholnicí, ale je jí to odepřeno

Nikdy neztratila svou dětskou touhu vstoupit do kláštera. A od chvíle, kdy se poprvé setkala s pasionisty a slyšela o sestrách pasionistkách, cítila, že její místo je u nich. Existoval klášter tohoto řádu v italském Cornetu, asi 320 km od Luccy, a když se poradila, rozhodla se tam jet na duchovní cvičení a požádat o přijetí. Setkala se s rozhodným odmítnutím, které nebylo formulováno příliš vlídně ze strany ctihodné matky, která slyšela o Gemmině nemoci a uzdravení i o mimořádných milostech, jež obklopovaly její život, a byla proto přesvědčená, že taková mystička (nebo možná hysterička?) by nebyla vhodná pro jejich rozjímavé společenství. Pro Gemmu to bylo hořkým zklamáním, ale nesla to statečně a trpělivě. Následně se v její prospěch snažili intervenovat její zpovědník, monsignor Volpi, a její duchovní vůdce, otec Germanus, avšak bez jakéhokoli výsledku. Gemma začala, nakolik jí to okolnosti dovolovaly, vést život sestry pasionistky mimo klášter. Během své vážné nemoci již složila slib čistoty a k němu se svolením svého zpovědníka nyní přidala i sliby chudoby a poslušnosti. Pod svým oblečením měla na hrudi znamení Kristova Utrpení a denně recitovala Božské oficium jako sestry pasionistky ve sboru. A až téměř do konce svého života nikdy neztratila naději, že se k nim připojí, pokud ne v Cornetu, pak někde jinde.

Její naděje stát se sestrou pasionistkou se nakonec naplnily po její smrti. Ve svém prvním dopise otci Germanovi, ještě než se setkali, předpověděla do nejmenších podrobností ustavení kláštera sester pasionistek v Lucce. V té době se ještě o takovém projektu vůbec neuvažovalo, ale o rok či dva později se o něm začalo mluvit. Gemma byla plná nadšení a začala se modlit a využívala všechen svůj vliv, aby příchod sester do Luccy urychlila. Překážky, které se jí stavěly do cesty, se někdy zdály nepřekonatelné, ale ona se nikdy nenechala odradit. Během posledního roku svého života to byla její stálá myšlenka a stálý předmět jejích modliteb. Vícekrát také prohledávala Luccu, aby našla vhodné místo, a zajímala se o zajištění potřebných finančních prostředků pro založení kláštera. Stále doufala, že v novém klášteře nalezne své povolání. Ale ke konci byla ochotna obětovat i tuto naději, jen aby se podařilo uskutečnit dílo, na němž jí tolik záleželo: „Už neprosím, abych vstoupila do kláštera… Ježíš na mě nechává hábit sestry pasionistky čekat u nebeské brány. Nechť umřu, aby mohl být pasionistický klášter založen.“ Ty, kteří ztráceli naději, ujišťovala, že založení kláštera začne po její smrti a bude dokončeno v roce blahořečení sv. Gabriela. Navzdory všem očekáváním se její slova potvrdila událostmi. Dva roky po smrti Gemmy přišla do Luccy první malá skupina sester pasionistek, a přestože se setkaly s mnoha překážkami a zklamáními, v roce 1908 se nového kláštera ujalo celé řeholní společenství, jen dva měsíce po blahořečení sv. Gabriela. Papež Pius X. už projektu požehnal a slovy, která by Gemmu potěšila, stanovil jako zvláštní poslání společenství „obětovat se jako oběti našemu Pánu za duchovní a časné potřeby Církve a nejvyššího pontifika“.

Pasionistický klášter v Lucce dnes nadále vzkvétá. Gemmino tělo odpočívá blízko oltáře v malé kapličce a sestry ji uctívají jako svou zakladatelku a jako patronku svého díla. „Sestry pasionistky mě nepřijmou,“ řekla, „ale přesto chci být jednou z nich a budu s nimi, až umřu.“ Tak se Gemmino přání nakonec vyplnilo. „Pokud z důvodů nezávislých na její vůli,“ píše jedna její družka, která je nyní karmelitánkou, „Gemma nikdy neoblékla hábit pasionistek, nebyla o nic méně pasionistkou. Byla pasionistkou v duši a měla ducha pasionistů. Řád ji přijal za vlastní. Její klášter existuje léta a nadále velmi vzkvétá.“ Tutéž myšlenku vyjádřil Benedikt XV. v dekretu, který zahájil proces jejího blahořečení: „Zbožná panna Gemma Galgani, ne-li svým hábitem a řeholním povoláním, pak nepochybně touhou a náklonností je právem počítána mezi řeholní děti sv. Pavla od Kříže.“ A Pius XI. při vyhlašování její heroické svatosti gratuloval „synům a dcerám sv. Pavla od Kříže k tomu, že mají tento skutečný poklad svatosti, který je dalším vyznamenáním jejich kongregace.“ Gemma kdysi samu sebe popsala jako „duši, která bloudí, jako by ztratila cestu“. Její tak dlouho vytoužené povolání se nakonec naplnilo – a jistě jen málokteré povolání si vyžádalo tak bolestnou oběť.

Gemma se Bohu nabídla jako smírná oběť za hříchy lidí a její oběť byla přijata. Až do této chvíle se podílela na všech Ježíšových utrpeních kromě jediného – posledního a největšího – agónie, žalu a opuštěnosti Jeho posledních hodin na Kříži. Ačkoliv do té doby strašlivě trpěla na duši i na těle, její utrpení bylo utajené a její život se spíše podobal Getsemanům než Kalvárii. Po svém zázračném uzdravení byla zcela zdravá a nikdo by nečekal, že tato silná, zdravá dívka snáší muka živého mučednictví. Nadešla však chvíle, kdy už její utrpení nešlo skrýt – šlo o naplnění této oběti.

Závěrečná nemoc

O letnicích roku 1902 byla náhle postižena záhadnou nemocí, která s jednou krátkou přestávkou trvala po zbývajících devět měsíců jejího života. Nemohla vůbec nic pozřít, její tělo sužovaly ty nejkrutější bolesti a zhubla na kost. Nejprve se s pomocí své adoptivní matky Cecílie ještě dokázala dovléct do kostela na mši a ke Svatému přijímání, ale této útěchy se musela brzy vzdát kvůli horšícímu se zdraví. Byli povoláni lékaři, ale neshodli se ve svých diagnózách a povětšinou přiznávali, že jsou ohledně záhadné povahy této její nemoci bezradní. Bolesti, které bez přestání drásaly její tělo, byly zesilovány zuřivými útoky ďábla na její tělo i její duši, tak hroznými a stálými, že se domnívala, že je posedlá, a prosila o exorcismus. Její heroický život, všechny ctnosti, které tolik pěstovala, i všechny milosti, jichž se jí dostalo od Boha, se jí nyní jevily jako pouhá snůška pokrytectví a klamu. A během všech těchto měsíců utrpení nedošel k jejímu srdci žádný paprsek Boží útěchy. Nadále se bez přestání modlila, volala Ježíše a Marii, aby byli s ní v této hořké hodině opuštění, a navenek si zachovávala vyrovnaný a nevzrušený klid. Na své tělesné bolesti si nikdy nestěžovala, jen jednou, kdy zašeptala: „Můj Ježíši, to je víc, než mohu snést.“ Když jí však řeholní sestra, která o ni pečovala, připomněla, že s Boží milostí je možné snést vše, už tato slova nikdy neopakovala. Naopak, když se jí ta sestra jednou zeptala: „Kdybys měla na výběr, co by sis zvolila: odejít okamžitě do nebe a přestat trpět, anebo zůstat zde a trpět k Boží slávě? ‘Radši trpět, než jít do nebe,’ řekla, ‘když je ta bolest pro Ježíše a k Jeho slávě.’“ Jedna z řeholních sester z řádu sv. Kamila, která o Gemmu během její poslední nemoci pečovala, uvedla: „Pečovali jsme o mnoho nemocných lidí, ale nikdy jsme neviděli nic takového!“

Svatá smrt

Gemmě zůstala jediná poslední útěcha a i o tu byla brzy připravena. I když byl její stav žalostný, alespoň byla mezi láskyplnými přáteli. Někteří lékaři však byli toho názoru, že její nemoc je tuberkulóza, a otec Germanus byl zneklidněn, že by děti této rodiny měly být vystaveny nebezpečí infekce. K velkému zklamání rodiny, která silně protestovala, bylo rozhodnuto Gemmu přesunout. Ve skutečnosti uplynulo několik měsíců, než je přiměli k souhlasu. Nakonec byl učiněn kompromis a byl pronajat pokoj naproti přes ulici, odkud bylo možné udržovat spojení s domem Gianniniových prostřednictvím zvonku upevněného na šňůře natažené přes dvůr mezi oběma domy. Tam byla Gemma přemístěna 24. února 1903 a učinila svou poslední oběť s klidnou odevzdaností, která udivovala i ty, kdo ji znali nejlépe. V tuto chvíli mohla velmi dobře říct: „Obětovala jsem vše, nic mi nyní nezůstává, jen příprava na smrt.“

Smrt nebyla daleko. Asi o dva měsíce později na Velký pátek upadla s rozpaženýma rukama do dlouhotrvající extáze, a jak řekla, byla přibita s Ježíšem na Kříž. Ti, kdo viděli její utrpení během onoho dne a následující noci, věděli, že konec je blízko. Na Bílou sobotu byl povolán kněz, aby jí udělil svátost posledního pomazání, a pak byla Gemma ponechána, aby zakusila plnost hořkosti Ježíšova opuštění na Kalvárii. Konec přišel pokojně, když s pohledem andělské radosti na tváři odevzdala svou neposkvrněnou duši Bohu hodinu po poledni na Bílou sobotu 11. dubna 1903. Její výraz byl tak krásný a pokojný, že pro přítomné bylo obtížné uvěřit, že je skutečně mrtvá.

Gemma Galgani byla blahořečena papežem Piem XI. 14. května 1933 a svatořečena papežem Piem XII. na svátek Nanebevstoupení Páně ve čtvrtek 2. května 1940. Mezi ohromnými zástupy, které v den jejího svatořečení naplnily baziliku sv. Petra, bylo i 1 300 obyvatel Luccy vedených svým arcibiskupem. Mnozí z nich ji znali, včetně početných členů rodiny Gianniniových, kteří se s ní tak oddaně spřátelili. Byla zde rovněž její nejmladší sestra Angelina, která seděla po boku řeholní sestry od sv. Zity, která ji učila jako dítě a vedla její první kroky na cestě k heroické svatosti. Svátek sv. Gemmy se slaví 11. dubna (členové pasionistické kongregace ji slaví 16. května).

„Milovala jsem Tě, Ježíši. Dej, abych tě milovala ještě víc, aby se moje myšlenky celý den i celou noc, dokonce i ve spánku, obracely jen k Tobě… Chci, aby můj duch vždy hovořil s Tebou a má duše vždy rozmlouvala s Tebou.“ – Sv. Gemma Galgani

Zdroj: St. Gemma Galgani

Překlad: D. Grof