Dopis rektora semináře – Proslov papeže Jana Pavla II. k Bratrstvu sv. Petra (1998)
Biskup Richard Williamson
Winona, 1. listopadu 1998
proč se takzvaní tradiční katolíci musí postavit proti dnešnímu Římu? Proč, když tradicionalisté se svou „silnou vírou“ mají „tolik co nabídnout Církvi“, trvají na tom, že se „odstřihují“? Proč si, jako konzervativní katolíci, nemůžou z obou světů vzít to nejlepší a využít indult Říma z roku 1984, který (v přísných mezích) povoluje tridentskou mši svatou?
Odpověď na tyto otázky přesto opět jasně vyvstává z proslovu papeže Jana Pavla II. k vůdčí skupině konzervativních katolíků, kteří byli minulý víkend v Římě, protože věří ve spolupráci s Římem.
Onou příležitostí bylo shromáždění členů Bratrstva sv. Petra ve Věčném městě od pátku 23. října do pondělí 26. října k oslavě desátého výročí jejich kongregace, založené v roce 1988 kněžími, kteří opustili Bratrstvo sv. Pia X. na protest proti tomu, že arcibiskup Lefebvre toho léta vysvětil bez povolení Říma čtyři biskupy. Je třeba připomenout, že arcibiskup v té době řekl, že vůdci katolické Církve ukázali například prostřednictvím událostí v Assisi z října 1986, že nejsou schopní bránit pravou Víru, takže tradice musela dostat vlastní prozatímní biskupy. Hrstka jeho kněží, kteří se oddělili a vytvořili Bratrstvo sv. Petra, naopak řekla, že současní vůdci Církve jsou dobrými katolíky, za nichž může tradiční Víra dokonale pokračovat. A tak se tito konzervativní kněží vydali zpět pod přímou kontrolu Říma prostřednictvím Komise „Ecclesia Dei“, pojmenované po dokumentu z července 1988, v němž Řím odsoudil svěcení čtyř „tradičních“ biskupů.
Abychom se vyvarovali obvinění z nespravedlivých opomenutí, uvádíme úplný text papežova proslovu k členům Bratrstva sv. Petra z 26. října 1998 v Římě. Jeho slova jsou psána kurzívou, komentář běžným písmem.
„Srdečně vás vítám, drazí poutníci, kteří chcete být v Římě při příležitosti 10. výročí motu propria ‘Ecclesia Dei’, abyste posílili a obnovili svou víru v Krista a svou věrnost Církvi. Drazí přátelé, vaše přítomnost před ‘nástupcem Petra, který musí více než kdokoliv jiný bdít nad jednotou Církve’ (První vatikánský koncil., Pastor Aeternus), je obzvlášť významná.“
Papež od počátku zdůrazňuje jednotu a sebe samého jako střed katolické jednoty. Po celých 17 let byl jedinou odpovědí papežů Pavla VI. a Jana Pavla II. na obvinění arcibiskupa Lefebvra, která se zakládala na pravdě, právě tento argument o jednotě…
„Aby ochránila poklad svěřený Církvi Ježíšem, a přitom zůstala neochvějně obrácena k budoucnosti, musí Církev neustále rozjímat o svém spojení s Tradicí, která k nám přišla od Pána skrze Apoštoly, jak byla ustavena v průběhu staletí.“
Papež sice připomíná depozitum víry (jako „poklad“) a Tradici, ale nečiní tak jako o něčem, co je absolutní pravda, spíš naznačuje, že jsou vtaženy do času („k budoucnosti“, „v průběhu staletí“). Mění se pravda s dobou?
„V souladu s duchem obrácení v apoštolském listu Tertio Millenio Adveniente (č. 14, 32, 34, 50) vyzývám všechny katolíky, aby podnikli kroky k jednotě a obnovili svůj vztah k Církvi, aby všechny legitimní rozdíly a rozmanité city, které si zasluhují úctu, nebyly navzájem odděleny, ale aby byly podnětem ke společnému hlásání Evangelia, a tím z inspirace Ducha sjednocovaly různá charismata, takže všichni budou oslavovat Pána a spása bude hlásána všem národům.“
Konzervativci musí připustit, že Jan Pavel II. zde jejich vztah k tridentské mši atd. nepovažuje za nic víc než legitimní „citovost“, která se – jak je třeba předpokládat – liší od stejně legitimní, nebo dokonce mnohem legitimnější, citovosti modernistů k mši Pavla VI. Tradicionalisté naopak říkají, že mše Pavla VI. je zradou katolické Víry a podkopává reálnou Přítomnost, přítomnou Oběť a obětní kněžství. Souhlasí konzervativci s Janem Pavlem II., který tato dogmata redukuje na věc „citovosti“?
„Chci, aby všichni členové Církve zůstali dědici víry přijaté od apoštolů, důstojně a věrně slavené ve svatých tajemstvích, se zápalem a krásou tak, aby dostávali stále více milosti (srov. Trident VII, Dekret o svátostech) a žili ve vztahu blízké intimity s Nejsvětější Trojicí.“
City jsou bezúhonné, ale nevidí Jan Pavel II., že humanismus, který je vnitřně vlastní mši Pavla VI., která je zaměřena na člověka, nutně působí proti „důstojnému a věrnému slavení“? Ne, popravdě, to nevidí (nepochybně částečně proto, že jeho vlastní kněžství začalo a vyrůstalo s tridentskou mší, což nyní není případ mladých kněží).
„Přestože Církev potvrzuje, že liturgická reforma, kterou žádal Druhý vatikánský koncil a kterou uskutečnil Pavel VI., byla oprávněná, dává také najevo porozumění lidem, kteří ‘lnou k určitým dřívějším liturgickým a disciplinárním formám’ (Motu Proprio Ecclesia Dei, č. 5). Z tohoto hlediska je třeba chápat a aplikovat Motu Proprio Ecclesia Dei; přeji si, aby vše bylo prožíváno v duchu Druhého vatikánského koncilu, v plném souladu s Tradicí, s cílem jednoty v lásce a věrnosti Pravdě.“
Toto je ústřední odstavec proslovu Jana Pavla II. ke konzervativním kněžím Bratrstva sv. Petra. Všimněte si silného potvrzení, že liturgická reforma Pavla VI. byla dobrá, a odpovídajícího redukování na pouhé „přilnutí k předešlým formám“ jakýchkoliv protestů proti této reformě, a pokojného závěru, že Tradice není nic, co může být v nesouladu s „duchem Druhého vatikánského koncilu“. Přijímají konzervativci toto chápání „Tradice“ jako zcela slučitelné s „duchem Druhého vatikánského koncilu“? Tradice a Pravda se tedy mění s dobou?
Nyní však přichází praktický argument. V roce 1988 získalo Bratrstvo sv. Petra od Říma tridentskou mši a její povolení. Nedostalo však svého vlastního biskupa, o kterého žádalo. Od té doby závisí na diecézních nebo Novus ordo biskupech, kteří si tak zachovávají zásadní kontrolu nad celým působením Bratrstva sv. Petra. Bohužel pro něj přicházejí zprávy z celého světa o tom, jak tito biskupové blokují jeho působení. Bratrstvo sv. Petra se přes ně marně snaží dovolat papeže. Papež je pravidelně odkáže zpět na tytéž biskupy! Posuďte teď, zda je toto blokování ze strany oněch biskupů vůlí papeže či ne:
„Vedeni ‘činností téhož Ducha Svatého, která působí, že se celé Kristovo stádo udržuje a roste v jednotě víry’ (Druhý vatikánský koncil, Lumen Gentium, č. 25), učí Petrův nástupce a biskupové – nástupci apoštolů – křesťanské tajemství; zvláště pak biskupové, shromáždění na ekumenických koncilech s Petrem a pod Petrem, potvrzují a posilují nauku Církve, která je věrným dědicem Tradice, existující již téměř dvacet století jako živá a vyvíjející se realita, a dává nový podnět celému církevnímu společenství. Tři poslední ekumenické koncily – Tridentský, První vatikánský a Druhý vatikánský – se zvlášť snažily osvětlit tajemství víry a podnikly reformy potřebné k dobru Církve, a přitom zachovaly kontinuitu s apoštolskou Tradicí, již shromáždil svatý Hippolytus.“
Všimněte si mimochodem nebezpečné definice „Tradice“ jako „živé a vyvíjející se reality, která dává nový podnět celému církevnímu společenství“ a také neuvěřitelného zařazení antidogmatického Druhého vatikánského koncilu vedle superdogmatického Tridentského a Prvního vatikánského koncilu. Tento odstavec však sloužil hlavně jako příprava „rány z milosti“:
„Je tedy úkolem biskupů, především v jednotě s Petrovým nástupcem, vést stádo s pevností a láskou, aby byla katolická Víra všude zachována (srov. Pavel VI., apoštolská exhortace Quinque Iam Anni; nový Kodex kanonického práva, kán. 386) a byla důstojně slavena. Vždyť, jak říká svatý Ignác Antiochijský: ‘Kde je biskup, tam je i Církev’ (List Smyrenským, VIII, 2). Bratrsky také vybízím biskupy, aby projevili porozumění a obnovenou pastorační péči vůči katolíkům lnoucím ke starému mešnímu ritu, a na prahu třetího tisíciletí pomohli všem katolíkům zakusit slavení svatých tajemství s oddaností, která skutečně sytí jejich duchovní život a přináší jim pokoj.“
Jinak řečeno, Bratrstvo sv. Petra musí jen poslouchat diecézní biskupy, aby si mohlo být jisté, že je jeho Víra zabezpečena a liturgie důstojně slavena! Je to jeho zkušenost? Pokud jde o „porozumění a obnovenou pastorační péči“, která se má ukázat katolíkům s „citlivostí“ Bratrstva sv. Petra, co to vlastně znamená bylo samozřejmě vysvětleno výše – papež chce, aby „vše bylo prožíváno v duchu Druhého vatikánského koncilu“. Uzavírá to:
„Svěřuji vás přímluvě Panny Marie, dokonalého vzoru následování Krista a Matce Církve, drazí bratři a sestry, uděluji apoštolské požehnání vám a všem, kteří vám jsou drazí.“
Podle zprávy katolického deníku „Wanderer“ o tomto víkendu „Ecclesia Dei“, kardinál Ratzinger ujistil konzervativní katolíky, že jejich problém jsou diecézní biskupové. Jinak řečeno, je jako papež Jan Pavel II. přesvědčen, že nahrazení staré liturgie je v pořádku a že toto nahrazení je v nejlepším případě špatně aplikováno.
Ne, Vaše Svatosti. Ne, Vaše Eminence. Milí konzervativci se můžou nechat přesvědčit, že Druhý vatikánský koncil a Novus ordo mše jsou dobré texty, které se jen špatně aplikují, ale odporní „tradicionalisté“ vědí, že jsou to špatné texty. Nejen nová praxe, ale i nové principy jsou nesprávné. A největší službu, kterou „tradicionalisté“ můžou udělat vám oběma i konzervativcům, je zaujímat tento postoj „proti“ vám, dokud to také nepochopíte. Pak nám poděkujete, že jsme se „odstřihli“.
Upřímně váš v Nejsvětějším Srdci Ježíšově
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
