středa 23. října 2024

Politicko-společenské království Kristovo (2024)

 

Politicko-společenské království Kristovo (2024)

Plinio Corrêa de Oliviera

9. října 2024

Samotný pojem křesťanstvo [Christendom; křesťanský svět] lze chápat různě široce.

Jeden význam se vztahuje k muslimům nebo barbarským nepřátelům, kteří postupovali proti katolickým zemím a ohrožovali jejich existenci. V tom smyslu bylo křesťanstvo sborem národů, které se bránily a nabídly si vzájemnou pomoc při obraně i útoku. V zásadě to ale byl obranný útok.

Vzájemnou podporou a působením vytvořily společnost. Byl to typ vojenské vzájemné pomoci se vznešenými ideály. Tato vzájemná pomoc trvala, dokud trvalo nebezpečí. A vzhledem k tomu, že nepřátelé byli neústupní, vzájemná spolupráce pokračovala staletí.

Nahoře, mapa středověkého křesťanstva, dole, erb Svaté říše římské.

Podle jiného významu bylo křesťanstvo souborem národů, které se řídily Kristovým zákonem, věřily v Ježíše Krista, byly podřízeny katolické Církvi a svůj vnitřní život organizovaly podle zásad Evangelia. Všechny byly inspirovány stejnými zásadami, které je vedly k tomu, aby měly téhož ducha a způsob myšlení, čímž utvořily rodinu národů. Nestalo se to pouze v politickém řádu, ale také v kulturním. Proto vznikla tendence těchto různých národů přijmout jednotný umělecký styl, který ovlivňoval způsob, jakým budovaly své památky, paláce, kostely atd.

Podle jiných byla křesťanstvem pouze Svatá říše římská národa německého, a nikoliv soubor všech katolických národů na zemi, přičemž je šokující, že by katolický duch mohl být redukován na něco tak malého.

Tyto pojmy byly vzájemně propojené a poněkud proměnlivé. Skutečnost, že v průběhu vývoje nebyl tento pojem nikdy definován tak, jak to činíme zde, ukazuje, že se utvářel postupně v hlubinách duší. Nebyl to předmět toho typu, který dává vzniknout takovému pojmu. Středověká mentalita vytvářela ideu křesťanstva jako teplou polévku, kterou spolu tyto národy vařily, když pak do hry vstoupila revoluce, polévka vystydla.

Renesance totiž skončila s láskou ke křesťanstvu, které prý nebylo nejvyšší inspirací kultury a umění. Tvrdila, že tuto inspiraci je naopak třeba hledat v řecko-římském pohanství.

Na druhou stranu, představa, že by se křesťanství mohlo omezit pouze na Svatou říši římskou národa německého, přinesla také špatné ovoce.

To, co zůstalo poté, co protestantismus rozerval křesťanstvo na kusy, mělo vratkou rovnováhu a vzdalo se pravdy, že katolické náboženství vždy ovlivňovalo společnost. Lidé nadále mluvili o křesťanstvu, ale tento pojem se omezil na označování určité shody křesťanských národů v oblasti kultury, obchodu a hospodářství. Důsledkem bylo, že se ukázalo, že kulturní život a hospodářská činnost jsou schopny dosahovat cílů společnosti bez odvolávání se na náboženství, které bylo odsunuto na druhou kolej.

Ludvík XV. a Fridrich II. Štaufský, katolík vs. protestant.

Vedle tohoto zlého smýšlení existovaly ještě zbytky opačného dobrého smýšlení. Například když byl pruský král Fridrich II., který byl skutečně miniaturním typem Antikrista, poražen rakouskou císařovnou Marií Terezií, potřeboval k obnově své země nové období míru. Za tímto účelem hledal podporu u Anglie.

Když Anglie vidí zlou věc, vždy ji podporuje. To se stalo i v tomto případ: Anglie vstoupila do věci a uzavřela spojenectví s Pruskem. Když francouzský král Ludvík XV. viděl, že je Rakousko opuštěné a v nebezpečí, považoval za svou povinnost podpořit Rakousko. Tak se zrodila francouzsko-rakouská aliance, která se obrátila proti protestantské anglicko-pruské lize a způsobila katolíkům velkou radost. Tato spojenectví však nebyla uzavřena za účelem boje za obnovu křesťanstva, ale za přežití jednotlivých zemí.

Správné by bylo, kdyby Francie a Rakousko rozdrtily Prusko a pak zaútočily proti Anglii.

Soužití katolického a protestantského bloku vytvořilo atmosféru ekumenické netečnosti. Obě strany pohodlně spaly bok po boku. Byl to další krok k rozmělnění myšlenky, že náboženství by mělo ovlivňovat občanský řád.

Chyběly však zapálené duše s pochodněmi v rukou, které by proti této netečnosti povstaly. Jsem přesvědčen, že jejich nedostatek byl trestem pro křesťanstvo. Z této situace pramení ukonejšení dnešních katolíků, které proniká jak do světské, tak do duchovní společnosti.

„Království Kristovo v srdcích“

V jistý moment byli katolíci vyučováni, že Království Kristovo – křesťanstvo – by mělo být Královstvím Kristovým pouze v srdcích, tzn. v duchovním řádu. To také znamenalo společenské Království Kristovo, které by zdokonalilo i společenský řád. Společenské však bylo chápáno tak, že stát může být světský, i když společnost taková nebude. Mluvilo se o „prakticky křesťanském státě“. To už byla zrada.

Bylo nezbytné, aby „politicko-společenské Království našeho Pána Ježíše Krista“ bylo hlásáno beze strachu.

Tito katolíci však bohužel neměli ani představu o kulturní revoluci, která by zahrnovala celou společnost, ani o kulturní kontrarevoluci, která by jí byla rovnocenná a protikladná. Tuto představu neměli, nebo o ní alespoň nemluvili. Vše se týkalo jednoduše společenského řádu.

Království našeho Pána Ježíše Krista buď zahrnuje celou světskou sféru s jejím politicko-společenským řádem, anebo je to jen výmysl. V té době se však nikdo neodvažoval tento postoj hájit. Kdyby se objevila hereze nebo špatný návyk proti katolické morálce, byla by potlačena a toto konkrétní zlo by bylo vymýceno. Bylo by však vymýceno jako rakovina v těle, aniž by dobří katolíci byli poučeni o celém revolučním procesu, aby se nevrátilo.

Spoluvina napůl dobrých lidí

Čeho se dopouštíte, když nebudete kritizovat svého bližního, který napadá našeho Pána Ježíše Krista? Pokud neútočíte na zlo, nejste ve skutečnosti dobří, i když jste v ostatních bodech katolíci. Jste napůl dobří.

Kdybychom zničili zeď polovičního dobra, které obklopuje zlo, bylo by rozdrceno i zlo.

Král Jindřich IV. Francouzský podepisuje Nantský edikt, který dal práva protestantům v katolické Francii.

Slabinou psychologie těch, kteří jsou dobří, je, že v určitém bodě svého života přestanou vyvíjet úsilí v boji proti zlu.

Středověký šlechtic mohl věřit, že je kolem něj tolik dobrých věcí – nádherné kostely, procesí, harmonický život ve městech, zdravé cechy atd. –, že může odpočívat. Vše kolem něj vypadalo tak silné a stabilní, že mohl tam či onde ignorovat některé náznaky hereze a revoluce. Měl sklon přestat vyvíjet úsilí v boji proti zlu a odpočívat.

To vyústilo v chronickou lenost dobrých lidí bojovat se zlem a jejich nedostatečnou bdělost, aby chápali jeho závažnost.

Je těžké napadat napůl dobré lidi, protože většina lidí věří, že jsou to vynikající lidé.

V budoucnu by bylo potřeba vytvořit teorii zla a hereze tak, aby byl obyčejný člověk schopen pochopit, že zlo žije z ústupků napůl dobrých lidí. To se musí stát za vlády Panny Marie.

Zdroj:  Tradition In Action

Překlad: D. Grof