Útěk od kříže: Historie temného nepořádku v katolické Církvi (1973)
Poznámka REX!: Dopis, jehož překlad níže přinášíme, napsal vynikající francouzský myslitel Jean Ousset jako odpověď jednomu předplatiteli časopisu Permanences, který ztratil víru, když kolem sebe ve Francii viděl ničení Církve po Druhém vatikánském koncilu. Tento dopis je dnes ještě mnohem aktuálnější než v roce 1973, kdy byl napsán. Namísto abychom zoufali, když kolem sebe vidíme temný nepořádek, vybízí nás k akci a k tomu, abychom svůj boj nevzdávali. Ousset v něm totiž poukazuje na to, že se nejedná o nic nového v dějinách, a že se temný nepořádek pokouší Církev zničit už od počátku.
***
Výňatek z dopisu předplatitele časopisu Permanences:
Všiml jsem si, že od posledního vydání časopisu už nemám zaplacené předplatné, ale navzdory mému zájmu o vaši práci, jej nezamýšlím obnovit. Důvody, které mě k tomu vedly, jsou tyto: nesoudržnost náboženské situace ve Francii, postoje a výroky některých duchovních, názory vyjadřované v „katolickém“ tisku, který je vřele doporučován z našich kazatelen, široce rozšířené podbízení se Teilhardovi [de Chardinovi] a pohoršení způsobené umlčením duchovních v aféře Pax. To vše přispělo k mé úplné ztrátě víry.
Jako katolický laik nepřijímám jako svého oficiálního zástupce na koncilu televizního komentátora Dubois-Dumese, který hovořil o „milostných dopisech portugalské jeptišky“. Výpady proti kardinálům Pizzardovi a Ottavianimu ze strany psychologa P. Oraisona, se mi docela příčí. Nejčernější nepořádek panuje v Církvi, kde si i bezvýznamný prelát dovolí mluvit o „přebujelých“ pontifikátech. Prudké útoky na veškeré učení papeže Pia XII. neustávají. To vše mě naprosto znechucuje. Co je vám platné, že mlčíte a děláte, že si nevšímáte každodenních výstřelků této skandální kliky. Dostanou vás okamžitě, jakmile se naskytne příležitost, a vaše úsilí bude marné; nakonec vás rozdrtí. Zapomněli jste na kozu z Daudetovy povídky „La Chèvre de Monsieur Seguin“, na mladou kozu, která, přestože celou noc bojovala s vlkem, byla za úsvitu sežrána?
Pokud jde o mne, nechci už být do všech těchto absurdit zapleten.
Za redakci Permanences odpověděl Jean Ousset:
Vážený pane, připouštíme, že toto vše je pravda. To, co jste učinil, už dnes není neobvyklé. I jiní lidé kromě vás popsali tragédii Církve ve Francii. Je to důvod, který nás dohnal nejen k tomu, abychom vám odpověděli, ale také abychom naši odpověď zveřejnili.
Odpovědět na váš dopis není příjemný úkol zejména proto, že adekvátní odpověď by vyžadovala celou knihu, a i pak by si člověk nebyl jistý, že nalezl přesnou odpověď na váš osobní problém.
Mlčet? Ujišťuji vás, že takové řešení bych nikdy nemohl přijmout, ne proto, že bych se chtěl honit za ztraceným předplatitelem, ale proto, že vřelé city, které k nám chováte, a které jsou z vašeho dopisu tak patrné, vyžadují víc než jen opatrné a rozčarované mlčení. Podle mě vyžadují odpověď stejně brutální jako hněv, který vás pohlcuje. Odpověď je navíc nutná už jen proto, abychom poukázali na to, že hněv je špatným rádcem, neboť jste nade vší pochybnost sžírán hněvem.
Říkáte, že jste ztratil víru. Podle vašeho dopisu o tom velmi pochybuji. Je to vzpoura proti samotnému předmětu naší víry – proti Církvi. Důkazem je, že víra (v přísném smyslu Protimodernistické přísahy, věrnosti nauce atd.) je u vás jasnější a intenzivnější než u některých zbožných lidí, těch, kteří vše odsouhlasí, ale nemají skutečné povědomí o tom, v co věří, a proto spolknou všechno, co si dnes přečtou v novinách prodávaných u dveří kostela.
Zdá se mi, že vy hřešíte proti naději. Nikoliv naději, jak ji zná svět, naději plné pošetilého optimismu podněcovaného nějakou pomíjivou touhou, ale proti pravé křesťanské ctnosti naděje, teologické, klidné ctnosti, která nemá iluze, ale je silnější než smrt nebo než nejhorší pohoršení. Naději sycené zdravou naukou a dostatečnou znalostí církevních dějin.
Ačkoliv hřích proti naději může mít stejně katastrofální následky jako hřích proti víře, na hřích proti naději se nereaguje stejně jako na hřích proti víře.
Můžu vás přirovnat jen k vojákovi, který je ochoten zanechat lásky a služby své zemi, protože už nemůže vydržet strádání, nebo protože se už nemůže smířit s laxností, která se vyskytuje u příliš mnoha jeho nadřízených. Jak tragická situace, a přece ne tak tragická jako konečné zlo v podobě dezerce nebo vzpoury.
Nesčetné excesy a zneužití mezi duchovními jsou pro vás zdrojem pohoršení. A proto ztratíte víru? Faktem je, že odmítnutí víry se také zakládá na pohoršení, sice jiného druhu, ale obdobném – „pohoršení pro Židy, šílenství pro pohany“ – pohoršení Boha, který se ponížil a přijal utrpení a smrt na Kříži mezi dvěma lotry; pohoršení Jeho trpělivé snášenlivosti, když na Něj chrlili urážky a nadávky příslušníci zavedeného náboženství, kteří považovali Jeho poslání za „temný nepořádek“, o němž se zmiňujete; pohoršení, které vzápětí zničilo první zápal Jeho učedníků až do rána Zmrtvýchvstání, kdy se Mistr rozhodl zjevit se „dvěma z nich“ na cestě do Emauz a pokáral je slovy: „»O bláhoví a srdce váhavého uvěřiti všemu tomu, co mluvili proroci! Což nemusil to Mesiáš trpěti a tak vejíti do své slávy?« A počav Mojžíšem a všemi proroky, vykládal jim všechna Písma, která byla o něm.“ (Lk XXIV)
Totéž platí pro Církev. Myslíte si, že je jedno, že i Ona musí trpět jako Mistr? Že i Ona musí trpět, než se stane nebeským Jeruzalémem? Jako by život a bytí Církve nebyly Životem a Bytím Ježíše Krista, které se promítají do po sobě jdoucích etap dějin a mezi nesčetné národy?
„A počínaje Mojžíšem a všemi proroky...“ Takovou metodou je třeba postupovat – začít Církví v Jejích počátcích a sledovat Ji v průběhu staletí. Právě kvůli naprosté neznalosti toho, čím Církev dvacet století trpěla, se naše náboženství stalo prázdným ideálem. Zatímco Bůh téměř nepřetržitě od Kalvárie dopouštěl a nadále dopouští, že jsou církevní dějiny jakoby neustálým náboženským dramatem podobným Životu a Umučení našeho Blahoslaveného Pána.
Hovoříte o současném „temném nepořádku“. I kdyby to byla pravda, je to slabý argument, protože se omezuje výlučně na současný „temný nepořádek“, neboť v jistém smyslu jsou církevní dějiny takřka nepřetržitým „temným nepořádkem“. A to do té míry, že pokud by někdo musel ztratit víru výhradně v důsledku současného nepořádku, byl by to hřích z nedbalosti, nikoliv z přemíry, kdyby se dovolával pouze temnoty dneška.
Vzpoura? Proč se bouřit jenom proti poslednímu pohoršení, když je jich mnohem víc? Kdybychom to dotáhli do logického konce, argumentace by byla opačná. Vzít „celek“, a nikoliv jen „část“, která se nás dotýká blíže, protože ji prožíváme (Počínaje Mojžíšem...); nebo jinak řečeno, vzít církevní dějiny od jejích počátků a zkoumat každý opakovaný výskyt jejího dramatu izolovaně by znamenalo riskovat ztrátu víry. V tom spočívá nebezpečí, že se na současné problémy budeme dívat bez patřičného ohledu na celek.
„Stavíte se proti“ pohoršení jistých kleriků. Věřte mi, že pokud má člověk skutečně padnout na kolena, musí se „stavět proti“ mnohem více věcem. „Mnohem více“ znamená, že vytáčky jsou nemožné. Ať se vám to líbí, nebo ne, člověk v tom musí rozpoznat Božské drama, Tragédii Vykoupení, která pokračuje a bude pokračovat, „dokud se počet vyvolených nenaplní“. Argument „proti“ se tak stává argumentem „pro“ od chvíle, kdy o něm člověk začne rozjímat v nadpřirozeném světle Umučení Našeho Pána.
Peklo svůj boj nevzdalo! A jaká útěcha to je! Jaké úžasné znamení věčné reality naší víry! Tento stav neustálé pohotovosti bychom měli upřednostňovat před životem tolika bezproblémových „náboženství“, která Satan ani nepovažuje za hodna útoku. Neštěstím, velkým neštěstím je, že my katolíci neznáme církevní dějiny a nerozjímáme o nich. Boje a otřesy Církve se nám jeví nepřípustné, protože si myslíme, že jedinými znaky jejího Božského původu by měly být pokoj a klid. Povzbuzujeme druhé, aby věřili, že život s námi bude pokojnější a klidnější než jinde, a pak se divíme všeobecné netečnosti! Cituji Bernanose: „Na své chrámy si budou psát: »Zde vás nasytíme líp než ti druzí odnaproti.« A pak s údivem zjistí, že jejich bohem je jejich břicho.“
Několik pronásledování přicházejících zvenčí – žádný důvod k poplachu. Ale potíže, zrady a pohoršení uvnitř, mezi námi? Naše důvěra vyprchává. A přesto nás ani nauka, ani historický precedens dvou tisíc let neopravňují tvrdit, že zde dole musí Církev nutně sestávat z buditelských laiků, z duchovních kněží spolehlivých v nauce, z biskupů prostých lidského respektu, odvážných tváří v tvář císaři a s upřímnou podřízeností Svatému stolci, a především... papežů nejen neomylných, ale i bezúhonných!
„Hereze musí existovat,“ píše Karl Rahner, který je na hony vzdálený tradicionalismu, „protože nepramení jen ze svobodné vůle člověka. Patří k těm zlovolným věcem, které musí existovat, aby žádný člověk před Bohem nemohl oslavovat sám sebe nebo svou vlastní »moudrost.«“
Křesťana tedy nesmí hereze překvapit: naopak, měl by je očekávat. Musí je považovat za nevyhnutelné pokušení, největší a nejvytříbenější pokušení, v němž se sám Kníže temnoty maskuje za Knížete světla. A pokud si křesťan není vědom hereze, nepřijme svůj klid bez pochybností. Spíše se bude s bázní a chvěním ptát sám sebe, zda se oči jeho ducha nestaly natolik slepými a jeho srdce natolik necitlivým k rozdílu mezi pravdou a lží, že již nedokáže rozpoznat herezi jako takovou.
Kdybychom jen lépe znali církevní dějiny, nepochybovali bychom o tom, že Bůh dává přednost tomuto druhu zkoušky. Je nedostatkem opravdového smyslu pro Božské, aby někdo ignoroval, zamlčoval nebo záměrně skrýval temnější události v dějinách Církve, u nichž Bůh zjevně dopustil, aby se rozvinuly. Mohl se snad mýlit? Cožpak to nejsme my, kdo dává přednost komedii před nesmírnou tragédií Vykoupení? Svatí naopak toto víno vychutnávali, a to až do úplného opojení... My, údajně dospělí křesťané, dáváme přednost obyčejné vodě.
Velký počet křesťanů ztrácí odvahu tváří v tvář tolika ranám. Podivní vojáci údajně Církve bojující, vojáci znepokojení prvním náznakem bitvy! Proč by nás měl Bůh ušetřit toho, čeho neušetřil žádnou jinou generaci křesťanů? Na co si vlastně stěžujete? Na poblouznění některých duchovních Teilhardem, který vás pohoršuje kvůli svému zjevnému opovržení katolickou vírou? Na odmítání učení Pia XII.? Na dialog se svobodnými zednáři? Na okamžitou obranu „katolického“ tisku, když je napadán, zatímco na jiné katolíky, jejichž obrana není dovolena, se vrhají pomluvy? Na komentáře Duboise-Dumeeho v televizi o „milostných dopisech portugalské jeptišky“? Na marxistické chvalozpěvy ze strany P. Jolifa a P. Dubarleho, OP? Na útoky vůči dřívějším papežům?
Všechny tyto věci se vám zdají být znameními „temného nepořádku“, který způsobuje, že ztrácíte víru. Nepomysleli jste však nikdy na dlouhou řadu herezí a schizmat s jejich nehoráznou drzostí, vzpourami a mrzkými činy, v porovnání s nimiž se naše současné zkoušky jeví jen jako píchnutí špendlíkem?
A co tento dlouhý seznam herezí?
• 2. století – gnosticismus, doketismus (odsouzený sv. Janem Evangelistou), markionismus, montanismus
• 3. století – manicheismus
• 4. století – eutychianismus, donatismus, semiarianismus, helvidianismus, arianismus
• 5. století – monofyzitismus, nestorianismus, pelagianismus
• 6. století – semipelagianismus
• 7. století – monotheletismus
• 8. století – ikonoklasmus
• 9. století – ikonoklasmus
• 10. století – simonie a další bezuzdná zneužití
• 11. století – berengarianismus
• 12. století – albigenští, vladenští
• 13. století – albigenští
• 14. století – Viklef
• 15. století – století „Velkého schizmatu“ (dva vzdoropapežové zároveň), vážný mravní nepořádek
• 16. století – Kalvín, Luther, Zwingli, Jindřich VIII.
• 17. století – jansenismus, racionalisté
• 18. století – jansenismus, kvietismus
• 19. století – modernismus, starokatolíci
• 20. století – neomodernismus, teilhardismus
Dnes si představujeme, že ve všech minulých herezích byly protistrany jasně vymezené, věřící na jedné straně, heretici na straně druhé. Pro ty, kteří je zažívali, to byl ve skutečnosti „temný nepořádek“, kdy nikdo nevěděl, na čí stranu se postavit. Farní kněz byl na jedné straně, jeho kaplan na druhé. Mezi biskupy panovaly neshody. Světci jako Atanáš a Hilarius byli nepatrnou menšinou. A jako vždy to byli ti „druzí“, kdo si nárokovali, že mají „smysl pro historii“, aby pochopili svůj svět a byli svědky pro svou generaci. Plynutí času zkresluje to, co bylo ve skutečnosti temným a krvavým nepořádkem, ne zcela nepodobným tomu, co vidíme dnes.
Zkusme si nyní představit, jak bychom se cítili, kdybychom museli být svědky vedlejších účinků těchto omylů – podezírání, zrady, polemik, urážek, nepokojů, mučení, vražd, odpadlictví, zbabělosti – vedlejších účinků, které už nestojí za zmínku, protože dějiny jsou jich plné. A když už máte takovou zášť vůči duchovním, pomyslete na chvíli na stav Církve v 10. století, v jednom z nejhorších století ze všech – bez škol, bez výuky. Všeobecná nevzdělanost byla taková, že církevní koncil (v roce 909) byl vlastně nucen trvat na vzdělání duchovních, a to vzdělání tak elementárním, že nad tím zůstává rozum stát!
A přesto, pane, nelze pochybovat, že i v těchto hrůzných obdobích nebesa se spokojeností patřila na věrné muže a ženy, kteří se pevně drželi víry! To byli skuteční utěšitelé Krista v Jeho mukách!
Přemýšlejte o ještě „temnějších nepořádcích“: „Temný nepořádek“ Velkého schizmatu. Dva, a dokonce i tři papeži, kteří na sebe chrlili urážky. „Temný nepořádek“ koncilu, který papeže prohlásil za podezřelého. „Temný nepořádek“, kdy se celé národy pod vedením svých kněží obracejí k herezi. „Temný nepořádek“ galikánských a jansenistických biskupů. „Temný nepořádek“ v procesu s Johankou z Arku, který vedl jeden biskup, jeden zástupce inkvizitora, několik opatů, smetánka doktorů pařížské univerzity, kteří se později stali „experty“ na nechvalně proslulém Basilejském koncilu, jenž byl zahájen krátce poté. V jakém pokušení musela být matka Johanky a všichni dobří křesťané z Domrémy buď se vzbouřit, nebo propadnout zoufalství – (podle [modernisty] Karla Rahnera to byl nádherný proces) – když přišla zpráva o hranici v Rouenu! Je pravda, že Johanka byla rehabilitována, ale až poté, co zvítězil francouzský král – diplomacie byla na prvním místě, i když šlo o hlásání pravdy a obranu nevinných!
A to vše Bůh dopouští! Dopustil kruté Umučení Svého Syna ze stejného důvodu jako vždy – pro Svou větší slávu a pro větší slávu Svých vyvolených! Tajemství vykupitelského Kříže. Tajemství Církve! Tajemství nesčetných procesů světců – to vše má jediný cíl!
Právě proto, že naše pojetí Církve je dnes odtrženo od nadpřirozena a stalo se racionalistickým, stále více hledáme „smysl dějin“ v naději, že najdeme čistě lidský mesianismus, ztrácíme poznání a lásku k onomu obdivuhodnému tajemství svatého umučení naší svaté Matky, Církve!
Co je potřeba udělat? Přesně to, co udělala Veronika a [Šimon] Kyrénský, když Mistr procházel pokrytý krví, prachem, slinami a zvratky, s trnovou korunou obtěžkávající Jeho vlasy sraženou krví, se zbitou tváří, potácející se pod Křížem, sužován a postrkován vojáky, ponižován lidmi, odsuzován lékaři, kněžími a teology té doby.
Naše povinnost je jasná: především nesmíme mít strach, musíme se vyhýbat zatrpklosti, nesmíme se stát dezertéry, musíme postupovat vpřed, musíme zůstat pevnými ve Víře!
Vzhledem k tomu, že se toto tajemství neustále opakuje už dvacet století, je neomluvitelné, že jsme dnes zaskočeni. Buďme tedy, pokud možno, připraveni s ještě větší pohotovostí než Veronika, rozpoznat pod jakýmkoliv zohyzděním posvátnou Boží Tvář, posvátnou Tvář Jeho Církve. Vlídným a laskavým jednáním vraťme této drahocenné Tváři její nedotčenou čistotu. Když budeme otírat tuto posvátnou Tvář jako Veronika, vyvarujme se tak jako ona prohlubování muk. Nezpůsobujme další utrpení svým hněvem nebo netrpělivostí, neotevírejme znovu rány. Ona si jistě musela prorazit cestu, aby se k Němu dostala, musela odstrčit lehkověrné, nedbala na zákonné zákazy, musela si vynutit cestu přes „legionáře“.
Pomáhejme nést Kříž jako to udělal Šimon, abychom skutečně ulehčili břemeno, ale nezpůsobili nové rány. Především neodvracejme oči od hanebného pohledu. Učme se poznávat Jeho i Jeho Církev, oba zdánlivě slábnoucí před našima očima, ale nakonec slavné a vítězné. Navzdory tolika zneuctěním, tolika modřinám, nezapomínejme na jejich základní čistotu, na jejich základní svatost. Jakou radost bychom měli, kdybychom po shlédnutí celé této tragédie stejně jako setník na Kalvárii mohli hlasitěji a jasněji vyznat: „Tento člověk byl skutečně Synem Božím... a Církev je navždy Jeho Neposkvrněnou nevěstou.“
Jak prorokoval Izaiáš:
Podoby neměl ni krásy, bychom naň patřili, neměl vzhledu, bychom se kochali v něm.
Povržen byl a nejposlednějším z lidí, mužem bolestí, zkušeným v utrpení, před jakým lidé tvář si zastírají, tupen byl, že jsme si nic ho nevážili.
Vpravdě bolesti naše tento vzal na sebe, ano, co my jsme trpět měli, on snášel; my pak jsme měli ho za malomocného, zbitého od Boha a sklíčeného.
Ale on byl raněn pro hříchy naše, roztlučen byl pro nepravosti naše; tresty pro naši spásu na něho (dolehly), a jeho jizvami jsme uzdraveni.
My všichni jako ovce zbloudili jsme, každý na svou cestu uchýlil se; i složil Hospodin na něj nepravost všech nás.
Ano, toto vše platí jak o Kristu, tak o Jeho Církvi. „Jeho velké strádání,“ říká nám Bernanos, „bylo způsobeno vědomím toho, že tolik lidí v Církvi bude držet pohromadě pouze ze zvyku nebo ze strachu a bude považovat Božské pouze za jakési alibi pro svou vlastní lenost, pro svou hrůzu z jakéhokoli mužného úsilí, pro svou nezdravou touhu netrpět, nevytrvat a nechat se ovládat pánem.“
Kdo by však takové „ovce“ přijal, když ne Církev? Odvolává se pouze na jejich svědomí a tvrdí, že vládne pouze ve vnitřní oblasti, do které má přístup pouze Bůh, zatímco politická strana vyžaduje nějakou záruku. A tak se k Ní hrne zástup nešťastných lidí, kteří po celé věky hledali jen klid, pocty nebo příjmy, zástup neschopný uspokojit své chtivé touhy jinde (zatímco svatí jsou odsunuti do předsíně). Jen farizeje by překvapilo, že tam jsou, farizeje, který by na Rabbiho Ježíše s Jeho doprovodem mrzáků, žebráků a slepců a nepochybně i nějakých malomocných vrhl opovržlivý pohled. Církev totiž není výhradně panteonem velkých lidí; pod náporem věčných dešťů a větrů je také útočištěm těch nejubožejších z lidí, kteří k Ní přicházejí, aby od Boha a od Jeho svatých obdrželi svou každodenní obživu, ať se děje, co se děje, až do dne věčného odpuštění. Bezpochyby právě na tyto nešťastné lidi, postrádající jakoukoli krásu či přitažlivost, se Izaiáš tak často odvolává. Ale neméně často Písmo svaté zmiňuje krásu lidských dětí, oděných v roucho bílé jako sníh a s tvářemi jasnějšími než slunce.
Církev, zdroj svatosti v soukromém životě; Církev zdroj civilizace, řádu a pokoje ve veřejném životě. Matka svatých, Matka panen, Matka mučedníků, Matka apoštolů, Matka sirotčinců, Matka útulků, Matka škol, Matka univerzit, Matka důstojnosti rodinného života, Matka úcty k ženám, Matka rytířstva, Matka učitelů národů, Matka ochránkyně umění, Matka gregoriánského chorálu, Matka našich bazilik a našich katedrál, Matka dvou Terezií, Matka Františka, Matka Bonaventury, Tomáše, Ignáce, Vincence.
Co by se na tom dalo vylepšit? Její přežití v průběhu staletí navzdory všem útokům? Kvalita Jejích dobrých skutků spolu s naprostým hrdinstvím, které tak často projevovala při jejich konání? Mají se všechny tyto hodnoty opustit? Jsou to důvody ke zběhnutí z armády, i když, jak tvrdíte, jistá klika čeká na vhodný okamžik, aby nás zničila? Myslíte si, že se Bernanos připravoval opustit „Archu úmluvy“, když se nebál napsat: „Začíná nová modernistická invaze. Sto let ústupků a dvojsmyslů umožnilo, aby byl klérus zachvácen anarchií. Málokdo z domýšlivých stojí na straně práva a pořádku. Podle mého názoru naši synové spatří »vojáky Církve« na straně sil smrti. Budu zastřelen bolševickými kněžími, kteří budou mít Společenskou smlouvu v kapse a kříž na prsou!“
Bůh to však zatím nedopustil. Stále je Pánem. Nebo to má pro nás připravené? Mluvil jste o koze z Daudetovy povídky, možná nás má co naučit – ale Bůh slyší naše modlitby. Ta koza neustoupila vlkovi celou noc a odmítala ulehnout před svítáním. Může existovat záviděníhodnější úděl pro každého Kristova vojáka, který se odmítá nechat zastrašit? Noc je časem rozehnání zbabělců, umlčování bázlivých, jak nám říká Písmo svaté; je časem, kdy špatní pastýři raději zůstávají v posteli; časem, kdy víčka apoštolů ztěžknou spánkem. Je časem pro činnost Jidášů, časem osamělosti Mistra. Je však také časem, kdy se Ženich raduje, že najde moudré panny, jejichž lampy jsou plné oleje a jasně hoří.
Je noc: stůjme pevně a bojujme. Šťastní jsou ti, kteří jsou jako mladá koza odhodlaní bojovat na život a na smrt, kteří odmítají ulehnout a zemřít před svítáním. Skutečné vítězství totiž získáme, když vytrváme až do svítání, když splníme svůj úkol. A i když se vlci stáhnout teprve až nás roztrhají na kusy, úsvit je ve skutečnosti časem, kdy vlci utečou před světlem; časem, kdy prchnou od stáda; časem, kdy se i zbabělci vzpamatují; časem, kdy stádo může postupovat beze strachu.
Kéž z nás Bůh udělá pravé Kristovy vojáky! A až nastane také náš čas ulehnout a zemřít, kéž vidíme na Východě ono úžasné světlo, ne hvězdy, ale ono „Lumen Gentium“, „Sol Justitiae“, kterým je Kristus: úsvit nového křesťanského řádu ve světě!
Na ostatním mnoho nezaleží. Neboť ten, kdo seje, nesklízí. Co je platné, když už tu za svítání nejsme? Sláva Církve není lidskou slávou: Je svatá navzdory naší nehodnosti.
Odvažujete se říct, že nás zanechala bez nauky? Chybí vám encykliky, které by vás poučily? Nejsou papežské promluvy a poselství dost jasné? Vaše reakce proti progresivistickým duchovním by byly méně prudké, kdybyste si byli méně jistí jejich neznalostí církevní nauky. Co by si důstojník pomyslel o vojákovi, který je připraven plnit své povinnosti jen do té doby, dokud je někdo kolem něj plnit nepřestal? Byla by dezerce omluvitelná?
Jsme skutečně v mučivé zkoušce, zkoušce, která prověřuje naši naději a naši víru v Církev, prověřuje naši naději a naši víru v Kříž. Získejme tedy zpět svou odvahu, a jak nám říká kniha Následování Krista: „Začátek je učiněn, nelze jít zpátky ani ustat. Nuže, bratři, putujme spolu, Ježíš bude s námi. Pro Ježíše jsme vzali na sebe tento kříž, pro Ježíše v kříži vytrvejme. Náš vůdce a předchůdce bude i naším pomocníkem. Hle, náš král kráčí před námi a bude bojovat za nás. Pojďme statečně za ním, nikdo ať se nebojí hrůz; buďme připraveni udatně zemřít v boji a nepáchejme zločin na své slávě tím, že bychom od kříže utekli.“ (Čtyři knihy o následování Krista, kniha třetí, kapitola LVI, Cesta, Brno, 2011, překl. Josef Pernikář)
Zdroj: The Remnant Newspaper
Překlad: D. Grof
