Církev je svatá navzdory hříšníkům ve svém ovčinci (2022)
Je důležité odpovědět na to, jestli může být jedna, svatá, všeobecná a apoštolská Církev ještě svatá, když má ve svém středu tolik hříšníků. „Jak to může být pravá Církev?“, ptají se lidé.
Odpověď tkví v dvojí realitě Církve – nadpřirozené a přirozené, Božské a lidské.
Viditelný lidský prvek podléhá účinkům prvotního hříchu a stavu zkoušky na této zemi. Lidský prvek tedy podléhá hříchu, i když je přioděn kněžstvím či nejvznešenější důstojností hierarchie.
Existuje tu však důležitý rozdíl. Když člen Církve hřeší, nehřeší jako člen Církve nebo kvůli Církvi. Hřeší, protože je nevěrný jejím zásadám a životu v milosti, který v něm vytvořila. Dokonce i v tomto stavu hříchu však člen Církve v jednom smyslu nadále zůstává svatý. Je svatý, protože svaté znamení, křest, jej spojuje s Církví, a protože mu Církev dává principy pravdy a svatosti obsažené v její nauce, mravech a svátostech.
Hříšník je tudíž špatným členem Církve, který se od ní odchyluje tím, že hřeší. Toto odchýlení je jen částečné, pokud si zachovává Víru. Je nezdravým členem Církve – jako nádor v živém těle, když použijeme realistický příměr sv. Augustina.
Ačkoliv je hříšník zvadlou větví na vinném keři, uchovává si v sobě nicméně některé prvky svatosti. Touto svatostí v něm je přináležitost k Církvi a ona jej zachovává svým členem. Hřích, který jej od ní odděluje, z něj dle příkrých slov sv. Jana činí ďáblova syna.
A proto, i když je hřích často přítomný v lidském prvku Církve, Církev samotnou neovlivňuje. Ona je nadále adekvátním prostředkem spásy, který poskytl Náš Pán Ježíš Kristus, a jež je oživován Duchem Svatým.
Bez ohledu na to, jak křiklavé a šokující je pohoršení, a bez ohledu na to, jak silně se ho její vnější nepřátelé snaží využít k jejímu zničení, Církev vyrovnaně kráčí vpřed po své cestě tímto světem a důvěřuje slovům Našeho Pána, která řekl po Vzkříšení apoštolům: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“
Tajemné utrpení Církve
Co lze na druhou stranu říct o sebezničujícím chování tolika biskupů?
Žádná situace nemůže být tragičtější, než tato tajemná malátnost hierarchie, což je fenomén, jehož si v posledních čtyřiceti letech všimli a komentovali jej i význační a vzdělaní lidé. Slova význačného francouzského teologa P. Josepha de Saint-Marieho, O.C.D., jsou zvláště příhodná.
Musíme být věrní Církvi, i když její hierarchie díky tajemnému Božímu dopuštění tak dramaticky selhává. V žádném případě není zpochybněna její [Církve] neomylnost a ani Kristův příslib, že „brány pekelné ji nepřemůžou“. Tento příslib však neznamená, že nepřijdou doby temnoty. Jestliže sám Boží Syn podstoupil smrt a uložení do hrobu, jak by bylo možné, že by Jeho Nevěsta nebyla povolána podstoupit podobnou nebo velmi analogickou zkoušku? … Jaké tajemné zkoušky ke zničení ji stále ještě čekají? Nemůžeme podrobně vědět, jaké budou, s určitostí však můžeme vědět, že tyto zkoušky přijdou. A můžeme dokonce říct, že již začaly.
Zdroj: Crusade Magazine, September/October 2022, str. 2
Překlad: D. Grof