Komentář Eleison DCCCXXXII – Aplikace Solženicyna (2023)
(832)
24. června 2023
APLIKACE SOLŽENICYNA
Solženicyn v tomto „Komentáři“ minulý týden argumentoval, že umění ukazuje, co se děje v duších lidí; že moderní umění prozrazuje duchovní prázdnotu v moderních duších a že taková duchovní prázdnota v žádné době pro člověka nevěstí nic dobrého. Sám Solženicyn nebyl katolíkem, vlastně byl v mládí bez Boha. Osm let utrpení v komunistických vězeňských táborech jej však naučilo, že Bůh existuje, což mu dalo duchovní život a náhled na realitu, který těžce postrádá mnoho duší vyprahlých díky komunismu na Východě, ale také vyschlých na Západě díky staletím racionalismu a materialismu (zahrnuje to až příliš mnoho „katolíků“ – pomyslete na Druhý vatikánský koncil). Aplikujme několik Solženicynových poučení na náš vlastní život.
Za prvé, naše pohrdání uměním, jehož příkladem je, že všechny noviny dnes budou tisknout poezii jako by to byla próza (materialisti nemají rádi poezii, která vždy naznačuje, že život je něčím víc než prózou). Díky naší Bohem dané přirozenosti však lidé kromě svého hmotného těla mají i nehmotnou duši, která reaguje na příběhy, hudbu, obrazy nebo sochy a potřebuje je. Tato „umění“ jsou nejvyšší a nejduchovnější výtvory lidí nadaných psát příběhy nebo hrát hudbu, tvořit obrazy nebo sochy. To je důvod proč oni i jejich publikum mají sklon říkat, že „umělci“ jsou přinejlepším „inspirováni“ a proč ateisté mohou sotva vytvářet skutečné „umění“ a proč u největších „umělců“ a „umění“ poslední doby lze vždy najít stopu směřující ke křesťanství, jak si uvědomoval Sir Kenneth Clark (1903–1983). Každý umělec při provozování svého umění obvykle usiluje o sdílení něčeho pro něj důležitého. Proto umění dobře naznačuje obsah lidských duší, a proto populární příběhy, hudba či obrazy manifestují duchovní život lidí.
Katolíci by proto nikdy neměli podceňovat hodnotu a důležitost příběhů, hudby a vizuálního umění, což mají pod tlakem moderního opovrhování uměním tendenci činit. Solženicyn má pravdu, když říká, že dnešní nesmyslné příběhy, rozčilující hudba a ošklivé vizuální umění velmi špatně odrážejí, co se děje v moderní duši. Čte v nich žhnoucí žár či zkázu západní tzv. „civilizace“. Srovnejte Wagnerovu velkou operu Soumrak bohů (1876), v níž se na scéně hroutí celý světový řád. Valhalla bohů v plamenech. Přesto se moderní rodiče často nestarají o to, jakou hudbu jejich děti poslouchají. A ani nevěnují moc pozornosti tomu, jakou hudbu sami poslouchají. Díky tomu mají rockoví „hudebníci“ svobodu ukrást prostřednictvím své hudby rodičům jejich vliv na děti stejně jako Krysař z Hamelnu svou hudbou ukradnul děti z Hamelnu. Až příliš pozdě si také mohou rodiče uvědomit, jaký špatný příklad dali svým dětem, když sami poslouchali prostřednictvím „hudby“ odpad. Jak se však někdo odvažuje mluvit o odpadu v hudbě? Je to proto, že moderní hudba jím je. Do velké míry postrádá melodii, harmonii či rytmus, který by stál za pozornost. Pokud totiž hudba nepovznáší, musí kazit. Musí svou silou dělat jedno, nebo druhé.
Existují limity toho, co hudba může člověka donutit mít rád. Pokud mám odpadkovou duši, nemohu přes noc začít mít rád slušnou hudbu. Na druhou stranu nemohu milovat nic, o čem nemám žádné ponětí. To nejmenší, co tedy mohu udělat, abych pozvednul svou duši, je poznat lepší hudbu. Nejlepší hudbou je gregoriánský chorál. Další níže postavená je polyfonie a pak je vážná hudba. Nejníž ze všeho je moderní hudba, jazz, pop, rock a rap v tomto pořadí sestupně. Proč? Protože „melodie je,“ řekl Mozart, „duší hudby“. Gregoriánský chorál je čistá melodie. Rap není žádná melodie. Na hlavním klíčovém bodě na tomto žebříčku směrem dolů je skladatel vážné hudby Beethoven (1770–1827), který jedinečným způsobem kombinuje velký podíl řádu ještě z 18. století s velkým podílem vášně z 19. století. Na jednu stranu je v některých chvílích až příliš zlobný a prudký, než aby to těšilo pokojné duše. Na druhou stranu není tak klidný, aby prakticky nic neříkal moderní mládeži, která je příliš otřesená, než aby vystála příliš mnoho řádu.
Pro každého, kdo by chtěl proniknout do světa vážné hudby, však může být úžasným vstupem film produkovaný v roce 2003 BBC s názvem Beethovenova Eroica. Tento film je rekonstrukcí úplně prvního představení symfonie „Eroica“ v soukromém paláci vídeňského aristokrata v roce 1804. Vidíme celou řadu lidských reakcí na tuto epochální hudbu, která tehdy byla zbrusu nová: Paní domu nadšená, když slyší útočící jízdu; její domácí personál střídavě naslouchající a flirtující; český generál odrazovaný délkou a originalitou této symfonie, ale navzdory sobě hluboce dojatý; slavný skladatel Joseph Haydn, který plně chápe, že v hudbě nastává nová éra atd. Film velmi dobře prezentuje tento lidský kontext i historické prostředí Třetí symfonie, kterou všude kolem obklopuje revoluce. Film je snadno dostupný na adrese https://www.youtube.com/watch?v=UtA7m3viB70. Velmi jej doporučuji.
Kyrie elesion
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
