Zabraňuje pomoc Ducha Svatého pokaždé krizi v Církvi? (2015)
Sérgio Solimeo
Kvůli nesprávnému chápání je mnoho katolíků zmatených a nejistých, pokud jde o nezpochybnitelnou pravdu, že Duch Svatý pomáhá Církvi.
Protože se obávají, že budou stát proti této pravdě, často se snaží popírat faktickou realitu nebo zjevný smysl tvrzení, které evidentně odporují této Boží pomoci.
A tak mají katolíci dilema a jsou chycení ve slepé uličce – popřít fakta, nebo popřít pomoc Ducha Svatého Církvi.
Jde o falešné dilema, která pochází ze zjednodušeného pojetí působení Ducha Svatého v Církvi. Člověk zaměňuje „pomoc“ Ducha Svatého – což je účinek zvláštní Boží Prozřetelnosti v Jeho Církvi – s přímým řízením [Církve ze strany Ducha Svatého], které by však nahrazovalo lidi, nebo vylučovalo jejich svobodnou vůli. (1)
Takto to však nefunguje. I když Ježíš Kristus přislíbil pomoc Utěšitele, chtěl, aby Církev řídili lidé, lidé, kteří sice mají nárok na zvláštní pomoc Ducha Svatého, ale nejsou ušetření pokušení ďábla, světa a těla, ani od nich nejsou osvobození.
A tak i když Paraklet pomáhá členům hierarchie zvláštními milostmi, neruší tato pomoc jejich svobodnou vůli nebo náklonnost ke zlu zděděnou na základě prvotního hříchu. Na druhou stranu musí mít člověk na paměti, že toto zvláštní působení Boží Prozřetelnosti preferuje dobro, často však dopouští, aby se v lidském prvku Církve objevilo i zlo jako zkouška nebo jako trest za naše hříchy. (2)
Proto člověk nemůže použít argument, že Duch Svatý pomáhá Církvi, k tomu, aby ospravedlnil úchylky, nedbalosti nebo pohoršení, jako by Boží vůle aktivně upřednostňovala zlo a nikoliv ho jen dopouštěla.
Vůdcové Církve musí spolupracovat s pomocí Ducha Svatého
Bůh dopouští krize v Církvi
Bůh samozřejmě nechce, aby historikové mylně interpretovali jasné nebo dostatečně zdokumentované fakty a pokoušeli se tak „zachránit“ svatost Církve. Takový postoj by stál proti pravdě a tedy i proti svatosti Církve. Papež Lev XIII. (1878–1903) použil slova z knihy Jób (13:7), aby takový postoj odsoudil: „Bůh nepotřebuje naše lži.“
Tento papež zdůrazňoval, že: „Aby církevní historik vyzdvihl Božský původ Církve, je lepší, aby se nesnažil úmyslně přehlížet zkoušky, které její děti a někdy i její služebníci nevěstě Kristově v průběhu věků způsobili. Studuje-li se historie Církve takto, utváří nádherný a přesvědčivý projev pravdy a Božství křesťanství.“ (3)
Když tentýž papež otevíral tajné vatikánské archivy historikům, trval na následujícím: „Neříkejte nic nepravdivého, nezadržujte nic pravdivého.“ (4)
Nikdo s dostatečnou znalostí církevních dějin nemůže popírat krize, jimiž prošla, a slabosti a pohoršlivé postoje mnoha papežů.
A tak papež Pius XII. (1939–1958) ve své encyklice Mystici Corporis Christi vysvětluje, že kvůli naší náklonnosti ke zlu se čas od času „v Církvi vyskytuje něco, co prozrazuje naši lidskou křehkost“. Tuto „politováníhodnou náklonnost jednotlivců ke zlému,“ říká, „trpí božský Zakladatel její [Církve] i u nejpřednějších údů svého mystického Těla“. Dodává však, že Bůh to dopouští, „aby se osvědčila ctnost ovcí i pastýřů a aby ve všech přibývalo zásluh křesťanské víry“. (5)
Proto katoličtí historici jako například Ludwig von Pastor, jehož monumentální dílo Dějiny papežů pochválil papež Lev XIII., neváhal jasným a dobře zdokumentovaným způsobem prezentovat výstřelky a skandály papežů.
Byla volba Alexandra VI. vůlí Ducha Svatého?
Nikdo se například nemůže domnívat, že Duch Svatý, který je nápomocen při konkláve, chtěl či preferoval volbu Rodriga kardinála de Borgii, o němž se vědělo, že má se svou konkubínou Vannozou dei Cattanei čtyři děti a další s jinými ženami. (6) Jeho volba za papeže Alexandra VI. byla zjevně dopuštěna jako trest lidstva opilého novopohanstvím renesance.
Nikdo ani nemůže Boží vůli přisuzovat to, že byl na papeže povýšen Benedikt IX. (1032–1044), jehož historik P. Joseph Brusher, SJ komentoval takto: „Mladý, asi dvacetiletý, muž, který byl klerikem. To byla jeho jediná kvalifikace pro papežství. Benedikt IX. se kvůli nezkušenosti svého mládí, své výchově a své nemravnosti stal jedním z několika skutečně pochybných papežů.“ (7). Katolická encyklopedie je přímější: „Byl ostudou Petrova stolce.“ (8)
Vždy bychom měli rozlišovat mezi Boží vůlí a Božím dopuštěním
Jakmile je jasný rozdíl mezi projevením Boží vůle a pouhým Božím dopuštěním, stane se zřejmým, že pomoc Ducha Svatého Církvi nezabraňuje nevěrám a krizím.
Na druhou stranu, jak jsme viděli výše v textech Lva XIII. a Pia XII., takové nevěry a krize, aniž by odporovaly svatosti Církve, důrazně demonstrují, jak mohla instituce s Božím původem přetrvat navzdory lidské slabosti a sklonu ke zlu zděděnému díky prvotnímu hříchu.
Ale i během jejích nejhorších krizí Církev díky pomoci Ducha Svatého nikdy nepřestala předkládat pravdu a posvěcovat skrze svátosti. To Církev vždy činila, i když katolíci někdy museli vyvinout velké úsilí, aby zůstali věrní jako například během ariánské krize.
Věřte v Nejsvětější Pannu Marii, která vyhladila všechny bludy
Současná krize – jež je prodloužením krize způsobené modernistickou herezí, kterou odsoudil svatý Pius X. – nyní dosahuje takového vrcholu, že se mnozí cítí zastrašení.
Na nejvyšších úrovních vedení Církve se diskutuje možnost podávat Svaté přijímání lidem, kteří jsou objektivně ve stavu smrtelného hříchu, a někteří v homosexuálních vztazích dokonce vidí „dary“, jež jsou pro křesťanství užitečné.
Je potřeba lépe pochopit pomoc Ducha Svatého. Tato pomoc není jen pozitivní ve smyslu, že posiluje horlivost v nauce a spásu duší – které Církev vždy tak či onak podporuje – ale také v dopuštění zla k naší zkoušce a k potrestání hříchů lidstva. (9)
Stejně jako věřící následovali příkladu biskupů jako byli svatý Atanáš a svatý Hilarius z Poitiers a vzdorovali ohromné krizi arianismu, musíme i my, jistí si pomocí Boží Prozřetelnosti, vzdorovat „silní ve víře“ (1 Pet 5:9).
V tomto období temnoty a zmatení se musíme víc než kdy jindy utíkat k přímluvě Panny Marie, která „sama vyhladila všechny bludy“. (10)
Poznámky
1) Srov. E. Magenot, „Assistance du Saint-Esprit“, Dictionnaire de Théologie Catholique (Letouzey et Ané, Paris, 1931), sv. I, deuxiéme partie, sl. 2123-21-27
2) Srov. R. Garrigou-Lagrange, „Providence, Théologie, L´Infalibilité“, Dictionnaire de Théologie Catholique, sv. XIII, prémiere partie, sl. 1015
3) Papež Lev XIII., Encyklika Depuis Le Jour, O vzdělávání kleriků, 8. září 1899, nn. 25–26, Dostupné z http://w2.vatican.va/content/leo-xiii/en/encyclicals/documents/hf_L-xiii_enc_08091899_depuis-le-jour.html
4) Saepe Numero, 28. srpna 1883
5) Papež Pius XII. Encyklika Mystici Corporis Christi, O mystickém Těle Ježíše Krista, 29. června 1943, n. 66
6) Srov. Ludwig Pastor, The History of Popes, (Herder, St. Louis, Mo., 1923), sv. 5, str. 363–364
7) Popes through the Ages, (D. Van Nostrand Co., Toronto-New York, 1959), str. 292
8) H. Mann, papež Benedikt IX., The Catholic Encyclopedia, (New York, Robert Appleton Co., 1907). Dostupné z: http://www.newadvent.org/cathen/02429a.htm
9) Když se řekne, že Bůh dopouští zlo, musí se jasně chápat, že se nikdy nejedná o pozitivní dopuštění takové, jako kdyby otec dovolil svému synovi navštěvovat místo záhuby. Jde pouze o negativní dopuštění, kdy nejsou použity mimořádné prostředky k zabránění toho, aby došlo ke zlu.
10) „Raduj se, Maria Panno, neboť ty sama jsi vyhladila všechny bludy na celém světě.“ (Malé hodinky k Panně Marii)
Zdroj: Crusade Magazine, July/August 2015, str. 20–21
Překlad: D. Grof
