Citáty arcibiskupa Lefebvra o koncilní církvi (2019)

Citáty arcibiskupa Lefebvra o koncilní církvi (2019)

 

• „Tento koncil dle našeho názoru i názoru římských autorit reprezentuje novou církev, kterou nazývají koncilní církev.“ (Le Figaro, 4. srpna 1976)
• „Být veřejně spojení s tímto postihem [exkomunikace], který je uvalen na šest katolických biskupů, obránců Víry v její integritě a celosti, je pro nás známkou cti a znamením pravověrnosti před věřícími. Oni mají vskutku striktní právo vědět, že kněží, kteří jim slouží, nejsou ve společenství se zfalšovanou církví prosazující evoluci, pentekostalismus a synkretismus.“ (Otevřený dopis kardinálu Gantinovi, 6. června 1988)
• „[My] jsme nikdy nechtěli patřit do tohoto systému, který se nazývá koncilní církví a vymezuje se pomocí Novus Ordo Missae a ekumenismu, který vede k indiferentismu a zesvětštění celé společnosti. Ano, my nemáme žádný podíl, nullam partem habemus, na panteonu náboženství Assisi; naše vlastní exkomunikace výnosem Vaší Eminence nebo jiné římské kongregace je toho pouze nezvratným důkazem. Nežádáme o nic lepšího, než aby bylo prohlášeno, že jsme mimo společenství s tímto cizoložným duchem, který v Církvi vane posledních 25 let; nežádáme o nic lepšího, než aby bylo prohlášeno, že jsme vně tohoto bezbožného společenství hříšných.“ (Otevřený dopis kardinálu Gantinovi, 6. června 1988)
• „Nejsme to my, kdo je ve schizmatu, ale koncilní církev.“ (Kázání v Lille, 29. srpna 1976)
• „Je nemožné, aby Řím zůstal na neurčito vně Tradice. To je nemožné... V tuto chvíli jsou v roztržce se svými předchůdci. To je nemožné. Nejsou již v katolické Církvi.“ (Přednáška na duchovních cvičeních, Écône, 4. září 1987)
• „Jan Pavel II. teď neustále šíří principy falešného náboženství, což má za následek všeobecnou apostazi.“ (Komentář v Osservatore Romano 1990, kterým arcibiskup přispěl pouhé tři týdny před smrtí)
• „Co může být jasnější? Od nynějška musíme poslouchat koncilní církev, nikoliv již katolickou Církev, a být jí věrní. V tom právě je celý náš problém: Jsme suspendováni a divinis koncilní církví, koncilní církví, do které vůbec nechceme patřit! Tato koncilní církev je schizmatickou církví, protože se rozchází s katolickou Církví, která vždy existovala. Má svá nová dogmata, své nové kněze, své nové instituce, svou novou bohoslužbu... Církev, která vyhlašuje takové omyly, je zároveň schizmatická a heretická. Tato koncilní církev tedy není katolická. Do té míry, do jaké papež, biskupové, kněží nebo věřící lnou k této nové církvi, oddělují se od katolické Církve.“ (Arcibiskup Lefebvre, Úvahy o jeho suspenzi a divinis, 29. července 1976)
• „Byl bych velice šťastný, kdybych byl z této koncilní církve exkomunikován... Je to církev, kterou neuznávám, já patřím do katolické Církve.“ (Rozhovor zveřejněný v časopise Minute č. 747, 30. července 1976)
• „Takové věci se snadno řeknou. Zůstat v Církvi nebo se postavit vně Církve – co to znamená? Za prvé, o jaké Církvi hovoříme? Pokud myslíte koncilní církev, pak bychom my, kteří jsme 20 let bojovali proti koncilu, protože chceme katolickou Církev, museli do této koncilní církve znovu vstoupit, abychom ji prý učinili katolickou. To je naprostá iluze. Nejsou to podřízení, kdo dělá představené, ale představení, kteří dělají podřízené. Mezi celou Římskou kurií, mezi všemi biskupy světa, kteří jsou progresivisté, bych byl zcela pohlcen. Nebyl bych schopen udělat nic...“ (Rok po svěceních, červenec–srpen 1989)
• „Toto povídání o „viditelné Církvi“ ze strany Doma Gerarda a J. Madirana je dětinské. Je neuvěřitelné, že může někdo hovořit o „viditelné Církvi“ a myslet tím koncilní církev v protikladu ke katolické Církvi, kterou se snažíme zastupovat a pokračovat v ní. Neříkám, že jsme katolická Církev. To jsem nikdy neřekl. Nikdo mi nemůže vyčítat, že bych se kdy chtěl pasovat na papeže. My však skutečně reprezentujeme katolickou Církev, jaká byla předtím, protože pokračujeme v tom, co vždy činila. Jsme to my, kdo má známky viditelné Církve: jedna, svatá, všeobecná, apoštolská. To činí Církev viditelnou.“ (Rok po svěceních, červenec–srpen 1989)
• „To již není katolická Církev. Je to koncilní církev se všemi svými nepříjemnými důsledky.“ (Rok po svěceních, červenec–srpen 1989)
• „Samozřejmě jsme proti koncilní církvi, která je fakticky schizmatická, i když to popírají. V praxi je to církev v podstatě exkomunikovaná, protože je to modernistická církev.“ (Rok po svěceních, červenec–srpen 1989)
• „Ale církev, která je proti své minulosti a své Tradici není katolickou Církví, proto je nám lhostejné, jsme-li exkomunikováni liberální, ekumenickou a revoluční církví.“ (Marcel Lefebvre, Biskup Tissier de Mallerais, str. 547)
• „Jak se lze nevyhnout tomuto závěru: Tam, kde je víra Církve, tam je také její svatost, a tam, kde je svatost Církve, tam je katolická Církev. Církev, která již nepřináší dobré plody, církev, která je neplodná, není katolickou Církví.“ (Dopis přátelům a dobrodincům, 8. září 1978)
• „Především poznamenávám, že vyjádření „koncilní církev“ nepochází ode mě, ale od J. E. Msgr. Benelliho, který v jednom oficiálním dopise žádal, aby se naši kněží a seminaristé podřídili „koncilní církvi“. Myslím si, že duch směřující k modernismu a protestantismu se ukazuje v konceptu nové mše a také v celé liturgické reformě. Sami protestanti říkají, že tomu tak je a Msgr. Bugnini to sám implicitně připouští, když říká, že tato liturgická reforma byla naplánovaná v ekumenickém duchu.“ (Přednáška 11. ledna 1979)
• „Magisterium dneška samo o sobě není dostatečné, aby bylo nazýváno katolickým, pokud nepředává poklad Víry, tzn. Tradici. Nové magisterium bez kořenů v minulosti, a tím spíš, že je v protikladu k magisteriu všech časů, může být jedině schizmatické a heretické. Trvalá vůle zničit Tradici je vůlí sebevražednou, která samotnou svou existencí ospravedlňuje pravé a věrné katolíky, když činí rozhodnutí nezbytná pro přežití Církve a spásu duší. Jsem si jistý, že Naše Paní z Fatimy žehná této poslední výzvě při 70. výročí jejích zjevení a poselství. Kéž nejste podruhé hluší vůči její výzvě.“ (Arcibiskup Lefebvre, 8. července 1987, Výňatek z dopisu arcibiskupa Lefebvra kardinálu Ratzingerovi)
• „Nemáme toto náboženství. Nepřijímáme toto nové náboženství. Máme náboženství všech časů; máme katolické náboženství. Nemáme toto „univerzální náboženství“, jak to dnes nazývají – to už není katolické náboženství. Nemáme toto liberální, modernistické náboženství, které má svou vlastní bohoslužbu, své vlastní kněze, svou vlastní víru, svůj vlastní katechismus, svou vlastní Bibli, „ekumenickou Bibli“ – tyto věci nepřijímáme.“ (Kázání 29. července 1976)
• „...umístili nás mimo oficiální církev, která není skutečnou Církví, ale oficiální církví, která byla zamořena modernismem. A tak jsme byli přesvědčeni o povinnosti neposlušnosti, pokud to vůbec byla neposlušnost! Poslouchat, ale poslouchat starobylou Církev, poslouchat všechny papeže, poslouchat celou katolickou Církev...“ (Kázání při svěcení kněží, 27. června 1980)
•  „Je snadné si myslet, že kdokoliv, kdo odporuje koncilu a jeho novému Evangeliu, může být považován za exkomunikovaného, jako by byl mimo společenství s Církví. Člověk se jich však docela dobře může zeptat na to, s jakou církví? Nepochybně odpovědí, že s koncilní církví.“ (Obviňuji koncil, str. 13)
• „Proto tato církev již nepřijímá jedinou pravou Církev, jedinou cestu věčné spásy. Uznává jiná náboženství jako „sesterská náboženství“. Uznává jako právo odvozené z přirozenosti lidské osoby, že „člověk má svobodu si vybrat své náboženství“ a v důsledku toho již katolický stát není přijatelný. Jakmile se tento nový princip připustí, tak se musí změnit celá nauka Církve: její bohoslužba, její kněžství, její instituce. Protože do nynějška vše v Církvi dávalo najevo, že jen ona vlastní Pravdu, Cestu, Život Našeho Pána Ježíše Krista, kterého osobně má ve Svaté eucharistii díky pokračování Jeho Oběti. Koncil způsobil naprosté rozvrácení celé tradice a nauky Církve. Všichni, kteří pracují na zavádění tohoto rozvrácení a lnou k této nové „koncilní církvi“, jak ji označuje Jeho Excelence biskup Benelli v dopise, který mi adresoval jménem Svatého otce 25. června, vstupují do schizmatu.“ (přednáška Écône, 2. srpna 1976)
• „Koncilní církev, která se nyní rozšířila všude, šíří své omyly v rozporu s katolickou Vírou a v důsledku těchto omylů zkazila zdroje milosti, jimiž jsou Svatá mešní oběť a svátosti. Tato falešná církev je ve stále větším stavu roztržky s katolickou Církví. Z těchto principů a skutečností vyplývá naprostá potřeba nadále zachovat katolický episkopát kvůli kontinuitě katolické Církve. ... Takto se zachovávala biskupská posloupnost v rané Církvi v jednotě s Římem, stejně jako i my jsme v jednotě s katolickým Římem a nikoliv modernistickým Římem.“ (arcibiskup Lefebvre, Kázání)
• „Je proto striktní povinností každého kněze, který chce zůstat katolickým, aby se oddělil od této koncilní církve, dokud tato znovu neobjeví tradici Církve a katolické Víry.“ (Abp. Lefebvre, Duchovní cesta, str. 13)
• „Svazek, který si tito liberální katolíci přejí, svazek mezi Církví a revolucí a podvratnou činností je pro Církev cizoložným svazkem. Cizoložným. A tento cizoložný svazek může vytvořit pouze parchanty. A kdo jsou tito parchanti? Jsou to naše obřady: [Novus Ordo] mešní obřad je zparchantělý obřad, svátosti jsou zparchantělými svátostmi – už nevíme, zda jsou svátostmi, které poskytují milost nebo které ji neposkytují. Nevíme už, jestli tato mše poskytuje Tělo a Krev Našeho Pána Ježíše Krista nebo je neposkytuje. Kněží vycházející ze seminářů sami nevědí, kým jsou. Byl to arcibiskup z Cincinnati, kdo v Římě řekl: „Proč již nejsou další povolání? Protože [koncilní] církev již neví, co to kněz je.“ Jak tedy pak ještě může formovat kněze, jestliže neví, kdo kněz je? Kněží vycházející z těchto seminářů jsou zparchantělí kněží. Nevědí, kým jsou. Nevědí, že byli zformováni, aby šli k oltáři a sloužili oběť Našeho Pána Ježíše Krista, aby Ježíše Krista dávali duším a volali duše k Ježíši Kristu. Tím kněz je. Naši mladí muži zde to dobře vědí. Celý jejich život tomu bude zasvěcen – milovat Našeho Pána Ježíše Krista, uctívat Jej a sloužit Mu ve Svátosti oltářní. Tento cizoložný svazek Církve s revolucí je upevňován dialogem. Když Církev [dříve] vstupovala do dialogu, bylo to, aby obracela. Náš Pán řekl: „Běžte, učte všechny národy a obracejte je.“ Neřekl však, aby se s nimi vedl dialog, jako bychom je nechtěli obrátit, jako bychom se pokusili postavit nás s nimi na stejnou úroveň. Omyl a pravda jsou neslučitelné. Musíme vidět, jestli máme lásku k druhým, jak říká Evangelium: Ten, kdo má lásku, slouží druhým. Ti, kdo mají lásku, by však měli dávat Našeho Pána, měli by dávat bohatství, které mají, druhým a ne s nimi jen hovořit a vstupovat do dialogu ve stejném postavení. Pravda a omyl nejsou ve stejném postavení. Znamenalo by to klást Boha a ďábla na stejnou úroveň, neboť ďábel je otec lží, otec omylu. Musíme proto být misionáři. Musíme hlásat Evangelium, obracet duše k Ježíši Kristu a nevést s nimi dialog ve snaze přijmout jejich principy. To je, to co nám tato zparchantělá mše a tyto zparchantělé obřady činí, protože jsme chtěli dialog s protestanty a protestanti nám řekli: „Nebudeme mít vaši mši; nebudeme ji mít, protože obsahuje věci neslučitelné s naší protestantskou vírou. Změňte tedy mši a my se s vámi budeme moct modlit. Můžeme mít interkomunio. Můžeme přijímat vaše svátosti. Můžete přicházet do našich kostelů a my můžeme přicházet do vašich. Pak bude vše ukončeno a budeme mít jednotu.“ Budeme mít jednotu ve zmatení, v parchanství. To nechceme. To Církev nikdy nechtěla. Milujeme protestanty a chceme je obrátit. Milovat je však neznamená nechat je myslet si, že mají stejné náboženství jako je katolické náboženství.“ (Arcibiskup Lefebvre, Kázání v Lille, Franci, srpen 1976)
• „Stojíme teď před vážnou volbou: Buď budeme souhlasit s koncilní Deklarací o náboženské svobodě, a budeme tak v protikladu s učením papežů, nebo budeme souhlasit s učením papežů, a budeme tak nesouhlasit s Deklarací o náboženské svobodě Druhého vatikánského koncilu. Není možné schvalovat oboje. Já jsem se rozhodl: zvolil jsem Tradici. Držím se Tradice před novotami, které jsou pouze vyjádřením liberalismu, právě toho liberalismu zavrhovaného Svatým stolcem jeden a půl století. Nyní tento liberalismus pronikl Církev prostřednictvím koncilu. Jeho heslo však zůstává stejné: volnost, rovnost, bratrství.

Duch liberalismu dnes proniká Církví, ačkoliv jeho heslo je jen mírně skrývané: volnost je náboženská svoboda, bratrství je ekumenismus, rovnost je kolegialita. Toto jsou tři principy liberalismu, dědictví filozofů Francouzské revoluce z 18. století. [Koncilní] církev dnes přistupuje ke svému vlastnímu zničení, protože tyto principy jsou naprosto v protikladu vůči přirozenosti a víře. Není možná žádná skutečná rovnost a papež Lev XIII. ve své encyklice o svobodě jasně vysvětlil proč.“ (Arcibiskup Lefebvre, „Lutherova mše“, 15. února 1975)

• Když bohužel poznáváme, že výsledky koncilní revoluce mají být, jak se zdá, institucionalizované a mají nahradit pravé katolické instituce s tím rizikem, že se dosáhne stejných výsledků jako v politické společnosti, což znamená upadnutí do stavu permanentní revoluce, mělo by být naše rozhodnutí zachovávat a rozvíjet Boží instituce Církve ještě pevnější než kdy dřív, protože pokud mohou vymizet politické instituce, Církvi se to nikdy stát nemůže. (Dopis přátelům a dobrodincům, březen 1981)
• Protože tyto novoty, které vtrhly do Církve, od koncilu oslabují úctu a čest, kterou jsme dlužni Našemu Pánu, a nepřímo zpochybňují Jeho Božství, odmítáme je. Tyto novoty nepocházejí od Ducha Svatého, ani z Jeho Církve, ale od těch, kteří jsou naplněni duchem modernismu a všemi těmi omyly, které tohoto ducha vyjadřují, a byly s takovou odvahou a horlivostí zavrženy sv. Piem X. Tento svatý papež řekl francouzským biskupům s ohledem na hnutí Sillon toto: „Skutečnými přáteli lidu nejsou ani revolucionáři, ani inovátoři, ale lidé tradice.“ (Dopis přátelům a dobrodincům, duben 1980)

Zdroj: The Catacombs

Překlad: D. Grof