Nanebevzetí
blahoslavené Panny Marie (2019)
Kázání P. Martina Fuchse
v Praze 18. srpna 2019
Poznámka
REX!: Z technických důvodů dochází
ke zveřejnění tohoto kázání se zpožděním, za které se čtenářům omlouváme.
Nanebevzetí
blahoslavené Panny Marie – Desátá neděle po Svatém Duchu
***
Dne 1. 11.
1950 papež Pius XII. definoval jako článek víry pravdu, že Neposkvrněná a vždy
panenská Boží Rodička Maria byla po skončení svého pozemského života vzata s
tělem a duší do nebeské Slávy. „Proto tedy,“ říká papež, „kéž to Bůh nedopustí,
ale kdyby se někdo opovážil svévolně popírat nebo úmyslně zpochybňovat to, co
jsme My definovali, ať také zví, že tím odpadá od božské a katolické víry.“ (DH
3903)
Pozoruhodné
na této definici je to, že papež nezmínil smrt Marie. Papež Pius XII. byl – dle
informací lidí z jeho blízkého okolí – osobně toho přesvědčení, že Maria
nezemřela, protože byla pod srdcem sv. Anny počata bez prvotního hříchu a proto
ani nebyla zasažena důsledky prvotního hříchu. Zatímco Maria je už nyní se svým
oslaveným tělem a se svou duší v nebi, zesnulí na hřbitově musí až do
posledního soudu čekat na oslavení svého těla.
Článek víry
hovořící o tom, že Maria byla s tělem a duší vzata do nebe, není výslovně
obsažen v Písmu svatém. Ale zjevení není obsaženo pouze v Písmu svatém, ale
také v ústně předávané tradici, což je zjevení ukončené se smrtí posledního
apoštola, tj. se smrtí sv. Jana.
Sv. Jan píše
ve 20. a 21. kapitole svého evangelia, že Ježíš vykonal ještě mnoho jiného, co
však není v této knize napsáno. A ve Skutcích apoštolů si čte komorník královny
Kandake v Písmu a nerozumí tomu. S tím mu pomůže jáhen Filip. Je to obraz učitelského
úřadu Církve – Magisteria.
Celý poklad
zjevení (písemné a ústní zjevení) byl předáván dále a nazývá se obvykle „Tradicí“
z latinského slova tradere.
Svátek
Nanebevzetí Panny Marie je doložen už z doby císaře Konstantina Velikého. Lev
IV. opatřil tento svátek oktávem. Cisterciáci měli toto tajemství předepsané
pro obraz na svém hlavním oltáři.
Sv. Antonínu
z Padovy měla Matka Boží zjevit, že byla s tělem i duší vzata do nebe.
Podle Anny
Kateřiny Emmerichové byla Matka Boží v době konce svého pozemského života v
Efesu. Všichni apoštolové pak měli být viděními připravováni na Mariin konec.
Když se dozvěděli, že přichází, vydali se z míst, kde se právě zdržovali, do
Efesu. Ti, kteří byli příliš daleko, byli k Mariinu domu přivedeni andělem.
Když se
všichni – až na apoštola Tomáše – sešli, svatý Petr přinesl v Mariině domě
Nejsvětější Oběť. Svatá Panna odpočívala tichá a bledá na zádech ve své
posteli. Její oči vzhlížely se svatou radostí k nebesům. Její tělo se vznášelo
nad jejím lůžkem nahoru a bylo možné vidět skrze něj.
Její duše
vyšla z těla doprovázena dvěma chóry andělů po světelné dráze do nebe. Tělo pak
kleslo zpět na lůžko a podle tehdejšího obyčeje bylo zavinuto do pláten.
Apoštolové ho za zpěvu žalmů pohřbili na hoře, na níž dům stál. To se stalo v
noci.
Když šli
domů, najednou opět uviděli světelnou dráhu k nebi. Ježíš spolu s anděly,
patriarchy, svatým Jáchymem, svatou Annou, svatým Josefem, svatou Alžbětou,
svatým Zachariášem a svatým Janem Křtitelem doprovázel Mariinu duši k
hrobce, kde se znovu spojila s Jejím tělem a byla vzata do nebe.
V noci
přišel apoštol Tomáš. Spolu s ním šli ráno všichni apoštolové k hrobce, protože
on chtěl Marii vidět.
Hrobka
nejsvětější Panny je uctívána také v Jeruzalémě ve skalní jeskyni v
Getsemanech. Je to proto, že Maria putovala s apoštoly v době prvního koncilu.
Když znovu navštívila místa Ježíšova utrpení, dozvěděla se, že jí tam
připravují hrobku, v níž by mohla být po své smrti pochována. Maria se však
zotavila a mohla se vrátit do Efesu. Podle jedné tradice měli apoštolové tuto
hrobku objevit opatřenou bylinami.
V barokním
kostele Rohr v Dolním Bavorsku jsou vyobrazeni apoštolové u hrobky. Jenom
apoštola Jakuba umělec ztvárnil tak, že vyhlíží zpoza záclony, jako když
je připraven vyjít na cestu do věčnosti.
Kvůli těmto
bylinám v hrobce se o svátku Nanebevzetí koná žehnání bylin. Byliny mají ze své
podstaty léčivé účinky a měly by navíc obdržet nadpřirozené účinky a působit
zdraví duše. To znamená, že Boží požehnání a modlitba Církve by měly chránit
duši před útoky ďábla a před hříchem.
Boží
požehnání je vždy dar a nemůže být nijak zaplaceno. Církev si tedy nikdy za to
nevezme žádné peníze. Jakýkoli šarlatán ale bude za své produkty vždy žádat
peněžní částky.
Proti každé
nemoci nechal Bůh růst nějaké byliny, ne však proti smrti. Ta je trestem za
prvotní hřích a všechny Adamovy děti ji musí vytrpět.
Máte-li
nemoci, hledejte byliny, nebo si kupte bylinné oleje a masti a nechte si je
požehnat. Zcela to odpovídá katolickému učení. Léčiva s chemikáliemi jsou
většinou spojená se škodlivými vedlejšími účinky a také velmi drahá.
To první, co
by měl katolík dělat, když je nemocný, je modlitba. Má se modlit. Má zpytovat
své svědomí. Má-li těžké hříchy, při nejbližší příležitosti se má vyzpovídat.
Když takto uzdraví svou duši, bude skrze posílenou duši také tělo opět zdravé.
Přesně tento
efekt má také sv. pomazání, když se někdo ocitne v nebezpečí smrti. Duše je jím
posílena a velmi často se pak i tělo uzdraví. V takovém případě se obvykle
nemluví o žádném zázraku, ale byl to Bůh, kdo nám daroval svátosti a je to tedy
On, kdo způsobí zázrak.
I v případě,
kdy se žádné zlepšení nedostaví, měli bychom za nemoc děkovat. Taková nemoc
může být také milostí Boží, zejména když se obrátíme a připravíme se na smrt.
Jednou musíme zemřít: připraveni nebo nepřipraveni. Lepší je však zemřít
připraven! A nemoc je dobrá příprava. Pokud je vůlí Boží, že musíme zemřít, pak
nemá žádný smysl se proti tomu bouřit. Pokud je to vůlí Boží, pak je to pro nás
také ten nejlepší okamžik.
Jeden
sedmnáctiletý mladík utrpěl smrtelný úraz 7. července 2015 v Bad Ischl. Během
školního výletu mu spadl kámen přímo na hlavu. Byl na místě mrtev. Kdyby
tím místem procházel o dvě sekundy dříve nebo později, byl by stále naživu, ale
bylo to zřejmě právě v tu chvíli, kdy Bůh chtěl.
V
Ruhpoldingu, jižně od Salzburgu, se na jedné křižovatce lesních cest nachází
kříž, na němž jsou napsána tato slova: „Ani věk, ani nemoc neurčují hodinu
smrti, nýbrž vůle Boží.“ Na místě, kde tento kříž stojí, došlo také k nehodě:
na mladého muže, otce rodiny, spadl strom.
Boží vůle je
to, co o okamžiku smrti rozhoduje nejvíce. Také v Mariině životě tomu tak bylo.
Každý okamžik jejího bytí byl určen vůlí Boží. Ne dříve, ne později. Maria
chtěla být zde na zemi tak dlouho, jak to Bůh chtěl. Den jejího nanebevzetí byl
pro ni momentem návratu domů.
Ano,
přijímejme z Božích rukou všechno, jak to pro nás On určil – i okamžik naší
smrti. Když se měl ukončit život matky sv. Kateřiny Sienské, vzepřela se.
Prosila svou dceru Kateřinu, aby se u Spasitele přimluvila, aby ji ještě chvíli
nechal naživu. Spasitel jí vyhověl, ale řekl jí, že přijde čas, kdy by ráda
zemřela, ale nebude to možné. Matka souhlasila. Vše se pak stalo přesně tak,
jak to Spasitel předpověděl.
Kéž se za
nás Rodička Boží přimlouvá, abychom mohli vždy dokonaleji naplňovat vůli
jejího syna! Amen.
Překlad: P. VVP
