neděle 27. října 2019

Kristus Král (1980)


Kristus Král (1980)
Na Božství Ježíše Krista stojí či padá Římskokatolická církev. Jako katolíci jsme občany Kristova Království na zemi, kterým je Církev. Stali jsme se občany tohoto Království ve svátosti křtu a získali práva a výsady i povinnosti a závazky plynoucí z takového občanství. Z mnoha povinností, které to s sebou nese, je jednou z nejdůležitějších povinnost vzdávat čest a úctu Ježíši Kristu, našemu Králi. Asi nikdy předtím nebylo konání této povinnosti nutnější, než je tomu v této naší době.
Jsme křesťané, tj. jsme stoupenci Krista. Jsme katolíci, tj. jsme, nebo se předpokládá, že jsme, vyspělí, zcela oddaní stoupenci Krista. To tedy mezi mnoha věcmi znamená, že naše Bohem daná Víra je prvořadou, nejvyšší, nejdůležitější starostí našeho života a nikoliv něco, co žijeme jen vlažně s malým nebo nikoliv solidním, bystrým, horlivým chápáním její mimořádné hodnoty. Být katolíkem znamená, že touha stále postupovat v poznání, lásce a službě Bohu je prvořadým cílem našeho každodenního života, cílem, u nějž vytrvale odmítáme dovolit, aby byl zastíněn světskými starostmi – materiálním zabezpečením, společenskou prestiží, bohatstvím, slávou, mocí, čímkoliv. Být katolík znamená, že uchovávání a vzrůst Boží milosti v naší duši, konání pokání, a časté, zbožné přijímání svátostí jsou pro nás věcmi vážné důležitosti, a ne věcmi, které jsou všechny dobré pro světce, kteří konec konců byli odlišní. Byli odlišní? Skutečně jen v jednom smyslu. Měli intenzivní lásku k Bohu. „Co prospěje člověku, když celý svět získá, ale ztratí svou duši?“ Být katolík znamená, že Kristus je Král našich srdcí a duší a že jsme svědky Jeho i Jeho Církve ve světě, ve společenství, v němž žijeme. Svými slovy a svým příkladem za všech okolností odrážíme svou víru. Jeden proslulý americký spisovatel minulosti kdysi řekl: „To, co jste, promlouvá tak hlasitě, že neslyším, co říkáte.“
Jako katolíci patříme do jediné organizace na tváři země ustanovené Synem Božím pro věčnou spásu lidstva. V této Církvi (hovořím samozřejmě o pravé, skutečné, tradiční Římskokatolické církvi), se zjevené slovo Boží nalézá v celé své kráse; mravní zákon Boží se hlásá ve své úplnosti; hříchy se odpouštějí ve svátosti pokání opravdově litujícím; Tělo a Krev Kristova se přijímají ve Svátosti oltářní; Oběť Kříže je každodenně obnovována v nekrvavé Oběti pravé mše. Jako katolíci máme nejskvělejší věc na světě – dar Víry, členství v jediné, pravé Kristově Církvi – vskutku tak ohromný poklad, že, slovy papeže Pia XII., „nelze si představit nic slavnějšího, nic vznešenějšího, zajisté nic více povznášejícího, než patřit do svaté, katolické, apoštolské a římské Církve“.
Jestliže tedy je náš katolicismus tak vrcholný a ušlechtilý a poklady Církve tak drahocenné a nevyčíslitelné, vyplývá z toho, že jednoznačná povinnost každého katolíka hodného toho jména, je žít ve shodě s důstojností náležející jeho členství v Mystickém Těle Krista a odrážet ve svém každodenním životě vznešenou Víru, kterou vyznávám. „Neexistuje žádný lepší argument pro pravdu katolicismu, než dobrý katolík.“ „Pravá víra,“ napsal svatý Řehoř Veliký, „spočívá v tom, že svým jednáním neodporujeme tomu, co slovy vyznáváme“.
A tak je neochvějná věrnost Kristu naší zavazující povinností jakožto občanů zasluhujících si Jeho Království na zemi. Jakákoliv polovičatá opatření z naší strany jsou pomocí a napomáháním věci nepřítele, skutečně satanského nepřítele, který se neúnavně snaží vypudit Krista a křesťanství ze samotné tváře země! Bitva, která se dnes svádí, je taková, v níž není v sázce nic méně, než duše lidí, a je to bitva, v níž není místo pro ty, kteří jsou neutrální. Je to Kristus proti Antikristu! Buď jsme s Bohem, nebo jsme proti Němu! Taková je výzva před námi! Jako katolíci se této výzvě postavme přímo a nekompromisně a přesvědčivě tak prokažme svou nehynoucí věrnost Tomu, pod jehož slavnou zástavou máme takové privilegium sloužit, Ježíši Kristu, Králi králů, našemu Pánu, našemu Spasiteli a našemu Bohu!
Překlad: D. Grof