Horlivost Španělska v občanské
válce a jeho úpadek (2019)
Prof. Plinio Corrêa de Oliveira
18. ledna
2019
Mám před
sebou výňatek z knihy jezuity Frederica Muckermanna s názvem Ouvindo a Alma de Espanha (Naslouchání duši Španělska), která
zaznamenává dopisy psané mezi lety 1936 a 1937. Říká následující:
Mládež pohnutá horlivostí v boji proti komunismu
pod symbolem Nejsvětějšího Srdce
„Vojáci a
falangisté ze Salamanky si umisťují obrázek Ježíšova Srdce na své standarty.
Falangisté ze Sevilly začali umisťováním malého obrázku Ježíšova Srdce na své
uniformy. Nyní nosí každý voják a armádní důstojník, včetně generála Queipo de
Llano, odznak Nejsvětějšího Srdce. Obrněný vůz naší jednotky má na sobě velký
obraz Nejsvětějšího Srdce a lidé nás nazývají „jednotky Nejsvětějšího Srdce“.“
„Celá
společnost se očišťuje, tříbí a povznáší. Podobné scény se odehrávají všude: Ve
Valladolidu byly stánky s pornografickou literaturou spáleny na prach.
Mládežnická sdružení posílají své členy do obchodů s knihami, aby
odstranili knihy, které jsou nemravné nebo nepřátelské vůči náboženství. Tato
mládež úplně zreformuje univerzitní život.“
„Na palubě
lodi ´Canarias´: V noci zde byl zpěv; velitel znovu zavedl tento starý
zvyk Španělů, kteří zpívali píseň, kterou znáte: ´Ty, který poroučíš větru i
moři, který zastavuješ vítr a utišuješ bouře, měj s námi slitování, Ó
Pane, slitování Ó Pane, slitování.´“
„Hrabě
sestavil Knihu modliteb pro Requeté
(karlistickou milici). Při bojích v Navarře bylo šest mladých dobrovolníků
ve strážní službě. Vyzpovídali se, odešli a nevrátili se. O několik dní
později, když naše jednotky dobyly onu pozici nepřítele, nalezli těla těch
šesti, všichni mrtví.“
„Jeden
z těch statečných mladíků nezemřel okamžitě, protože jeho tělo leželo
stranou, hlava mu spočívala na jeho pravé ruce. Jeho levá ruka držela Knihu modliteb pro Requeté otevřenou před
očima, které již neviděly. Na otevřené stránce byla Modlitba za zemřelé.“
Příznačná zkáza španělského heroismu
Toto jsou
velmi nádherná fakta. Jeden z nejpůsobivějších příběhů pro mě byl ten o
karlistickém mladíkovi, requeté
z Navarry, který zemřel při četbě Modlitby za zemřelé.
Requetés nesoucí pušky a mající při své misi odznaky
Nejsvětějšího Srdce
Byl jednou
z průzkumných hlídek, které všechny zemřely při misi. Mladík byl střelen,
upadl a uvědomil si, že je zle zraněn a ve svém posledním tažení. Opřel si
hlavu o jednu svou ruku a začal číst Modlitbu za zemřelé. Zde Náš Pán požnul
jeho duši a pravděpodobně ji vzal do nebe.
Tento
obrázek bojovníka nalezeného mrtvého, jenž má před svýma očima, které již
nevidí, modlitební knížku otevřenou na stránce Modlitby za zemřelé, nás přiměje
cítit na jedné straně poslední výdechy života, a na druhé, první chladný závan
smrti. To je skutečně působivé. Nutí nás to velice silně cítit přechod ze
života do smrti, a duši, která jde do nebe. Nutí nás to dost intenzívně si
uvědomit vyhlazování duší, které se obětují, a které, když tak činí, dobývají
nebe, což je také velmi působivé.
Tato scéna
by si zasluhovala velikého básníka, malíře nebo sochaře, aby ji patřičně
prezentoval. Dějiny Španělska jsou natolik naplněny takovými scénami, že je
takřka nemožné, vybrat jednu. Bylo by nutné „vytáhnout jednu z klobouku“,
protože Španělsko je země, kde je heroismus obvykle přítomen ve vroucím stavu.
Obnova náboženské horlivosti v občanské válce
V těchto
faktech ze španělské občanské války z roku 1936 také nacházíte další
projevy zbožnosti jednotek bojujících proti komunismu. Onen spisovatel mluví o
nové horlivosti, která probíhala celým Španělskem, a předkládá některé důkazy,
jež jsou velmi povzbudivé.
Komunisté pustošili kostely, ničili sochy a
vystavovali mrtvá těla řeholníků v barcelonských ulicích
V té
době bylo Španělsko poněkud laicizovanou zemí; nastala revoluce; byla vyhlášena
republika a zakrátko měla socialistický nádech; brzy byly ostře zdůrazňovány
znaky moderního pohanství v různých aspektech španělského života.
S náboženským pronásledováním však nastalo všeobecné tříbení katolíků.
Některé
aspekty upoutávají naši pozornost k bližší analýze. Za prvé, jak jasný byl
v té době protiklad katolicismu a komunismu. Antikomunistické jednotky
pochodovaly do boje s Nejsvětějším Srdcem Ježíšovým namalovaným na svých
tancích a každý to považoval za normální.
Protože
komunismus je věcí ďábla, věc antikomunismu nutně musela být věcí Boží. A každý
se domníval, že Nejsvětější Srdce je patřičným symbolem antikomunismu, že je
pro to patřičnou standartou, že jeho pravý raison d'être byla obrana práv katolické Církve, práv
náboženství.
Ztráta náboženské horlivosti
a bojovnosti
Je udivující
a bolestné všimnout si změny ducha, která nastala od doby těchto heroických
příběhů. Dnes se zdá, že Španělsko, jako celá Evropa, ztratilo návaznost a svůj
antikomunistický zápal. Zároveň zašlo až tak daleko, že se zapletlo
s ruskou diplomacií, což je něco, co by Španělsko kdysi odmítlo učinit, a
to až do té míry, že by se [raději] chopilo zbraní.
Občanská
válka z roku 1936. Jaký obrat od oné doby do dneška! Antikomunisté, kteří
riskovali své životy v náboženském boji, kteří neváhali dát svou krev za
katolické Španělsko, byli krůček po krůčku odsunováni stranou, opovrhování a
bojkotováni, zatímco ti druzí s opačnou mentalitou zaujali vůdčí role
v národě. Jak tato změna nastala?
Španělský král Juan Carlos navštívil Sovětský svaz
v roce 1984, aby se setkal s komunistickým vůdcem Gromykem
Vplížilo se
to jako výsledek postoje, který nastal, a na nějž jsme často poukazovali jako
na nebezpečný: duch odpočinku a oddechu po vítězství, apatie tváří v tvář
nebezpečí. Španělsko bylo infiltrováno prostředím blahobytu, neutrality,
ideologické lhostejnosti, kdy se každý jednotlivec obrátil k užívání si
svého vlastního průměrného soukromého života. V tomto prostředí se mnozí
z nejlepších Španělů ukolébali ke spánku.
V ideologické
sféře je spánek obrazem smrti, a po smrti začíná rozklad. Byl to tento rozklad,
který vytvořil měkkost, shovívavost a spoluúčast na postupu revoluce na
španělské půdě, jejímž jedním z nejhorších viníků byl univerzální proud
progresivismu.
Takřka
jakékoliv katolické uspořádání se dnes na antikomunisty tváří nevlídně a na
prokomunisty se pohlíží dobře. Každý z nás může s oněmi prvními
bojovníky skoro říct:
„Extraneus factus sum fratribus meis, et
peregrinus filiis, matris meae – Za cizího mě mají mí bratři, cizincem jsem
pro syny své matky.“ (Žalm 69:9) Je to povzdech věrnosti.
(pokračování)
Zdroj: Tradition In Action
Překlad: D. Grof