Spravedlnost a věčný trest za jeden
smrtelný hřích (2015)
Ron Conte Jr.
31. prosince
2015
Magisterium
neomylně učí, že všichni lidé, kteří zemřou ve stavu milosti, budou mít život
věčný v nebi, možná po dočasném pobytu v očistci, a že všichni lidé,
kteří umřou nekající ze skutečného smrtelného hříchu (a kteří tudíž umírají bez
stavu milosti), budou mít věčný trest v pekle.
1. Můžeme se
ptát: Je to spravedlivé, že nějaká osoba, která je jinak dobrá, by měla být
odsouzena do pekla jen za jeden těžký hřích? Co když nějaká osoba spáchá jeden
skutečný smrtelný hřích ve věku 20 let a pak zemře o 70 let později ve věku 90
let. Je to spravedlivé ji odsoudit do pekla jen pro jeden těžký hřích, když ten
hřích byl následován 70 lety dobrého života?
2. Podobně
bychom se mohli zeptat: Je spravedlivé, že nějaká osoba, která žije svatým
životem, a přesto spáchá pouze jeden skutečný smrtelný hřích právě před smrtí,
by měla být odsouzena do pekla?
3. A nakonec
by se měl zvážit opačný případ: Je spravedlivé, že nějaká osoba, která žije
velmi hříšný život s nespočtem nelitovaných skutečných smrtelných hříchů,
může v poslední chvíli života litovat a jít do nebe?
Popořadě
odpověď na každou otázku:
1. Osoba,
která spáchá skutečný smrtelný hřích ve věku 20 let, přichází o stav milosti.
Pokud nelituje, může se skutečnými milostmi spolupracovat jen částečně a
váhavě. Pokud však vůbec kdy plně spolupracuje se skutečnou milostí, nutně se
kaje skrze dokonalou lítost (třebas i mlčky) a vrací se do stavu milosti.
Jestliže se nekaje příštích 70 let, zemře nekající ze skutečného smrtelného
hříchu a je plným právem odsouzena do pekla.
Proč je toto
odsouzení zasloužené? Jedním důvodem je, že každý skutečný smrtelný hřích si
zasluhuje věčný trest. Dalším důvodem je, že strávila 70 let odmítáním se kát
z onoho skutečného smrtelného hříchu. Toto odmítání se kát je samo o sobě
dodatečným těžkým hříchem, skutečným smrtelným hříchem z opomenutí. A jestliže
se nadále odmítá kát po dlouhou dobu, páchá mnoho skutečných smrtelných hříchů
z opomenutí. Umře tedy nekající z mnoha skutečných smrtelných hříchů
spáchaných v dlouhém časovém období. Navíc někdo, kdo páchá skutečný
smrtelný hřích a kdo se ustavičně po dlouhou dobu odmítá kát, s největší
pravděpodobností ve svém životě spáchá další skutečné smrtelné hříchy.
Nespáchal tedy pouze jeden skutečný smrtelný hřích a pak žil svatý život, jen
aby byl poslán do pekla.
Jestliže si
vezmeme hypotetickou situaci, kde jeho život následující po prvním skutečném
smrtelném hříchu byl svatý, nutně to znamená, že se kál ze svého těžkého
hříchu, přinejmenším skrze vnitřní dokonalou lítost. Protože o osobě, která
spáchá skutečný smrtelný hřích a stále se odmítá kát, se nedá říct, že je
svatá. Svatým nás činí stav milosti. Skutečný smrtelný hřích nás nutně této
svatosti zbavuje, pokud a dokud nelitujeme a nevrátíme se do stavu milosti.
Kdyby byl její následující život skutečně svatý, nikoliv jen zdánlivě svatý,
pak by musela litovat.
2. V dalším
scénáři vstupuje tato osoba do stavu milosti v mladistvém věku a pokračuje
v tomto stavu takřka celý svůj život. Žije skutečně svatý život a vyhýbá
se všem skutečným smrtelným hříchům – až do konce svého života, kdy spáchá
jeden skutečný smrtelný hřích. Brzy poté zemře jako nekající. Zasluhuje si jít
do pekla? Za prvé, musíme jako článek víry hájit, že každý skutečný smrtelný
hřích si z definice zasluhuje věčný trest, protože si onen hříšník
s plnou svobodou volby a s plným vědomím jeho těžké nemorálnosti vybral
skutek, který je zcela neslučitelný s láskou k Bohu a bližnímu. Nebe
je věčnou láskou k Bohu a bližnímu. Kdokoliv tedy spáchá skutečný smrtelný
hřích a nelituje, si ve skutečnosti zasluhuje věčný trest. Pouze milující lidé
jsou posláni do nebe.
Kdyby však
žila opravdu svatý život, byla neustále ve stavu milosti a často spolupracovala
s mnoha skutečnými milostmi, pak když spáchá skutečný smrtelný hřích, bude
snadno a rychle litovat. Její život milosti ji připravuje k tomu, aby ochotně
litovala skrze spolupráci se skutečnými milostmi. A Bůh takové osobě zajisté
nabízí hojnou milost k pokání před smrtí díky jejímu svatému životu a
univerzální spásné Boží vůli.
Navíc Boží
prozřetelnost takové opravdu svaté osoby ochraňuje před tím, aby umřely
okamžitě po spáchání skutečného smrtelného hříchu, a Boží milost může takovou
osobu [dokonce] ochránit před tím, aby kdy spáchala skutečný smrtelný hřích,
když je smrt blízko. Proto může taková osoba snadno pokračovat na cestě do nebe
a získat věčný život. Boží Prozřetelnost a milost zajišťují, aby se
s každým jednalo spravedlivě, a aby měl postačující příležitost
k věčnému životu v nebi.
Kdyby tomu
však bylo tak, že by nějaká osoba žila svatý život a spáchala jeden skutečný
smrtelný hřích, a brzy poté zemřela jako nekající, byla by skutečně poslána do
pekla. Protože my všichni stejně podléháme Božímu soudu a věčnému mravnímu
zákonu.
3. Co když
nějaká osoba žije velice hříšný život naplněný mnoha skutečnými smrtelnými
hříchy a neustálým odmítáním kát se, ale pak v poslední minutě života
lituje?
Především je
pokání dostupné každému, dokonce i skrze poslední chvíle života. Ale po této
polední chvíli již není lítost kvůli skutečnému smrtelnému hříchu dostupná.
Jsme souzeni při osobním a obecném soudu tím, co jsme si vědomě zvolili ve svém
životě učinit.
Nějaký
světec může v jediné chvíli litovat celoživotní příležitostný lehký hřích.
Ale lítost kvůli skutečnému smrtelnému hříchu není vždy tak snadná. Tento
případ je tedy protikladem druhého případu výše. V onom případě ona osoba
lituje snadno a rychle svého skutečného smrtelného hříchu kvůli svému životu
svatosti. Když však nějaká osoba spáchala velmi mnoho skutečných smrtelných
hříchů, z nichž se nikdy nekála, pak není uzpůsobena snadno a rychle
litovat. Čím více skutečných smrtelných hříchů spácháte bez lítosti, tím těžším
se stává litovat. A to se děje kvůli vaší vlastní volbě. Není nespravedlivé,
aby se s vámi zacházelo, jak si zasloužíte, na základě svých vlastních
rozhodnutí svobodné vůle.
Tento
princip je jasně vidět v nauce Církve ohledně toho, co je podstatou platné
zpovědi. Nejsnazší cesta k odpuštění je skrze nedokonalou lítost a zpověď.
Mnozí, možná většina, kajícníků má dokonalou lítost, když se zpovídá. Minimální
požadavek je však nedokonalá lítost a zpověď. Přesto i při této nejsnazší cestě
k odpuštění musí ona osoba provést pečlivé zpytování svědomí a vyznat
každý skutečný smrtelný hřích podle druhu a počtu. Toto zpytování svědomí
zabere čas.
Předpokládejme,
že nějaká osoba spáchá za dlouhé časové období nespočet skutečných smrtelných
hříchů bez lítosti. Následně tato osoba spolupracuje s milostí a učiní
pečlivé zpytování svědomí. Čas vyžadovaný na takové zpytování je dlouhý a ta
zpověď sama o sobě nebude krátká. Jinak nemusí být naplněny podmínky pro
platnou zpověď.
Nyní zvažte
podobný případ, kde taková hříšná osoba nemá žádný přístup ke zpovědi. Aplikuje
se vyšší standard dokonalé lítosti – lítost za hřích z lásky k Bohu a
bližnímu. Pouhá nedokonalá lítost, která je založena na přikázané lásce
k sobě samému, není dostačující pro odpuštění bez svátosti [zpovědi]. Může
taková osoba litovat v jediném okamžiku kvůli celoživotním nekajícím
skutečným smrtelným hříchům? Tomu nevěřím. Protože pak by byla její cesta do
nebe snazší než kajícnost s nedokonalou lítostí a zpovědí. Aby se skutečně
kála za celý život špatných nekajících hříchů, vyžaduje to čas. Jsme padlými
hříšníky žijícími v časném světě. Když těžce hřešíme, žádá si to čas, abychom
zvážili bezbožnost toho skutku a abychom hřích plně uvážili. A když litujeme,
vyžaduje si to čas uvážit, co jsme učinili špatně, proč je to špatné, a abychom
vážně litovali svých rozhodnutí.
Navíc osoba,
která velmi mnohokrát těžce hřeší bez jakékoliv lítosti, není uzpůsobena rychle
a plně litovat, ani není uzpůsobena kát se s dokonalou lítostí. Celý život
lásky k Bohu a bližnímu [naopak] uzpůsobuje takovou svatou osobu, aby se
pohotově kála s dokonalou lítostí dokonce i z lehkého hříchu a také
ze skutečného smrtelného hříchu. Ale celý život v nenávisti k Bohu a
bližnímu a život krajní špatnosti uzpůsobuje takovou osobu proti pokání.
Zvolila si se stát špatnou osobou. Má svobodnou vůli, takže se může případně
kát. A Bůh od této osoby stále požaduje pokání. Pro takovou hlubokou změnu je
však u takové zcela hříšné osoby potřeba čas.
Někteří
pošetilí komentátoři tvrdí, že možná i špatní diktátoři jako Hitler, nebo
teroristé jako bin Ládin, nebo jiné mimořádně špatné osoby se kály
v poslední chvíli života, a tak se nakonec dostaly do nebe. Já však říkám,
že takový akt okamžité kajícnosti s dokonalou lítostí pro ně není možný.
Jsou takovými osobami, jakými si vyvolily být, a ony si nevyvolily být osobami
lásky, odpuštění a pokání. Pro takové osoby by bylo pokání mimořádně obtížné a
náročné na čas. A protože víme, jaké byly konce jejich života, víme (v rámci
lidského vědění), že nelitovaly. Podobně víme, že jsou odsouzeny do pekla.
Zdroj: The Reproach of Christ
Překlad: D. Grof
