▼

neděle 2. září 2018

Komentář Eleison DLXXXI – Kam, „Odpore“? – I (2018)


Komentář Eleison DLXXXI – Kam, „Odpore“? – I (2018)
(581)
1. září 2018
KAM, „ODPORE“? – I   
Jestliže někdo stále přemítá nad tím, co katolické hnutí „Odporu“ zamýšlí dělat, nedávné události ve Spojených státech to ozřejmují víc, než kdy dřív – musí zachovávat Víru! Po oficiálním zveřejnění osmisetstránkového dokumentu minulý měsíc ze strany státu Pensylvánie v USA, dokazujícím bez jakékoliv pochybnosti vinu vysoce postavených katolických duchovních v hanebných zločinech proti zákonům země i zákonům Božím, budou miliony katolíků, a nejen v USA, v pokušení pochybovat o Víře a opustit Církev. Jeden čtenář těchto „Komentářů“ vyjmenovává tři znepokojivé internetové odkazy a píše:
„Mé srdce je zraňováno. Ježíš neučí tohle. Hořce pláču. Jsem nesentimentální člověk a vůbec často nepláču. Tohle ale nemohu přijmout. Je mi líto, ale pokud tohle bude pokračovat, budu se muset stát východním pravoslavným nebo úplně přijdu o rozum. Už tuto obludnost nemohu vystát. Mám fyzickou bolest, protože kvůli tomu cítím bolest na hrudi. Přijdu o rozum. Všechny modlitby a mše jsou marné, jestliže toto stále dělají ti, kteří se modliteb a mší účastní. Tito heretici převracejí Našeho Pána vzhůru nohama! Nemohu to vystát!“
Hříchy se dějí, a hříchy se budou stávat až do konce světa, dokonce i mezi kněžími a biskupy, protože Bůh jim neodnímá jejich svobodnou vůli, a žádný moudrý zákonodárce v Církvi nebo ve státě nevěří v to, že pouhá legislativa skoncuje s hříchem. Pouze samotná milost Našeho Pána Ježíše Krista může očistit duše od hříchu (Ř VII, 24, 25). Proto je stát v podstatě bezmocný zahojit nejhlubší lidské problémy kněží nebo rodin nebo národů. Má povinnost konat, co nejlépe, aby chránil své občany, ale všichni rozumní a čestní státníci uznávají, že jen sama katolická Církev plně vlastní prostředky k tomu, aby hojivě dosáhla do hlubin lidských duší. Proto budou, jak nejlépe mohou, upřednostňovat Církev pro dobro státu, a nejlépe, jak mohou, chránit reputaci biskupů a kněží, a nechají Církev, aby se sama vypořádala se svými zločinci, pokud chce. Jestliže se však Církev odmítne vypořádat se svými zločinci, pak musí zasáhnout stát.
To, co je tak skandální v současné epidemii zneužívání dospívajících a dětí ze strany duchovních, je rozsah tohoto zneužívání, systematické krytí tohoto zneužívání ze strany vysoce postavených církevních představitelů, a velikost služebního postavení některých z nich, jež dosahuje až úplného vrcholu Církve. Ve skutečnosti byl tento skandál v USA známý po desítky let, a je zcela nemožné, že by nebyl všeobecně známý také v Římě. Po desítky let však má síť homosexuálů ohromnou moc v rámci struktury a hierarchie Církve až do té míry, že v Římě uplatňuje dalekosáhlou kontrolu nad jmenováním biskupů a v diecézích nad volbou seminaristů. Může být stále obtížnější stát se biskupem nebo knězem, aniž by člověk nepatřil do této sítě.
Co však vůbec může vysvětlit takovou pohromu mezi tolika duchovními? Jediným přiměřeným vysvětlením je ztráta víry vyvolaná Druhým vatikánským koncilem (1962-1965), po němž byli velký ochránce knězovy vytrvalosti, jeho breviář, a účel jeho existence, mše, zmrzačeni a ochromeni (Sacrosanctum Concilium, kapitoly II a IV). Vezměte kterémukoliv člověku účel jeho existence a on musí pro své uspokojení hledat jinde. Přinejmenším jeden americký komentátor obviňuje z této pohromy satanismus, hřích přímo útočící na Boha, který je jako takový mnohem závažnější než hříchy těla. Lidé se však obracejí k Satanovi pouze tehdy, když se odvrátili, nebo byli odvráceni, od Boha. Druhý vatikánský koncil, jak se zdá, otevřel dveře celé Církvi, aby se odvrátila od Boha.
Kyrie Eleison
Překlad: D. Grof