Engelbert Dollfuss: fašista nebo
hrdina? (2015)
Engelbert Dollfuss (4. října 1892 –
25. července 1934)
***
Jsem přesvědčen, že je to vůle
vyšší moci, abychom zachovali naši domovskou zemi Rakousko s její slavnou
historií, ačkoliv dnes v menší podobě. Jsem přesvědčen, že toto Rakousko
bude pro jiné národy vzorem při formování veřejného života, že v tomto
Rakousku musíme také splnit cennou službu a splnit ji pro celé Němectvo. Toto
Rakousko zůstává domovinou nás i našich dětí… Stejně jako byli křižáci prodchnuti
toutéž vírou, jakou Marco d´Aviano hlásal před Vídní: „Bůh to chce“ – tak i my
vidíme s velkou důvěrou v budoucnosti, v onom přesvědčení: Bůh
to chce. – Engelbert Dollfuss, Trabrennplatzrede
Engelbert
Dollfuss, který se narodil v Texingtalu v Dolních Rakousech 4. října
1892, je asi druhým nejkontroverznějším Rakušanem meziválečného období. Jako
zbožný katolík a vlastenec je levicí často obviňován, že byl fašista. Jeho
vláda je kritizována jako totalitní a nacionalistická? Ale bylo to tak?
Při
promýšlení této otázky se musí pamatovat na to, že Dollfuss byl především
katolickým vojákem císařsko-královské armády. V [první světové] válce, která
přinesla úpadek křesťanstva, bojoval jako poručík na alpské frontě, a
vyznamenal se svou statečností. Přesto, když válka skončila, stal se vojákem
bez vlasti. Když se Dollfuss vrátil domů poté, co Saint-germainská smlouva
zničila poslední zbytky Svaté říše římské, angažoval se během ničivé
hospodářské krize na ministerstvu zemědělství Dolních Rakous a v roce 1930
byl jmenován prezidentem federálních železnic. Během 20. let byl aktivním
členem Cartellverbandu a přijal jeho
německé nacionalistické postoje. Avšak do roku 1930 si Dollfuss hluboce
uvědomil zla nacionalismu a pochopil, že jakýkoliv svazek Rakouska a Německa
musí být svazkem oddělených a nezávislých zemí.
V roce
1932 byl prezidentem Wilhelmem Miklasem, členem katolické „Křesťansko-sociální
strany“, jmenován uprostřed vládní krize kancléřem první rakouské „republiky“.
Socialistickým a nacistickým polovojenským skupinám do této chvíle vzdoroval
pouze Heimwehr („Domobrana“), skupina bývalých vojáků Rakousko-Uherska, kteří
si podrželi své staré uniformy a svou odvahu. Dollfuss konsolidoval volně
organizovaný Heimwehr, agrární Landsbund a Křesťansko-sociální stranu do
Vlastenecké fronty, aby lépe bojoval proti nacistické hrozbě.
Katolíci
z Vlastenecké fronty přijali jako svůj symbol berličkový kříž a snažili se
zachovat katolické Rakousko a zastavit rostoucí nacistickou hrozbu. Dollfuss
byl s podporou vůdce Heimwehru knížete Ernsta von Starhemberga a Emila
Feye schopen udržet vládu, i když Národní rada (parlament) rozpustila
v roce 1933 sama sebe. Kancléř, který vládnul skrze nouzové výnosy,
zakázal socialistické, komunistické a nacistické strany v Rakousku a vyhlásil
Rakousko za federální stát, což byl
první krok při obnově nezávislého Rakouska k jeho legitimní vládě, a
nakonec i k Svaté říši římské.
V únoru
1934 se socialisté a komunisté pokusili vojensky vzdorovat svému potlačení, což
vedlo k několika bitvám mezi Heimwehrem a socialistickým Schutzbundem.
Ačkoliv Heimwehr a federální armáda byli schopní potlačit socialistickou
revoluci, Dollfuss byl nyní přesvědčen o nutnosti nové ústavy.
Nová
ústava byla schválena znovu ustaveným parlamentem 1. května 1934. Tato ústava,
která se odvolávala na autoritu Všemohoucího Boha, reformovala zemi dle směrnic
vytyčených v encyklice Quadragesimo
Anno a řídila politické a ekonomické struktury Rakouska k obecnému
dobru. Rakouský znak byl obnoven do podoby dvouhlavého orla, zákony
konfiskující majetek Habsburgů, byly zrušeny a byla připravena cesta pro návrat
arcivévody Otty na trůn. Počátkem července 1934 se sám Dollfuss svěřil Ernstu
Karlu Winterovi, monarchistickému primátorovi Vídně, že je jeho vlasteneckou
povinností učinit vše, co je v jeho moci, aby restauroval legitimního
císaře Rakouska.
Německý
kancléř Hitler se svou nenávistí vůči Habsburgům a všemu, co symbolizovali,
nemohl samozřejmě dovolit, aby se to stalo. Díky podpoře italského fašisty
Mussoliniho bylo Rakousko schopné udržet si svou nezávislost na Hitlerově
Německu, to však nezabránilo Hitlerovi, aby nedestabilizoval vládu tím, že
podporoval nacistické přívržence. 25. července 1934, zatímco byl vicekancléř
Ernst von Starhemberg v Benátkách, si osm rakouských nacistů
v přestrojení proklestilo cestu do kancléřství. Dvěma střelami smrtelně
zranili rakouského kancléře a když umíral, řekli mu, aby se vzdal, že nacisté
zvítězili a že vláda je nyní pod kontrolou Hitlera.
Ačkoliv
mu jeho nepřátelé odepřeli dokonce i kněze, aby mu poskytl poslední pomazání,
jeho poslední slova ke svým dvěma strážcům, kteří s ním zůstali (a jež
atentátníci zajali), byla: „Vždy jsem chtěl mír. My jsme nikdy neútočili první;
vždy jsme jednali v sebeobraně. Bůh jim odpusť.“
Engelbert
Dollfuss byl skutečně hrdinou, otcem posledního skutečně katolického státu,
věrným vojínem svého císaře a vlasti a mučedníkem vlastenectví v boji
proti Hitlerovi. Jeho památka si zasluhuje čest, protože dobře bojoval
v téže válce, jakou my nyní bojujeme, válce za císařství, za Církev a za
civilizaci proti barbarům.
Zdroj: The War for Christendom
Překlad:
D. Grof