Jak má
katolický křesťan smýšleti o dluzích (1901)
Neděle patnáctá po svatém Duchu
Podán jest
mu jeden, kterýž mu byl dlužen deset tisíc hřiven. (Mat. 18,
24).
Když jsem
dnešní svaté evangelium četl a přemýšlel jsem o něm [pozn. ed.: kázání je z
dvacáté první neděle po sv. Duchu], zdálo se mi, že se v něm popisuje právě
naše doba. Všude jsou samé dluhy a tresty za ně. Služebník byl dlužen pánu
svému deset tisíc hřiven; byl to dluh ohromný, až neuvěřitelný. Vždyť hřivna
měla 6 000 denárů, deset tisíc hřiven jest tedy 60 000 000 denárů, a kdybychom
počítali denár jen starý dvacetník, tedy 35 krejcarů čili 70 haléřů, obnášel
tento dluh 21 milionů zlatých nebo 42 milionů korun. To byl přece pořádný dluh,
a tento dluh udělal služebník. Není tedy divu, že pán naléhal na zaplacení, a
když služebník zaplatiti nemohl, chtěl dáti vše dle práva prodati, aby přišel k
svému. Avšak sotva vyšel tento služebník z úzkosti, potkal druhého, a zase
dlužníka. Toho dluh nebyl tak veliký, obnášel jen sto peněz čili sto denárů,
tedy asi 35 zlatých nebo 70 korun; byl ovšem i ten dluh na služebníka dosti
veliký [pozn. ed.: v době vzniku kázání obnášela míra předmětu prostě značného
asi 50 korun]. Proto naléhal i zde věřitel na zaplacení, jen s tím rozdílem,
že, když dlužník nemohl zaplatiti, užil proti němu věřitel práva, dal ho u
vězniti a to na tak dlouho, dokud by nezaplatil. Vidíme tudíž, že ve dnešním
svatém evangeliu převládají dluhy a vymáhání dluhů.
A tak jest
právě v dobách našich. Dluhy jsou
podílem větší části pokolení lidského. Dluhy mají státy, země, města,
osady, rodiny, jednotlivci; a jako ve svatém evangeliu naléhali věřitelé na
zaplacení, tak děje se v dobách našich velmi často; proto jsem řekl, že se mi zdálo,
že se ve dnešním svatém evangeliu popisuje doba právě naše.
Avšak jedné
věci, která se v evangeliu připomíná, v době naší neshledáváme, nebo ji
shledáváme velmi zřídka nebo se děje s donucením. Ve svatém evangeliu čteme, že
člověk král odpustil svému služebníku
ohromný dluh. To se za doby nynější neděje, leda jen tu, když se všecko
prodá a nic nezbude, když věřitel dluh odpustiti musí. A co tu bývá zlořečení,
co pláče a proklínání, ačkoliv mnohý věřitel, který přichází o kapitál,
nepřichází vlastně o nic, poněvadž již dávno dostal kapitál ve velikých
úrocích.
Jak vidíme
ze svatého evangelia skončily dluhy pro dlužníky oba špatně: jeden byl uvržen
do vězení hned, druhý pak na udání spoluslužebníků, že se zachoval ku jinému
sluhovi nešlechetně. Tak také za našich časů velmi často dluhy končí velmi špatně pro dlužníka, někdy také pro
věřitele a pro všecky, kteří se v nich zúčastnili.
Jest tudíž
užitečno, ano jest i naší povinností, abychom uvažovali i v chrámu Páně při
kázaní o dluzích. O dlužnicích ve svatém evangeliu, o jejich dluzích a o
následcích dluhů mluvil sám Kristus Pán; proto mám za svou povinnost, abych o
nich promluvil také já. Uvažujme tudíž o pravdě, jak má katolický křesťan
smýšleti o dluzích.
Co dluh jest,
není mi potřebí vykládati, ví to zajisté každý dobře. Jest to host nemilý,
biřic neúprosný, nemoc těžká, choroba trvalá, a, je-li věřitel nesvědomitý a
dluh nepoměrný, jistá záhuba mnohdy celých rodin. Dluh jest někdy pomoc okamžitá, někdy docela užitečná;
avšak, neumí-li s ním zacházeti jeho majitel dobře, přináší mu zkázu jistou,
tak že ho připravuje i o to, co měl, a co právem nazýval svým. Majitelé mnohých
chaloupek chudobných a živností menších by nám mohli ovšem říci, že začali s
dluhy, a že, kdyby se jim nebyla poskytla tehdáž možnost, aby dluhy ty udělali,
nebyli by nikdy na těch místech, kde jsou nyní, kde se jim vede aspoň tak, že
mají kde býti, že se nemusí i hladu báti; avšak nechť také řeknou, jak opatrně,
jak šetrně a jak skromně musili žíti, a jak musili všecky své síly napnouti,
aby v dluzích neutonuli, nýbrž aby z nich vybředli. Každý dojista dosvědčí, že
kdyby byl jen poněkud povolil svým žádostem zlým, nebo kdyby byl jen poněkud
hleděl na řeči a na posměchy lidské, byl by zahynul. Pro takové lidi pracovité,
opatrné, šetrné, jakých jest dosud, ale čím dále tím více, jsou dluhy okamžitou
ano někdy trvalou pomocí, a na nich právě shledáváme, jak má katolický křesťan
o dluzích smýšleti a jak se má vzhledem na dluhy chovati. V té příčině má každý
katolický křesťan pamatovati následující:
1. Dluhy jest dovoleno dělati jen tu, když
toho jest buď nevyhnutelná potřeba,
nebo když z toho plyne skutečný prospěch.
Tak například má-li člověk dosti učiniti některé povinnosti a nemá sám peněz,
nezbývá nic jiného než hledati pomoc u bližního. Vidí-li člověk, že poctivým a
spravedlivým spůsobem vypůjčenými penězi může vytěžiti něco, není dojista
dělání dluhů nedovoleno. V takových okolnostech jest nyní mnoho lidí; a proto
třeba říci, že mnoho dluhů nynějších
plyne z nutnosti, ve které lidé jsou. Avšak jak mnoho dluhů se také dělá z lehkomyslnosti, bez potřeby a bez naděje
na zisk! Co dluhů ve světě jest kvůli rozličným zábavám, na kterých se utratí
mnoho peněz, do kterých jest potřebí nových šatů, na které není, a proto se
musí vypůjčiti! Co dluhů vyplynulo z nepravostí, labužnictví, pýchy a nadýmání
se; co z rozličných nedovolených a hříšných známostí, kolik dluhů vyplynulo ze
zapovězené hazardní hry, kolik z nerozumné spekulace, co dluhů ve světě nadělalo
opilství! A takové dluhy dohání člověka mnohého až k zoufalství, poněvadž se za
ně člověk stydí, a poněvadž, když se v něm ozve svědomí aspoň někdy, činí mu
výčitky hrozné. Kolik otců takovýmito dluhy připravilo záhubu celým rodinám, kolik matek připravilo tímto spůsobem ve své
domácnosti hněv, který se nevyléčí snad nikdy, kolik lehkomyslných synů a dcer
zavinilo takovýmito dluhy v domácnosti takové pobouření, že se zdálo, že se
neutiší nikdy! Proto praví křesťanské pravidlo o dluzích: Dluhy jsou dovoleny
jen tu, když toho jest nevyhnutelně potřebí, nebo když z nich kyne aspoň nějaký
prospěch; proto nedělej dluhy zbytečně a lehkomyslně.
2. Druhé
pravidlo jest také velmi důležité, a prohřešují se proti němu mnozí. Poněvadž
ten, kdo si vypůjčuje, zavazuje se vlastně, že co si vypůjčil, opět spravedlivě navrátí, a to s úroky, patrno
jest, že jest vlastně dovoleno dělati
dluhy jen tomu, kdo chce také zaplatiti. Kdo dělá tak veliké dluhy, že sám
vidí, že jich zaplatiti nemůže, nebo kdo dělá dluhy již s tím úmyslem, že jich
nezaplatí, ten se vlastně dopouští
podvodu; poněvadž kdyby řekl věřiteli, že zaplatiti nemůže nebo nechce,
dojista by mu nic nepůjčil. A podvod jest dojista hřích proti sedmému Božímu
přikázání a to tím větší, čím větší jest částka, o kterou kdo bližního svého
připraví, a čím chudší jest ten člověk, kterého o ni připraví. A v této příčině
jest obzvláště v dobách novějších upozorniti na mnohé nesvědomité jednání různých správců rozličných ústavů peněžních.
Když se v nich shledají nepořádky, mnozí členové správy, že vidí, že ústav
takový nezachrání, chybu a hřích
zatajují, pravdu neřeknou, hřích, schodek stává se čím dál tím větším, na
konci ústav peněžní padne, a pádem
tím přichází o těžce, krvavě dobytý peníz na sta lidí chudobných, kteří v
důvěře přidávali krejcar ke krejcaru a ukládali ho buď pro sebe, až budou staří
a ku práci neschopní, nebo pro své děti: a nyní, když myslili, že jsou u cíle
práce své, ku svému zděšení slyší, že přišli buď o všecko nebo aspoň o značnou
část svých úspor. Kdo nerozumí povinnostem ústavů peněžních nebo kdo jich
nechce konati poctivě a spravedlivě, kdo na sobě jen poněkud cítí, že by snad
byl schopen lidi šáliti, byť to i nebylo k jeho prospěchu: ó nechť se do
takových úřadů neplete; poškodí jiné a sobě čest nepřipraví. Dokazují to úpadky
rozličných záložen a jiných ústavů peněžních a soudní šetření o nich, o čemž
možno čisti téměř denně v různých novinách. – A co mi jest říci o těch obchodnících, kteří snad lehkomyslně
ano zlomyslně činí dluhy s tím úmyslem, že později oznámí tak zvané vyrovnání? Může potkati ovšem každého člověka
neštěstí, proto také obchodníka, tak že přes veškeré přičinění a veškerou
šetrnost nedodělá se úspěchu žádného, nýbrž klesá čím dále tím hlouběji: ale
nelze přece popříti, že i v té příčině mnozí jednají lehkomyslně ano zlomyslně.
Co o těch třeba souditi? Odpovídám: Soudí je již na zemi úřadové, a když vypátrají vinu, trestají je, avšak i na to
třeba upozorniti, že je bude jednou
souditi a trestati Bůh; a Pán Ježíš mluvě o náhradě řekl, že nevyjde člověk
ze žaláře očistcového, dokud nenahradí posledního penízku, a svatý apoštol
Pavel praví, že zloději a podvodníci nebudou vládnouti královstvím Božím, nýbrž
že pro ty jest připraven žalář věčný.
Mimo to,
jest mi zde upozorniti ještě na jeden
zvláštní druh dělání dluhů, kde ten kdo je dělá, také nepomýšlí na
zaplacení, a který druh dělání dluhů jest bohužel často na venkově téměř módou
a záhubou rodin dosti zámožných. Jest to totiž postup živností a usedlostí se závazky a dluhytéměř nepřekonatelnými.
Mnohý otec rodiny dosti četné, vida, že svou usedlost dále udržeti nemůže,
postoupí ji synovi; sám si udělá řádný výměnek a vykáže i podíly ostatním
dětem. Toto vše se zatají, a syn hledá
bohatou nevěstu. Někdy ji najde, někdy však najde jen pouhé sliby. V tomto
druhém případě bývá zle brzy po sňatku. V případu prvém mnohdy skutečně
novomanželé pilnou prací, strádáním a sebezapřením překonají tu hroznou úlohu,
která jim byla uložena, že vybřednou skutečně z dluhů. Takových případů však
jest málo, a třeba takové lidi nazvati pravými hrdiny práce, se kterými se nyní
setkáváme zřídka. Obyčejně se stává, že
veliké povinnosti a dluhy stráví i přinesené věno a celá rodina jest na mizině.
V jedné
osadě se před několika roky dosti dobře oženil syn, jemuž otec postoupil
prodluženou usedlost. Po svatbě bylo pláče a nářku mnoho, ale na tom nebylo
dosti. Výtěžek půdy nekryl daně, úroky a jiné povinnosti, proto bylo záhy
potřebí dosazovati z přineseného věna. Mladý hospodář vida tu hrůzu, ve které
jest, oddal se ze zoufalství pití a hře v karty. Tak to trvalo asi po osm roků.
Zatím přibylo v rodině pět dítek. Po osmi letech se mladý hospodář rozstonal a
za krátkou dobu zemřel. Jmění bylo celé pryč, a zbyla zde zcela nemajetná vdova
s pěti dítkami. Byla ještě mladá, práce se neštítila. Vydělala rukama svýma
výživu sobě i dětem. Pro svou pracovitost líbila se mnohým, a tak se stalo, že
se provdala po druhé. Avšak jako se sklamala po prvé, tak se stalo i po druhé.
Muž byl sice laskav k ní, ale dětí jejích snésti nemohl; z té příčiny zanevřel
také časem na ni, a výsledek byl, že musily nevlastní děti co nejdříve z domu,
žena pak musila pracovati jako nádenice. Na nedalekém hřbitově odpočívali její
rodiče, majitelé rozsáhlého statku, kteří na ni dbali jako na zřítelnici oka
svého a uschránili jí věno pěkné. Prach jejich odpočívá klidně, ale jak by se
zarmoutili, jak by zaplakali, jak by tomu ani věřiti nechtěli, kdyby viděli, že
jejich dcera jest nádenicí, a že ubozí červíčkové, jejich vnoučkové potloukají
se od útlého mládí světem tímto jako opuštění otrůčkové. – Mám za to, že
příklad tento není jediný, nýbrž že jest dosti podobných. A kde toho příčina? Nesvědomité uvalení a zatajení dluhů,
které jako nelítostná šelma sežraly i pečlivě nashromážděný kapitál.
A myslíte,
nejmilejší, že takové a podobné velmi záhubné zatajování dluhů děje se snad jen
při uzavírání sňatků na venkově? Zajisté že nikoliv; trpká skutečnost a
zkušenost dosvědčuje, že s takovými a podobnými
úskoky uzavírá se nyní sňatků mnoho; že velmi často jest syn nucen převzíti
od otce závod nebo živnost s dluhy, kterých nenadělal, které má zaplatiti věnem
své manželky, kterých však nezmůže, nýbrž pro které přichází také o to, co mu
náleží právem a čeho se dodělal poctivě.
Proto, rodičové křesťanští, buďte vždy upřímní
ale také obezřetní, kdykoliv mají uzavříti sňatky synové a dcery vaše; mnozí
víte sami z vlastní zkušenosti, jak těžko jest zápasiti s dluhy, a jak snadno v
nich člověk zahyne, nebojuje-li na všecky strany statečně. Proto, pokud na vás
jest, neuvalujte na děti své dluhy
nemírné a jednejte vždy s rodiči, se kterými máte vejíti sňatkem svého dítěte v
bližší jakési přátelství, opravdu spravedlivě a upřímně; nechtějte se nikdy
zdáti většími, než skutečně jste. – Avšak když, synové anebo dcery, přijímáte od rodičů svých jakékoliv živnosti s
dluhy a s podobnými závazky, pamatujte
vždy na toto břemeno, a nechtějte žíti pohodlněji a rozmařileji než
okolnosti, ve kterých jste, dovolují. Rozumnou šetrností, pilnou prací a
náležitou obezřetností zaplatili veliké dluhy již mnozí, a po mnohém strádání a
uskrovňování dočekali se přece dnů veselých. Bylo jim
mnoho bojovati, ale zvítězili přece, a proto je vítězství jejich tím více těší;
tak se může státi také vám.
3. Jest pak
ještě třetí pravidlo, kterého má šetřiti ten, kdo dluhy dělá, a proti kterémuž
chybují lidé často a hrubě, čím připravují sobě hanbu a jiným záhubu; a toto
pravidlo zní, že má dluhy dělati jenom
ten, kdo jest k nim oprávněn, tedy ten, kdo je může a chce zaplatiti ze svého. – A v tomto ohledu jest mi
upozorniti vás, nejmilejší, na nešvar a hřích, kterého se dopouštějí lidé
mnozí. Jest pravda, že pohanským byl a jest názor, že manželka nemá žádného
práva v rodině; křesťanství praví, že žena není otrokyní svého muže, nýbrž že
jest jeho družkou; křesťanství praví, že nenáleží právo na děti jen otci, nýbrž
že náleží také matce; a tudíž na
společné, rodinné jmění nemá práva jen manžel nýbrž také manželka!
Zkušenost také dokazuje, že mnohá manželka a matka s tímto jměním lépe
hospodaří a o jeho počátek a rozmnožení má větší zásluhy nežli muž a otec.
Avšak toho nelze upříti, že hlavou rodiny a proto také hlavním zástupcem a správcem rodinného jmění jest manželotec.A
proto také dělání dluhů takových, které mají býti uvaleny na celou rodinu, jest
vlastně oprávněn otec, který má míti
slušný ohled na manželku a matku. Avšak jaké se dějí v tomto ohledu
podvody! Jsou rodiny, v nichž manžel dělá dluhy, aby nevěděla manželka; jiné,
kde jest to naopak, a těch jest snad ještě více; jsou dále rodiny, kde tak
nesprávně jedná jak manžel, tak manželka; ale jsou konečně i takové rodiny, kde
se tomuto nekalému dílu přiučili také synové a dcery. Jak nepoctivé a nebezpečné
jest jednání toto! Zejména dosti jest takových rodin, kde manželka matka za peníze, z nichž má opatřovati
denní potřeby, kupuje věci jiné, a věci potřebné béře na dluh, nebo naopak.
Jak pošetilé jest takové dělání dluhů! Zkušenost učí, že, béře-li někdo věci
rozličné na dluh, pravidelně dostane horší, a mimo to musí je zaplatiti mnohem dráže. A uvažme, proč mnozí lidé dělají
tyto dluhy pokoutní? Jen proto, že chtějí
míti věci zbytečné, za které se mnohdy stydí, a které je později hodně
mrzí. Paráda, mlsnost, pýcha a jiné
nepravosti jsou pramenem těchto hrozných nepřátel domácího pokoje a blaha, a
proto jako jsou tyto stromy zlé, tak jest nevyhnutelně zlé jejich ovoce. Mnohá
matka, aby vyfintila svoji dceru, zadluží se tak, že jí jest až úzko; jiná nezřízenou
láskou svého syna, dává mu po straně peníze na jeho lehkomyslnosti; a peníze ty
buď vydluží, nebo nepoctivě zadrží. Co jest s takovými dluhy spojeno zbytečných
výmluv, co lží apodvodu, aby byly
zastřeny, co přinášejí strachu, jímž se chvějí ti, kdo je nadělali, aby
nebyli prozrazeni! Ale co jest hříchů,
když se vše prozradí, a když mají býti zaplaceny a jednou zaplaceny býti
musí, neboť věřitelé nebudou mlčeti věčně. – O kéž by se této pravé a záhubné
hlízy varovali všichni členové rodin křesťanských, kéž by byli k sobě upřímní,
kéž by tajných dluhů nedělal nikdo!
Jsou ještě mnohá a důležitá pravidla, na která
vzhledem na dluhy mají pamatovati
věřitelé; avšak o těch dnes již uvažovati nemůžeme, nýbrž to musíme
ponechati na dobu jinou. Dnes jsme poznali, co má souditi o dluzích ten
katolický křesťan, který buď dluhy dělá, nebo dělati chce. Jest tedy dovoleno dělati dluhy jen tu, když toho jest nevyhnutelně potřebí, nebo když z dluhu
kyne aspoň nějaký prospěch; jen tomu
jest dovoleno dělati dluhy, kdo chce, a vidí také, že bude moci zaplatiti; a každý smí dělati dluhy jen na sebe, nesmí dělati dluhy na jiného. A konečně i to jest
třeba uvážiti, že ten, kdo jest dlužen, má na své povinnosti pamatovati vždy,
nemá si počínati jako věřitel, nýbrž má pilně pracovati, skromně žíti a šetřiti, aby se dluhů co nejdříve zbyl.
Vím,
nejmilejší, že právě v dobách našich mnozí lidé smýšlejí o dluzích lehkomyslně;
vím, že mnozí nesvědomití věřitelé půjčky veřejně nabízejí a že výpůjčku líčí
tak jako by byla štěstím a požehnáním pro dlužníka, jehož bohužel velmi často
sklamou. Avšak přes tyto všecky léčky pamatujme, že se málo kdy vede dlužníkům
i nyní lépe než se vedlo těm, o kterých jest řeč ve dnešním svatém evangeliu; a
proto pokud jen kdo může, nechť se dluhů chrání, a když je musil udělati, nechť
si z nich pomáhá, jak jen může. Nevypínejme
se nikdo nad poměry, ve kterých žijeme, a nestyďme se za ně; máme-li málo,
žijme skromně a šetrně a buďme pracovití vědouce, že zde nemůžeme žíti všichni
pohodlně. Nezáviďme bližnímu jeho statků pozemských, vědouce, že ho neoblaží a
oblažiti nemohou, a že z nich bude jednou činiti přísný účet před Pánem Bohem.
Když budeme tak smýšleti a dle toho také jednati, Bůh bude naší práci a našim
snahám žehnati tak, abychom měli vždy aspoň to nejpotřebnější. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 588
Zpracoval: Jakub
Albert