Biskup
Williamson – přednáška IV (2012)
Poznámka:
Tento materiál je přepisem přednášky,
která byla součástí cyklu přednášek přednesených Jeho Excelencí biskupem
Williamsonem při příležitosti laických duchovních cvičení v roce 2012.
Přednášky se uskutečnily ještě před vyloučením biskupa Williamsona. Přepis
zachovává charakter mluveného slova a nebyl nijak upravován.
Řekl jsem vám, že
přistupujeme k vzácné a velice důležité pasáži arcibiskupova proslovu ke
svým kněžím rok a půl předtím než umřel. Přicházíme k ústřední pasáži.
Toto je problém problémů. Hovoří o tomto ohromném boji a říká, že boj,
v němž se dnes nacházíme, je přesně stejným bojem, jakým byl zvláště
v 19. století. Je to prostě liberální, moderní svět proti katolické
Církvi, proti katolické víře.
„My jsme si také vybrali být kontrarevoluční, zůstat se „Syllabem“, být
proti omylům modernismu, zůstat s katolickou tradicí, bránit katolickou pravdu.
Máme pravdu!“ To je velice důležitá věc, kterou si musíme uvědomit. Mohu
stejně dobře říci: „Jsem pitomec. Jsem nikdo. Jsem hříšník. Odpusť mi.“ Není mi
ale dovoleno říct lidem: „Zapomeňte na Pravdu“. Jsem-li v Pravdě, nemohu
předstírat, že nejsem, protože bych byl lhář jako farizejové, jak říká Náš Pán.
Katolík, který má Víru, ví, že je v Pravdě a ví, že je to dar od Boha. Ví,
že to není jeho vlastní sláva. Není to jeho osobní majetek. Je to prostě tak,
že mu Bůh dal tento dar a on jej nemůže zpronevěřit.
„Máme
pravdu,“ říká arcibiskup a není v tom ani stopa pýchy, když to říká.
Je v tom stopa pokory – „Jde o velkou pravdu, jíž se podřizuji. Je nade
mnou. Převyšuje mě. Je mnohem vyšší než já.“ Zde to není pýcha.
Druhý vatikánský koncil hluboce
mylný – „Tento
boj mezi Církví a liberály a modernisty je bojem o Druhý vatikánský koncil. Je
to takhle jednoduché. A důsledky jsou dalekosáhlé.“
Tato nemoc nyní pronikla do nitra
Bratrstva a je typická pro současný svět. Moderní svět nás všechny obklopuje,
moderní svět prosakuje do nás všech a tak prosáknul i do Bratrstva a namísto toho,
že by byl problém vně, je přesně tento problém nyní uvnitř Bratrstva.
„Čím víc člověk analyzuje dokumenty Druhého vatikánského
koncilu, a čím víc analyzuje jejich interpretaci církevními autoritami, tím víc
si uvědomuje, že to, co je v sázce, nejsou jen povrchní omyly, několik chyb -
ekumenismus, náboženská svoboda, kolegialita, jistý liberalismus - ale spíše
celkové obrácení mysli, docela nová filozofie založená na moderní filozofii, na
subjektivismu.“
Jsme zpátky u Pascendi. Subjektivismus – subjekt nemůže poznat objekt, protože
veškerá pravda je v subjektu, protože žádná objektivní pravda není
poznatelná. To je Immanuel Kant. Nemohu ani vědět, že tamhle je klavír. Myslím
si, že je. Mohu se chovat, jako by byl. Mohu si k němu sednout, jako by
byl. Mohu na něm hrát, jako by byl, přesto však nevím, že to je klavír. Je to
choré, je to šílené, ale to je moderní filozofie. Osvobozuje mě od objektu. To
je vrcholná svoboda. Nejsem ani povinen říkat, že tohle je zeď a tamto dveře.
Jsem svobodný. Chci-li říci, že tohle jsou dveře a tamto je zeď, mohu to říci.
To je moderní filozofie. Je to šílené, je to choré, ale takové to je, a je to
problém, který proniknul do nitra Církve.
Arcibiskup pokračuje – „Kniha publikovaná
německým teologem Johannesem Dörmannem je nanejvýš poučná. Ukazuje, jak je
papežovo myšlení, obzvláště to, jaké vyjádřil při exerciciích ve Vatikánu,
subjektivistické od začátku do konce.“
Myšlení Jana Pavla II. je subjektivistické. Je kantovcem. Nezná objekt, takže
veškeré náboženství přichází z nitra a proto je náboženství čokoládou.
Musí být čokoládou. Musí se z nitra cítit dobře. Je to pohodové
náboženství. Arcibiskup říká, že Jan Pavel II. „jej zamaskoval, aby vypadalo jako staré náboženství, je to však
náboženství zcela nové.“ Namísto toho, aby bylo zcela objektivní, je úplně
subjektivní. „A když potom, „ říká
arcibiskup, „člověk čte proslovy Jana
Pavla II., uvědomuje si, že toto je vskutku jeho myšlení.“
Arcibiskup měl ke konci svého života
více času číst, když už necestoval po celém světě kvůli biřmováním a svěcením
kněží. Četl Emmanuela Barbiera, četl Johannese
Dörmanna a oči se mu v jistém smyslu otevíraly. Instinktivně to měl
arcibiskup správně, když bojoval proti všem těmto bídným modernistům a byl to
heroický boj. Co tím chci naznačit je to, že si to všechno nedal v hlavě
dohromady, dokud nakonec nepřečetl tyto knihy, Dörmanna a Barbiera. Pak viděl
cosi, co předtím tak jasně neviděl. Arcibiskup vždy vnímal důležitost Syllabu a význam Pascendi. Neviděl ještě, jak hluboce je šílený Druhý vatikánský
koncil a Jan Pavel II., nyní to však pochopil.
Říká: „A když potom člověk čte proslovy Jana Pavla
II., uvědomuje si, že toto je vskutku jeho myšlení.“ Arcibiskup nepochybně
četl proslovy Jana Pavla II., ale stejně jako většině z nás mu nedávaly
smysl. Čtou se velmi obtížně. Jsou to bláboly. Vůbec nejsou jasné.
Dvakrát jsem Johannese
Dörmanna navštívil v Německu. Sloužil starou mši. Byl v důchodu. Byl
skutečným teologem německé katolické univerzity nejlepšího druhu, protože ještě
stál v Pravdě, a když v roce 1986 proběhlo Assisi, Dörmann řekl: „Hleďme,
co se to děje? To je šílené.“ Dörmann povídá, že si řekl: „Musím zjistit, co je
tenhle člověk zač.“ A tak si Dörmann uložil veliké pokání a přečetl všechny
knihy a všechny kázání a každé slovo Jana Pavla II., které kdy bylo vytištěno. Skutečně
to je pokání, protože to jsou potoky a potoky encyklik. Neustále plynou a
všechno je to blábol, ale Dörmann říká: „Musel jsem přijít na to, o co tomu
člověku jde. Je to šílené – Assisi.“ Arcibiskup reagoval přesně stejně.
Arcibiskup reagoval na Assisi prudce a Dörmann reagoval na Assisi klidně a
velice výrazně. Dörmann tedy začal číst a studovat všechny spisy a proslovy
Jana Pavla II. Byl teologem a byl chytrý a nepochybně měl jistou vytrvalost,
protože se do toho musel zavrtat, dokud nerozluštil Jana Pavla II. a ten, koho
rozluštil, byl šíleným modernistou. Jinak řečeno, Janu Pavlu II. se daří
vystupovat a vyjadřovat se tak, že to zůstává uvnitř pravověrnosti. Je
v tom velký podíl dvojznačnosti. Můžete vykládat věci, které Jan Pavel II.
říká, v normálním katolickém smyslu, ale podíváte se na ně, pečlivě je
prostudujete a vidíte, co je za nimi a vidíte, že ve skutečnosti jdou úplně
odlišným směrem. Je to v nasměrování Jana Pavla II. cestovat po celém světě,
navštěvovat všechna rozličná náboženství, jet doprostřed džungle a třást si
rukama s králem vúdú a nebo se nechat na čele poznamenat indickým
hinduistickým znamením. A je to pomatenost. Nyní Benedikt XVI. jede do mešity a
modlí se mohamedánským způsobem. Nevím, jak se modlí mohamedáni, ale on šel do
mešity a modlil se mohamedánským způsobem. Věří mohamedáni v Ježíše
Krista, nebo ne? Samozřejmě, že ne. Myslí si, že je prorokem, ale určitě
nevěří, že je Bohem. Co tam děláte? Podporujete všechny katolíky, aby si
mysleli, že mohamedánství není tak úplně špatné. To je neuvěřitelné pohoršení,
ale máme již tolik těchto pohoršení, že už ani není vidět.
Dörmann tedy rozluštil
Jana Pavla II. a píše čtyři knihy a první z těchto knížeček, která je
nejtenčí a nejsnazší, je jako úvod k dalším třem. Tři další pojednávají o
velkých encyklikách Jana Pavla II. o Otci, Synu a Duchu Svatém. Tyto tři
encykliky jsou Redemptor Hominis, Dominum
et Vivificantem a Dives in
Misericordia. Dörmannovy knihy se špatně čtou, ale pomalu a metodicky se
dostává k částem a ukazuje souvislé myšlenky za oním blábolením. Těmito
souvislými myšlenkami jsou například ty, že všichni lidé jsou spaseni, že
všichni lidé jsou sjednoceni s Ježíšem Kristem, a že nás Ježíš Kristus
nespasil Svým utrpením, ale Svým Vtělením, a skutečnost, že se Ježíš Kristus
sjednotil s lidskou přirozeností, znamená, že všichni z nás jsou
sjednoceni s Ježíšem Kristem, ať už to víme, nebo ne, ať se nám to líbí,
nebo ne, a proto jsou všichni z nás spaseni a jedinou výhodou katolicismu
je, že my víme lépe než ostatní, jak jsme spaseni. Takže cestujete po celém
světě, abyste všem řekl, že jsou dobří lidé – většině lidí se líbí, když se jim
říká, že jsou dobrými lidmi – a že jsou skutečně všichni spasení. Neříkáte: „Vy
všichni jste skutečně křesťany,“ protože to by se jim nelíbilo, ale říkáte: „Vy
všichni jste dobrými lidmi. Máte hezké náboženství. Myslíte to
s Všemohoucím Bohem dobře, že? My všichni skutečně věříme v téhož
Boha, že?“ Většina lidí se s tím shodne. Je to pro krále vúdú skvělým
úspěchem, když k němu velký muž v bílém přijde a ocení jej uprostřed
džungle. No tedy, to je mocná magie. Neřekne papeži, aby se ztratil. „Pojď a
dej mi více a více uznání, prosím. Můžeš mě navštěvovat jednou měsíčně, jestli
chceš. Pokud si pokaždé, když si potřeseme rukou, uděláme fotku, ach, to bude
báječné.“ Stejně je tomu s ostatními, totéž s mohamedány. Na místo,
aby se na ně katolické náboženství dívalo spatra, jak tomu vždy bylo, jsou
přinejmenším respektováni a ctěni hlavou katolického náboženství.
Neumím si představit, že
Židy těší, že si hrají s papežem, ale jelikož to pomáhá oklamat papeže,
jsem si jistý, že i Židi jsou šťastní, že si spolu s ním hrají. Sázím se,
že se jim to nelíbí, protože papež je uprostřed nich a nepatří k nim, ale
přesto to pomůže ošidit ho, hrajme si tedy spolu také. Všechna náboženství si
tedy spolu hrají, nemění však ani to nejmenší ve svých idejích. Neexistuje
žádná otázka obrácení. A to je nové náboženství – všichni jsou v pořádku a
nikdo se nemusí obrátit. To je populární poselství, a proto byla všechna náboženství
světa přítomná na pohřbu Jana Pavla II.
Po přečtení Dörmanna se
arcibiskup vrátil zpět k Janu Pavlu II., přečetl jej a říká: „Páni, to je
ono. Ano, to je ono. Dörmann má pravdu. Toto si tento člověk myslí.“ Předtím
arcibiskup pravděpodobně nikdy nerozluštil, co si Jan Pavel II myslí. Chápal,
co Jan Pavel II. dělá a kritizoval Assisi spolu s biskupem de Castro
Mayerem, nechápal však, co je za tím. Nyní chápe, co je za tím, a je tím to, co
chtěl Dörmann objevit. Dörmann řekl: „Co za tím je? Jak může katolický papež
dělat takové věci? O co mu jde?“ Pak docela jistě zjistil, o co mu jde.
„Může se to jevit
katolické,“ říká arcibiskup, „ale katolické to není.“ Jinak řečeno, lahvičky
v lékárně mají stále své nálepky, ale obsah je naprosto odlišný. Vzhled se
zachovává katolický. Papež se vyjadřuje, jako Benedikt XVI., vyjadřuje se
převážně způsobem, který můžete vykládat jako katolický, duch a obsah a
směřování a hnací síla jsou však zcela odlišné a nejsou katolické.
„Ne,“ říká arcibiskup,
„papežovo pojetí Boha, papežovo pojetí Našeho Pána pochází z hlubin jeho
vědomí.“ Mé pojetí Boha přichází z mého nitra. Je subjektivní. Není to Pán
Bůh, který způsobí, že hora Sinaj je v kouři před Izraelity, kteří se
chvějí. To je skutečně objektivní. Dokonce na míle daleko se Izraelité báli,
protože mohli vidět Pána Boha přinutit horu tančit a dýmat. Bůh je Bůh. Bůh
může přinutit horu tančit, když chce. Čili je to hezky objektivní. Jestliže se
začne hroutit dům, neřeknu: „To je jen můj subjektivní dojem.“ Ale pokusím se
dostat ven oknem, jak nejrychleji to půjde. Realita má způsob, jak se ke mně
dostat. Mohu se dokonce zahalit do svých subjektivních snů, ale přesto
nevykročím před nákladní auto.
Materialismus – zde beru
realitu opravdu vážně. Když budu navrhovat letadlo, udělám to správně. Nebudu
navrhovat letadlo špatně, protože když navrhnu letadlo špatně, havaruje. Rozhoduji
se brát vnější věci vážně, když jde o otázku materiálních věcí, ale když jde o
otázku věcí duchovních, pak jsem Bohem, přemýšlím, jak se mi zlíbí, říkám,
která přikázání budu poslouchat, říkám, v jaká dogmata budu věřit. Proč?
Protože duchovno je hloupé, materiálno je vážené – to je moderní člověk. My
všichni zbožňujeme vědce. Nasadí si brýle, objeví se v bílém saku
v televizi – každý se k němu chová jako ke knězi. Věda je
náboženstvím moderního člověka. Náboženství je úplně hloupá věc dobrá pro ženy
a děti.
Arcibiskup říká:
„Papežovo pojetí Boha, papežovo pojetí Našeho Pána přichází z nitra a
nikoliv z nějakého objektivního zjevení z vnějšku, k němuž lnou
svým rozumem.“ Pravdy Víry jsou nám zjeveny v katolické nauce. Pravdou je,
že Víra je nám zjevena z vnějšku. Odvane můj rozum. Jak mohu věřit, že Bůh je podstatně, skutečně
a opravdu přítomen pod zevnějškem kousku chleba a trochy vína? Jak tomu mohu
věřit? To je bláznivé. Můj rozum říká, že to není vědecké, vůbec. To, co však
říkám, mám-li Víru, je: „Nechápu. Můj rozum to nepobírá, ale můj rozum se
podvoluje, protože je to Bohem zjevené. Tudíž je to pravda.“ Věřím tomu,
protože je to Bohem zjevené. To je ono. To je Víra. Rozum se tedy podvoluje
pravdě přicházející objektivně z vnějšku. O transsubstanciaci mě poučuje
Církev. Učí mě o ní.
Náš Pán řekl: „Toto je
moje Tělo. Toto je moje Krev. Nebudete mít život věčný, nebudete-li jíst mé
Tělo a pít mou Krev.“ Je to bláznivé – ne, podvoluji se. Víra, jak říká sv.
Pavel, je poslušnost. Rozhoduji se podrobit svůj rozum a přijmout tyto pravdy
přicházející z vnějšku, o nichž bych nikdy ani nesnil. Nikdy bych ani
nesnil o Pánu Bohu, který Sám sebe dává v chléb a víno, aby mě sytil a
napájel. Jde to tak daleko za můj malý rozum, že si to neumím představit. Ale
tak to je – je to skutečné. Podrobuji se. Přijímám. To je Víra. Je to
objektivní. Není to subjektivní. Kdo by kdy z nitra svého vědomí snil o
tom, že by Bůh dělal takovou věc?
„Jan Pavel II. si
vytváří pojetí Boha. V jednom dokumentu nedávno řekl – je to neuvěřitelné
– že idea Trojice mohla vyvstat teprve později, protože vnitřní psychologie
člověka musela být schopná definování Trojice. Jinak řečeno, jsou to lidé, kdo
vytváří Trojici. Co? Arcibiskup říká, že tohle Jan Pavel II. napsal. Mohl mít
tento člověk katolickou Víru? Těžko tomu uvěřit.
Můžete pochopit, proč
jsou sedesvakantisté sedesvakantisty. Já jím nejsem. Nikdy jsem nebyl
sedesvakantistou, ale umím je pochopit. Dávám si pozor, protože když sedesvakantisté
dojdou na vrchol, končí tak, že se sterilizují. Končí tím, že ani nechodí na
mši. Nenavštěvují vůbec žádnou mši žádného kněze. Je to nebezpečná slepá ulička,
je však takovou, je-li dovedena do krajnosti. Je to kvůli určitému druhu skutečných
muk – jak může být papežem někdo, kdo říká, že v Trojici se mohlo začít věřit
teprve později, když se lidská psychologie dostatečně vyvinula? Jak může být
takový člověk papežem? Chápu ten problém. Kdokoliv z nás by měl být
schopen pochopit tento problém.
Uvnitř Bratrstva je nyní
strašákem, kterým se agituje před kýmkoliv, aby se donutil k myšlence
připojit se k Římu to, že: „Nepůjdete-li s námi, jste
sedesvakantisti. Sedesvakantismus je hrůza hrůzoucí.“ To je postoj uvnitř
Bratrstva u těchto liberálů. Je to úděsné. Je to hloupé, ale takhle se
liberálové vyvíjejí.
Proto idea Trojice
v myšlení Jana Pavla II. nepřišla ze zjevení z vnějšku, říká
arcibiskup. Samozřejmě přichází z vnějšku. Kdo by si vysnil komplikovanou
a obtížnou ideu Boha, který je trojí v jednom a jeden v trojím, kdyby
to nebylo zjeveno z vnějšku? Židé byli monoteističtí. Trvali na tom, že
Bůh je jeden, Bůh je jeden, Bůh je jeden. Mají zcela pravdu, takže který Žid by
si vysnil ideu Boha, který je trojí v jednom? To může pocházet pouze ze
zjevení. Arcibiskup, citující Jana Pavla II., říká: „Idea Trojice dle myšlení Jana Pavla II. nepřichází z vyjevujícího
vhledu. Přišla z vnitřního vědomí člověka.“ Mé vnitřnosti začínají
plesat jednoho nedělního večera, kdy se cítím zbožně a napadla mě tato idea, že
Bůh je trojí v jednom a jeden v trojím a přichází to z mého
nitra – šílené, naprosto šílené. Jan Pavel II. je šílený.
Pramení to tedy
z nitra člověka. Přišlo to z hlubin vědomí člověka – „Neuvěřitelné,“ říká arcibiskup.
Neuvěřitelné, nepochopitelné, ale je to realita, Nemohu uvěřit, že někdo si
vysní, že Trojice přichází z nitra, jako říhnutí. To je prostě šílené, ale
takové tyhle povahy jsou.
Arcibiskup to uzavírá: „Je to zcela odlišná verze zjevení, víry,
filozofie.“ Je to úplně jiná idea Pravdy. Je to úplně odlišná idea toho,
jaký je vztah člověka k vnějšímu světu, toho, jak poznává, jak myslí, jak
komunikuje. Všechno to pochází z nitra – je to pýcha. Je to stavění
člověka na místo Boha. Vše pochází z Božího nitra. Celé stvoření pochází
od Boha. Nepochází od nás. Pochází od Boha. Jestliže však řeknu, že vše pochází
z mého nitra, co činím? Dělám ze sebe Boha.
„Je to naprostá zvrácenost,“ říká arcibiskup. „Jak se z toho všeho dostaneme? Nemám ponětí, v každém případě
je to však skutečnost a jak ukazuje tento německý teolog, který, jak věřím,
napíše ještě dvě části své knihy o myšlení Svatého otce, je to skutečně děsivé.“
Benedikt XVI. je v
podstatě stejný a toto jsou lidé, kteří vedou Církev, a hrozí, že tento způsob
myšlení nyní převezme FSSPX. Pomoc, pomoc! Je to způsob myšlení, který nyní
rozežírá FSSPX uvnitř – a to je moderní svět. Celý moderní svět je pro tento
nesmysl. Letadla létají, protože berou realitu vážně, pokud jde o materiální
věci. Moderní člověk je skvělý při plánování letadel, žádný problém, přijít
však na to, kdo je Bůh, odkud Bůh pochází, uznání Boha, přemýšlení o Bohu,
životu a člověku a věčnosti – na to zapomeňte.
„Nejsou to žádné malé chybičky, Nejsou to žádné maličkosti. Nezabýváme
se maličkostmi. Zabýváme se linií filozofického myšlení, které jde nazpět ke
Kantovi a Descartovi, celou linií moderních filozofů, kteří vydláždili cestu
revoluci.“ To je celý moderní svět. Kant vychází z protestantismu.
Z Luthera vyšel Kant a z Kanta modernisti a z nich vyšel Druhý
vatikánský koncil.
„Podám vám několik relativně nedávných citátů, například o ekumenismu.
V Osservatore Romano 2. června 1989, když je papež v Norsku - ´Má
návštěva do skandinávských zemí je potvrzením zájmů katolické Církve na díle
ekumenismu, které má prosazovat jednotu mezi všemi křesťany. Před 25 lety Druhý
vatikánský koncil jasně trval na naléhavosti této výzvy Církvi. Moji předchůdci
tento cíl uskutečňovali s vytrvalou pozorností, s milostí Ducha
Svatého, který je Božím zdrojem a zárukou ekumenického hnutí.“ Dělá
z Boha, jako by podporoval nesmysl a tito lidé jsou skutečně mimo. „Od počátku svého pontifikátu jsem
z ekumenismu učinil prioritu své pastorační péče.“
Je jasné, říká
arcibiskup, že tento člověk je mimo, ale jak řekl dříve, nejsou to dokonce ani
velká témata Druhého vatikánského koncilu, kterými jsou náboženská svoboda, kolegialita
a ekumenismus. Je to něco hlubšího a je to za tímto vším. Je to toto naprosté
vykolejení rozumu.
Je to tato úplná záměna
objektu a subjektu. Moje myšlení se již netočí kolem objektu. Je to piáno,
dívám-li se na to takto, takto, takto. Je to tím, čím to je a moje myšlení se
točí kolem toho, co to je. Od nynějška se dle moderní filozofie piáno točí
kolem mého myšlení, a když se točí kolem mého myšlení, mění se na plyšového
medvídka, pak je piáno plyšovým medvídkem, protože se točí kolem mého myšlení a
moje myšlení činí piáno tím, čím je, a změním-li jej na plyšového medvídka, pak
je to plyšový medvídek. Tihle lidé jsou naprosto šílení. Ekumenismus,
náboženská svoboda a kolegialita a všechny omyly Druhého vatikánského koncilu,
to jsou jen produkty této naprosté revoluce v myšlení, tohoto naprostého
zničení, této naprosté vyšinutosti v myšlení a tato vyšinutost je všude
kolem nás a tato vyšinutost se nyní pokouší prorazit do FSSPX. Toto je úplná
hloubka problému. Nejedná se o malé omyly. Pius X. řekl, že je to snůška všech
herezí. Nejde o jednu herezi. Když řeknu, že Bůh má čtyři osoby, je to popřením
Boží Trojice, ale není to popřením transsubstanciace. Není to popřením toho,
onoho nebo dalšího. Je to takříkajíc omezená hereze. Moderní hereze není omezená.
Moderní hereze je naprostým zrušením duševně zdravého myšlení, neschopností
duševně zdravě myslet. A je to všude kolem nás.
Vydejme se asi 100 m
tímto směrem. Řekněme, že skončíme v domě doktora medicíny. Nevím, kdo to
je, samozřejmě si jej jen vymýšlím, tento doktor medicíny však každé ráno jezdí
do bristolské nemocnice, zabývá se pacienty, má moderní léky, předepisuje
moderní léky atd. Když jej však dostanete k subjektu náboženství,
dostanete jej k subjektu filozofie, on přijde s těmito nesmysly. Stále
bere realitu dostatečně vážně, protože je hmotná. Léky pro lidi jsou
přinejmenším značně hmotné, protože naše těla jsou hmotná a tak oni mají hmotné
léky a hmotná farmaceutika, která na ně působí. Nevědí nic o duši, mají však
tuto ohromnou rozmanitost silných léků, které působí na tělo, a když se nemohou
zabývat dušemi, dají prostě takový silný lék tělu, takže takový ubohých chlapík
je úplně omámený a tohle je tudíž vše, co může učinit moderní medicína. Seberte
mu však léky, přiveďte ho do reality jako celku a je jiný. Tento hluboký omyl
je všude kolem nás a celou dobu proniká do nás.
Vzpomínám si na sestry
dominikánky v Idahu, přijeli z Francie a já jsem znal sestru
Gabrielu, která šéfovala v prvních letech školy. Přijeli a začali školu
s malými děvčaty. Metoda dominikánů je, že začnete jen s prvními
nižšími dvěma ročníky a pak každý rok přidáte jeden ročník, abyste nezačali
školu s děvčaty, která jsou již zkažená moderními způsoby, která jsou již
špatně vychovaná a nově nevzdělatelná. Začínáte s málem a pomalu to
rozvíjíte. Začali tedy s málem a začali s relativně mladými dívkami a
vzpomínám si, že mi sestra jednou řekla: „Dnes o přestávce jsme viděli malé
děti sedět na bobku a pozorovat brouky na zemi.“ Sestra řekla: „To bylo velké
vítězství,“ protože tato malá děvčata jsou již ve virtuálním světě televize,
internetu, iluzorním světě elektroniky a vidět tato malá děvčata skutečně
pozorovat objekty skutečného života a zamýšlet se nad objekty skutečného života
namísto snění o virtualitě, to byl pro sestry učitelky velký krok vpřed.
Sestra řekla: „Tato malá
děvčata lžou.“ Pravda je tím, co z ní učiní od jednoho okamžiku
k druhému. Nemají ani ponětí o osmém přikázání, protože nemají žádným
pojem pravdy a proto nemají ponětí o lži. Cokoliv si vezmou do hlavy, je právě
tak pravdivé jako to, co si do hlavy nevezmou. Tato děvčata jsou
z relativně tradičních katolických rodin, které chtějí, aby dominikánky
učily jejich dívky. Nu, první věcí, kterou je sestry dominikánky musí naučit,
je smysl pro realitu, a tak to bylo velkým krokem vpřed, když tato malá děvčata
skutečně pozorovala realitu namísto toho, aby sama ze sebe činila střed
reality.
Děti by se neměly
nazývat studenty. Nejsou studenty. Jsou dětmi. Jsou školními dětmi – školáky a
školačkami do věku 18 let. Neměly by se nazývat studenty. Dokonce ani studenti
na univerzitě by se neměli nazývat studenty, protože většina studentů na
univerzitách dnes vůbec nestuduje. Kdykoliv slyším, že je někdo na univerzitě,
říkám mu: „Co studujete? Na jaké jste univerzitě?“ „Ach, studuji domácí práce.“
[školní předmět – pozn. překl.] Pokud studuje domácí práce, dobře pro ni,
protože je šance, že domácí práce budou mít co do činění s péčí o
domácnost, což je to, co by se ubohé děvče mělo učit, aby se stalo dobrou
manželkou a dobrou matkou a vědělo, jak pečovat o manžela a vychovat další
generaci. Jinak pokud nebudeme mít dívky vychovávající další generace,
mohamedáni převezmou Anglii za dalších deset, dvacet, třicet nebo čtyřicet let,
protože mohamedáni mají děti a vaši skvělí, vynikající běloši nemají děti,
určitě ne tolik, aby Anglie zůstala bílou nebo aby Anglie zůstala anglickou. A
to je chyba Anglie. Je to zcela problém Angličanů.
„Když čte člověk množství dokumentů o ekumenismu a Jan Pavel II. pronáší
proslov za proslovem o ekumenismu, protože přijímá delegaci za delegací od
všech náboženství, od všech sekt, tak tématem je vždy ekumenismus, ekumenismus,
ekumenismus. Ale nedosahuje ničeho. Konečným výsledkem není nic, vůbec nic,
kromě toho, že naopak nekatolíky znovu ujišťuje v jejich omylech, namísto, aby
se je snažil obracet, je utvrzuje v jejich omylu.“ – to Izaiáš nazývá
„kladením polštáře pod hřích“ – dělá to, že je přiměje cítit se pohodlně ve
svých omylech, na své cestě do pekla.
„Církev neudělala žádný pokrok, ani nejmenší pokrok s tímto ekumenismem.
Takže všechno, co říká je opravdová směsice – „splynutí“, „přiblížení se“,
„touha po bezprostředním dokonalém splynutí“, „naděje na brzké splynutí ve
svátosti“, „v jednotě“ atd. Není tu žádný opravdový pokrok. Tímhle způsobem nemohou
pokročit. Je to nemožné.“ Proč nemohou? Protože katolická Církev je Církví
Pravdy. Pravda je pro katolickou Církev nutná. Náš Pán Ježíš před Pilátem říká:
„Přišel jsem na svět, abych vydal svědectví pravdě a ti, kteří jsou
z pravdy, slyší můj hlas.“
Arcibiskup pokračuje
k dalšímu případu, od papeže ke kardinálu Casarolimu, který byl tehdy
státním sekretářem – dalším skutečným provinilcem. Musí se škvařit
v pekle. Toto je z Osservatore
Romano z února 1989, z promluvy ke komisi Spojených národů pro
lidská práva. A toto Casaroli říká: „S
velkou potěchou, v odezvě na pozvání, abych před vás předstoupil, vám přináším
podporu Svatého stolce. Toužím strávit několik chvil, jak všichni pochopíte, s
jedním specifickým aspektem základní svobody myšlení a konání v souladu s
lidským svědomím – náboženskou svobodou.“
Arcibiskup to komentuje
– „Takové věci z úst arcibiskupa!
´Svoboda myšlení a konání v souladu s lidským svědomím´, tedy náboženská
svoboda.“ Arcibiskup byl úplně hotový z toho, že vysoce postavený člen
Církve říká takové věci.
Zpět ke Casarolimu – „Jan Pavel II. neváhal minulý rok v poselství
ke Světovému dni míru prohlásit, že náboženská svoboda představuje úhelný kámen
ve stavbě lidských práv. Katolická Církev a její Nejvyšší pastýř, který učinil
z práv člověka jedno z hlavních témat svého kázání, uspěl, když toto připomněl
ve světě stvořeném člověkem a pro člověka...“ – ´ve světě stvořeném člověkem a
pro člověka.´“
Kardinál pokračuje – „Celá organizace společnosti má význam pouze
potud, pokud učiní lidský rozměr svým ústředním zájmem.“ Arcibiskup to
komentuje: „Bůh? Bůh? Není tu žádný Boží
rozměr v člověku! To je otřesné! To je pohanství.“
Arcibiskup znovu cituje
Casaroliho – „Každý člověk a celé lidstvo
jsou předmětem Svatého stolce; což je bezpochyby i vaším předmětem.“
Předmětem Církve není člověk. Předmětem Církve je Bůh, protože Bůh je tím, o
čem je člověk. Bůh je tím, proč jsme tu, abychom se dostali do nebe. Církev se
zabývá Bohem, ne člověkem. A zde je tento vysoce postavený člen Církve, který
předstupuje před Spojené národy a říká: „Člověk,
člověk, člověk, člověk, práva člověka, demokracie člověka, svoboda člověka,
rovnost člověka.“ Arcibiskup říká: „Duchovní,
který říká tyto věci?“ Protože to
již není o objektivním Bohu. Jde o subjektivního člověka – já jsem Bůh; já jsem
vším tím, o čem to je; všechno to je o mě. Nepravda. Bůh je tím, o čem všem
jsem. Můžete vidět, jak tato filozofie, která se odvrací od objektu a obrací se
zcela směrem dovnitř k subjektu, vylučuje Boha. „Bůh je produktem mých vnitřností, mých střev. Já vytvářím Boha“ –
tito lidé jsou prostě šílení.
„Co můžete dělat?“, komentuje to arcibiskup. „Co chcete dělat s takovými lidmi? Co máme společného s takovými lidmi?
Nic. Je to nemožné.“
Co má FSSPX společného s těmito
lidmi, těmito ubohými lidmi v Římě, kteří ztratili rozum, doslova ztratili
rozum? Myslím, že jsem vám citoval jednoho z kněží, který byl jedním ze
čtyř teologů FSSPX, kteří se setkali s římskými teology. Hovořil jsem
s ním na konci setkání. Řekl: „Jsou duševně nemocní.“ Tito čtyři římští
teologové, tito čtyři vysoce postavení lidé v Římské církvi vybraní pro
rozhovory s Bratrstvem, jejich myšlení je kaše. Důkazem bylo, že osmkrát,
kdy se setkali – čtyři na jedné straně stolu, čtyři na druhé, jak odhaduji,
pokud to nebylo kolem kulatého stolu a bylo to všechno pěkňoulinké – a ti čtyři
měli osm příležitostí naslouchat, hovořit, diskutovat, přemýšlet, vidět, co si
Římané myslí. Na konci toho mi říká: „Jsou duševně nemocní.“ Tak to je. A my
chceme jednat s těmito duševně nemocnými lidmi a budeme s nimi
zacházet, jako by to byly normální lidské bytosti, jako by nám měly něco dát?
Oni mají autoritu. To je problém –
oni mají autoritu. Toto řekl onen kněz FSSPX: „Jsou duševně nemocní, mají však
autoritu.“ Co tedy můžete dělat? Co můžete dělat s takovými lidi? Co máme
společného s takovými lidmi?“ „Nic,“
říká arcibiskup. „Není to možné.“
Když arcibiskup učinil ono
rozhodnutí vysvětit biskupy, jeho mysl se rozjasňovala. Jeho mysl se stále více
rozjasňovala. Čte Barbiera, čte Dörmanna a vidí stále
jasněji. Výsledkem od roku 1988 do roku 2000 bylo 12 let poklidné jednoty a
pokroku uvnitř FSSPX a ovocem bylo jubileum [roku 2000], velmi úspěšné
jubileum, šest tisíc poutníků [FSSPX] z celého světa v ulicích Říma,
procesí v ulicích Říma, přítomnost v každé z bazilik, velký
úspěch. A pak začíná ďábel. Od roku 1988 do roku 2000 Římané užívali bič –
exkomunikovaní, exkomunikovaní, exkomunikovaní. V ulicích Říma velký dav,
poklidný a zbožný – „Bič nefunguje. Pánové, měli bychom to změnit na cukr –
všechny druhy šíleností, jídla o šesti chodech a objetí,“ a tam to začalo.
Přechod od biče k cukru – dalších 12 let a cukr, pane, jak to zabralo. No
teda! „Ach, monsignore Fellaye, ach, vstupte, Vaše Excelence. Ach, posaďte se.
Co si dáte – kávu nebo něco s arzénem? Ach, úžasný monsignore Fellay, ach,
nasloucháme vám. Ach, jak jste moudrý.
Ach, báječné. Víte, můžeme z vás učinit kardinála.“ Dalších 12 let a lest
takřka zabrala. Tam se nyní nacházíme. Předkládám vám svůj názor. Opakuji,
kdybyste chtěli, aby sem přišel biskup Fellay a posadil se a předložil vám svůj
názor, naprosto bych to uvítal, abych tak řekl, a pokud si chcete myslet, že má
pravdu víc než já, naprosto to vítám. Sami se rozhodněte.
Zdroj:
soukromý archiv překladatele
Překlad:
D. Grof
