(344)
15. února 2014
NEOMYLNOST CÍRKVE II
Je potřeba mnohé říci o neomylnosti Církve, zvláště, aby se na pravou míru uvedly mylné představy vyvstávající (mylně) z definice o papežské neomylnosti v roce 1870. Dnes si například sedesvakantisté a liberálové myslí, že jsou jejich postoje zcela protikladné, zastaví se však na chvíli, aby pochopili, jak podobně myslí? – Hlavní předpoklad: Papežové jsou neomylní. Vedlejší předpoklad: Koncilní papežové jsou liberální. Liberální závěr: musíme se stát liberály. Sedesvakantistický závěr: oni nemohou být papeži. Omyl není ani v logice, ani u vedlejšího předpokladu. Může být pouze v mylném chápání neomylnosti u hlavního předpokladu ze strany obou. Ještě jednou, moderní lidé kladou autoritu nad pravdu.
Věčný Bůh je Pravda sama, naprosto neomylná. Ve stvořeném čase skrze svého Vtěleného Syna ustanovil Církev s naukou pro spásu lidských duší. Protože tato nauka pochází od něj, může být jedině neomylná, ale aby ji uchránil před omyly lidských členů Církve, jimž ji svěřil, slíbil jim jeho Syn „ducha pravdy“, aby je vedl „navždy“ (Jn. XIV, 16). Protože vskutku, jak by mohl Bůh od lidí bez nějaké takové záruky vyžadovat pod hrozbou věčného zatracení, aby uvěřili v jeho Syna, v jeho nauku a v jeho Církev (Mk. XVI, 16)?
Přesto však ani členům Církve Bůh nevezme onu svobodnou vůli mýlit se, kterou jim dal. A dovolí, aby tato svoboda zašla tak daleko, jak chtějí, s výjimkou toho, aby učinili jeho Pravdu lidem nedostupnou. [Tato svoboda] sahá daleko a zahrnuje několik velice zkažených papežů, Boží dosah je však pořád větší, navzdory špatnosti lidí (Isaiáš LIX, 1,2). Na Druhém vatikánském koncilu například omyl Církve urazil dlouhou cestu, aniž by však Bůh dovolil své Církvi, aby byla zcela zkažená, když lidem prezentuje neomylné Pravdy pocházející z jeho vlastní neomylnosti. Dokonce i koncilní papeži vyřkli souběžně se svými koncilními omyly mnoho katolických pravd.
Ale jak tedy mohu já, prostá duše, rozpoznat rozdíl mezi jejich pravdami a jejich omyly? Za prvé, jestliže skutečně s poctivým srdcem hledám Boha, povede mě k sobě, jak na mnoha místech říká Bible. A za druhé, protože je nauka Boží tak neměnná jako Bůh, musí to být nauka, u níž shledávám, že ji (takřka) všichni jeho duchovní učili a předávali na (takřka) všech místech a v (takřka) všech dobách, a která je nejlépe známá jako Tradice. Od počátku Církve bylo toto předávání nejjistější zkouškou toho, co učil sám Náš Pán. Po věky je neomylná Tradice zaměstnáním milionů duchovních. Byla tím, čím Bůh obdařil svou Církev jako celek, a nikoliv jen papeže, pod vedením neomylného Ducha Svatého.
Zde je, takříkajíc, dort neomylnosti Církve, na němž jsou slavnostní papežské definice pouhou třešničkou, drahocennou a nutnou, vrcholkem neomylnosti Církve, ale nikoliv jeho horským masivem. Všimněte si nejprve, že definice papežského mimořádného Magisteria existovaly ne jen od roku 1870, ale od počátku Církve, a neexistovaly, aby učinily Tradici pravdivou, ale jen aby učinily jistým to, co patří do Tradice a co ne, kdykoliv to lidské chybování učinilo nejistým. Protože si arcibiskup uvědomoval pravdu, správně upřednostnil neomylnou Tradici před závažným chybováním papežů. Protože jej jeho nástupci nikdy nepochopili, jako všichni moderní liberálové, kteří si neuvědomují pravdu, jsou v procesu, kdy upřednostňují chybující papeže před neomylnou Tradicí. Protože sedesvakantisté podceňují pravdu a přeceňují papeže, zcela odmítají chybující papeže a mohou být v pokušení úplně opustit Církev. Kéž se Bůh slituje!
Kyrie Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org
Překlad: D. Grof