(342)
1. února 2014
SEDESVAKANTISTICKÉ ZNEPOKOJENÍ II
1 Buď člověk uznává koncilní papeže úplně (jako liberálové – chraň Bůh!), nebo je člověk úplně odmítá (jako sedesvakantisté). Částečně je uznávat a částečně ne, znamená volit a vybírat si, co člověk uzná, jako to činil Luther, jako to činí všichni heretici (v řečtině „ti, kteří si volí“). To je pravda, jestliže si člověk volí a vybírá dle své vlastní osobní volby, ale není to pravda, jestliže člověk, stejně jako arcibiskup Lefebvre, soudí v souladu s katolickou Tradicí, která se nalézá v souhrnu církevních dokumentů 2000 let. V takovém případě člověk soudí s 260 papeži proti pouhým šesti, což však neprokazuje neplatnost těchto šesti.
2 Koncilní papeži ale otrávili Víru a ohrozili věčnou spásu milionů a milionů katolických duší. To je v rozporu s nepomíjejícností Církve. V ariánské krizi ve 4. století ohrozil papež Liberius Víru tím, že zavrhnul sv. Atanáše a tím, že podpořil ariánské biskupy na Východě. Na několik okamžiků pokračovala nepomíjejícnost Církve nikoliv skrze papeže, ale skrze jeho zdánlivého nepřítele. To však neznamenalo ani to, že Liberius není papežem, ani to, že Atanáš je papežem. Podobně dnes nepomíjejícnost Církve pokračuje skrze věrné stoupence linie přijaté arcibiskupem Lefebvrem, to však nemusí znamenat, že Pavel VI. nebyl papežem.
3 To, co biskupové světa učí v jednotě s papežem, je řádné univerzální Magisterium Církve, které je neomylné. Biskupové světa v jednotě s koncilními papeži posledních 50 let učili koncilní nesmysly. Tito papežové tudíž nemohli být pravými papeži. Jestliže by řádné Magisterium Církve mělo vystoupit vně Tradice, nebylo by již „řádné“, ale zcela mimořádné, protože nauka Církve nepřipouští žádné novoty, je „univerzální“ v čase i prostoru. Koncilní nauka odchází vně Tradice (např. náboženská svoboda a ekumenismus). Tudíž nauka vlastní koncilu nespadá pod řádné univerzální Magisterium a nemůže sloužit tomu, aby prokázala, že koncilní papežové nebyli papeži.
4 Modernismus je „snůškou všech herezí“ (Pius X.). Koncilní papežové však všichni byli „veřejnými a zjevnými“ modernisty, tj. heretiky takového typu, o nichž sv. Robert Bellarmin prohlásil, že nemohou být členy Církve, natožpak její hlavou. Podívejte se na „Komentář“ z minulého týdne. Věci v Bellarminově době byly mnohem jasnější či „veřejné a zjevné“, než jsou uprostřed dnešního zmatení myslí a srdcí. Objektivní hereze koncilních papežů (tj. co říkají) je veřejná a zjevná, nikoliv však jejich subjektivní neboli formální hereze (tj. jejich vědomý a rozhodný úmysl popírat to, o čem vědí, že je neměnným katolickým dogmatem). A prokázat jejich formální herezi se dá jedině konfrontací s učitelskou autoritou Církve, např. s Inkvizicí či Svatým officiem, ať to člověk nazývá jakkoliv („Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně“, říká Shakespeare.). Ale papež sám je nejvyšší učitelskou autoritou Církve, nad a za dnešní Kongregací pro nauku Víry. Jak mu tedy lze prokázat, že je takovým typem heretika, že je neschopen být hlavou Církve?
5 V takovém případě je však Církev v beznadějném nepořádku! Opět, podívejte se na „Komentář“ z minulého týdne. Myšlení lidí je dnes tak všeobecně v nepořádku, že jen sám Bůh může srovnat tento nepořádek. Tato námitka však spíše může prokázat, že [Bůh] musí zasáhnout (a brzy!), nežli že vykolejení papežové nejsou papeži. Trpělivost. Bůh nás podrobuje zkoušce, což má plné právo učinit.
Kyrie Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org
Překlad: D. Grof