Biskup
Williamson – přednáška III (2012)
Poznámka:
Tento materiál je přepisem přednášky,
která byla součástí cyklu přednášek přednesených Jeho Excelencí biskupem
Williamsonem při příležitosti laických duchovních cvičení v roce 2012.
Přednášky se uskutečnily ještě před vyloučením biskupa Williamsona. Přepis
zachovává charakter mluveného slova a nebyl nijak upravován.
Nechte mě přečíst vám
přednášku pronesenou arcibiskupem Lefebvrem ke kněžím v Econu na podzim
1990, pár měsíců předtím, než na jaře 1991 zemřel. Myslím, že je to tak trochu
jako jeho poslední vůle a závěť. Ukazuje svým kněžím cestu vpřed: „Dva roky po
svěceních, nesmíme zaváhat, nemůžeme činit kompromis.“
Proslov arcibiskupa
Lefebvra ke svým kněžím v Econe, Švýcarsko, 6. září 1990, přepsáno
z francouzštiny a mírně upraveno:
„Co se týče budoucnosti, rád bych vám řekl
pár slov k otázkám, které vám mohou položit laici, k otázkám, které často
dostávám od lidí, kteří mnoho nevědí o tom, co se děje v Bratrstvu, jako např.
„Jsou vztahy s Římem přetrhány? Je po všem?“Měl jsem před pár týdny, asi před
třemi týdny, ještě další telefonát od kardinála Oddiho.“
Kardinál Oddi byl tehdy poměrně dobrým mužem.
„Nu, Excelence, není žádný způsob, jak
věci uspořádat, žádný způsob? Odpověděl jsem: Musíte se změnit, vrátit se k
tradici. Není to otázka liturgie, je to otázka víry. Kardinál protestoval: Ne,
ne, není to otázka víry, ne, ne.“
Tito Římané předstírají, že neexistuje problém Víry. Předstírají, že jde o
něco jiného.
„Papež je připravený a ochotný vás
přijmout. Jen malé gesto z vaší strany, malá žádost o odpuštění a všechno bude
urovnáno.“
Takto mluví kardinál, jako by to byl nevýznamný, malý problém. Nedochází
jim to. Nechápou, že jde o válku na život a na smrt mezi náboženstvím Boha a
náboženstvím člověka. Jedno má ve svém středu Boha a druhé člověka. Nechtějí to
pochopit. Nechtějí připustit, že mají problém s Vírou. Nechtějí připustit,
že ve Víře došlo ke změně.
„To je přesně kardinál Oddi,“
říká arcibiskup, „ale tím se nedostane
nikam. Nikam. Nerozumí ničemu nebo nechce ničemu rozumět.“
Tyto osoby nejsou tak hloupé, jak působí. Nechtějí chápat.
„Bohužel, totéž platí pro naše čtyři
více méně tradicionalistické kardinály, kardinály Palazziniho, Sticklera,
Gagnona a Oddiho. Nemají žádnou váhu, žádný vliv v Římě, ztratili všechen vliv,
všechno k čemu jsou dobří, je svěcení pro Kněžské bratrstvo sv. Petra, atd.
Nedojdou nikam. Nikam.“
To je realistický pohled – dobří muži v Římě nemají žádnou moc a
žádnou váhu. A stejně je to i dnes. Pamatuji si P. Schmidbergera celého
potěšeného kvůli jistému biskupu Ranjithovi. Biskup Ranjith byl z Cejlonu.
Skutečně rozuměl mnoha věcem, takže když byl chvíli na scéně, udělali
z něj kardinála a poslali jej zpět na Cejlon. Tady je tedy dobrý muž,
v nějž P. Schmidberger vkládal naděje, a který chápal, o čem celá věc
je. Řím je v rukách zednářů. Zednáři během několika staletí infiltrovali
Vatikán a kontrolují jej a nestáhnou se a nebudou hrát mrtvého. Mají kontrolu.
Ano, jsem konspirační teoretik. Věřím, že existují zlí muži, kteří jsou
organizovaní, aby haněli Našeho Pána Ježíše Krista. Existují. To je jisté. Není
to fantazie. „Ach, to jste ale konspirační blázen. Ano, vsaďte se, že jsem.
Takhle svět funguje. Kdo si myslí, že útoky v Londýně ze 7. července před
pár lety byly zločinem spáchaným vlastními lidmi? (Myslí se útoky ze 7. 7.
2005, kdy islamisté zaútočili bombami ve veřejné dopravě. – pozn. překl.) Na
internetu je zajímavost, někdo mi ji poslal – že existuje možnost, že bude
další taková věc během olympijských her v Londýně, atomový výbuch.
Aktivují protiletadlové baterie. Někdo něco ví. Nebo to může být v metru.
Mohou odpálit velkou bombu v metru. Pamatujete si V jako Vendeta? (Film odehrávající se v Británii v
budoucnosti v totalitní společnosti. – pozn. překl.) Tyto osoby mají
potěšení z toho, že dávají krátké varovné signály, které nikdo nebere
vážně. Prakticky nikdo si jich nevšimne. Před 11. zářím (2001 – útok letadly
v New Yorku – pozn. překl.) existovalo několik takových filmů o tom, jak
letadla narazila do „Dvojčat“ atd. Oni posílají signály svým přátelům způsobem,
že si jich většina lidí nevšimne. Existují signály tohoto typu ohledně nějakého
výbuchu na olympijských hrách, takže buďte připraveni.
Myslíte si, že 7. červenec a také nepokoje v Londýně minulé léto byly
pokusnými zkouškami, aby bylo vidět, co by se mohlo stát a jak by to mohli
kontrolovat?
Nevím. Je velmi možné, že nepokoje byly organizované. Je jiskra zážehu,
která je organizovaná, ale materiál čekající na podpálení organizovaný není.
Tím říkám, že tyto osoby využívají slabost situace. Oni nevytvářejí slabost.
Slabost už tu je. Oni jen vymyslí, jak ji využít, a škrtnou sirkou. Všichni ti
lidé, kteří žijí život na předměstí, jsou velmi frustrovaní, zvláště černoši.
Tak to je. Samozřejmě nejen černoši, oni se ale obvykle účastní v něčem
takovém. Takovou masu nespokojených lidí nevytváří konspirace. Prostě ji jen
využije. Máte-li tedy zdravou společnost, kde se nedá nic zneužít, nemohou
s tím zlí muži mnoho udělat, nebo je toho o hodně méně, co mohou udělat.
„Na druhou stranu, říká
arcibiskup, „zůstává ten problém vážný,
velmi, velmi vážný. Naprosto ho nesmíme snižovat. Tak musíme odpovědět laickému
lidu, který se ptá na otázky jako „Kdy krize skončí? Pokročíme někam? Existuje
způsob, jak získat povolení pro naši liturgii, naše svátosti?“ Jistěže je
otázka liturgie a svátostí důležitá, ale není nejdůležitější. Nejdůležitější
otázkou je otázka víry. Tato otázka je v Římě nerozřešená.“
Arcibiskup znovu a znovu říkával: „Vždy,
když mluvím s Římany, vznáším otázku Víry, otázku koncilu. Oni ji nikdy
nechtějí diskutovat.“ Arcibiskup
znova a znova a znova říkával: „Špatní muži v Římě nikdy nechtějí
mluvit o základním problému Víry, jejž zapříčinil koncil. Nikdy o něm nechtějí
mluvit.
„Pro nás je tato otázka rozřešená. My
máme víru všech časů, víru katechismu Tridentského koncilu, katechismu sv. Pia
X., tedy víru Církve, všech církevních koncilů, všech papežů předcházejících
Druhému vatikánskému koncilu.“
„Nyní oficiální Církev setrvává,
můžeme říct tvrdošíjně, v mylných idejích a vážných omylech Druhého
vatikánského koncilu, tolik je jasné. Otec Tam,“ který byl tehdy italským
knězem Bratrstva, „nám z Mexika posílá
množství kopií práce, kterou dělá, nanejvýš zajímavé práce, protože skládá
výstřižky z „Osservatore Romano“, tedy výstřižky z oficiálních římských novin s
projevy papeže, kardinála Casaroliho a kardinála Ratzingera, oficiální texty
Církve atd. Je to zajímavé, protože u takovýchto veřejných dokumentů nelze
zpochybnit jejich autenticitu.“
Nejde o „konverzaci, kterou jsem
zaslechl“ nebo fámu. Je to v naprosto oficiálním textu.
„Tedy tyto texty kardinála Ratzingera
a jiných jsou šokující, celkem šokující! Krátce vám ocituji pár textů. Je to
neuvěřitelné. Několik posledních týdnů (jelikož jsem teď nezaměstnaný) trávím
trochu času opětným pročítáním knihy „Liberální katolicismus“ od Emmanuela
Barbiera.“
Bylo to několik svazků a Emmanuel Barbier byl francouzským knězem zhruba
v době Pia X., kolem roku 1900.
„A je ohromující vidět, jak náš
nynější boj je přesně stejným bojem, který bojovali velcí katolíci 19. století těsně
po Velké francouzské revoluci...“
Velcí katolíci, kteří následovali linii papežů 19. století a pomáhali jim
bojovat proti liberalismu – Louis Veuillot, kardinál Pie, Dom Gueranger –
rozhodně hrdinové pravé Víry v 19. století. Emmanuel Barbier píše tuto
knihu o boji mezi liberálními katolíky, kteří se snaží přizpůsobit katolicismus
Francouzské revoluci, a ryzími katolíky, kteří říkají, že se to nedá směšovat.
Arcibiskup říká, že jeho boj v době FSSPX byl přesně stejným bojem jako
před 100, 150 lety.
„...a papeži Pius VI., Pius VII.,
Pius VIII., Řehoř XVI., Pius IX., Lev XIII. atd., Pius X. až po Pia XII. Jejich
boj je shrnutý v encyklice „Quanta Cura“ se „Syllabem“ Pia IX., a „Pascendi
Dominici Gregis“ Pia X. Jsou to dva dokumenty senzační a šokující v jejich
době, detailně osvětlující učení Církve tváří tvář moderním omylům, omylům,
které se objevily v průběhu Revoluce, zvláště v Deklaraci práv člověka, 1789,
1790, 1791. To je boj, v němž dnes jsme. Naprosto stejný boj.“
To, co se děje uvnitř FSSPX dnes, je přesně stejným bojem.
„Existují ti, co jsou pro „Syllabus“
a „Pascendi“ a existují ti, co jsou proti. Je to jednoduché. Je to jasné. Ti,
co jsou proti, přijímají principy Francouzské revoluce, moderní omyly. Ti, co
jsou pro „Syllabus“ a „Pascendi“, zůstávají v pravé víře v rámci katolické
věrouky – Pius IX., Pius X.. Víte teď velmi dobře, že kardinál Ratzinger řekl,
že co se jeho týče, Druhý vatikánský koncil je „anti - Syllabem“.“
Jinak řečeno, Druhý vatikánský koncil byl proti skvělému „Syllabu“ Pia IX.
„Tím kardinál sám sebe jasně zařadil
mezi ty, kdo jsou proti „Syllabu“. „Syllabus je antiliberální. Ti, kdo jsou
proti „Syllabu“, jsou liberály. Ti, kdo jsou proti těm, kteří jsou proti, jsou
antiliberály.“
Kardinál je na straně liberálů.
„Jestliže je tedy kardinál proti „Syllabu“,
přijímá principy Revoluce. Kromě toho pokračuje a docela jasně říká: „Skutečně
jsme my [Druhý vatikánský koncil] nyní do Církve vstřebali učení a Církev jsme
otevřeli principům, které nejsou její, ale které pocházejí z moderní společnosti
– volnost, rovnost bratrství.“
Takže jsme – „My z Druhého
vatikánského koncilu přijali principy Francouzské revoluce. Zabudovali jsme je
do Církve.“ Je to jako zabudovat prodavači zmrzliny program, že má dávat
své výrobky na slunce. Mnoho zmrzliny neprodá, pokud ji všechnu vystaví ven na
slunce. Roztaje, než ji bude moci prodat. Zmrzlina a slunce nejdou dohromady.
Francouzská revoluce a katolická Církev nejdou dohromady.
„My,“ říká arcibiskup, „stojíme přesně tam, kde stál kardinál Pie, Msgr. Freppel, Louis Veuillot a
poslanec Keller v Alsasku, kardinál Mermillod ve Švýcarsku. Oni všichni jsou
hrdiny antiliberálního boje.“
Bojovali dobrý boj spolu s velkou
většinou tehdejších biskupů, takže většina katolických biskupů byla v té
době na straně dobrých mužů. Jedinečné na Druhém vatikánském koncilu je, že
tehdy většina biskupů byla na straně špatných mužů. Bylo to úplný zvrat.
„V té době měli štěstí, že měli na
své straně velkou většinu biskupů. Msgr. Dupanloup,“ známý liberál, „a několik biskupů ve Francii, kteří
následovali Msgr. Dupanloupa byli výjimky. Několik biskupů v Německu, několik v
Itálii, kteří byli otevřeně proti „Syllabu“, a tím v podstatě proti Piovi IX.,
byli spíš výjimkou z pravidla. Ale zjevně existovaly síly Revoluce, dědicové
Revoluce, a existovala natažená ruka Dupanloupa, Montalemberta, Lamennaise a
jiných,“ známých francouzských liberálů, „kteří nabídli svou ruku revoluci, a kteří nikdy nechtěli uplatňovat
práva Boží proti právům člověka – „Požadujeme pouze práva každého člověka,
práva sdílená všemi, sdílená každým člověkem, sdílená všemi náboženstvími,
nikoliv práva Boží“, řekli tito liberálové.“
Je to slaďounký koláč, ale není dost dobrý. Katolíci se mají postavit za
práva Boha.
„Nesmíme zaváhat. Nalézáme se,“
říká arcibiskup, „ve stejné situaci.
Nesmíme mít žádné iluze. Následkem toho jsme uprostřed velkého boje.“
Od roku 1990 do roku 2012 je to dalších 22 let boje, který je stále těžší.
Nestává se snadnějším.
„Bojujeme boj se zárukou celé linie
papežů. Proto bychom neměli váhat nebo mít strach.“
Jinak řečeno: „Proč bychom měli
pokračovat sami? Koneckonců, proč se nepřidat k Římu, proč se nepřidat k papeži“,
zvláště pokud papež říká, že chce, abychom pro něj pracovali? Papež je milý a
my jsme milí a všichni jsou milí a my všichni máme spolu krásný večírek a vše
na zahradě bude krásné. Proč ne?
Malá červená karkulka: „Ach, pane Vlku, jaké pěkné, bílé zuby máte.“ „Abych
tě mohl lépe sníst, má drahá.“
Řím je přecpán zednáři. Oni jsou vlky. Tito Římané dneška jsou vlky, stejně
jako vždy. Nenávidí Církev. Nenávidí Našeho Pána.
Proč se nepřidat k Římu? Proč se nepřidat k papeži? Ano, pokud by
Řím a papež byli v souladu s Tradicí. Kdyby se Řím vrátil zpět, pak
není žádný problém. Řím je však daleko od [původní] linie. Kdyby pokračovali
v díle velkých papežů 19. století a první poloviny 20. století,
samozřejmě, ale oni sami připouští, že se vydali po nové cestě. Oni sami
připouští, že s Druhým vatikánským koncilem začala nová éra. Měli byste
tomu věřit. Velká část Církve sešla z cesty. Oni připouští, že je to nová
etapa v životě Církve, založená na nových principech. Měli byste tomu
věřit. O to se nemusíme přít. Sami to říkají. Je to jasné.
„Myslím si, že tohle musíme dát jasně
na srozuměnou našim lidem, takovým způsobem, aby si uvědomili svou jednotu s
celou historií Církve až do časů před Revolucí. Samozřejmě. Je to boj Satanova
města proti Božímu městu. Jistě. Takže se nemusíme bát. Musíme konec konců
věřit v milost Boží.“
Další otázkou, na níž se laici ptají, je: „Jak to vše skončí?“
Arcibiskup říká: „Podívejte, já nevím.“ Dokonce ani arcibiskup neznal
odpověď na tuto otázku. „Je to problém Boha. Není to náš problém. Je to Jeho
Církev. Co se Svou Církví udělá? Nevím. Nejsem Bůh. Co však vím je, že zde a
nyní je linie, v níž musíme zůstat.“
Nemůžeme projít po špičkách mezi tulipány.
„Co se bude dít? Jak to vše skončí?“
To je Boží tajemství,“ říká arcibiskup. „Záhada. Ale je jasné, že musíme bojovat proti myšlenkám v současnosti
módním v Římě, přicházejícím z papežových vlastních úst, z úst kardinála
Ratzingera, z úst kardinála Casaroliho. Je to jasné, protože vše, co stále
opakují je v protikladu k tomu, co říkali papežové a slavnostně to vyhlašovali
po 150 let. Musíme si vybrat, jak jsem řekl papeži Pavlu VI.: „Musíme si vybrat
mezi vámi a koncilem na jedné straně a vašimi předchůdci na druhé; buď s vašimi
předchůdci, kteří vyhlásili církevní učení, nebo s novotami Druhého
vatikánského koncilu.“ Odpověď: „Ach, teď není čas zabývat se teologií, teď se
nebudeme zabývat teologií.“
Tito liberálové nepřemýšlí. Nechtějí proniknout do věrouky. Nechtějí
studovat skutečné otázky. Je to jen o pocitech.
„Nesmíme ani na chvíli váhat,“ a
to je zajímavá pasáž, „nebýt s těmi,
kdo nás zrazují. Někteří lidé vždy obdivují trávník na sousedově pozemku. Na
místo, aby se podívali na své přátele, na obránce Církve, na ty, kteří bojují
na bojišti, dívají se na stranu nepřítele.“
„Konec konců musíme být laskaví! Musíme být vlídní! Nesmíme vyvolávat
rozkol! Konec konců Bratrstvo sv. Petra a Institut Krista Krále slaví
tridentskou mši! Nejsou tak špatní, jak každý říká, protože mají tridentskou
mši!
„Zrazují nás,“ říká arcibiskup.
Ano, Institut Krista Krále, který tehdy neexistoval, Institut Dobrého Pastýře,
Bratrstvo sv. Petra – oni nás zrazují. Propána, nekoketujte s lidmi, kteří
opustili boj. Oni nejsou našimi opravdovými přáteli. Třesou si rukama
s ničiteli Církve. A co všichni ti z FSSPX, kteří v současné
době jezdí do Říma, a sázím se s vámi, že pokaždé, když se setkají
s papežem nebo kardinálem nebo kýmkoliv jiným, potřásají si s nimi
rukama. Třesou si rukama s ničiteli Církve. Zastavte se a zamyslete se.
To, co říká arcibiskup, dává smysl. Potřásají si rukama s lidmi, kteří
sdílí modernistické a liberální myšlenky zavržené Církví. Bratrstvo sv. Petra,
Institut Krista krále atd., Bůh zná jejich záměry, já je soudit nemusím, ale
objektivně vzato, dělají ďáblovu práci, protože učinili kompromis. Jsou agenty
kompromisu a vy nemůžete sladce cukrovat s agenty kompromisu. V sázce
je Víra.
„Proto ti, co byli s námi a pracovali
s námi pro práva Našeho Pána, pro spásu duší, teď říkají: ´Dokud nám zaručí
starou mši, můžeme si s Římem potřásat rukou, žádný problém.´ Ale my vidíme,
jak to funguje. Jsou v nemožné situaci.“
To dnes platí pro Institut Dobrého Pastýře a Bratrstvo sv. Petra. Pokoušejí
se hájit Tradici, když jim jejich šéfové říkají: „Nemůžete hájit Tradici.“ Jsou
mezi dvěma mlýnskými kameny. Arcibiskup se do takové situace nikdy nechtěl
dostat a odmítal se do takové situace dostat. A nyní se tito vůdcové FSSPX do
této situace chtějí dostat. To nedává smysl. Ztratili osnovu. Poslechněte si
druhou stranu. Sami se rozmyslete.
„Zůstaňte s nimi v kontaktu, abyste
je přivedli zpět k Tradici, ano, jestli chcete. To je správný druh ekumenismu!
Ale působit dojmem, že člověk skoro lituje roztržku, že s nimi člověk rád
hovoří? Ani náhodou! Jsou to lidé, kteří nás nazývají tradicionalisty svou
ztuhlostí podobnými mrtvole.“
Oni jsou živí, vycházejí s Římem, jdou s dobou, jsou přijatelní,
jsou celkem chutní a jsou v pořádku! My jsme, drazí, my jsme zpátečníci a
zaostalci! Oni se uráčili potřást si s námi rukama, ale oni si to
nezaslouží, říká arcibiskup.
„Říkají, že my nejsme živoucí
Tradicí, jsme zasmušilí, jsme zasmušilá Tradice.“
Neuvěřitelné! Nepředstavitelné! Jaké vztahy můžete mít s takovými lidmi,
s těmito měkkotami, které činí kompromisy, kteří jsou pyšní na to, že se
vydali Římu, ale kteří protože se vydali Římu, již nejsou schopní hájit
Tradici, napadat například Druhý vatikánský koncil? To je klíčový bod. „Ach, je
v pořádku, když učíte duchovnost, když říkáte, že Bůh je dobrý a Bůh je
milý a že se všichni musíme dobře chovat“ – to není žádný problém, ale pokud
řeknete, že Druhý vatikánský koncil byl kupou odpadu, pak se samozřejmě Římané
hroutí. Pokud se začnete chovat jako muži a budete napadat omyly, pak začnou
pálit ze všech zbraní.
„Tohle je tím, co nám činí problém s
některými laiky, kteří jsou velmi milí, velmi dobří lidé, zcela pro Bratrstvo;
kteří souhlasili se svěceními biskupů, kteří však hluboce litují, že již nejsou
s lidmi, se kterými bývali, s lidmi, kteří nesouhlasili se svěceními, a kteří
jsou teď proti nám. ´To je škoda, že jsme rozděleni´, říkají, ´proč se s nimi
nesetkávat? Pojďme a dáme si spolu drink, podáme jim ruce´“ Komentář
arcibiskupa: „To je zrada! Ti, co tohle
říkají, působí dojmem, že by bez váhání přešli a přidali se k těm, co nás
opustili.“
Musíte se rozhodnout, říká arcibiskup, musíte si vybrat. Buď to, a nebo to.
„To je to, co zabilo křesťanství v
celé Evropě nejen Církev ve Francii, ale i Církev v Německu, Švýcarsku. To je
to, co umožnilo Revoluci se etablovat. Katolíci byli měkcí
k revolucionářům, katolíci sešli ze své cesty, aby potěšili revolucionáře
– revolucionáři to využili, aby se přiblížili revoluci. Byli to liberálové,
byli to ti, kdo natáhli ruku k lidem, kteří nesdílejí jejich katolické zásady.
My se musíme rozhodnout, jestli také chceme spolupracovat při ničení Církve a
na boření Království Našeho Pána Ježíše Krista, nebo zda jsme se rozhodli
pokračovat v práci pro Království Našeho Pána Ježíše Krista? Všichni,
kteří si přejí připojit se k nám a pracovat s námi, Deo Gratias, vítáme je,
odkudkoliv přicházejí, to není problém, ale ať jdou s námi, ať neříkají, že
jdou jinou cestou, aby udrželi společenství s liberály, kteří nás opustili, a
aby s nimi pracovali.“
Nemožné. To je naprosto logické. Samozřejmě to neznamená říci, že se máme
ke kompromisníkům chovat jako ke špíně. Ne, samozřejmě ne, ale říká to:
nechovejte se k nim, jako by to stále byli přátelé, kterými kdysi byli,
jako by neexistovalo žádné nebezpečí mísit se s nimi, jako by byli stejně
dobří jako byli dříve. Ne.
Katolíci v 19. století byli rozpolcení, doslova rozpolcení nad „Syllabem“:
pro, proti, pro, proti. A vy si zvláště pamatujete, co se stalo hraběti
Chambordovi. Byl kritizován, že nepřijal ve Francii hodnost krále po revoluci v
roce 1870 z důvodu změny francouzské vlajky. V roce 1871 Francouzi
prohráli v prusko-francouzské válce. Prohra donutila Francouze
k velmi vážnému zamyšlení a existovalo hnutí návratu k duševně
zdravějším idejím, pryč od liberalismu, zpět k monarchii, zpět
k Církvi. Tehdy vystavěli velkou baziliku Nejsvětějšího srdce Ježíšova na
Montmartru. Tato bazilika byla postavena jako akt náhrady potom, co Francouzi
dostali opravdu přes „čumák“ od Němců v prusko-francouzské válce
v letech 1870-71. Pak Francouzi nabídli zákonnému dědici francouzského
trůnu, nabídli mu trůn zpět, ale zednáři se ujistili, že se k tomu
přidruží podmínky, že bude muset převzít nacionalistickou, zednářskou vlajku.
Řekl ne. Nebyla to však ani tak moc otázka vlajky. Spíše se odmítnul podvolit
principům revoluce, protože špatní muži uspěli v tom, že zákonnému
monarchovi nabídli zpět trůn vystrojený tak, že by on musel učinit kompromis,
aby získal trůn zpět. Řekl: „Žádný kompromis. Raději nebudu králem, nežli bych
byl králem kompromisu.“ A arcibiskup řekl, že měl pravdu. Nemůžete si zahrávat
se zásadami. Řekl: „Nikdy nedovolím, abych byl legitimním králem revoluce.“ Měl
pravdu! Protože by byl býval zvolen zemí, francouzským parlamentem, ale za
podmínky, že by byl parlamentním králem, že by přijal principy revoluce. Hrabě
Chambord řekl: „Jestliže mám být králem, budu králem jako moji předci před
revolucí.“ Měl pravdu. Člověk si musí vybrat. On si vybral zůstat s papežem a s
předrevolučními principy. Odmítnul kompromis.
„My,“ říká arcibiskup, „jsme si také vybrali být kontrarevoluční,
zůstat se „Syllabem“, být proti omylům modernismu, zůstat s katolickou Tradicí,
bránit katolickou Pravdu. Máme pravdu, nikoliv protože jsme FSSPX.“
Podívejte se na to, co teď FSSPX dělá. FSSPX je zcela schopné se zbláznit.
„To, že máme pravdu, není proto, že jsme FSSPX. Máme pravdu, protože jsme
v souladu s Církví dvaceti století.“
Proto máme pravdu v této přímé linii a nechceme se vychýlit do leva.
Zdroj:
soukromý archiv překladatele
Překlad:
D. Grof
