sobota 18. května 2013

Biskup Williamson – Komentář Eleison CCCV (2013)


Biskup Williamson – Komentář Eleison CCCV (2013)
(305)
18. května 2013
VĚČNÉ ZATRACENÍ? – I
Jeden čtenář opět vznesl klasický problém, který v těchto „Komentářích“ přímo či nepřímo vyvstal několikrát, je však tak závažný, že si zasluhuje, aby byl opět pojednán samostatně. Píše: „Kvůli nauce o věčném zatracení shledávám obtížným být katolíkem, kterým chci být. Nejsem schopen přijmout myšlenku, že duše by mohla být po celou věčnost ustavičně trýzněna. To je prostě příliš strašné. Musí existovat nějaká katolická nauka, že to není tak jednoznačné.“  Stručně řečeno, jak může být třebas jen jedna duše plným právem odsouzena k věčným strašlivým mukám?
Všimněte si, že v jeskyni, kterou člověk stále může spatřit v Segovii ve Španělsku, strávil velký světec jako sv. Dominik nad touto otázkou noc zoufalým hledáním řešení v modlitbě. Stanovme však okamžitě, že nemůže existovat žádná pochybnost, která by vykazovala Všemohoucího Boha na lavici obžalovaných, jako by buď zasluhoval odsouzení, nebo potřeboval zprostit viny. Jestliže jeho Církev učí, což dělá, že jeden smrtelný hřích může odsoudit duši do věčného pekelného ohně, a jestliže já nesouhlasím, pak jsem to já, kdo se mýlí, a nikoliv Církev. Proč se mýlím?
Pro jeden nebo oba spojené důvody. Buď nechápu velikost a dobrotu Boží, což je snadné, protože můj malý rozum je omezený a Bůh je nekonečný. Nebo nechápu vážnost hříchu, což je také snadné, protože hřích v první řadě uráží Boha, teprve ve druhé řadě mě samého a teprve ve třetí řadě mého bližního. Jestliže se mi tedy nepodaří pochopit velikost Boha uraženého hříchem, přirozeně nepochopím vážnost hříchu.
Pak je vhodná otázka: dal velký a dobrý Bůh každému člověku, který kdy žil, během jeho krátkého života na zemi dostatečné prostředky poznání toho, že existuje, že může být uražen, co jej v základě uráží a jak vážné je urazit jej? Odpověď může ve všech čtyřech směrech být jen kladná.
*Nepotřebuji nadpřirozenou víru, abych poznal existenci Boží. Poctivý rozum sám říká, že za všemi dobrými věcmi v životě člověka je Nejvyšší dobrá Bytost. Rozum vykolejený z pravdy skrze pýchu nebo zatemněný hříchem o této Bytosti možná nevypovídá, ale jakékoliv vykolejení a zatemnění je mojí chybou, nikoliv Boží, a zasluhuje si trest úměrný vší dobrotě kterou jsem zakusil v tomto životě a u níž pro mě „není omluvy“ (Řím I,20), že jsem jí nepřičítal Bohu.
*Skutečnost svobodné vůle je každodenní zkušeností a každý z nás má vrozené světlo svědomí, aby nám řeklo, že jsme povinováni úctou k Nejvyšší Bytosti a že odmítnout takovou úctu znamená urazit ji. Takové je první přikázání a nepotřebuje víru, aby bylo známé.
*Vrozené svědomí mi také vypovídá ohledně devíti dalších přikázáních, která pouze ozřejmují přirozený zákon a říká mi také, že porušovat je, uráží nejen mého bližního, ale také a dokonce v první řadě Nejvyšší Bytost.
*A na závěr, čím čistší mé svědomí je, tím jasněji mi říká, jak vážné je urážet Ho.. Problémem je, že my všichni jsme hříšníci a jakýkoliv hřích napomáhá zatemňovat naše svědomí. Náš hřích je však naší vlastní chybou, nikoliv Boží, a on je zcela spravedlivý, když nás potrestá za to, jak jsme zatemnili svůj rozum.
Dobrá, někdo může namítnout, všichni lidí tedy mají v tomto životě dáno poznat o Bohu dost, aby si zasloužili trest po tomto životě přímo úměrný tomu, jak moc jej urazili. Jak jej však kterýkoliv obyčejný člověk může urazit tak vážně, že je věčný a nepředstavitelný trest spravedlivý? Nechme, aby se „Komentáře“ příští týden pokusily přiblížit k tajemství, které je svým způsobem tak hluboké, jako je hluboký Bůh.
Kyrie Eleison
Překlad: D. Grof