Biskup
Williamson - Komentář Eleison CCLXXXIX
(2013)
(289)
26. ledna 2013
LIBERALISMUS - ROUHAČSTVÍ
Je
liberalismus opravdu tak strašný, jak se z něj dělá? Ta či ona osoba je
obviňována, že je „liberálem“, přesto mnozí z oněch obviněných důrazně
odmítají, že se na ně tato nálepka vztahuje. Kdo má pravdu? Žalující, či
žalovaní? Protože „liberalismus“ je jedním jménem pro všezahrnující omyl
moderní doby, odpovědný za vržení bezpočtu duší do pekelného ohně, zasluhuje si
jistě ještě jeden přístup.
Svoboda se
vzahuje buď k tomu, od čeho jsem svobodný, tj. od takového nebo onakého
omezení, nebo se vztahuje k tomu, pro co jsem svobodný, tj. pro takový
nebo onaký účel. Z těchto dvou příbuzných svobod předchází negativní „svoboda
od“ omezení před pozitivní svobodou v čase, ale následuje po ní v důležitosti.
Předchází v čase, protože jestliže jsem omezen v dosažení cíle, mé
dosažení tohoto cíle je nemožné. Na druhou stranu po ní následuje v důležitosti,
protože hodnota neomezení bude záviset na hodnotě tohoto cíle, pro nějž je
užívána. Držení nože mě tedy osvobozuje od toho, abych byl neozbrojený,
jestliže však užiji tuto „svobodu od“ pro porcování jídla, které mám jíst, je
„svoboda od“ dobrá. Jestliže ji však užiji k naporcování svojí babičky,
stává se taková „svoboda od“ vražednou.
To, co
liberalismus činí, je, že dělá ze „svobody od“ nejvyšší hodnotu samu
v sobě, bez ohledu na „svobodu k“ nebo bez ohledu na dobrý či špatný cíl,
k němuž bude užita. „Svoboda od“ se tedy dělá nezávislou na dobrém či
špatném cíli, nezávislou na správném nebo mylném. Odlišnost mezi správným a
mylným je však základní částí Božího stvoření, které je od zakázaného ovoce
v zahradě Eden uzpůsobeno tak, aby si každý člověk volil mezi nebem a
peklem. Proto předřazovat nedostatek donucování člověka, jde-li o Boží zákon,
znamená předřazovat člověka před Bohem.
Liberalismus
je tedy nepřímo vyjádřeným popíráním Božího mravního zákona a toho, co je
správné a mylné, a implicitně vyhlašuje válku Bohu a předřazuje lidské „právo“
člověka vybrat si před Boží právo nařizovat. Arcibiskup Lefebvre říkával, že
liberalismus přichází ve třiceti šesti různých variacích, přičemž v žádném
případě nezamýšlejí všechny vyhlásit válku Bohu. Válka proti Bohu však zůstává
logickým závěrem liberálů, když dávají nejvyšší hodnotu svobodě, a je důvodem,
proč pro mnohé z nich neexistují pravidla. Bůh a jeho nařízení byly
odstrčeny na jednu stranu a zbožňování svobody se pak pro liberály stává jejich
náhradním náboženstvím, náboženstvím, které kromě jejich vlastní vůle nic
nenařizuje. Tím, že je navíc náhradním náboženstvím, musí se zbavit pravého
náboženství, které mu blokuje jeho cestu, a tak se liberálové přirozeně stávají
křižáky proti Božímu řádu ve všech oblastech jeho stvoření: manželství
nezávislá na pohlaví, rodiny bez dětí, státy bez své hlavy, život bez mravů
atd. atd. Taková válka proti Boží realitě je zcela vyšinutá, přesto liberálové zjevně
tak milí ke svým kolegům, které „osvobozují“, mohou být ve skutečnosti
úplně krutí ke komukoliv, kdo se postaví do cesty jejich křížovému tažení.
V logice jejich náhradního náboženství je, že nepotřebují zachovávat
žádnou obvyklou slušnost při pošlapávání antiliberálů, kteří si nezaslouží
žádné slitování.
Po dvacet
století takové šílenství katolická Církev odsuzovala. Přesto mu na Druhém
vatikánském koncilu oficiální Církev ustoupila například tím, že vyhlásila (“Dignitatis
Humanae“), že každý stát musí chránit u svých občanů spíše „svobodu od“ omezování
občanů při praktikování jejich volby náboženství než jejich „svobodu pro“
praktikování pravého náboženství. A nyní ji vůdcové jistého náboženského
Bratrstva chtějí vydat pod pravomoc Římanů Druhého vatikánského koncilu. Pro
pravé náboženství je takový krok, jak to nazýval arcibiskup Lefebvre, „operací
sebevražda“. Pak je však liberalismus svou vnitřní podstatou sebevražedný.
Kyrie
eleison.
Překlad: D. Grof