Biskup Williamson - Komentář Eleison CCLXXXVII (2013)
(287)
12. ledna 2013
„PADESÁTISMUS“ SE VRACÍ
Palčivá otázka: jak mohli vůdcové Bratrstva sv. Pia X., které bylo založeno arcibiskupem Lefebvrem, aby vzdorovalo novocírkvi, nyní usilovat o její přízeň, aby se k ní mohli znovu připojit? Jednou odpovědí je, že nikdy plně nepochopili arcibiskupa. Po pohromě Druhého vatikánského koncilu v 60. letech v něm viděli nejlepší pokračování Církve 50. let před pohromou. Ve skutečnosti byl mnohem víc než tím, ale když umřel, vše, co chtěli, bylo vrátit se zpět k pohodlnému katolicismu 50. let. A nebyli sami v upřednostňování Krista bez jeho Kříže. Je to velmi populární program.
Nebyl totiž katolicismus 50. let jako člověk stojící na okraji vysokého a nebezpečného útesu? Na jednu stranu stál ještě ve velké výši, jinak by Druhý vatikánský koncil nebyl takovým pádem. Na druhou stranu to bylo nebezpečně blízko okraji útesu, jinak by v 60. letech tak strmě nepadl. V žádném případě nebylo vše v Církvi v 50. letech špatné, bylo to však příliš blízko pohromě. Proč?
Protože katolíci obecně v 50. letech navenek udržovali zdání pravého náboženství, vnitřně však příliš mnozí flirtovali s bezbožnými omyly moderního světa: liberalismem (to, na čem v životě nejvíc záleží, je svoboda), subjektivismem (takže rozum a vůle člověka jsou nezávislé na jakékoliv objektivní pravdě nebo zákonu), indiferentismus (takže nezáleží na tom, jakého je člověk náboženství) a tak dále. Takže katolíci, kteří měli víru a nechtěli ji ztratit, ji postupně přizpůsobovali těmto omylům. Navštěvovali nedělní mši, možná stále ještě chodili ke zpovědi, své myšlení však napájeli z odporných médií a jejich srdce byla podrážděná jistými církevními zákony ohledně manželství u laiků, celibátu u kléru. Udržovali si tedy možná víru, chtěli však méně a méně plavat proti mocnému proudu okouzlujícího a nábožensky lhostejného světa všude kolem nich. Čím dál více se přibližovali okraji útesu.
Arcibiskup měl své nedostatky, které se, jak by si člověk mohl pomyslet, odrážejí v současných těžkostech Bratrstva. Nedělejme z něj modlu. Nicméně byl v 50. letech biskupem, který měl jak zevnějšek katolicismu, tak i hluboko v sobě jeho podstatu, jak dokazují bohaté plody jeho apoštolské duchovní služby v Africe. Proto když Druhý vatikánský koncil uspěl v ochromení či znehybnění takřka všech jeho kolegů biskupů, podařilo se mu opětovně vytvořit, skoro samotnému, předkoncilní seminář a kongregaci. Zevnějšek jeho katolické oázy uprostřed koncilní pouště ohromil mnohé dobré mladé muže. Povolání byla také přitahována arcibiskupovým osobním charismatem. Ale deset až dvacet let po jeho smrti v roce 1991 se obsah jeho dědictví začal zdát těžší a těžší při prodírání se proti stále silnějšímu proudu moderního světa.
Takže vůdcové FSSPX neochotní pokračovat v nesení onoho Kříže, že jimi konvenční Církev a svět opovrhují, začali snít o tom, že budou opět oficiálně uznáni. A sen se ujal, protože sny jsou koneckonců o tolik hezčí než skutečnost. Musíme se za tyto vůdce FSSPX modlit. Padesátá léta jsou pryč, navždy pryč, a je čirým snem přát si jejich návrat.
Kyrie eleison.
Překlad: D. Grof