Jak se kněz stane zednářem (2013)
Arnaud de Lassus
Původně publikováno v Action Familiale et Scholaire č. 161.
V roce 1999 byla v Itálii anonymně publikována kniha pod názvem Via col vento in Vaticano, která podle vydavatele francouzského vydání „pocházela od skupiny vysokých vatikánských představitelů, „milenialistů“, kteří porušili zákon mlčení.“
Jde o kolektivní spis popisující různé nepořádky postihující Svatý stolec. Kapitoly mají nestejnou hodnotu a některé volají po vážných výhradách. Kapitola 18 Satanův dým ve Vatikánu pojednává o svobodném zednářství a odkrývá na čtyřech velice zajímavých stránkách proces užívaný k přidružení prelátů k této sektě.
„Existuje skutečný noviciát, jímž jsou duchovní začleňováni do zednářského řádu. Mezi duchovními lze nalézt určitou kategorii lidí, která vnímá zednářství jako možného spolupracovníka. Tento typ lidí musí mít určité dary: inteligenci, horlivou ctižádost a touhu po kariéře, schopnost chápat, ale předstírat, že nechápu nic, loajalitu, a je-li to možné fyzicky působivé vystupování a příjemnou tvář. Takové kvality upoutávají pozornost náborářů.
Když mladý duchovní odpovídá těmto měřítkům (...) zbývá jen spustit proces působení na jeho důstojnost.“
Autor trvá na utajení této operace jako podmínce úspěchu:
„Rozhodnou podmínkou v této první fázi je, aby vybraný kandidát zůstal v naprosté nevědomosti ohledně toho, co se kolem něj připravuje. Zednářská technika vyžaduje postupné odkrývání, takže spolupracovník odhaluje cíle tajné společnosti jen postupně podle toho, co zednářští představení považují za užitečné.“
První kontakt probíhá tak přirozeně, jak je to jen možné:
„Pozvání na velvyslanectví na národní svátek, neočekávané představení dobře známé nebo vlivné osobě, nějaký prelát, který jej o něco požádá a ukáže mu svou vděčnost.
Pak přichází fáze komplimentů a lichocení: „ach, jaký poklad, jaká laskavost, jaká hluboká inteligence!... Zasloužíte si něco lepšího, marníte svůj čas.. A proč bychom si netykali?
Pak člověk vstupuje do fáze budoucích vyhlídek: „Znám toho a toho preláta, toho a toho kardinála, toho a toho velvyslance nebo toho a toho ministra“... Ochotně se mu o vás zmíním, promluvím o vás jako o člověku, který si zasluhuje větší úkoly...
V této fázi navrhovatel okamžitě rozpozná, zda oslovená strana spolkla návnadu.“
Proces, který takto popisujeme, trvá několik let, vždy diskrétně.
„Postupně dojde na splnění těchto slibů. Vybraný kandidát si všimne, že nešlo o plané sliby a věří, že je jeho povinností být vděčný příteli, kterého pokládá za svého patrona. Během této doby jeho kariéra pokračuje bez potíží. Rýsují se před ním zářivé vyhlídky ve službě Církvi, v rámci níž začíná předvídat pozici, která by mu dobře vyhovovala.
Právě v této době, kdy se ho zmocnila horečka ctižádosti a marnivosti, si neopatrný prelát uvědomí svůj snadný vzestup, který doposud nechápal, a když se na horizontu objeví další povýšení na stále vyšší úroveň, nadchází fáze vysvětlování.“
Kandidátovi se vysvětlují dvě věci:
- jestliže došel na tak vysoké pozice, je to díky diskrétní podpoře zednářského řádu a jeho přátel;
- má svobodu pokračovat ve spolupráci s řádem, což mu zajistí pokračování jeho postupu.
V této velice delikátní fázi je na prelátovi, který se nachází ve [vnitřní] krizi, aby se rozhodl, jakou volbu si vybere. Touha dále stoupat, euforie z toho, že pozná zednářský řetězec a vstoupí do něj, strach z nevyhnutelného prozrazení při odmítnutí přidružit se nebo z prázdnoty, kterou již kolem sebe může cítit, bratrské nabádání některého vysokého církevního hodnostáře, aby pokračoval dál, stejně jako dříve on: krátce řečeno, vše, co končí přesvědčováním preláta, aby následoval cestu, kterou pro něj jiní, v tuto chvíli neznámí, začali prošlapávat.
Čím výše se člověk nachází, tím více je pravděpodobné, že bude vnitřně nepevný kvůli strachu, že ztratí vysoký post, kterého dosáhl. Kvůli tomu se člověk začíná omlouvat sám sobě.
Mnozí preláti, kteří takto učinili kompromis, končí jako poddajní a stávají se členy zednářského aparátu a začínají pociťovat povinnost poslouchat jeho příkazy.
Nový zednář, kterého umně chytili na návnadu, se stává pěšcem v oblasti aktivit tajné lóže a je přidružen k dalším, kteří zde již mají hnízdo. Jeho vzestup může od nynějška pokračovat bez překážek směrem vzhůru za pomoci dalších „bratří“.“
Jde o pozoruhodný proces založený na utajení, který může snadno trvat deset let a který může být realizován pouze disciplinovanými, dobře vycvičenými a trpělivými lidmi. Je to vyzkoušený a prověřený proces, který se nepochybně využívá nejen v Církvi, ale i v sekulárním světě.
Z pozorování zednářského pronikání do Církve a procesu, který za tím účelem využívají, lze vyvodit dvě obecné poznámky.
Přítomnost svobodných zednářů v klíčových pozicích v Církvi do značné míry vysvětluje věroučné a disciplinární posuny posledních čtyřiceti let. Zvláště jasné je to v případě liturgické reformy.
Pokud jde o proces, který formuje zednářské preláty, je velice důležité pochopit ho a usilovat o to, aby se o něm vědělo, protože samozřejmě ztrácí svou účinnost, je-li odhalen.
Závěrem: zůstaňme ostražití k zednářské otázce. Je jedním z klíčů současné krize, politické i náboženské. A jak papež Lev XIII. řekl v encyklice Humanum genus (zde), je třeba „strhnout zednářům masku a vrátit jim jejich vlastní tvářnost.“
Zůstaňme ostražití a držme se Víry Církve; víme, že brány pekelné ji nepřemohou.
Zdroj: The Recusant
Překlad: D. Grof