D. Grof
Motto: „Chceme podnítit zázrak nebo možná skandál mezi křesťanským lidem zavedením změn v tak váženém ritu, který je uznáván po tolik staletí, a dnes je tak důvěrně známý? K ritu mše svaté bychom se neměli chovat jako by to byl kus oblečení, který se obměňuje podle vrtochu každé generace.“ (Kardinál Ottaviani v debatě o liturgické konstituci na prvním zasedání Druhého vatikánského koncilu.)
Úvod
V článku Proč nemohu věřit Benediktu XVI. (zde) jsem se pokusil na několika příkladech ukázat určité postoje Josepha Ratzingera a demonstrovat jeho hegelovský přístup. Článek neměl být samoúčelnou kritikou, ani osobním útokem na platně úřadujícího papeže. Cílem bylo shrnout některé stěžejní informace do jednoho článku a dát jim určitý rámec. Motivem byla služba Církvi a neměnné nauce, jejíž strážkyní má Církev být a to především v osobě papeže.
V dnešním článku se chci blíže podívat na problematiku mešního ritu s přihlédnutím k postojům Benedikta XVI., kterou jsem právě v tomto článku již letmo zmínil.
Tradiční latinská mše
Předně řekněme, že tradiční latinská mše je skutečně mimořádná, nikoliv však v tom smyslu, jak by to rád prezentoval Benedikt XVI., tj. nikoliv jako jakási výjimka z obecného. Je to mše mimořádná v tom, že se jedná o mši svatou všech časů a o „nejkrásnější věc na této straně nebes“, jak kdysi dávno trefně řekl známý anglický konvertita P. Frederick Faber.
Podíváme-li se na její vznik resp. kodifikaci, zjistíme, že na Tridentském koncilu (1545 – 1563) byla přijata reforma, která měla sjednotit slavení mše svaté, jak se do té chvíle slavila dle různých liturgických předpisů, především dle misálu užívaného Římskou kurií. Mimo jiné důvody šlo o snahu jasně se vymezit vůči protestantským zneužitím a reformaci.
Bula Quo Primum vydaná papežem Piem V. brzy po Tridentském koncilu v roce 1570 tedy byla, pokud mluvíme o římském ritu, první psanou legislativou upravující sloužení mše. Do roku 1570 se celebrování mše řídilo tím, co je známo jako zvykové právo, ex consuetudine. To znamená, že způsob slavení mše na některém konkrétním místě byl určen a regulován tzv. „prastarým zvykem“. De facto tedy v římském ritu neexistovala žádná striktní jednota s jedinou zásadní výjimkou, totiž že byl užíván římský kánon, který byl pevně stanoven již do začátku 7. století po Kr. Jinak se na mnoha místech vyskytovaly jasné odlišnosti. Přesto tyto odlišnosti ve většině případů nebyly takové, aby to znamenalo existenci různých ritů, byť i to v praxi existovalo, jak ukazuje příklad ambroziánského ritu v Miláně nebo mozarabského ritu v Toledu.
Misál sv. Pia V. tedy nebyl žádným novým umělým výtvorem, ale vlastně jen kodifikoval mešní ritus, který se v Římě užíval po staletí s velmi malými změnami. Kupříkladu mešní ordinárium v prvním tištěném vydání Římského misálu z roku 1474 je totožné s mešním ordináriem v misálu z roku 1570. Stejně jako všechny jiné misály užívané v římském ritu, řídil se i Římský misál zvykovým právem.
Na rozdíl od toho, jak uměle byl stvořen a především všeobecně vnucen Novus Ordo Missae, je počin sv. Pia V. názornou ukázkou autentické katolické úcty k tradici, protože v Quo Primum povolil zachování misálů, které byly nepřetržitě užívány po dobu 200 a více let. Výjimku z povinnosti používat Římský misál totiž stanovil pro případ, pokud „...by od samého začátku zřízení byla (mše) schválena Apoštolskou stolicí buď samotným zřízením nebo zvykem, který by byl v týchž kostelech zachováván nepřetržitě alespoň dvě stě let. Těm nijak neodnímáme ani zmíněné ustanovení, ani zvyk sloužení mše.“
Důležité je osvětlit ještě jednu stěžejní otázku, která je často i ze strany tradičních katolíků mylně chápána a interpretována. Když papež sv. Pius V. zavádí jednotné používání Římského misálu, používá pro to v encyklice Quo Primum velmi silné výrazy. Nařizuje „napříště po budoucí věčné časy“; „...„aby pod trestem naší nevole úplně a zcela byly odloženy misály a k tomu misálu námi nedávno vydaného nesmělo být nikdy nic přidáno, ubráno, tím spíše měněno.“ K tomu dodává také, že „přítomná listina nemůže být nikdy odvolána nebo zmírněna, nýbrž zároveň ustanovujeme a prohlašujeme, aby ve své síle byla vždy trvalá a platná.“ Bulu uzavírá tímto odstavcem: „Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zadržení (zákazu), ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.“
Z toho důvodu zastává mnoho tradičních katolíků včetně některých kněží názor, že tato bula znemožňuje jakoukoliv změnu misálu v budoucnosti, a že misál Pavla VI., kterým se zavádí sloužení NOM, je nezákonný. Jak konstatuje Michael Davies v článku Právní statut tridentské mše: „Tento názor není prostě jen mylný, ale také zesměšňuje tradiční katolíky před kýmkoliv, kdo má alespoň trochu povědomí o právním jazyce církevních dokumentů.“ Stejně tak je ale mylný názor těch, kteří se domnívají, že Apoštolská konstituce Missale Romanum Pavla VI. zakázala starou mši a zavedla novou.
Proč jsou tyto názory mylné? Pokud jde o užívání silných výrazů v podobných církevních dokumentech své doby, P. Thomas Glover, bývalý profesor kanonického práva v Écône, věc vysvětloval takto: „Užívání silných výrazů a zákazu budoucích změn bylo obvyklé v době, kdy byla vláda v Církvi mnohem méně centralizovaná než dnes, a nebylo namířeno proti budoucím papežům.“
Pokud jde o úplnou a trvalou závaznost obsahu encykliky, platí, že žádný papež nemůže zavázat své nástupce ve věcech disciplíny, a bula sv. Pia V. byla disciplinární. Základním právním principem totiž je, že rovnoprávný nemůže zavazovat rovnoprávného. To znamená, že možnost změny tohoto misálu ze strany papežů po sv. Piovi V. existuje. To prokazuje i praxe a ke změnám docházelo i ze strany předkoncilních papežů. Na druhou stranu ale zároveň platí, že každý kněz římského ritu by měl s odvoláním na Quo Primum svobodně sloužit tradiční mši „bez výčitek svědomí, bez hrozeb nějakými tresty, odsuzováním a zákazy“ a to přinejmenším na základě ustanoveného zvyku. To znamená, že by všichni celebranti měli mít svobodu automaticky užívat misál sv. Pia V. a všichni věřící se na něm podílet.
Když jsme řekli, že papež Pavel VI., stejně jako každý jiný papež po sv. Piovi V., měl zákonné právo revidovat Římský misál, neznamená to ještě, že učinil správně, když se oddělil od praxe všech svých předchůdců, kteří nikdy nezavedli žádnou drastickou změnu v mešním ritu. Pokud jde o prastarý zvyk, je poctivé přiznat, že Posvátná kongregace Božího kultu vydala 28. října 1974 oznámení podepsané kardinálem Knoxem a arcibiskupem Bugninim, v němž popřela, že může být tridentská mše celebrována pod „jakoukoliv záminkou zvyku, třebas i prastarého“. Toto však odborníci zpochybňují s tím, že existuje-li nějaké zvykové právo, pak existuje i navzdory bezdůvodnému popírání jeho existence ze strany římské kongregace. Ze strany Msgr. Bugniniho to lze považovat jen za jeden z dalších klamných manévrů. Zrušení tradičního mešního řádu také neodpovídá tomu, co koncil říká v Konstituci o posvátné liturgii (čl. 23), že se „..nové formy mají zavádět jen tehdy, vyžaduje-li to opravdový a jistý užitek církve“.
Shrneme-li to tedy, tridentská mše, nebo správněji řečeno tradiční latinská mše, není žádnou novou mší, uměle ad hoc stvořeným výtvorem, ale je pouze kodifikací mše, která se organicky vyvíjela od apoštolských dob, přičemž její podstatná část – mešní kánon – byla zformována takřka tisíc let před touto kodifikací. V tomto případě lze tedy mluvit o skutečné živé tradici. Jakýkoliv budoucí papež měl a má právo provést v ní změny, protože žádný papež nemůže do budoucna jiného papeže zavazovat a to s hledem na právní princip, kdy rovný nemůže zavazovat rovného. Povolení sloužit tuto mši svatou a účastnit se jí však platí navždy.
Nová mše
Tento oddíl se hodí začít známými slovy kardinálů Ottavianiho a Bacciho z proslulého Stručného kritického rozboru nového mešního řádu (zde):
„Nový mešní řád se ... nápadně odchyluje v celku i v jednotlivostech od katolické teologie mše svaté, jak byla formulována na XXII. zasedání Tridentského koncilu, který definitivně stanovil kánony obřadu a postavil tak nepřekročitelnou hráz proti všem bludům, které by mohly narušit integritu tohoto Mysteria.“
Nová mše se slouží dle misálu papeže Pavla VI., který byl zveřejněn v roce 1969 a vydán v roce 1970, v současnosti je oficiálně platná třetí revidovaná verze z roku 2002. Někteří však zpochybňují vůbec sám akt promulgace nového misálu ze dne 3. dubna 1969. Například P. Paul Kramer tvrdí, že Apoštolská konstituce Missale Romanum Pavla VI. obsahuje dva výnosy, přičemž se v nich deklaruje pouze tolik, že budou vytištěny tři nové eucharistické modlitby, deklaruje se zde, jaká budou konsekrační slova, která se objeví ve všech čtyřech eucharistických modlitbách a to je vše. Nikde se nepromulguje nový mešní obřad. Prostě je zde jen představena jistá kniha a deklaruje se zde, že v ní budou obsaženy některé nové modlitby. Není zde nic, co by bylo disciplinární povahy, nepředepisuje se používání nového misálu a dokonce se to ani explicitně nepovoluje.
Zároveň v konstituci není nic o tom, kdo používání podléhá a kde. Na základě toho P. Kramer říká, že „Lex dubia non obligat“ – pochybný zákon nezavazuje, protože zákon musí přesně stanovovat pravidla – ukládat zákonnou povinnost těm, kteří jsou jím specifikováni. (Oproti tomu poukazuje, jak jednoznačně byl v tomto směru formulován misál sv. Pia V.) Missale Romanum pak sám sebe nazývá promulgací. Na jeho poslední stránce se nachází promulgace podepsaná kardinálem Gutem z Posvátné kongregace ritů. Jelikož ale platí zásada „inferior non potest tollere legem superioris”, není možné, aby prefekt kongregace zamítnul a anuloval, třebaže s povolením papeže, slavnostní výnos jiného papeže (sv. Pia V.). O to se však tato promulgace ani nepokusila a pouze povolila užívání nového.
Další podstatnou věcí je, že tato mše přirozeně nenavazuje na nic předešlého. Je to zcela nová mše, uměle vytvořená, která obsahuje povinné minimum, aby byla při splnění nutných podmínek (materie, forma, platně vysvěcený kněz, intence) platná. O skutečnosti, že jde o umělý výtvor, se konec konců opakovaně zmiňoval i papež Benedikt XVI. ještě v době, kdy byl kardinálem. Kupříkladu v předmluvě k francouzskému vydání díla Msgr. Gambera Reforma římské liturgie: její problémy a pozadí kardinál Ratzinger napsal: „...namísto liturgie jako plodu vývoje se dostavila liturgie uměle vytvořená. Opustili jsme organický, živoucí proces růstu a nahradili jsme jej – jako v tovární výrobě – jakýmsi konstruktem, banálním, uměle vytvořeným produktem.“ Co s tím chce Benedikt XVI. dělat je ovšem zase jiná otázka, ke které se ještě dostaneme.
Dalším problémem je, že Novus Ordo Missae je nejen umělým výtvorem, ale obsahuje i zcela nekatolické části (offertorium) a obrací se údajně a zdánlivě k prvotní křesťanské praxi, na kterou se mnohdy odvolává. Zde letmo připomínám, že byla-li by to pravda, byl by právě toto onen Piem XII. tak silně kritizovaný nezdravý archeologismus.
Největším problémem však je to, že NOM resp. jeho autoři – zednář Bugnini a šest jeho protestantských poradců – umlčel nebo skryl pod dvojznačnými termíny základní dogmatické pravdy, jejichž má být mše vyjádřením. Bohužel tak učinil, aby se zavděčil heretikům.
Je to patrné už z toho, co lze považovat za původní (později Římem korigovanou) definici NOM: „Večeře Páně neboli mše je posvátným synaxis neboli shromážděním Božího lidu shromážděným za předsednictví kněze k slavení památky Páně.“ (Institutio Generalis, §7, verze z roku 1969) Max Thurian pak mohl v časopise La Croix ze dne 30. května 1969 hrdě prohlásit, že s použitím Novus Ordo „budou nekatolická společenství moci slavit Poslední večeři stejnými modlitbami jako katolická Církev. Teologicky je to možné.“
Aniž bych se tu dlouze zabýval každým aspektem nové mše, zmíním tři základní body katolické nauky o mši svaté, které jsou v nové mši vyjádřeny nedostatečně: skutečná Přítomnost Krista v Eucharistii, skutečnost Oběti a pravomoc kněze. To znamená víra v to, že se jedná o smírnou Oběť, při které skrze transsubstanciaci dochází ke zpřítomnění skutečného Krista ve Svátosti oltářní, přičemž toto proměňování ze své kněžské podstaty provádí kněz in persona Christi.
To vše v důsledku vede ve druhém sledu k mnoha zneužitím, která však mají svůj původ ve výše zmíněném – podávání Svátosti oltářní na ruku, podávání Svátosti oltářní laiky, „ministrování“ žen atd.
Zde nelze než souhlasit s tím, co pronesl jeden z nejvlivnějších členů komise, která novou mši tvořila, P. Joseph Gelineau v roce 1976: „Římský ritus, jak jsme jej znali, již neexistuje. Byl zničen.“
Také již citovaný Msgr. Gamber ve své knize mluví o zničení římského ritu několikrát: „Skutečné zničení tradiční mše, tradičního římského ritu s historií více než tisíce let, je celkovým zničením víry, na níž byl založen, víry, která byla zdrojem naší zbožnosti a naší odvahy nést svědectví o Kristu a jeho Církvi, inspirací nespočtu katolíků po mnoho staletí.“
Shrneme-li to opět, musíme konstatovat, že ze strany některých existují pochyby o tom, zda byl nový ritus vůbec správně promulgován, případně, že byl promulgován velmi vágně a že nijak nezakázal a nezrušil platnost předešlého zákona, misálu sv. Pia V. Dále platí, že úmyslně zastřel základní pravdy víry, které má mše vyjadřovat, aby se tak svou nejednoznačností přiblížil heretikům. Kromě povinného minima pro svou platnost obsahuje nekatolické části a organicky přímo a přirozeně nenavazuje na nic z tradice.
Ratzinger a tradiční mše
Poté, co jsme si stručně nastínili základní skutečnosti týkající se obou současných ritů, je základní otázkou to, jaký je skutečně vztah papeže Benedikta XVI. k tradiční mši. Začněme tím, co Joseph Ratzinger o tradiční mši napsal brzy po skončení Druhého vatikánského koncilu v roce 1966. Předem můžeme říci, že jeho hodnocení bylo značně negativní:
„V té době byl osud západní liturgie spjat s ustavenou autoritou, která pracovala striktně byrokratickým způsobem, postrádala jakoukoliv historickou vizi a problém liturgie uvažovala výhradně z hlediska rubrik a obřadů jako problém pravidel chování ...
„V důsledku této vazby existovala naprostá archeologizace liturgie, která byla ze stavu živoucí historie změněna na čisté zakonzervování a tudíž odsouzena k vnitřní smrti. Liturgie se stala jednou provždy uzavřenou konstrukcí, napořád zkamenělou. Čím víc se starala o integritu dříve existujících formulací, tím více ztrácela svůj vztah ke konkrétním pobožnostem...“
(Joseph Ratzinger, Problemi e risultati del Concilio Vaticano II, Brescia: Queriniana, 1967, str. 25-27)
Přes výše řečené, neváhal tentýž Joseph Ratzinger „uvolnit“ svým Motu Propriem Summorum Pontificum sloužení tradiční latinské mše. Zde je na místě připomenout slova papeže Pia V. z jeho buly Quo Primum z roku 1570, která promulgovala užívání jednotného misálu:
„A tak, aby mohli a směli tohoto misálu svobodně a právem užívat při zpívané nebo čtené mši v kterémkoli kostele a bez výčitek svědomí, bez hrozeb nějakými tresty, odsuzováním a zákazy, svou apoštolskou mocí a to navždy povolujeme. Ani vysocí hodnostáři, administrátoři, kanovníci, kaplani a jiní kněží světští nebo jakéhokoliv řádu jakýmkoliv jménem nazývaní, nemohou být vázáni sloužit mši jinak, než jak je námi stanoveno.
A nikdy nemohou být kýmkoliv donuceni a dohnáni ke změně tohoto misálu, ani přítomná listina nemůže být nikdy odvolána nebo zmírněna, nýbrž zároveň ustanovujeme a prohlašujeme, aby ve své síle byla vždy trvalá a platná.“
Jestliže tedy Benedikt XVI. „uvolnil“ sloužení tradiční latinské mši, neučinil nic víc, než že otevřeně přiznal, že mše svatá všech časů nebyla nikdy zakázána a ani být nikdy zakázána nemohla. K dobru mu lze přičíst, že tím odstranil bezpráví, které se této mši dělo. Jestliže se totiž nějaký kněz či věřící chtěl přidržet této mše svaté, odvozoval své právo jednak z posvátného statutu liturgie dle odvěkého obyčeje a zároveň z výše zmíněné papežské buly, která slavnostně vyhlásila, že všichni kněží i věřící budou mít vždy právo tuto liturgii užívat.
Tuto skutečnost před Benediktem XVI. už ale velmi dobře znal i Jan Pavel II. Ten totiž již v roce 1986 jmenoval komisi devíti kardinálů, která měla prozkoumat právní statut tradičního ritu mše. Do komise byli tehdy kromě Ratzingera jmenováni ještě kardinálové Mayer, Oddi, Stickler, Casaroli, Innocenti, Gantin, Palazzini a Tomko. Komise měla zodpovědět dvě zásadní otázky:
- Zmocnil papež Pavel VI. biskupy, aby zakázali slavení tradiční mše?
- Má kněz právo na veřejnosti a soukromě slavit tradiční mši bez omezení, třebas i proti vůli biskupa?
Ze záznamů komise jasně vyplývá, že papež Pavel VI. nikdy nedal biskupům zmocnění k tomu, aby zakázali slavení tradiční latinské mše. V odpovědi na druhou otázku komise uvedla, že biskupové nemohou zakázat nebo omezit slavení tradičního ritu mše na veřejnosti, ani v soukromí, a že kněží nemohou být povinováni slavit nový ritus mše. S tím souhlasilo jednomyslně všech devět kardinálů. Komise dále Janu Pavlu II. doporučila, aby vydal výnos, který daná zjištění zohlední. Z devíti kardinálů bylo osm pro, aby v něm bylo dáno všeobecné povolení vybrat si, zda bude kněz sloužit starou či novou mši. Vydání takového výnosu bylo plánováno na rok 1988, bohužel k němu však kvůli tlaku biskupů na papeže nikdy nedošlo. Výsledek práce této komise byl papeži Janu Pavlu II. nemilý, protože měl potvrzeno, že tradiční mši zakázat nemůže, přestože si osobně přál, aby se sloužila jenom mše nová. Výsledkem bylo, že Jan Pavel II. v roce 1984 vydal tzv. indult Quattuor abhinc annos, který působí dojmem, jako by takové mimořádné dovolení pro sloužení tradiční mše svaté bylo nutné.
Mimochodem sám kardinál Ratzinger řekl, že: „Autorita Církve může definovat a omezit používání ritů v různých historických okolnostech.“ A k věci dodal: „Ale Církev je nikdy výhradně a prostě nezakazuje. A tak koncil nařídil reformu liturgických knih, ale nezakázal knihy předešlé.“
A jako bývalý člen výše zmíněné komise to byl také Joseph Ratzinger, který později již jako papež Benedikt XVI. vydal své Summorum Pontificum, kde jasně píše.
„Každý katolický kněz latinského ritu, ať diecézní nebo řeholní, může ve mších slavených bez účasti lidu užívat Římský misál vydaný Papežem Janem XXIII. roku 1962 anebo Římský misál promulgovaný Papežem Pavlem VI. roku 1970, a to kterýkoli den, kromě Velikonočního tridua. Ke slavení podle jednoho či druhého Misálu kněz nepotřebuje žádné dovolení ani Apoštolského stolce, ani svého Ordináře.“ (čl. 2)
Ratzinger a nová mše
Ratzinger byl již před koncilem zastáncem tzv. hnutí „reforma reformy“, což bylo hnutí, které vycházelo z toho, že původním požadavkem nebyla zcela nová mše, ale chtělo liturgickou reformu tradiční latinské mše.
Sám k tomu řekl, že liturgie může být liturgií jen do té míry, že není manipulována těmi, kteří jí slouží, a dále řekl, že nové knihy „někdy vykazují příliš mnoho znaků toho, že byly sestaveny akademiky a posilují představu, že liturgická kniha může být vytvořena jako jakákoliv jiná kniha.“ Na jednu stranu tak kritizuje radikálně progresivistický tábor za omyl, kdy tito radikálové věří, že jim koncil dal pověření k „vytvoření“ nové liturgie dle jejich představy „pastoračních potřeb“ současných věřících, na druhou však stejně tak energicky kritizuje ty, kteří novou mši odmítají a mluví o potřebě „liturgického růstu“. „Pokud jde o jeho obsah... ...jsem za nový misál velice vděčný.“ Zvláště pak zmiňuje to, že obsahuje více modliteb a povoluje národní jazyky.
Arcibiskup Ranjith v jednom rozhovoru pro 30giorni také citoval tento výrok Josepha Ratzingera: „Reformy musí pokračovat. Chybné pochopení Druhého vatikánského koncilu a vliv sekulárních ideologií přivodily stav, že pravý čas uplatnění Druhého vatikánského koncilu dosud vůbec nenastal.“
Putování k syntéze
Při hodnocení rozdílů mezi tradiční latinskou mší a NOM se papež Benedikt XVI. nechal slyšet: „Často existuje na různých místech větší rozdíl mezi liturgiemi slavenými dle nových knih, než je rozdíl mezi starou a novou liturgií, když jsou obě slaveny, jak by měly být, v souladu s předepsanými liturgickými texty.“ To je dle mého skromného názoru tvrzení více než optimistické. Ještě v době, kdy jsem se NOM účastnil, zažil jsem vícekrát tuto mši slouženou s maximální úctou (speciálně u starých kněží ještě za socialismu), včetně toho, že kupříkladu kněz eliminoval nekatolické části jako je offertorium s jeho talmudskou stolní modlitbou. Dokonce jsem zažil i NOM v latině. Zodpovědně mohu říci, že se ani v nejmenším a ani zdaleka neblíží tradiční latinské mši. Jde prostě o naprosto rozdílné pojetí a přístup in radix ke mši svaté ze strany kněze i laika.
V dopise, který kardinál Ratzinger údajně v červnu 2003 napsal prof. Heinzi Lotharovi Barthovi a který se týkal problematiky mše svaté, píše:
„Věřím, že v dlouhodobé perspektivě musí mít Římská církev jediný římský ritus... Římský ritus budoucnosti by měl být jedním ritem, slouženým v latině nebo národním jazyce, ale stojícím zcela v tradici ritu, který byl předáván.“ (The Tablet, 16. února 2008, str. 36)
Pakliže dopis prof. Barthovi skutečně existuje a je pravda, co se v něm píše, pak jsou nedávné kroky Benedikta XVI. mnohem jasnější. (tj. především vydání Summorum Pontificum a Instrukce k SP) Budoucím cílem je nový ritus, který vznikne splynutím tradiční mše a Novus Ordo.
Jak jsem psal v předešlém článku, slova papeže potvrzuje i Kurt Koch, prezident Papežské rady pro jednotu křesťanů. Na římské konferenci k Summorum Pontificum 14. května 2011, řekl že:
„Uvolnění restrikcí pro používání Římského misálu z roku 1962, známého jako tridentský ritus, ze strany papeže Benedikta XVI. je jen prvním krokem při „reformě reformy“ v liturgii... ...Papežovým dlouhodobým cílem není prostě jen dovolit, aby starý a nový ritus koexistovaly, ale je jím posun ke „společnému ritu“, který bude formován vzájemným obohacením dvou forem mše.“ A dodal: „Summorum Pontificum je pouze začátkem tohoto nového liturgického hnutí“.
Zvážíme-li ještě další výroky, vyplývá z nich, že Církev by měla mít v budoucnu opět pouze jeden římský ritus mše. I to je naprosto konzistentní s papežovým dlouhodobým myšlením, dle nějž Druhý vatikánský koncil „nepředstavuje roztržku nebo rozkol s tradicí, ale část organického procesu růstu“.
Na druhou stranu Benedikt XVI. často kritizuje zneužití při slavení Novus Ordo mše – přijímání na ruku, nedostatečnou eucharistickou úctu apod. Skalní progresivisté se kvůli tomu bouří, obviňují papeže, že je konzervativec a že se chce vracet zpět před Druhý vatikánský koncil. Pravda je jiná, papež míří k hybridní mši.
Mše neokatechumenátní cesty, které „předsedá“ Benedikt XVI.
Je jasné, že nějaká nová mše, která by měla základ v Novus Ordo a byla by obohacena například o latinské části, pozůstatky tradičních rubrik, zpěvu apod. nebo by měla základ v tradiční mši a byla by deformována „výdobytky“ Novus Ordo, by byla skvělým „důkazem“ kontinuity období před koncilem a po něm, nebyla by zcela novým umělým výtvorem jako Novus Ordo, ale mší svatou, která se „vyvinula ve světle tradice“. Tím by se papeži elegantně podařilo „zachránit“ tvář koncilu.
Že se směřuje právě k tomu, opět potvrzuje kardinál Koch, který řekl, že papež doufá v to, že nakonec dojde k vývoji a vzniku nově reformované liturgie kombinující prvky z tradiční latinské mše a z nového mešního řádu. To v první fázi nutně nemusí znamenat zánik tradiční latinské mše. Ve Vatikánu po léta obíhají zvěsti, že se pracuje na zcela novém Římském misálu a někteří dokonce tvrdí, že viděli pracovní verzi (viz článek Novus Ordo Mass Set For Extinction).
Každopádně existence „dvou forem“ jednoho ritu je v dějinách Církve čímsi neobvyklým. Tím, že Benedikt XVI. „uvolnil“ sloužení tradiční latinské mše, jakožto „mimořádné formy“, chce nepochybně zvrátit to, čemu říká „hermeneutika roztržky“ a znovu do Církve zavést tzv. „hermeneutiku kontinuity“. Tím, že umožní, aby po nějakou dobu současně existovaly „řádná“ a „mimořádná“ forma, nepochybně doufá, že dosáhne přirozeného a organického vývoje ke splynutí obou, řekněme v horizontu 15-20 let. Pak se vydá nový misál. V něm se například zpřísní rubriky pro eucharistickou bohoslužbu v porovnání s dnešním NOM a zmírní rubriky pro bohoslužbu slova v porovnání s dnešní tradiční latinskou mší. To znamená, že eucharistická bohoslužba bude více fixována, zatímco bohoslužba slova bude umožňovat určitou flexibilitu. Latina nebo národní jazyk budou volitelné, mešní kánon bude na rozdíl od ostatních částí mše svaté nejspíš výlučně v latině. NOM v dnešní podobě tím zanikne včetně chybných překladů. Současné generace kněží postupně odejdou, přičemž noví kněží budou o něco „konzervativnější“ přesně ve stylu „konzervativního“ papeže. Tak či tak budou mít určitě větší povědomí o tradiční latinské mši, budou si uvědomovat zneužití v NOM a budou usilovat o „nápravu“ v intencích papežovy hermeneutiky kontinuity. Tento vývoj v tuto chvíli není ještě zcela patrný, ale vše jej potvrzuje, a to včetně prosazovaného pojímání Druhého vatikánského koncilu prizmatem papežovy „hermeneutiky kontinuity“. Jak již bylo popsáno jinde (viz článek Hermeneutika hermeneutiky kontinuity), toto pojetí vlastně znamená neustálé přehodnocování v čase, neustálou dialektiku. V souladu s tím je i výše řečené. I mše se dle tohoto pojetí bude stále „obohacovat“.
Závěr
Opět a znovu chci tímto článkem poukázat na to, že papež Benedikt XVI. není konzervativec, rozhodně ne v tom smyslu, jak byl tento pojem užíván například v době Druhého vatikánského koncilu. Není ani žádným velkým příznivcem Tradice, byť učinil některé kroky k její rehabilitaci, což je jistě chvályhodné. To, že vydal všeobecný indult ke sloužení tradiční latinské mše však ještě neznamená, že byl takový indult vůbec nutný, a že je to konečný stav. Spíše se jedná o jednu postupnou fázi v dlouhodobějším procesu, který má vést k hybridní mši.
Španělská královna stojí na klekátku a přijímá Svátost oltářní na ruku.
I proto na jedné straně může papež v soukromí zároveň sloužit tradiční mši a na druhé se účastnit blasfémií Neokatechumenátní cesty; vyzývat k výlučnému přijímání Svátosti oltářní do úst a sám podávat Svaté přijímání na ruku například španělské královně; mluvit o nutnosti větší eucharistické úcty a zároveň pořádat Assisi III; volat po poslušnosti biskupů při aplikaci Summora Pontifica a zároveň jmenovat arcibiskupa Müllera prefektem Kongregace pro nauku víry atd. atd. Stále stejná dialektika, stále stejné protiklady. Jak je snad z článku patrné, stejný přístup Benedikta XVI. je trvale aplikován i na mši svatou. Výsledkem má jednoho dne být opět jeden ritus. Abych to tedy za sebe řekl dostatečně jasně:
Hybridní mše? Děkuji, NECHCI!
S využitím těchto materiálů:
Liturgické hnutí
Papežova „reforma reformy“ v liturgii bude pokračovat, říká kardinál
Znovuoživená reforma reformy?
Tradiční mše nebyla nikdy zakázána
Právní status tridentské mše (nezveřejněný překlad)