Suplovaná jurisdikce a tradiční kněží (1991)

Suplovaná jurisdikce a tradiční kněží (1991)

Jak mohou tradiční kněží udílet svátosti, když jim byly jejich svátostné fakulty odňaty

Poznámky biskupa Bernarda Tissiera de Mallerais přednesené na přednášce pro Katolické studijní skupiny v Paříži 9. – 10. března 1991.

Úvod

P. Peter Scott

Vyslovení otázky

Mnozí se ptají, jak mohou tradiční kněží dále udílet svátosti, a zvláště zpovídat, když jim byly jejich svátostné fakulty odňaty místním ordinářem.

Následující úvahy vám pomohou pochopit nejen tuto nespravedlnost, ale také to, jak tito kněží mají oprávnění užívat suplovanou jurisdikci. Je zřejmé, že současnou krizi v Církvi kanonické právo nepředvídalo.

V důsledku toho musíme svou činnost založit na právní analogii převzaté z obecných norem Kodexů (Kánon 20 ve starém Kodexu kanonického práva a kánon 19 v novém Kodexu kanonického práva), které říkají, že jestliže některá právní věc není výslovně upravena obecným nebo partikulárním zákonem, je nutno ji rozhodnout za pomoci

1)     zákonů upravujících obdobné záležitosti. Obdobné záležitosti jsou ty, které Církev doplňuje vzhledem k vážnému nebezpečí pro duše. Jsou to tyto případy:

·        obecný omyl týkající se knězovy jurisdikce: Starý Kodex [tj. Kodex kanonického práva z roku 1917, dále jen „SK“] kánon 209 (Nový Kodex [tj. Kodex kanonického práva z roku 1983, dále jen „NK“] kánon 144).

·        kladná a důvodná pochybnost: SK 209 (NK 144). Toto se může týkat jurisdikce nebo obecného omylu nebo nebezpečí smrti.

·        nevědomost o skutečnosti, že jurisdikce vypršela: SK 207

·        nebezpečí smrti: SK 882 a 2252 (NK 976 a 1357). Ti, kteří nemohou dlouhou dobu nalézt vhodného zpovědníka a jsou v důsledku toho v nebezpečí duchovní smrti, musí být považováni za takové, jako by byli v nebezpečí smrti dle principu kanonické spravedlnosti (viz níže).

2)     obecných právních zásad, které inspirují konkrétní zákony. Těmito dvěma zásadami jsou:

·        spása duší je nejvyšším zákonem (NK 1752).

·        svátosti jsou pro lidi.

3)     právního pojetí. To jest pojetí, které měl na mysli zákonodárce (není-li nic přímo psáno), který si nikdy nepřeje, aby jeho zákony byly příliš tíživé (obtížné), ale vždy chce, aby byly aplikovány spravedlivým a příznivým způsobem. Toto je skutečným záměrem Církve – být velkorysá při zaručení jurisdikce a nikoliv příliš přísná nebo tíživá, což je také zjevné z následujících dvou kánonů:

·        SK 2261 § 2 (NK 1335). Církev pozastavuje pro exkomunikovaného nebo suspendovaného kněze zákaz celebrovat svátosti nebo konat úkony vyžadující jurisdikci, kdykoliv se to jeví nutné pro pomoc věřícím, kteří o svátost z jakéhokoliv spravedlivého důvodu žádají, a zvláště není-li zde žádný jiný duchovní.

·        SK 878 § 2 (NK 970). Ordináři a představení nemají omezovat jurisdikci. Je-li kněz vhodný a dobro věřících vyžaduje jeho služby, nemůže mu být tato jurisdikce odepřena. Zcela zřejmě by měli tradiční kněží získat vlastní jurisdikci a to všude (NK 967).

Je jasné, že vzhledem k současným podmínkám krize v Církvi a zásadám kanonické spravedlnosti, vzhledem k obecným právním zásadám a stálé praxi Církve při doplňování jurisdikce pro dobro věřících, kdykoliv se předem ví, že takovýto nedostatek jurisdikce bude k jejich újmě, obdrželi tradiční kněží ze zákona suplovanou jurisdikci. To při vědomí, že vlastní jurisdikce je jim nespravedlivě odňata jednoduše proto, že lnou k Víře a jejímu tradičnímu vyjádření (které je od Víry neoddělitelné), a že se nedá očekávat, že věřící budou stále pátrat a rozhodovat se za sebe, který zpovědník v koncilní Církvi může být přijatelný a může jim poskytnout duchovní radu, kterou potřebují (vezmeme-li v úvahu, že tak velká většina ani nečiní).

Závěrem je tedy zřejmé, že kromě případu obecného omylu, kromě případu kladné a důvodné pochybnosti a skutečného nebezpečí smrti, jak je interpretována v širším smyslu smrti duchovní, získávají tradiční kněží de iure (podle práva) suplovanou jurisdikci pro všechny případy, v nichž je tato jurisdikce vyžadována. Jde prostě o aplikaci kánonu 20, zvláště kanonické spravedlnosti. Neexistují proti tomu žádné solidní argumenty a existuje-li přinejmenším kladná a důvodná pochybnost ve prospěch tohoto argumentu, a my víme, že v takovém případě Církev určitě doplňuje jurisdikci, mohou a musí tradiční kněží podle toho konat a věřící mohou a měli by u nich přistupovat ke zpovědi.

V případě manželství se nemusí aplikovat tento závěr. Protože SK 1098 (NK 1116) popisuje situace, kdy dokonce i kněz bez jurisdikce může platně asistovat při katolické svatbě, a to, když existuje větší „potíž“ déle než jeden měsíc (jako např. nová mše nebo liberální předmanželská příprava).

Vše závisí na tom, zda je nebo není uznáno, že je Církev v krizi. Ti, kteří ji odmítají vidět, odmítnou uchýlit se ke kánonu 20 SK (19 NK). Ti, kteří chápou její závažnost, budou souhlasit s platností těchto kanonických argumentů pro suplovanou jurisdikci, kterou na následujících stránkách prezentuje biskup Tissier de Mallerais.

Biskup Tissier de Mallerais promlouvá k problému

I.       PROBLÉM: ABSENCE JURISDIKCE?

Problém je vám okamžitě zřejmý a jsem si jistý, že jste si ho vědomí. Jakou pravomoc mají tito kněží, tito biskupové, tito představení distriktů, tento generální představený a tyto tradiční komunity v Církvi? Ptáte se na to, protože jsou, jak se nám tvrdí, exkomunikovaní, ale také proto, že nemají svou pravomoc od hierarchie oficiální Církve. Naši kněží neobdrželi pravomoc zpovídat od diecézních biskupů. Kněžské bratrstvo sv. Pia X. již nemá jakoukoliv „oficiální existenci“. Biskupové Bratrstva, jak se říká, nezískali svou pravomoc od Svatého Otce. Jaké právo tedy tito tradiční duchovní mají, žádat po vás laicích, abyste ve svém katolickém jednání byli na nich závislí?

Na tuto námitku odpovím. Jaká je pravomoc tradičních katolických kněží v této krizové situaci a zvláště, jaká je tato pravomoc s ohledem na tradiční katolické studijní skupiny? Teze je takováto (jen ji krátce připomenu předtím, než ji vysvětlím):

Vaši tradiční kněží – protože jsou to vaši kněží – vaši tradiční biskupové a vaše tradiční farnosti, nemají žádnou řádnou pravomoc, ale mají mimořádnou pravomoc, jíž je suplovaná pravomoc.

Budu se tedy snažit probrat konkrétní aspekty této suplované pravomoci tradičních kněží aplikované na případ vaší „katolické akce“.

Suplovaná jurisdikce

Abych ji vysvětlil, použiji příklad zpovědi v normální době. Tradiční kněží nemají žádnou řádnou pravomoc nad věřícími, protože tuto pravomoc, kterou nazýváme jurisdikcí, neobdrželi. Neobdrželi ji delegováním nebo na základě mandátu Nejvyššího velekněze nebo diecézních biskupů nebo regulérně jmenovaných farních kněží. To je zvláště pro kněze Bratrstva konkrétní případ například u zpovědí.

Víte, že aby byla zpověď platná, musí kněz mít pravomoc zpovídat. Normálně tuto pravomoc obdrží od biskupa, ale je vcelku zřejmé, že je to v současné situaci nemožné. Znamená to, že naše zpovědi jsou neplatné? Ne.

Tuto otázku jsme rozřešili již dávno a vysvětlili ji věřícím jako případ nouze. Zde ustupujeme od zásad, které jsou velmi důležité v hierarchii církevních zásad. Jde o případ, kde Církev přímo propůjčuje jurisdikci knězi bez toho, že by se postupovalo různými stupni hierarchie. Je to Mystické Tělo Našeho Pána, samotného Našeho Pána jako Hlavy Své Církve, které dává kněžím jurisdikci v některých zvláštních případech.

Znáte například případ, který se nazývá „obecný omyl“? Když je kněz v kostele a nemá žádnou jurisdikci, ale má na sobě štólu a komži a některý věřící jej požádá, aby jej vyzpovídal, může jej tento kněz skutečně vyzpovídat, ačkoliv k tomu nemá fakulty. Důvodem je, že tato osoba je v omylu a věří, že tyto fakulty má. A tomu říkáme „obecný omyl“. V takové situaci Církev doplňuje nedostatečnou jurisdikci pro dobro věřících.

Další situací je ta, kdy si již nějaký kněz není jistý, zda má či nemá jurisdikci. Existuje pochybnost. Církev řeší tuto pochybnost ve prospěch jurisdikce. Podobně tomu je v případě nebezpečí smrti. Jestliže se katolík převrátí v autě a je v nouzové situaci, má jakýkoliv kněz pravomoc vyzpovídat jej, i když nutně nemá jurisdikci. V takovém případě Církev otvírá dveře milosrdenství a dává jurisdikci jakémukoliv knězi. Je to Církev sama, která dává jurisdikci, aniž by do toho byla zapojena hierarchie.

„Ecclesia Supplet“ – „Církev doplňuje“ (pro dobro věřících)

Tyto tři případy kanonické právo předvídá a táž zásada se aplikuje v každém ze tří případů, a to zásada pro dobro věřících, to jest pro jejich duchovní dobro, Církev, jak jen je to možné, zaručuje, aby jim byly dostupné prostředky nutné ke spáse. To zahrnuje i svátost zpovědi. Říkáme tedy „Eclessia supplet“ – „Církev doplňuje“ – nemá-li kněz dostatečnou jurisdikci.  Dále se aplikuje další pravidlo kanonického práva: „Salus animarum suprema lex“ – „Nejvyšším zákonem je spása duší“. V důsledku toho Církev doplňuje neexistující jurisdikci. Tím, co je v sázce, tedy není dobro kněze. Nejde o ujištění kněze, že má jurisdikci zpovídat. To, co je důležité, je dobro věřících. Toto pochopit je velice důležité. Je to pro vaše vlastní dobro, že vaši kněží dostávají suplovanou jurisdikci, tj. je to pro obecné dobro Církve a nikoliv pro osobní dobro kněze.

Pro dobro věřících v těchto třech případech „Ecclesia supplet“ – „Církev doplňuje“.

Povídal jsem vám o jurisdikční pravomoci kněze, která je pravomocí správní. Řekněme si o ní ještě pár slov.

Jurisdikce: Pravomoc sytit stádo

Chybí knězi něco, když je na kněze vysvěcen?  Postrádá něco ze své kněžské osoby, co mu musí biskup přidat slovy: „Zde ti dávám jurisdikci.“, jakoby mávnutím kouzelného proutku? Přidávají biskupova slova knězi něco navíc? Ne, tak to právě není.

Jurisdikce je skutečnost, kdy biskup dává svým kněžím stádo, nebo kdy papež vymezuje biskupovo stádo tím, že mu dává diecézi. Jurisdikce je pravomoc, kterou má představený nad svým stádem a kterou má pastýř nad svými ovcemi.

Toto je jurisdikční pravomoc: pravomoc sytit ovce.

Určitě víte, že v Církvi rozlišujeme mezi pravomocí kněžského úřadu a jurisdikční pravomocí. Když Náš Pán řekl: „Jděte do celého světa a hlásejte Evangelium,“ „docete omnes gentes“ – „a učte všechny národy“ – to byla jurisdikční pravomoc, kterou jim dal. „Učte“ nebo „Učte je zachovávat vše, co jsem vám nařídil“, to znamená učit Desatero Božích přikázání. Jurisdikční pravomoc je směrovat stádo.

Předtím Náš Pán hovořil ke Svým apoštolům o pravomoci kněžského úřadu: „Křtěte je ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého“ (Mt. 28:19). Toto je pravomoc kněžského úřadu, která je mocí posvěcovat, která přímo závisí na kněžském charakteru. Je to pravomoc slavit mši svatou a posvěcovat věřící skrze svátosti. Musí tedy existovat něco mimo tento kněžský charakter, skrze co kněz dostává od svého hierarchického představeného část stáda. Tím je to, co se nazývá jurisdikční pravomocí.

Doplňování jurisdikce v dobách krize

V současné krizové situaci je zřejmé, že vaši kněží nemohou od svých představených v Církvi, tj. od diecézních biskupů a od papeže, obdržet stádo, protože jim je toto stádo odmítnuto. Tato pravomoc nad stádem jim proto musí být dána jiným způsobem: to znamená náhradní neboli suplovanou jurisdikcí.

V tomto případě je to Církev sama, která dává kněžím pravomoc jakožto pravomoc pastýře nad stádem. Normálně pravomoc kněžského úřadu přináší s sebou důvod nebo základ pravomoci organizovat Církev v hierarchii. Je normální, aby měl biskup nebo kněz konkrétní stádo, nad nímž uplatňuje svou pravomoc kněžského úřadu. V současné situaci se však musíme vypořádat s nenormální situací, kdy je pravomoc kněžského úřadu nespravedlivě zbavena jurisdikční pravomoci. V takovém případě Církev milosrdně doplňuje jurisdikci ve prospěch vás, věřících, a dává vašim kněžím jurisdikci, kterou by jinak neměli.

Je to tudíž mimořádná pravomoc, která je výjimečným případem. Ve výjimečných případech existují výjimečné pravomoci.

Obecný rozsah suplované jurisdikce

Tato jurisdikce není přítomna jen u zpovědí, ale také v celém kněžském úřadu. Není žádný důvod omezovat ji jen na zpovědi.

A vy jste si vskutku vědomí, že jurisdikce je někdy pro kněze nezbytná, aby platně uděloval svátosti. To je především případ zpovědi. Stejně tak je tomu u manželství. Jestliže kněz nemá jurisdikci, je manželství neplatné. Ačkoliv si tuto svátost udělují snoubenci, přidala Církev dodatečnou podmínku pro její platnost, tj. že manželské svolení bude vyměněno před oficiálním svědkem Církve, kterým je normálně farním knězem. Je vcelku zřejmé, že naši kněží tuto pravomoc řádným způsobem nemají. Mohou ji obdržet pouze mimořádným způsobem, kdy Církev doplňuje jurisdikci. Vlastně zde závisíme na kánonu 1098 § 1 SK, který dispensuje od nutnosti přítomnosti kněze, který má jurisdikci, aby bylo manželství platné, když se předem ví, že takového kněze nelze nalézt.

Normálně je jurisdikce nutná pro zákonnost, tj. aby byl úkon kněze zákonný nebo dovolený. Například, aby mohl kněz kázat, musí mít mandát nebo, aby mohl biskup biřmovat v jiné diecézi než ve své vlastní, musí mít mandát diecézního biskupa. Aby mohl biskup světit kněze, musí normálně mít jurisdikci a, samozřejmě, tím spíše, pro svěcení jiných biskupů. Pro biskupské svěcení musí mít papežský mandát.

Tentýž princip je doplněn v tom všem. Ve výjimečné situaci Církev doplňuje tuto absenci jurisdikce u kněze nebo dokonce i u biskupa.

A čím je krize závažnější, tím nezbytnější bude vracet se k tomuto doplňování ze strany Církve na vyšší úrovni. To se stalo 30. června 1988, když arcibiskup Lefebvre vysvětil čtyři biskupy s biskupem de Castro Mayerem jako spolusvětitelem.

Stav nouze pro tradiční věřící

Skutečnost, že hereze a dokonce i apostaze jsou mezi duchovními tak rozšířené, zanechává věřící a zvláště ty, kteří si chtějí udržet víru a pravé náboženství, jako rozptýlené ovce bez pastýře.

Snadno vidíte, moji drazí přátelé, že jde o případ nouze mezi věřícími, který zodpovídá za skutečnost, že tradiční kněží a biskupové mají vzhledem k vašim potřebám suplovanou jurisdikci. Není tomu tak jen proto, aby mohli zpovídat a platně asistovat při uzavírání manželství, ale také pro všechny ostatní úkony jejich kněžského nebo biskupského úřadu.

Pokud jde o zpovědi, jistě si pamatujete, že se arcibiskup Lefebvre odvolával na zásadu „nebezpečí duchovní smrti“ věřících. Jen se podívejte na nešťastné věřící, kteří nemají žádného kněze s jistou naukou a kteří někdy dokonce pochybují o platnosti svých zpovědí: „Má tento kněz skutečně nezbytnou intenci, aby platně uděloval rozhřešení?“ Snadno o tom mohou pochybovat. „Jestliže již nemohu chodit ke zpovědi, pak nejsem chráněn před pádem a nejspíš upadnu do těžkých hříchů. Kdo ví? Má věčná spása je ohrožena, jsem v nebezpečí duchovní smrti.“  Církev doplňuje, protože Církev tohoto katolíka ipso facto přiděluje pod jurisdikci kněze. Církev přiděluje tohoto katolíka jako ovci knězi, který bude jeho pastýřem v určeném případě. Tak je mezi věrným katolíkem a jeho knězem nastolen vztah jako mezi ovcí nebo beránkem a pastýřem. Jedinou věcí je, že tento vztah autority nepochází jako delegovaný od církevní hierarchie, ale od Církve, Mystického Těla Našeho Pána, která ji sama doplňuje.

II.    CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY SUPLOVANÉ JURISDIKCE

Pokusme se popsat charakteristické znaky této suplované jurisdikce.

1)     Především je to jurisdikce suplovaná. To je její definicí. Doplňuje absenci jurisdikce u kněze nebo biskupa: „Ecclesia supplet.“ Není to ani papež, ani diecézní hierarchie, kdo dává své stádo tradičním kněžím, ale je to Církev a Náš Pán Ježíš Kristus jako Hlava Svého Mystického Těla. Jsou to oni, kdo uznávají a deklarují tento případ nouze pro věřící.

„Mám slitování s tímto zástupem,“ řekl Náš Pán, „protože jsou jako ovce bez pastýře.“ To je skutečně náš případ, pokud by neexistovali žádní tradiční kněží. Církev chápe tuto nenormální situaci, a proto vás spojuje s tradičními kněžími oním poutem autority, které váže pastýře a stádo.

To je suplovaná jurisdikce. Církev doplňuje nepřítomnost řádného spojení mezi vámi a vašimi kněžími. Vytváří ono pouto kvůli vašim duchovním potřebám.

2)     Jedná se o jurisdikci osobní nikoliv územní. Toto pochopit je velmi důležité. Vaši kněží mají jurisdikci nad vámi jako osobami, nikoliv nad územím.

Tradiční kněží mají jurisdikci nad každým svým jednotlivým věřícím, který přichází do jejich kaple nebo tradičního kostela nebo tradičního kláštera nebo priorátu a nemají jurisdikci nad vymezeným územím jako je například území farnosti.

Když tedy říkáme „naše kostely jsou našimi farnostmi“, je to pravda, ale musíme vidět, že je to pravda, aniž by to technicky bylo totéž.

3)     A konečně, třetím charakteristickým znakem této suplované jurisdikce je, že velkým dílem závisí na věřících.

Dovolte mi to vysvětlit. Je to stav nouze věřících, který mezi knězem a věřícími vytváří vztah pravomoci neboli suplované jurisdikce. Vezměte si například arcibiskupa Lefebvra, který, když v tom francouzský episkopát selhal, zaslal dopis poslancům, v němž deklaroval, že upadnou do trestu exkomunikace, jestliže budou hlasovat pro zákon o potratu.

Aby však takový duchovní úřad a taková napomenutí byly plodné, je nutné, aby je dotčení věřící dobrovolně přijímali. Jen vzhledem k tomu, že neodmítáte přijímat od vašich kněží duchovní úřad, který mají právo uplatňovat pro vaše dobro, tj. pro dobro Církve, bude jurisdikce, kterou jim určitým způsobem dáváte, moci být plodně uplatňována.

Normálně může farní kněz chytit ovci, která je třeba trochu prašivá a autoritativně ji říci: „Podívej, vrať se do Církve!“. Ale v našem případě ponese napomenutí tohoto náhradního pastýře plody pouze, pokud tato ovce především uzná tento vztah pravomoci, který se utvořil pro její prospěch právě stavem nouze. To je omezení a praktická křehkost organizování našich tradičních farností.

„Vaše kaple jsou vašimi farnostmi.“ – Je to právě vzhledem k tomu, že přijmete princip suplované autority kněží a její uplatňování nad vámi a jejich pravomoc nad stádem pak bude rozsáhlá, účinná, skutečná, neustálá a široká. Je vcelku zřejmé, že pokud nechcete od vašich kněží nic požadovat, nebo jen velmi málo, budou paralyzováni. Arcibiskup Lefebvre řekl, a je to naprostá pravda: „Vaše kaple jsou vašimi farnostmi, považujte vaše prioráty a vaše kaple za vaše farnosti, to jest, tam, kde jste. Nevracejte se do vašich bývalých farností, které padly do rukou modernistů.“

Považujte své kaple za své farnosti! Když však arcibiskup Lefebvre toto řekl, neměl v úmyslu uzurpovat pro své kněze řádnou jurisdikci, kterou nemají.

Měl v úmyslu přimět vás uvědomit si a přimět vás pochopit, vás věřící laiky, muže i ženy, že je vaší povinností požadovat od vašich tradičních kněží a kaplí úplnou duchovní službu, která je normálně uplatňována ve farnosti. Je vaší povinností žádat o úplnou duchovní službu, kterou vám jsou schopni poskytnout. Je vaší povinností svěřit se cele do rukou tradičních kněží. Nesmíte je prostě jen žádat o mši, křest, kázání a to je vše. Kdyby to tak bylo, paralyzovali byste kněze. Nemůže za takových okolností uplatňovat celý svůj duchovní úřad v celé jeho plnosti.

III.  DŮSLEDKY PRO POSTOJ VĚŘÍCÍCH S OHLEDEM NA TRADIČNÍ DUCHOVNÍ

Jaké jsou důsledky tohoto principu, který se zdá být velmi důležitý pro postoj věřících?

Dříve prostě stačilo, aby farní kněz promluvil a všichni poslechli. Bylo to slovo evangelia a všichni poslechli!

Je zřejmé, že tak tomu již není. Věřící tedy musí nastolit vhodné duchovní rozpoložení s ohledem na tradiční duchovní. Ze strany laiků musí dojít k dobrovolnému podřízení se duchovním. Měli by ve své duši cítit potřebu být zcela závislí na kněžském úřadu v celém jeho rozsahu. Myslím, že toto je požadavek dle cítění Církve. Máte-li cítění s Církví, to jest smysl pro hierarchii, pochopíte to. „Sensus Ecclesiae“, cítění s Církví ze strany věřících je naučí vyhnout se dvěma zádrhelům, tj. dvěma nebezpečným postojům, které si jako vždy odporují. Omyly, jak víte, jdou vždy ve směru, kdy je něčeho příliš mnoho, nebo něčeho příliš málo. Pravda není liberální, kompromisní, střední pozicí mezi těmito dvěma pozicemi.

Proto říkám, že existují dva nebezpečné postoje, které v současné krizi v Církvi existují, a které odporují cítění Církve. Ani jedno z těchto stanovisek není v souladu s Boží konstitucí Církve – ať už je to omyl přemíry, omyl ve směru, kdy je něčeho příliš mnoho, nebo omyl nedostatku, ve směru, kdy je něčeho příliš málo.

Omyl přemíry: „Katolická hierarchie již neexistuje. Vytvořme proto novou!“

Omyl ve směřování, kdy je něčeho příliš mnoho, je říkat, že všichni biskupové, nebo téměř všichni, odpadli od katolické Víry, nebo že ji přinejmenším nehlásají, a že v důsledku toho již neexistuje legitimní hierarchie – že již v Církvi neexistuje legitimní papež, ani legitimní biskupové. A že z toho důvodu skutečná katolická hierarchie, jediná, která existuje, se skládá ze samotných tradičních kněží. Podle této představy jsou to sami tradiční duchovní se svou vnější hierarchickou organizací, kteří tvoří hierarchii Církve. V důsledku toho by měl být jeden z biskupů zvolen za papeže a tím by bylo hierarchické uspořádání kompletní!

Jisté sekty tak neváhaly učinit: chytily se do pasti. Toto je zcela evidentně mylné. My takové vysvětlení a jeho důsledky odmítáme. Nepochybně skutečně můžeme zpochybnit legitimitu jistých biskupů a člověk může mít dokonce otázky týkající se samotného papeže. Tyto jsou však jen otázkami. V těchto otázkách nemáme pravomoc rozhodnout. Církev sama je posoudí. Koncil v budoucnosti nebo papež rozhodnou ohledně záhadné situace tohoto papeže Jana Pavla II. a jeho předchůdce papeže Pavla VI. Posouzení není na nás. My k tomu nemáme pravomoc. Dokonce i ojedinělý biskup nemá pravomoc v těchto věcech rozhodnout. Tento problém bude muset rozřešit pravá Církev, což nepochybně učiní. Nepochybně neučiní rozhodnutí, kdy řekne: „Tento papež nebyl papežem.“ To si nemyslím, protože toto se v Církvi nikdy nestalo, aby řekla, tento papež nebyl papežem. Bude ale deklarováno: „Toto byl špatný papež...který vyznával omyly...a dokonce i hereze!“ Proto nemůžeme říci, že hierarchie Církve již neexistuje. Do velké míry neexistuje, ale nemůžeme říci, že již neexistuje. To říci nemůžeme.

Za druhé ani nemůžeme říci, že Bratrstvo sv. Pia X. (protože zvláště jeho se to dotýká, jelikož má biskupy a představené) je v hierarchii utvořeno stejně jako je hierarchie Církve s papežem, biskupy, farními kněžími atd. Není to úplně totéž. Je to podobné, ale není to totéž.

V každém stupni je to jen suplovaná jurisdikce

Hierarchie Bratrstva, a to jediná hierarchie, kterou má, je zástupnou hierarchií. Její kněží mají pravomoc přímo nad věřícími ve svých priorátech, ve svých farnostech a ve svých tradičních kaplích. Představení distriktů mají pravomoc nad svými kněžími. V zásadě je to však všechna pravomoc, kterou mají. Dle konstituce Bratrstva nemají v zásadě žádnou pravomoc nad věřícími. Kvůli krizi v Církvi však mají suplovanou pravomoc nad věřícími.

Zde je potřeba se odvolávat na princip subsidiarity. To znamená, že to, co vaši kněží v priorátech nemohou učinit, vykompenzuje představený distriktu, a to pro dobrý pořádek v našich priorátech. Představení distriktů také musí dohlížet na apoštolát svých kněží a z toho důvodu musí mít spojení s věřícími. Je to však suplovaná jurisdikce. Podobně generální představený Bratrstva sv. Pia X. nemá v zásadě žádnou přímou pravomoc nad věřícími, ale naprosto stejně bude uplatňovat svou pravomoc v důležitých otázkách a obtížných záležitostech, které prostí kněží nebo dokonce ani představení distriktů nemohou rozřešit. Toto je suplovaná pravomoc na základě principu subsidiarity.

Proto je na všech úrovních hierarchie Bratrstva a hierarchie Tradice (chcete-li) pouze suplovaná pravomoc a nikoliv řádná pravomoc. V důsledku toho nelze nijak říci, že arcibiskup Lefebvre vytváří Církev. Nemůže existovat žádná otázka „Lefebvrovy Církve“, jak o ní podávají zprávy noviny. Existuje prostě katolická Církev s jejími nepochopitelnými a všeobecnými nedostatky a v katolické Církvi duchovní, kteří zůstali zcela věrní Víře a s jistou organizací, protože byla nezbytná, a biskupy s jejich pravomocí nad věřícími, která je však pouze pravomocí suplovanou.

Toto je omyl přemíry: říkat, že již neexistuje jakákoliv hierarchie v Církvi a že proto musíme vytvořit jurisdikci a podřídit se této jurisdikci. Stejně tak můžeme vytvořit novou Církev! To je omyl, protože Církev vytvořit nemůžeme.

Omyl nedostatku: „Naši kněží nemají jurisdikci. Jsme proto svobodní!“

Omyl ve směru, kdy je něčeho příliš málo, by bylo říkat, že tradiční kněží v našich priorátech a klášterech neobdrželi jurisdikci od papeže nebo biskupa a nemají tedy nad námi žádnou pravomoc. „Jaké právo mají něco od nás žádat? Jsme skutečně svobodní! Zůstaňme svobodní! Máme svobodu, zda se pod jejich autoritu vydáme nebo ne.“

Takový způsob myšlení je také nebezpečný a odporuje cítění Církve. Znamenalo by to zneužívat krize v Církvi kvůli svobodě, kterou to dává. Je to zvláště nebezpečné pro laický apoštolát, kde je, což je pravda, velká část svobody. Protože velmi často úkoly, které vykonávají laici, nejsou specifickými úkoly kněží, jakým je například šíření křesťanského společenského řádu ve státě. Proto existuje v katolické akci laiků určitý prvek autonomie. To je pravda. Není však cítěním Církve dispensovat se zcela od každého spojení s hierarchií, protože říkat: „tradiční duchovní nad námi nemají žádnou řádnou pravomoc,“ by skutečně znamenalo nedostatek cítění s Církví. Vyvarujme se proto těchto dvou zádrhelů zacházet buďto příliš daleko, nebo naopak ne dost daleko.

Paradoxní situace jistých laiků

V současnosti jsme v dosti paradoxní situaci, pokud jde o katolickou akci. Mluvím o vašem jednání jakožto katolických laiků, mužů a žen, v Církvi a ve státě. Před pár desítkami let mělo „La Cité Catholique“ a pak Svatém officium velkou potíž získat podporu od duchovních. Hledali biskupy a nenalezli nikoho kromě arcibiskupa Lefebvra. Hledali kaplany, ale arcibiskup Lefebvre je varoval: „Dejte pozor! Smrtící past! Nehledejte kaplany mezi současnými duchovními, protože oni jsou všichni progresivističtí a budou vás torpédovat! Rozvíjejte proto svou organizaci bez kněží, jelikož je situace taková.“

Takže vidíte, že těmto zakladatelům „La Cité Catholique“, kteří měli hluboce katolického ducha, bylo uloženo založit organizaci katolické akce v striktním smyslu bez kněžské podpory kvůli selhání kněží (nebo přinejmenším bez podpory hierarchie).

Jen nedávno se jejich nástupci, kteří je následují v boji za Tradici, před pár měsíci rozhodli zbavit se své závislosti na duchovních. To však není totéž, protože nyní existují dobří duchovní, nyní existují kněží, a doufám, že dobří kněží, a kněží, kteří jsou formováni dobře. Nejsou samozřejmě všichni specializováni na všechny politické a sociální otázky, ale znají hlavní principy. A já tedy těmto laikům říkám, jak se mohou připravit o kněžský vliv nad svým katolickým jednáním, když teď mají dobré duchovní? To je paradox!

Je to vždy pod záminkou, že tradiční kněží nemají jurisdikci! Ale oni mají suplovanou jurisdikci. Jste to vy, kdo se musí dožadovat této suplované jurisdikce. Říkám proto, že cítění Církve, sensus fidei, musí přimět věřící laiky, aby dobrovolně podřídili své apoštolské aktivity tradičním duchovním. To je náležitý řád. Jde o cítění hierarchie podřídit vaše katolické jednání radám a vyššímu vedení tradiční hierarchie, když užiju slov sv. Pia X. To odpovídá hierarchické konstituci Církve. Je nezbytné, aby to věřící dobře pochopili, a o to víc, protože duchovní nemohou striktně řečeno tuto závislost vyžadovat, protože nemají žádnou řádnou jurisdikci nad věřícími.

Požadavek ctnosti u laiků

Vidíte tedy, že musím trvat na mravní ctnosti správného duchovního rozpoložení u věřících. S tímto obdobím krize se váží zvláštní mravní požadavky. Tato výjimečná situace, která dává kněžím pouze suplovanou jurisdikci, vyžaduje samozřejmě ze strany kněží celkem dost taktu, prozíravosti a moudrosti, jelikož nemohou vyžadovat uplatnění striktního práva (z tohoto důvodu musí kněží chápat principy, které jsou relevantní).

Tato situace však vyžaduje ze strany laiků ctnost, hierarchické cítění, vnímání potřeb, které vy všichni máte, konkrétně toho mít vazbu skrz níž závisíte na tradičních duchovních v celém rozsahu jejich kněžského úřadu a v celém rozsahu vašeho apoštolského jednání.

Myslím, že bych mohl tyto poznámky shrnout ve stručném rčení: vaše podřízení se a vaše spoléhání se na duchovní musí být dobrovolné, když mají duchovní menší právo je vyžadovat.

Proto to z vaší strany vyžaduje mravní ctnost. Je to na vás, věrných katolících, abyste ve svých studijních skupinách usilovali o tuto prospěšnou a nezbytnou závislost. To neznamená, že kněz bude dělat vše. Kněz bude, jak poznamenal otec Bonneterre, „rádcem, průvodcem, učitelem,“ ale ne nutně organizátorem. Setrvá ve své duchovní sféře, laici si však udrží tuto nezbytnou vazbu závislosti.

IV.  SUPLOVANÁ JURISDIKCE A SOUČASNÝ LAICKÝ APOŠTOLÁT

Aplikujme tyto zásady velice stručně na tradičně katolické studijní skupiny. Dnes ráno jsem se snažil shrnout myšlenku papeže sv. Pia X., který rozlišoval dva druhy apoštolského snažení laiků.

1)     Přímá účast laiků na kněžském apoštolátu, kde je to možné. Zahrnuje to výchovu mládeže, výuku ve školách a ve zvláštních nebo lépe řečeno apoštolských mládežnických hnutích, která mají za účel obrácení duší. Je zřejmé, že takové hnutí je nutně odvislé od duchovních. Bylo by zcela mylné říkat, že takové hnutí je hnutím katolické akce ve striktním smyslu slova s relativně volnou závislostí na duchovních.

Už ze samotné skutečnosti, že jde o obrácení duší, vyplývá, že existuje vnitřní závislost na kněžích. Totéž platí pro katolické skautské hnutí a Legii Panny Marie, která má jako svůj účel obrácení duší na přímluvu Panny Marie. Toto je, chcete-li, účast na kněžském úřadu ze strany laiků a v důsledku toho si to vyžaduje mandát. Kněz dává mandát laikům, aby uplatňovali část jeho kněžského apoštolátu.

2)     Zcela odlišná je katolická akce chápaná jako dílo katolických laiků v pozemském řádu za účelem nastolení vlády křesťanských společenských principů ve státě. Toto zvláště se snažil sv. Pius X. prosazovat a dá se to nazvat katolickou akcí ve striktním smyslu toho termínu. Nemůžeme říci, že taková katolická akce, protože není kněžskou službou, je na knězi nezávislá. Sv. Pius X., jak jsem vám připomněl dnes ráno, řekl: „Nelze si představit tuto katolickou akci věřících nezávisle bez porady s církevní autoritou a bez jejího vyššího vedení.“

To je podstatný rozdíl. Papež Pius XII. jako nástupce Pia XI. tuto důležitost poněkud zamlžil, což není bez následků. Mluvil prostě o odstupňování závislosti katolické akce na hierarchii. Čím víc je práce skutečně kněžská, tím těsněji musí záviset na knězi, a čím víc práce skutečně náleží laikům, tím slabší vazba je na duchovním. Stálým učením u všech papežů je, že nemůže existovat úplná nezávislost laiků v jejich jednání. To je nemožné. To odporuje katolickému cítění. Odporuje to cítění hierarchie v Církvi.

Svátostný základ hierarchického ducha v Církvi

Jak jsem vám řekl dnes ráno, vše se zakládá na povaze svátosti křtu, biřmování a svátosti kněžství. Křest a biřmování z nás činí syny Církve, bratry v Ježíši Kristu a vojáky Kristovy, svědky Ježíše Krista. Z toho plyne nutnost šířit evangelium. Nečiní vás však členy hierarchie. Je to pouze povaha svátosti kněžství, která ustavuje hierarchii, a tudíž odpovídá za organizování v Církvi. Povaha svátosti křtu a biřmování odvisí od povahy svátosti kněžství. Pokud jste to dobře pochopili, musíte tyto zásady vztáhnout na naše tradiční katolické studijní skupiny. Kněz nečiní vše, ale je inspirátorem, průvodcem, rádcem a učitelem, který v mysli oživuje hlavní zásady, který zachovává správný věroučný postoj, a který se varuje odchylek. Jsme pro hierarchie, protože jsme katolíky. Chceme respektovat hierarchie, které jsou ustanoveny Bohem, ať již jsou nadpřirozené, nebo přirozené.

Zdroj: SSPX USA 

Překlad: D. Grof