P. David Hewko - kázání ve Winoně (2012)

P. David Hewko - kázání ve Winoně (2012)

Poznámka překladatele: Jedná se o přepis vynikajícího kázání, které 17. června 2012 pronesl P. Davido Hewko, FSSPX, ve Winoně v Minnesotě (USA). Text má charakter mluveného slova a nebyl nijak upravován.

Tento den je dnem velké radosti pro katolickou Církev, velké radosti pro rodinu P. Reutera a pro všechny rodiny kněží, kteří dnes slouží svou první mši. Jaká veliká milost, jaké veliké štěstí pro katolickou Církev všech časů, katolickou Církev Tradice!

29. června před deseti lety jsme já a P. Reuter byli přítomní tomu, když zemřel P. Jan od Kříže, který byl vzorovým mnichem a knězem. Naučil nás mnoho věcí. Řekl mnoho věcí. Jednou z perel moudrosti, kterou nám zanechal, bylo, že „mniši [a my bychom k tomu také asi mohli přidat kněze a jeptišky], mniši, když jsou mladí, vypadají svatě, ale nejsou. A když jsou ve středním věku, nevypadají svatě, a nejsou svatí. A když jsou staří a sehnutí a slabí, nevypadají svatě, ale jsou svatí!“ A to definuje život svatosti. Jde o každodenní boj za posvěcování naší vlastní duše jakožto kněží. Když každý den pijeme drahocennou Krev Ježíše Krista, Krále, odtud bereme svou sílu. A z toho, když plníme jeden požadavek, jak říká biskup Sheen, jeden požadavek, o který On Své kněze požádal... a, otče Reutere, jsem si jistý, že jej plníte již nyní a povzbuzuji vás, abyste tak činil po celý svůj kněžský život – kromě modlitby Breviáře, která je velice mocná, kromě mše svaté, kterou budete sloužit každý den – praktikování Svaté hodinky. „Nestrávíte se Mnou hodinu?“  A zde naleznete své světlo, svou sílu, svou moudrost, svou romantiku, svou lásku, svou smrt, svou slávu. Protože Ježíš Kristus Král zde pro nás prodlévá ve Svátosti oltářní. A pro kněze a všechny řeholníky a pro věřící, je to naše síla!

A toto ukazuje vylévání Boží lásky. „Deus caritas est,“ říká sv. Jan. „Bůh je láska.“ A On vylévá Svou lásku na duše jako druhou vlnu, na lidstvo, aby nás jakoby utopil v úžasné lásce Boží. Dnes nám dal báječný den, slunce, zemskou přitažlivost, matematicky dokonale obíhající planety. Dal nám vzduch, který dýcháme.  A dává nám Svůj život v našich duších skrze milost a dává nám Své vlastní Tělo, Krev, Duši a Božství ve Svátosti oltářní, což je velikým Pokladem. A toto je velkým mottem našeho Zakladatele arcibiskupa Lefebvra: Credidimus Caritati. Uvěřili jsme v Lásku.

A vy dobří otcové a dobré matky, vy víte, když duchovně rostete, víte, co to znamená. Láska je v oběti. Život kněze je neustálým sebeodevzdáváním.  „Je člověkem, který je konzumován,“ říká sv. Jan Vianney. Sestry a naši drazí bratři a mniši se podřizují Svatému pravidlu a skrze něj a své posvátné sliby jsou posvěcováni. A jejich život je životem lásky a toho být ukřižován jako oběť s Ježíšem na Oltáři, z lásky pro Něj. Toto je tedy skutečná láska. Není to ta láska, kterou dnes hlásají mnozí Novus Ordo biskupové v mnoha kostelích po světě, falešná láska – taková, že musíme uznat všechna falešná náboženství, musíme přijmout židy a protestanty a luterány a mít ekumenické bohoslužby. To není pravá láska, vůbec ne! Toto Církev zavrhovala.

Kristus nám říká: „Mé ovce uslyší Můj hlas.“ Můj hlas. Čí je to hlas? Je to hlas samotného Boha, Ježíše Krista Věčného Boha, který přijal tělo, Krále, Nejvyššího velekněze. A ten hlas, jak poznáme pravdu, jak nabudeme poznání ve všem tom přílivu zmatení, při všech těch lžích? Kde nalézáme, kde slyšíme Pravdu? Kam máme jít? Arcibiskup Lefebvre nám dává odpověď, když vykonal biskupská svěcení v roce 1988. Ve svém kázání řekl: „Naslouchám hlasům všech těch papežů od Řehoře XVI., Pia IX., Lva XIII., sv. Pia X., Benedikta XV., Pia XI., Pia XII., jak nám říkají: ´Co učiníte s naším učením?  Co učiníte s katolickou Vírou? Opustíte ji? Neopouštějte Církev.´“ „A co jsme my,“ řekl pak, „co jsme my v minulosti zavrhli, to současné římské autority přijaly a vyznávají.“ Zavržení, kde jsou ona zavržení? Socialismus, liberalismus, komunismus, modernismus, sionismus, to vše bylo zavrženo. A všechny současné omyly. A on ve svém kázání řekl: „Slyším, jak tyto hlasy v ozvěně opakují hlas Dobrého Pastýře, Ježíše Krista, opakují hlas Svaté Trojice. ´Udělejte s tím něco nebo bude vše ztraceno! Duše budou ztraceny!´“ A to určuje boj, v němž se nacházíme.

Nechte mě ocitovat samotného arcibiskupa: „A je pozoruhodné vidět,“ bylo to tři roky po svěceních, „je pozoruhodné vidět, jak je náš boj nyní naprosto týmž bojem, jaký tehdy bojovali velcí katolíci devatenáctého století těsně před Velkou francouzskou revolucí. A papežové Pius VI., Pius VII., Pius VIII., Řehoř XVI., Pius IX., Lev XIII. atd., Pius X. až po Pia XII., jejich boj je shrnut v encyklikách Quanta Cura se Syllabem omylů Pia IX. a Pascendi Pia X. Toto jsou dva velké dokumenty, senzační a šokující ve své době, detailně vysvětlující církevní učení vůči moderním omylům, omylům objevujícím se v průběhu revoluce, zvláště Deklarace práv člověka. Uprostřed takového boje se nacházíme dnes. Přesně stejného boje.“

A proto se, otče Reutere, na vás obracím jako na kněze Bratrstva sv. Pia X. Jsou to slova zakladatele, jsou to slova našeho otce opakující ozvěnou slova neomylné autority stálého Magisteria katolické Církev. A jak víte, nepřítel je vždy ve střehu a pokouší se zničit Nevěstu Kristovu, katolickou Církev. Poslyšte pana Prelota v jeho knize Liberální katolicismus. Byl senátorem ve Francii a v roce 1969 napsal toto. Poslyšte jeho slova: „Bojovali jsme století a půl, abychom dosáhli toho, že naše myšlenky v Církvi zvítězí a neuspěli jsme. Pak přišel Druhý vatikánský koncil a my jsme triumfovali. Od té doby byly teze a principy liberálního katolicismu ve Svaté Církvi definitivně a oficiálně přijaty.“

Jaké jsou tyto principy, které svobodní zednáři od Velké francouzské revoluce tak bezostyšně a směle vznášeli v Deklaraci práv člověka vůči Bohu? Jaké jsou v souhrnu? Arcibiskup Lefebvre o nich mluví neustále. Čtěte jeho knihy, čtěte jeho kázání, aby vám to bylo jasné v této době zmatení. Shrnuje je do tří bodů: náboženská svoboda – náboženská svoboda, která je těžkým hříchem, velice výrazným a smělým útokem proti Ježíši Kristu, proti Jeho vládě ve společnosti. A není lehkým hříchem. Tento omyl je ohromný. A Církev jej znovu a znovu zavrhovala. A zvítězil na Druhém vatikánském koncilu. A ve jménu náboženské svobody, uvědomujete si, drazí otcové, co se stalo ve jménu náboženské svobody. Byly to malé následky? Ne. Rozbití, doslova ohromné rozbití velkých katolických zemí. Padla jedna po druhé. A byl to sám Vatikán, který učinil politické kroky, aby strhnul korunu Ježíši Kristu, rozerval katolické ústavy Irska, Španělska, Kolumbie, Filipín, abych jmenoval jen některé, a Itálie v roce 1984. A uvědomujete si, co to znamená. Znamená to příval falešných náboženství. Znamená to, že stát nemůže vyznávat pravé náboženství, nemůže uznávat Ježíše Krista za Krále. A to je, jak to často, velice často, říkával arcibiskup Lefebvre, když opakoval po papežích všech časů, to je veřejná apostaze. To je uvedení Člověka na místo Boha.

A, otče Reutere, to je náš boj, to je ono: Odporovat celé vlně apostaze, stát na ramenou velkých papežů pevných jako skála. Nemáme se čeho bát, čeho obávat. V jejich encyklikách není žádné zmatení, to je jisté.

Co na Druhém vatikánském koncilu také zvítězilo, byl ekumenismus. Falešný ekumenismus, který je dnes obecně přijímaný, obecně přijímaný! Poslyšte vysoce postaveného zednáře ve Francii. Řekl: „Člověk může říci, že ekumenismus je legitimním synem svobodného zednářství. Katolíci, pravoslavní, protestanti, Izraeliti, hinduisti, buddhisti, volnomyšlenkáři, to jsou pro nás jen křestní jména. Zednářství je naším příjmením.“

A samozřejmě kolegialita. Kolegialita je demokracií v Církvi. A zásada náboženské svobody, to jest svobody svědomí. Omylem však je: „Mohu si věřit, čemu do háje chci, a přesto přijít do nebe.“ To katolická Církev zavrhla ústy samotného Ježíše Krista: „Kdo neuvěří a nebude pokřtěn, bude zavržen.“ Kristus není volbou. Je Bohem, je naším Králem, je naším Vykupitelem a žádný jiný neexistuje!

A proto arcibiskup Lefebvre velmi jasně řekl, že musíme odmítat Druhý vatikánský koncil v jeho omylech. A tyto omyly nejsou malé, nejsou to jen trochu špatně pojaté hodnoty. Jsou to omyly nedvojznačně a velmi silnými slovy zavržené Římskokatolickou církví všech časů. Papežové například nazývají náboženskou svobodu „šílenstvím“. Sv. Pius ji nazval „blouzněním“. A ještě jednou poslyšte našeho Zakladatele, naslouchejte mu, protože jeho slova stále zní pravdou:

„O co liberální katolíci století a půl usilovali? O dosažení sňatku Církve s Revolucí.“ A to zmínil i biskup Tissier při kněžských svěceních před dvěma dny. „Zasnoubit Církev s podvracením. Zasnoubit Církev se silami, které ničí společnost, všechny společnosti, rodiny, laiky i duchovní. Toto zasnoubení Církve je popsáno na koncilu. Vezměte si schéma Gaudium et Spes, dokument Druhého vatikánského koncilu.“ Ať vám tedy nikdo neříká, že jde jen o mylný výklad nebo přehnaný výklad po koncilu. Omyly jsou zabudovány přímo do koncilu. A pokud o tom máte jakékoliv pochyby, přečtěte si Obviňuji koncil od arcibiskupa Lefebvra. „Je nutné,“ říká tento dokument, „zasnoubit zásady Církve s představami současného člověka. Co to znamená? To znamená, že je nutné zasnoubit Církev, katolickou Církev, Církev Našeho Pána Ježíše Krista se zásadami, které jsou protikladné této Církvi, které ji podkopávají a které vždy byly proti Církvi. Přesně to jsou ony zásnuby, o které se na koncilu pokusili mužové koncilu a nikoliv Církev. Církev totiž takovou věc nikdy dovolit nemůže. Století a půl všichni Nejvyšší velekněží zavrhovali liberální katolicismus, odmítali tento sňatek s myšlenkami Revoluce, těch, kteří uctívali bohyni rozumu. Papežové nikdy nemohli přijmout takové věci.“

„A během této Revoluce byli kněží posíláni na popraviště, sekali se jim hlavy. Jeptišky byly pronásledovány a také popravovány. Vzpomeňte si na mostní čluny v Nantes ve Francii, na něž byli shromážděni kněží, a ty byly poté potopeny, aby se kněží utopili. To konala revoluce. A to, drazí bratři, co učinila revoluce, není ničím v porovnání s tím, co činí Druhý vatikánský koncil, ničím! Pro třicet, čtyřicet, padesát tisíc kněží, kteří opustili svou kněžskou sutanu a porušili své sliby a své přísahy, by bylo lepší, kdyby bývali byli mučedníky nebo byli posláni na popraviště. Přinejmenším by spasili svou duši!“

A arcibiskup Lefebvre je vždy konzistentní, v každém desetiletí, v každém roce v boji za Víru. Takže čtěte, čtěte, co říká. A, otče Reutere, hluboko ve vaší mysli, hluboko ve vaší duši, již v semináři vás dobří kněží školili ve všech velkých naukách naší svaté Víry. A znáte úkony Magisteria. Znáte tyto velké encykliky. Studoval jste je. A nyní nad nimi musíte rozjímat, musíte se nad nimi modlit!

A všem z nás, všem z nás bylo řečeno v semináři a sám arcibiskup Lefebvre to připouštěl: „Byl jsem liberál, věřil jsem v odluku Církve od státu, věřil jsem v moderní omyly.“ My všichni jsme určitým způsobem liberály. Musíme to ze sebe smývat, musíme to ze sebe dostávat, musíme se toho zbavovat, musíme to ze sebe vydolovávat, musíme to ze sebe odstraňovat každý den. Je to v nás, je to v naší krvi, je to v naší společnosti, šíří se to, jak řekl Řehoř XVI., jako černá mlha z pekla, jako kouř, který viděl sv. Jan v Apokalypse, jak se rozprostírá nad celou zemí, což jsou liberální omyly modernismu, komunismu, socialismu a všechny takové omyly.

V kázání při svěceních arcibiskup Lefebvre třikrát řekl: „Musíme čekat. Musíme bojovat dál a čekat, dokud Tradice nenalezne v Římě své právoplatné místo.“  Třikrát to řekl. A já se vás teď ptám, drazí věřící, drazí otcové a vy všichni, vidíte, že by byla Tradice zpět v Římě? Zajděte do vaší místní diecéze, zajděte do vašeho místního farního kostela. Vrátila se Tradice ve všech těch charismatických tanečcích a „ministrantkách“ a neúctě a svatokrádežích a potrhlých kněžích říkajících potrhlé věci? Vrátila se ona Tradice?

A podívejte se na Řím. A podívejte se (samozřejmě s respektem a synovskou úctou a dokonce s láskou) na Svatého otce, papeže. My nejsme sedesvakantisti. On je papežem. On je naším otcem. Ale stejně jako prezident, může být takový a takový, ale je stále prezidentem. A papež je Svatým Otcem, je jím. Je náměstkem Kristovým. Ale jaké jsou jeho činy? Co jste viděli? Každý den je tu něco nového. A nemůže nás ošálit pro multis, několik drobků pro Tradici. [Narážka na požadavek papeže z roku 2005, aby došlo v proměňovacích slovech v národních překladech NOM ke správné formulaci „za mnohé“ namísto chybného „za všechny“. – pozn. překl.] Když navštívil mešitu, svlékl si ponožky a obrátil se čelem k Mekce. Opakovaně znova a znova navštěvoval židovské synagogy. A co setkání v Assisi, hrozné pohoršení v Assisi? A o duchu Assisi arcibiskup Lefebvre řekl, že jej musíme odmítnout, protože podvrátí naši Víru, podvrátí Víru našich rodin a našich dětí.

Duch Assisi je tím ekumenický duchem, založeným na pokynech Druhého vatikánského koncilu. Naleznete ho přímo v těch textech.

A pro případ, že bychom se nechali ošálit, drazí věřící, nechali se ošálit, mám v rukách Summorum Pontificum. I já jsem byl trochu naivní. Když bylo vydáno, pomyslel jsem si, no, to je skvělé, latinská mše byla nakonec uvolněna; bylo deklarováno, že nikdy nebyla zrušena. To je skvělé! Pak jsem si ale přečetl ten text a je celkem šokující. A jako katolíci musíme vzdorovat omylům v něm. Ano, je to ústupek, je to ústupek. Latinská mše je svobodná, nikdo nemůže bránit knězi, aby ji sloužil. Ale poslechněte si z onoho dokumentu několik slov: „Je nutno říci, že tento misál vydaný Pavlem VI.,“ to jest nová mše vytvořená za pomoci šesti protestantských duchovních a sepsaná zednářem, která útočí na Kristovo království, útočí na skutečnou Přítomnost, a jak mi řekl P. Zigrang (který je knězem galvestonské diecéze a čtrnáct let odborníkem na kanonické právo a připojil se k Bratrstvu sv. Pia X. v rámci priorátu v Texasu), P. Zigrang mi řekl, že nová mše je nejnebezpečnější pro kněze samého a nutí jej ztratit svou Víru. A tohle se tam [v Summorum Pontificum] říká: „Římský misál, promulgovaný Pavlem VI. je řádným výrazem onoho „lex orandi“ katolické Církve latinského ritu. Nicméně Římský misál, promulgovaný sv.Piem V. a opětovně vydaný bl. Janem XXIII. má být považován za mimořádný výraz téhož „lex orandi“...Proto je dovoleno slavit Mešní Oběť podle typického vydání Římského Misálu, promulgovaného bl. Janem XXIII. roku 1962 a nikdy nezrušeného, jako mimořádnou formu Liturgie Církve.“ Jinak řečeno, je v pořádku ji užívat a budeme to tolerovat. Již jí není bráněno. Nikdy nebylo. Není v hodné mluvit o těchto dvou verzích Římského misálu jako by to byly „dva rity“. Spíše jde o dvojí užití jednoho a téhož ritu. Nemůžete smíchat vodu a olej. Ještě trochu něco přečtu: „Nový Misál jistě zůstane, (nová mše) jistě zůstane formou římského ritu nejen vzhledem k právní normě, ale také kvůli aktuální situaci společenství věřících.“ Co jestli věřící ztratili Víru a kněz je uváděl v omyl po všechna ta léta od Druhého vatikánského koncilu? A co když chtějí kapely a rockovou hudbu a hopsání a tančení. To je to, co demokracie chce. A zde skončím: „Neexistuje rozpor,“ říká (Svatý Otec to říká), „neexistuje rozpor mezi těmi dvěma vydáními Římského misálu.“ Žádný rozpor? Jaké jsou plody? Arcibiskup Lefebvre říkal: „podívejte se na plody!“ Víte, v jednu chvíli řekl Řím arcibiskupu Lefebvrovi: „Podívejte, vše mezi námi bude vyřešeno, celé toto drama, jestliže přijmete novou mši a alespoň jednou ji ve svém semináři odsloužíte. Jen ji jednou odslužte. Pak už nebude žádný problém, bude po všem, konec s politikou.“ Arcibiskup Lefebvre (skála, kterou vždy byl, díky Bohu) řekl: „Ne, nemohu přijmout novou mši, ani jednou, protože je přímým útokem proti Víře skrze všechny ty rafinované fráze a vychytralé formulace.“ Vidíme-li tedy navrácení pro multis  zpět do konsekrace, dobře, to je skvělé, sláva Tradici. Co se ale skrývá za tím? Arcibiskup Lefebvre a naši představení Bratrstva sv. Pia X. samozřejmě říkají, že není možné přijmout. Samozřejmě je to nepřijatelné.

Snětí exkomunikací – no, my pořád čekáme na našeho Zakladatele, na snětí exkomunikace z něj. Ale je tu ještě jeden text z března tohoto roku jen pro případ, že by si někdo z nás mohl myslet: „No, víte, tento papež je, je vlídnější k Tradici, vypadá to, jako že věci budou skvělé, jde o další jaro.“ Nesmíme se nechat ošálit. Musíme se modlit, musíme se modlit. Poslechněte si toto. Je to Dopis duchovním, dopis kněžím z Kongregace pro klérus z března tohoto roku, ne deset let starý, a ani třicet let. Je z tohoto roku. A papež vyzývá k oslavě padesátého výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu 11. října 1962, před padesáti lety (mějte s námi slitování!). Dále o nové evangelizaci při předávání křesťanské víry říká, čtu: „Bude se vyžadovat, abychom do hloubky zpracovali každou z těchto kapitol (všichni kněží budou na tomhle do hloubky pracovat, co to je?). Aby Druhý vatikánský koncil (zde to je znova) byl nově přijat jako velká milost, kterou Církev ve 20. století obdržela: bezpečný kompas, jenž nám umožňuje, abychom se dobře orientovali ve století, které se před námi otevírá; stále účinnější prostředek obnovy Církve, jíž je trvale zapotřebí.“ Tak tedy Druhý vatikánský koncil na celou cestu. Že by Druhý vatikánský koncil umíral? Vidíte, že ne. Druhý bod: „Aby se Katechismus katolické Církve (onen nový Katechismus prodchnutý liberálními omyly) skutečně přijímal a používal jako platný a oprávněný nástroj ke službě církevnímu společenství a jako bezpečná norma pro vyučování ve víře.“ Je tohle znamením, že se Řím vrací zpět k Tradici, drazí věřící? Zde je to černé na bílém.

Vzpomeňte si, co se stalo vloni v říjnu. Víte, že při prvním Assisi poslal arcibiskup Lefebvre Svatému Otci (samozřejmě ve vší úctě, protože vždy měl respekt k autoritám – vždy ale také vyslovoval Pravdu) – poslal papeži ony obrázky, vzpomínáte si na ty kresby? Papež Jan Pavel II. stojí před nebeskou bránou po ekumenickém setkání v Assisi a Kristus a Panna Maria mu říkají: „Zákaz vstupu do nebe, ne, žádní ekumenisti tam vstoupit nemůžou.“ A ďábel na straně šeptá: „Tudy, kámo.“ Je to děsivý obrázek, ale je velmi reálný, velmi pravdivý. O jak vážnou věc jde! Setkání v Assisi jsou útokem proti Ježíši Kristu jako Bohu, proti Ježíši Kristu jako Králi. Jde o velmi těžký hřích proti prvnímu přikázání. A když jej arcibiskup Lefebvre viděl, řekl: „Takovou apostazi musíme naprosto odmítnout.“ A tento papež, ještě jednou říkám, je naším otcem a se vší úctou, co dělá? Pozval všechna světová náboženství a (víc než to), pozval šamana voodoo, čaroděje, aby vykonal kdovíjaký obřad vyvolávající na kazatelně démony. A stála tam ateistka a řekla: „Chci poděkovat Svatému Otci, že mě pozval, abych promluvila na tomto setkání v Assisi a reprezentovala všechny nevěřící.“ Drazí věřící, to je děsivé a je to skutečné! To se děje, to se děje! Nemějte iluze. To se děje před vašima očima!

Dva týdny před Assisi něco neslýchaného v dějinách koncilu, co je ale dalším krokem ponížení a apostaze – dokument, který přišel z Říma, a volal po jednom světovém náboženství, jedné světové vládě, jedné světové autoritě. Kdo myslíte, že to bude? Sv. Pius X. varoval v Notre charge apostolique o hnutí Sillon, že tito nepřátelé Církve pracují na tom, „aby byla zbudována jedna univerzální vláda, jedna univerzální církev bez dogmat a bez hierarchie“. Je velice děsivé číst texty Druhého vatikánského koncilu a slova Svatého Otce, papeže Jana Pavla II. a papeže Pavla VI. Je to děsivé, ačkoliv nemůžeme mít iluze.

A divíme se, proč nás Panna Maria žádala, abychom se modlili růženec, aby papež zasvětil Rusko? Drazí věřící, podívejte se, jak dopadli ti, kteří šli pod Řím. Hovořil jsem osobně se dvěma kněžími. S jedním jsem zápolil sedm hodin, nejít s Římem, nečinit ve Víře kompromis. Zápolili jsme sedm hodin. A on říká totéž o papežích, Tradici, arcibiskupu Lefebvrovi. Nemůžeme činit kompromis, řekl jsem mu. Pak jsem se ho ale zeptal: „A co náboženská svoboda?“ Řekl: „No, o té musíme s Římem vést rozhovor.“ A druhý z Bratrstva sv. Petra řekl: „Inu, musíme přijmout, musíme poslouchat.“ A bylo jim řečeno, aby nebyli polemičtí. A Bratrstvo sv. Petra je zcela neutralizováno. Podívejte se na Le Barroux. Arcibiskup Lefebvre řekl, že do pěti let budou mít novou mši. Měl pravdu. Podívejte se na Campos po biskupu de Castro Mayerovi! Rozdrolil se. Redemptoristi ve Skotsku, co se stalo? Jsou neutralizovaní, nemohou dělat nic. A nejposlednější případ: Institut Dobrého Pastýře. Bylo jim řečeno, aby přijali Druhý vatikánský koncil a vyučovali jej ve svých seminářích. To se stalo letos v březnu! Největší služba, kterou můžeme Církvi učinit, tedy je, jak naši představení tak dobře vědí, vzdorovat těmto omylům a nikdy nečinit kompromis.

A to znamená, otče Reutere, že musíme stát jako bratři, jako bratři se všemi kněžími Bratrstva, a vzdorovat tomuto prudkému útoku na Víru. Arcibiskup Lefebvre sám řekl papeži Pavlu VI., řekl: „Svatý Otče, buď budu následovat 262 papežů před vámi a tudíž půjdu proti vám a Janu XXIII., nebo budu muset následovat vás a poslechnout vás a tudíž neuposlechnu celou katolickou Tradici a všech 262 papežů před vámi. Co učiním? Musím zůstat s Vírou všech dob.“ A vy víte, že ubohý arcibiskup dostal své odznaky cti: suspenzi, exkomunikaci, mediální výprask a přišel o mnoho svých přátel. A nezaváhal. A tohle musíme my kněží napodobovat. A další arcibiskupova slova. Toto je arcibiskup Lefebvre, je dva roky po svěceních: „I když se nacházíme ve stejné situaci, nesmíme mít iluze. Proto jsme v centru velikého boje, velikého boje. Bojujeme boj, který zaručuje celá linie papežů. Z toho důvodu bychom neměli váhat, ani se bát, zaváhání typu: ´Proč bychom si měli jít po svých? Konec konců, proč se nepřipojit k Římu, proč se nepřipojit k papeži?´Ano, kdyby byl Řím a papež v linii s Tradicí, kdyby konali dílo všech papežů devatenáctého století a první poloviny dvacátého, samozřejmě, samozřejmě. Oni sami však připouštějí, že se vydali na novou cestu. Oni sami připouštějí, že s Druhým vatikánským koncilem začala nová éra. Připouštějí, že je to nová fáze v životě Církve, zcela nová, založená na nových zásadách. O to se nemusíme přít, oni sami to říkají, to je jasné. Myslím si, že o tomhle musíme přesvědčit naše lidi tak, aby si uvědomili, jejich jednotu s celými dějinami Církve jdoucí daleko za revoluci. Samozřejmě. Je to boj města ďáblova proti městu Božímu. Nesmíme váhat. Musíme věřit v milost Boží!“

Drazí věřící, jen malý pohled zpět, malá připomínka slavného boje našich předků. Za Velké francouzské revoluce, tytéž principy, které nám nutí Druhý vatikánský koncil posledních čtyřicet let, tytéž liberální principy: volnost, rovnost, bratrství. Za Velké francouzské revoluce jsme měli skvělé Vendée. K jaké dohodě došlo mezi Vendée a revolucí? Revoluce je rozdrtila. Bojovali tvrdě, bojovali vznešeně, vznešeně umírali v bitvě, jako bratři makabejští. „Lépe zemřít v boji, než vidět zákony našich otců pošlapané a naše svatyně přeměněné na tančírny.“ Lépe vzdorovat, což oni učinili, a kolik to bylo krve! Kolik jen matek a dětí bylo ve Vendée povražděno. Jestli o tom chcete slyšet velice dobré povídání, poslechněte si pana Christophera Checka, když mluví o Vendée.

A podívejme se na Mexiko v letech 1926-1930. Uzavíráme mírové smlouvy s nepřáteli Krista? Víte, jaké „mírové smlouvy“ uzavírají? V roce 1930, myslím, že to bylo 29. července (ve skutečnosti to bylo 21. června – pozn. překl.), řekl papež Cristeros – protože věřil svým biskupům, kteří jej informovali, že „válka je zbytečné, zbytečné krveprolévání“, a tento dobrý papež, Pius XI., uvěřil svým biskupům, kteří však byli liberálními biskupy. Uvěřil jim. Uvěřil jim. A toho dne řekl Cristeros: „Uzavřete dohodu se zednáři, s vládou, a bude po válce.“ Zbytečné krveprolévání? Ne. Cristeros vyhrávali válku! Jediné, co museli udělat, bylo dobýt Mexico City a obnovili by katolickou vládu. Co se však stalo? Toho dne se všichni seřadili na náměstích měst, všichni tito skvělí Cristeros; malí chlapci vedle svých otců se svými winchestrovkami a uposlechli. „Dobře, poslechneme papeže.“ Jeden po druhém odhodili své zbraně na zem, jeden po druhém, celé oddíly po stovkách. A zednáři? Dodrželi smlouvu, své slovo? Pozvedli své pistole a zahájili palbu. To je historický fakt, drahý otče a věřící, historický fakt, že toho dne bylo zavražděno více lidí než za čtyři roky války. A arcibiskup Lefebvre ve svých kázáních mnohokrát řekl: „S ďáblem, s nepřáteli Krista nediskutujte. To nemůžete.“ A my musíme napodobit tyto velké otce před námi!

Abych to tedy shrnul, otče Reutere, pokud jde o poslušnost, kněz musí být poslušný, skutečně poslušný Tradice, skutečně poslušný katolické Víry všech dob a poslušný našim nadřízeným dokud chrání Víru a dodržují naše posvátné stanovy. Ale byla v dějinách doba, nepříliš dávno, kdy kněží měli být neposlušní a nenechat své farnosti přijmout novou mši a nové katechismy. Musíme tedy, otče Reutere, být poslušní, vždy opravdově. Slepá poslušnost není katolická! Skutečná poslušnost se zakládá na pokoře srdce vůči hlasu Našeho Pána, Dobrého Pastýře a podrobuje duši a srdce Jemu, který hovoří skrze představené, pro obecné dobro, a vůči zákonným nařízením, která jsou v souladu s Vírou. Za druhé, drahý otče Reutere, studujte. Jako kněz budete velice zaneprázdněný, ale udělejte si čas na studium, na duchovní četbu. Biskup Williamson nám v semináři říkával: „Jeden článek denně udrží od vás modernistu dál. Jeden článek ze Summy sv. Tomáše udrží od vás modernistu dál.“

Zotavte se tedy a pokračujte, vy všichni kněží, všichni dobří kněží zde, kteří jste přijeli na svěcení s jizvami z bitev, zranění v bojích s peklem a za spásu duší, vy, kteří těžce pracujete, někdy až do noci, kteří vstáváte uprostřed noci na zavolání nemocných, kteří pečujete o nejubožejší z ubohých a nejhříšnější z hříšných. Buďte jako P. Jan od Kříže, který nám říkával: „Buďte živým srdcem Ježíšovým. Ať ve vás lidé vidí sladkost Posvátného Srdce Ježíšova.“ A že položíte život za své ovečky. A nikdy nikomu neříkejte: „Nemohu tento týden na zavolání přijet k nemocnému, jsem příliš zaneprázdněný.“ Nebo když budou umírat: „Jsem příliš zaneprázdněný.“ Vy tohle nikdy neuděláte. Děje se to však často. Hodně o tom slyšíme v Novus Ordo. A tak nás nazývají „kněžími FSSPX“.

A pokud jde o hříšníky, jak nám kněžím v klášteře říkával P. Jan od Kříže a P. Cyprian: „Milujte především ty největší hříšníky.“ Ne jejich hříchy, ale jejich duše, za něž Kristus prolil Svou Krev. A při zpovědi je pozdvihněte k naději, že jsou obmyti Kristovou krví a žijí v Boží milosti a v tom, že spasí svou duši! Zažijete to mnohokrát. Nebuďte, prosím, nikdy jedněmi z těch kněží (a arcibiskup to také jednou zmiňoval): „Buďte ve zpovědnici pevní, ale velmi jemní a nikdy ne strozí,“ nikdy hrubí, nikdy lehkomyslní u těchto duší. Každá duše, která přichází ke zpovědi a pro duchovní radu, je duší vykoupenou Kristovou Krví a my nemáme žádné právo nebýt Dobrým Pastýřem. Musíme být Dobrým Pastýřem!

A nakonec, a slibuji, že to je poslední bod, jen Ona nám teď může pomoci, Panna Maria! A vy jste kněz, byl jste vysvěcen před dvěma dny a sdílíte kněžství, kvazihypostatickou jednotu. Jak nádherná slova sv. Tomáše! Jste „ dalším Kristem“, zrozeným z lůna Panny Marie. Byl jste vysvěcen na kněze jako Kristus v katedrále lůna Panny Marie. Dejte jí tedy své kněžství! Žijte v Panně Marii. Jak P. Le Roux řekl minulý týden v Auriesville: „Kněží nesmí být jen oddaní Panně Marii, ale být v Marii, žít v Ní.“

Takže buďte pevní a duše se k vám obrátí, a nikdy nedělejte kompromisy. V roce 1937, kdy bylo Španělsko bezohledně ničeno komunisty, bylo jen v samotné Barceloně zatčeno 400 kněží a mnozí umučeni. Ani jeden neodpadnul. Ani jeden! Byli to dobří kněží. Když stál jeden z nich před komunistickou popravčí četou, komunisté mu řekli: „Dobře, máte nějaká poslední slova, než vám vystřelíme mozek z hlavy?“ On řekl: „Ano, mám.“ Řekl: „Za prvé nepotřebuji (když mu to nabízeli) šátek na oči.“ Dále řekl: „Když jsem byl hochem, modlil jsem se za tři věci: První – Ať jsem knězem. Druhá – Ať zemřu jako mučedník. A třetí – Zemřu-li jako mučedník, kéž s sebou vezmu jednu duši. Bůh mi poskytnul dvě z mých přání. Co víc bych mohl žádat od tolik milujícího Boha?“ A právě tehdy přistoupil ke knězi jeden z komunistických vojáků, pohnutý milostí odhodil pušku a postavil se vedle něj a řekl: „Otče, zde máte své třetí přání!“ Oba byli popraveni a jejich duše šly rovnou do nebe. To je naším vzorem pro tuto bitvu.

Modleme se tedy růženec, drazí věřící, aby papež zasvětil Rusko. To je opravdovým řešením! Vyjednávání...a všechno to.. Skutečným řešením je, že papež zasvětí Rusko. A pojďte, otče Reutere, právě teď půjdete k oltáři a znovu zpřítomníte velikou Oběť Krista na Kříži. Uctívejme ho. A modleme se za P. Reutera při jeho první mši, aby byl věrným knězem se všemi svými bratry, kteří byli společně vysvěceni. Zemřete obuti ve svých bojových botách a dosáhněte nebe a přidejte se k našemu drahému Zakladateli arcibiskupu Lefebvrovi!

Ó Maria, bez hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k Tobě utíkáme!

Ó Maria, bez hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k Tobě utíkáme!

Ó Maria, bez hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k Tobě utíkáme!

Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého. Amen.

Zdroj: Ignis Ardens

Překlad: D. Grof