Křesťanský korporativismus (1959)
Rozdíl mezi korporativismem a fašistickými projekty
Ernst Mort
Korporativismus je opodstatněný termín, který však má moderní stigma. Sociální filozofie korporativismu byla příliš často spojována s ideologií fašistického korporativního státu nebo se smutným experimentem Vichy.
V nedávném článku s názvem „Liberalismus a křesťanství“ uveřejněném na podzim 1957 v Modern age, se Dr. Wilhelm Roepke krátce odkazoval na téma korporativismu jako by byl synonymem pro korporativní stát. I když má článek Dr. Roepkeho mnohý přínos a je přátelský ke katolickému sociálnímu myšlení, cítím, že je potřeba detailnější diskuze a možná i vyjasnění korporativismu.
Když Dr. Roepke diskutuje hodnotu encykliky Quadragesimo Anno Pia XI., dochází k závěru, že Pius XI. neobhajoval korporativismus, protože encyklika výslovně uvádí špatné prvky korporativního státu. Dr. Roepke také argumentuje, že v návrhu na reformu uvedeném v encyklice nelze nalézt latinský výraz korporativismus, ani koncept korporativismu.
Ačkoliv souhlasím s obecnými postřehy Dr. Roepkeho ohledně korporativního státu, nesmí se přesto ztotožňovat korporativismus s korporativním státem. Existuje podstatný rozdíl, který je třeba mít na paměti, rozdíl, který činil vynikající sociální filozof otec Von Nell-Breuning, SJ, člověk z intelektuálního prostředí Pia XII. Nell-Breuning rozlišuje korporativní společenství od korporativního státu. (1) Takové rozlišení může nejen vyjasnit terminologická nedorozumění, ale detailněji objasňuje povahu korporativismu jak je vyjádřena v korporativním státě. Když si toto rozlišení uvědomíme, zřejmým závěrem bude, že to, co autor encykliky předkládá, není nedemokratické, ani neslučitelné se svobodným podnikáním a iniciativou jedince. Principy Pia XI. nabízí spíše pozitivní řešení mnoha socioekonomických problémů, které ohrožují moderní společnost.
Pro správné rozlišení musí být nejprve provedena stručná analýza některých základních rysů fašistického korporativního státu. Od roku 1930 do roku 1931 začal Mussolini načrtávat povahu a funkci korporativního státu, ačkoliv trvalo až do roku 1934, než byl ustaven zákonem. Za Mussoliniho se syndikalistický systém vyvinul v korporativní stát. Komplikovaný systém syndikátů, federací a konfederací byl dohromady spojen dvaceti dvěma korporacemi zahrnujícími klíčová průmyslová odvětví a povolání. Těchto dvacet dva korporací bylo složeno nejen ze zástupců příslušných syndikátů, zaměstnavatelů i zaměstnanců, ale také funkcionářů Fašistické strany. Nad korporacemi byla Národní rada korporací, jejímž prezidentem byl Mussolini. V praxi byl celý korporativní a syndikalistický systém proniknut fašisty a byl pod přímou kontrolou státu.
Obecným účelem korporací bylo kontrolovat výrobu s ohledem na národní zájmy. V praxi to znamenalo navrhování a stanovování cen zboží a mzdových zásad, urovnávání těch pracovních sporů, které nebyly urovnány nižšími tribunály syndikátů a nakonec i poradní činnost vládě ve všech věcech hospodářského zájmu.
Ačkoliv si byl Pius XI. vědom okamžitých hospodářských výhod syndikátů a korporací, vznášel námitky proti situaci, v níž existovala úplná nadvláda státu v hospodářském životě země: „Proto jsme nuceni doplnit, že je nám známo, jaké obavy u některých lidí vzbuzuje skutečnost, že státní moc - které by mělo stačit, že bude poskytovat nutnou a dostatečnou pomoc - přejímá úkoly náležející svobodné činnosti, že dále tento nový odborový a stavovský řád zavání příliš složitou administrativou a politikou a že konečně ... slouží spíše dílčím cílům, než aby napomáhal k vybudování a rozvoji lepšího společenského řádu.“ (Quadragesimo Anno, 95)
Mussoliniho ideou bylo učinit korporativní stát cílem všeho produktivního a společenského života. Stát měl fungovat jako velká firemní korporace spíše než jako funkce společnosti. Každý jedinec byl v korporativním uspořádání důležitý do té míry, do jaké měl hospodářskou a společenskou hodnotu nikoliv pro společnost, ale pro stát. Podle J. Messnera „Ideologický základ fašistického korporativismu sestává v zásadě z ´imanence státu v jedinci´ a v ´identifikaci společnosti se státem´“. (2)
Skutečnost, že korporativní stát fašistů byl primárně politickou institucí, je tím, co jej okamžitě odděluje od korporativního společenství. Pius XI. zdůrazňuje fakt, že fašistické korporace nebyly autonomními orgány, ale byly „...orgány a institucemi státu...“. Princip subsidiarity, který je pro pojem korporativního společenství podstatný, se ve vnitřní povaze takových korporací nenachází. Například v Národní radě korporací stávající členové dvaceti dvou korporací byli pouze zástupci různých průmyslových odvětví a povolání. Zástupci, kteří měli přednost a kontrolu, byli tři členové Fašistické strany vybraní tajemníkem strany, a pak zástupci zaměstnavatelů a zaměstnanců.
Proto korporativní stát nahrazující soukromou iniciativu porušoval základní principy subsidiarity a autonomie a pokoušel se zabezpečit ze sebe celé ekonomické a sociální blaho lidu. Místo, aby byl korporativní stát funkcí společnosti, stal se ve skutečnosti společností ve společenském, hospodářském a politickém řádu. Tuto myšlenku Mussolini jednou vyjádřil jako určité motto: „Vše ve státě, nic proti státu, nic mimo stát.“
Koncept korporativního společenství, jak je vyjádřen v Quadragesimo Anno, je zcela odlišný od mechanistického projektu korporativního státu. Korporativní společenství je založeno na představě, že společnost má organickou strukturu vyplývající z její povahy a vnitřní jednoty. V sociální filozofii je tento koncept známý jako organologický princip. Obvykle, když slyšíme termín „korporativní“, přemýšlíme o něm ve vztahu k našim moderním odlidštěným korporacím. Ale termín „korporativní“ jak je užíván ve spojitosti se sociální etikou se odkazuje na organickou povahu společnosti. Slovo „korporativní“ pochází z latinského „corpus“, což znamená tělo. Když někdo mluví o tom, že je společenství korporativní, přirovnává tím společenství k živému tělu. Lidské tělo se skládá z různých orgánů, z nichž každý vykonává jistou funkci v souladu a koordinovaně s jinými orgány těla. V lidském těle existuje opravdová organická jednota mezi orgány a údy, ačkoliv zde existuje také funkční rozmanitost. Tento korporativní koncept lze analogicky aplikovat na společenské tělo. Stejně jako existuje fyzická jednota v lidském organismu, analogicky existuje mravní jednota ve společenském organismu. Korporativismus pomáhá objasnit vnitřní princip života a aktivit, které společenské tělo musí mít při řízení svých částí pro dobro celku.
Mechanistická společnost je protikladná k jakémukoliv organickému principu jednoty. Podle mechanistických teorií má společnost princip jednoty pouze obrazně, je souborem jedinců organizovaných jakýmsi umělým způsobem. V opozici k mechanistickému pojetí Pius XII. ve svém Vánočním poselství z roku 1944 řekl: „Stát není rozdílná entita, která mechanicky shromažďuje beztvarou masu jedinců a lokalizuje je v rámci daného území. Je a měl by být v praxi organickou a organizující jednotou skutečných lidí.“ Mechanistická společnost je třídní společností, která postrádá tuto vnitřní jednotu, protože jedinou jednotou, kterou toto ústrojí má, pochází z vnějšku od státu.
V korporativním společenství je stát občanským společenstvím, jehož účelem je prosazovat obecné světské blaho svých občanů. Ale stát není jediným společenstvím. Kromě všech nezbytných společenství mohou lidé patřit i do mnoha různých dobrovolných nebo kvaziveřejných společenství. Nadto musí být v korporativním společenství stát vždy veden dvěma souvisejícími principy obecného dobra a subsidiarity, aby bylo možné vhodně dosáhnout a zabezpečit práva a cíle menších nebo stejných společenství. Princip subsidiarity, který Pius XI. tak jasně vyjadřuje v Quadragesimo Anno je, že stát by neměl činit ve světském řádu ty věci, které si menší společenství mohou udělat sama:
„Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší. To má totiž pak za následek těžké poškození a rozvrat sociálního řádu. Neboť každý společenský zásah svým působením a svou přirozenou povahou má přinášet pomoc údům těla společnosti, nikdy je však nemá ničit a pohlcovat.“ (Quadragesimo Anno, 79)
Stát v korporativním společenství tedy musí dosáhnout správné rovnováhy mezi principem obecného dobra a principem subsidiarity. Když doktor Roepke mluvil o korporativním státu a řekl, že je nedemokratický, měl pravdu. Ale totéž se nemůže říci o korporativním společenství, protože princip subsidiarity zachovává svobodu nižších společenských skupin ve společenském, hospodářském a politickém řádu.
V korporativním společenství lidé nebudou seskupeni pouze podle vzájemně se vylučujících tříd, ale spíše přeskupeni podle své přirozené socioekonomické úlohy ve společnosti. Jak encyklika vysvětluje:
„Avšak dokonalá náprava je možná jen tehdy, když se odstraní ono nepřátelství a když jednotlivé údy vytvoří dobře seřízený sociální organismus: tím myslíme společenské stavy, do kterých by se lidé včlenili ne podle toho, ke které třídě patří na trhu práce, nýbrž podle různých společenských úkolů, které kdo zastává.“ (Quadragesimo Anno, 83)
Korporativní koncept společnosti není v sociální filozofii něčím novým. Jedním z nejpříznačnějších prvků cechovního systému byl funkčně organický princip. Cechy byly veřejnými společenskými skupinami lidí, kteří byli sjednoceni skrze totéž povolání nebo řemeslo. Řídící a pracovní síla byly sjednoceny, aby vykonávaly určitou úlohu ve společnosti a aby tak existovalo pracovní pouto mezi mistrem, tovaryšem a učedníkem každého cechu. Zatímco Pius XI. nehájí jakýkoliv návrat k cechovnímu systému, přece zdůrazňuje důležité společenské principy zahrnující funkční nebo organologický princip, který je pro naši moderní společnost potřebný: „...proto, že vinou „individualismu", o němž byla řeč výše, dospěly věci tak daleko, že dříve tak bohatý společenský život - složitý a vnitřně harmonický - tvořený kdysi prostřednictvím rozmanitých společenských organizací, byl téměř zničen: zůstali už jen jednotliví lidé a stát.“ (Quadragesimo Anno, 78)
Pius XI. se pečlivě vyhýbá tomu, aby představil jakýkoliv předem vytvořený program k dosažení korporativního společenství. Výslovně prohlašuje, že zásady jakéhokoliv plánu reformy musí být „přizpůsobeny různým místům a okolnostem“. Jinak řečeno, je na ekonomech a sociolozích jednotlivých zemí, aby předložili ke zvážení adaptabilní plán prostoupený principy skutečného korporativního společenství.
Pius XI. však navrhuje zvážit ustavení nové socioekonomické instituce ve společnosti, kterou nazval „stav“, jak říká Dr. Roepke. Taková instituce by zajišťovala nejen individuální dobro členů, ale především obecné dobro společnosti. Papež vysvětluje, že ti, kteří se věnují stejnému řemeslu nebo povolání vytvoří nové sdružení charakterizované společným úsilím zaměstnavatelů a zaměstnanců. „...pravý a přirozený společenský řád vyžaduje, aby různé články společnosti byly spojeny v jedno nějakým pevným poutem. Tímto sjednocujícím prvkem je jednou zboží nebo služby, jejichž výroba, popř. poskytování náleží příslušníkům stejného stavu, ať už zaměstnavatelům nebo zaměstnancům, jindy obecné blaho, na němž mají všechny stavy, každý svým dílem, spolupracovat a k němu přispívat.“ (Quadragesimo Anno, 84) To znamená, že mimo a nad soukromými sdruženími řídících a pracovních sil ještě zůstává potřeba nějakého typu veřejného sdružení, v němž mohou zástupci řídících a pracovních sil spolupracovat nejen ke svým vlastním zájmům, ale především k zájmům obecného dobra společnosti.
Dr. Roepke ve svém článku naznačuje, že nikde v Quadragesimo Anno člověk nenalezne termín nebo koncept korporativismu. A terminologie Quadragesimo Anno v tomto ohledu představuje potíž. Když má Pius XI. dát jméno této nové socioekonomické instituci, nepoužívá termín „korporace“, ale vytváří pojem „ordines“. Pro překlad tohoto slova byly navrhovány různé ekvivalenty, čas od času byly použity termíny „profesní skupiny“, „zaměstnanecké skupiny“, „korporativní skupiny“ nebo doslovný překlad „stav“. Zde v Americe používáme termín „průmyslová rada“ [Industry Council].
Když člověk čte oddíl v encyklice nazvaný Obnova stavovského řádu, stává se papežův latinský termín „ordines“ zřejmějším. Zabývá se znovuuspořádáním společnosti. Když Pius XI. definuje povahu společenského stavu, využívá k tomu definici stavu přisuzovanou Tomáši Akvinskému: „jednota vznikající upravením a vzájemným přizpůsobením mnohých složek“. Slovo „stav“ má v encyklice zvláštní důležitost. Je také pravděpodobné, že Pius XI. vytvořil nové slovo, aby si nikdo nemohl nárokovat ztotožnění s nějakým politickým systémem. Ale pokud jde o socioekonomický systém reformy, užívá Pius XI. v některých svých spisech (3) přímo termín „korporativní“. Nejvýznamnější použití tohoto termínu je v díle Bezbožecký komunismus, kde se Pius XI. odkazuje na to, co navrhoval v Quadragesimo Anno a používá slovo „korporativní“ ve smyslu systému, aby vysvětlil koncept křesťanského korporativismu. (4)
Abychom pochopili, proč fašistický korporativní stát postrádal principy autonomie a subsidiarity, které jsou v korporativním společenství nepostradatelné, měli bychom krátce promyslet sociologickou teorii universalismu, jak ji prosazoval Othmar Spann. Universalismus stojí diametrálně v protikladu k filozofii korporativního společenství. Universalismus jako teorie motivující fašistickou ideologií začíná u jedince jako relativní části společnosti. Ačkoliv Spann začal u jedince, práva nepochází od jedince, ale od „totality“, která byla Spannovým konceptem společnosti. Spann tvrdí, že „je základní pravdou veškeré společenské vědy ... že nikoliv jedinci jsou opravdu skuteční, ale celek, a že jedinci mají realitu a existenci potud, pokud jsou členy celku.“ (5) Pro Spanna byla společnost termínem společným se státem a od státu vyplývala práva jedince, rodiny, syndikátů a dokonce i náboženství. Podle Spanna jedinec existuje kvůli společnosti, ne společnost kvůli jedinci. Z toho logicky vyplývalo, že celý společenský, ekonomický a politický život společnosti pochází od státu. Universalismus proto ztotožněním společnosti se státem a imanencí státu v jedinci pomohl vytvořit ideologický základ korporativního státu. (6)
Křesťanský korporativismus v protikladu k teorii universalismu vysvětluje, že v korporativním společenství je jedinec považován za společenskou bytost ze své přirozenosti, která má věčný osud. Společnost není jen souborem jedinců, je mravním svazkem, který má za svůj cíl obecné dobro. Jedinec kvůli svým Bohem daným přirozeným právům tvoří mravní entitu společnosti. Proto podle křesťanského korporativismu jedinec neexistuje kvůli společnosti, ale společnost existuje kvůli jedinci.
V korporativním společenství je ekonomická funkce státu odvozena od principu obecného dobra. Stát má největší možné ekonomické blaho společnosti jako jeden ze svých cílů. Pravomoc, kterou má stát v hospodářském řádu, musí být uvažována v negativním i pozitivním aspektu. Negativně má stát právo a povinnost zasahovat, když jakákoliv ekonomická situace ohrožuje obecné dobro. Ale jak říká Lev XIII.: „Stát nesmí podnikat více nebo zajít dále než je vyžadováno pro nápravu špatnosti nebo odstranění nebezpečí.“ V korporativním společenství by stát byl nejen orientován principem obecného dobra, ale také souvisejícím principem subsidiarity. Pozitivně by stát svým společenským zákonodárstvím a jinými způsoby poskytoval nezbytné podmínky k tomu, aby druhotné skupiny dosáhly svých vlastních cílů organickou reformou namísto reformou státní. P. John Cronin, pokud jde o pozitivní zákonodárství, říká: „...stát by byl obnoven ve svém pravém a právoplatném postavení jako nejvyšší strážce obecného dobra a poskytoval by pomoc a stimuloval by menší skupiny spíše, než že by je pohlcoval, a přispíval by k největší možné individuální svobodě a národní prosperitě.“ (7)
Toto jsou tedy, stručně shrnuto, některé základní prvky korporativního společenství a toho, co je odlišuje od korporativního státu.
Poznámky:
(1) Zde se odkazuji na komentář Oswalda Von Nell- Breuninga ke „Quadragesimo Anno“ Reorganization of Social Economy (New York: Bruce Publishing Co., 1936) zvláště strany 210-241. Zmínit bych také měl práce Charlese Bruehla, The Pope´s Plan for Social Reconstruction a Joaquina Azpiazu, The Corporative State.
(2) J. Messner, Social Ethics (St. Louis, B. Herder Book Co., 1949). Zajímavé je zvláště jeho pojednání o fašismu a také o rozdílu mezi moderním korporativismem a fašistickým konceptem. Zmínit bych také měl vynikající knihu Raymonda J. Millera Forty Years After; PiusXI and the Social Order.
(3) Latinský text Quadragesimo Anno označuje druhotné skupiny jako „ordines“ [stavy] (81) a také jako „collegia“ nebo „corpora“ (86). Kodex společenských zásad používá termín „korporativní organizace“ in 64, 65.
(4) V Bezbožeckém komunismu latinský text zní: „... quae corporatorum hominum collegia dicebantur...“ (93). V tomto kontextu se Pius XI. odkazuje na to, co prosazoval v Quadragesimo Anno. Překladatelé proto používají termín „korporativní systém“. Latinský text viz Acta Apostolicae Sedis 29:65-106.
(5) Citováno in J. Messner, str. 562, Kromě Messnera má dobré pojednání o Othmaru Spannovi a teorii univerzalismu Azpiazu.
(6) John F. Cronin, S.S., Catholic Social Principles (Milwaukee: The Bruce Publishing Co., 1950), str. 537
(7) tamtéž
(Výňatky z encykliky Quadregasimo Anno byly použity z překladu vydaného českým katolickým nakladatelstvím ZVON v roce 1996.)
Překlad: D. Grof
