Dokázat si zachovat rozum (2012)

Dokázat si zachovat rozum (2012)

P. Jean-Dominique OP

Neklid, který již několik měsíců otřásá Kněžským bratrstvem sv. Pia X. a jeho přáteli, dosáhl takového rozsahu a stal se natolik zjevným, že je těžké se nad tím neznepokojovat. Zdá se mi, že je dokonce povinností, tyto události posuzovat s uplatněním principů víry a opatrnosti. Jestliže konečné rozhodnutí ohledně podpisu právní dohody s Římem závisí na Generální kapitule Kněžského bratrstva sv. Pia X., je každý povinen, v rámci své stavovské povinnosti a na základě svých vlastních úkolů (jako biskup, kněz, otec rodiny), vědět, zdali takové právní ujednání s římskými autoritami je žádoucí, nebo ne. Následující řádky chtějí pomoci těm, kteří, jak říkali naši králové, „si chtějí zachovat rozum“ a vytrvat ve svatém pokoji, jenž k nám přichází od zmrtvýchvstalého Pána a Jeho Církve.

Budeme postupovat následujícím způsobem: Poté, co ve světle zdravého lidského rozumu provedeme analýzu některých argumentů těch, kdo obhajují vhodnost právního ujednání s Římem, obrátíme se k tomistické nauce o ctnosti opatrnosti. Poté přineseme úvahu ke způsobu myšlení Říma o Církvi a učitelském úřadu. Zakončíme praktickými předsevzetími, které, pokud platí pro všechny doby, tak dnes dosahují obzvláštní naléhavosti.  

Není-li uvedeno jinak, pocházejí všechny citáty, které uvádíme (v uvozovkách) od některého z členů Generální rady Kněžského bratrstva sv. Pia X. (Msgr. Fellay, P. Niklaus Pfluger, P. Nély).

I) Hlas zdravého lidského rozumu

Dříve než se pustíme do věroučných úvah, předejme slovo obhájcům právního statusu, který je navržen Kněžskému bratrstvu sv. Pia X. Římem. Budeme jim odpovídat, přičemž od té či oné osoby, řeholníka, řeholnice nebo laika, převezmeme některé úvahy zdravého lidského rozumu.

1. Msgr. Fellaymu a jeho asistentům musíme důvěřovat a nesmíme se vůči nim chovat neuctivě. 

 Odpověď: Pojem úcty nepředstavuje vůbec žádnou obtíž. Spočívá v tom, že u druhého uznáváme důstojnost, kterou mu Bůh propůjčil (duchovou duši, milost, autoritu). Neznám žádnou osobu mezi odpůrci plánu na právní ujednání, kteří by měli nedostatek úcty.

Důvěra (z latinského fides, věrný danému slovu) je jistota, kterou člověk má o tom, že bližní dodrží své sliby. Přesně ve jménu důvěry je tedy to, že od Kněžského bratrstva sv. Pia X. očekáváme, že bude dodržovat svůj slavnostní závazek z roku 2006, totiž nikdy neakceptovat nějaký právní status dříve, než bude existovat věroučná dohoda s římskými autoritami. (1) Ve jménu naší důvěry v Msgr. Fellayho věříme, že neučiní žádnou právní dohodu s Římem s tím, že by se postavil proti ostatním třem biskupům tradice a významné části příznivců tradice. Důvěřovat Msgr. Fellaymu také znamená považovat jej za neschopného protiřečit svému dopisu do Říma z 1. prosince 2011, v němž odmítá nové církevní právo. Jestliže by dnes říkal opak, potom by se již nemohlo hovořit o důvěře, ale spíše o vděčnosti nebo o poslušnosti.

Dodejme, že výraz „důvěra“ může uvádět v omyl. Nejprve tím, že má dnes silně sentimentální konotaci. „Důvěřuji tomu či onomu“ často znamená, že se mi tato osoba líbí, že jsem jí srdcem nakloněn nebo že říká věci, jež se mi líbí. Tento výraz především falšuje debatu, přičemž z ní činí čistě záležitost osob. To zde ale naprosto není naším tématem.     

2. Msgr. Fellay má milosti stavu, je zbožný a miluje Pána Boha.

Odpověď: O tom ani na okamžik nepochybuji. Ale o to zde nejde. Na jedné straně lze s jistotou tvrdit, že papež Pius XI. měl milost stavu neodsoudit Action française, jak to učinil, nebo neopustit Cristeros, že papež Pavel VI. měl milost stavu nepromulgovat novou mši, že papež Jan Pavel II. měl milost stavu neuskutečnit Assisi I, že papež Benedikt XVI. měl milost stavu neuskutečnit Assisi III. Každá legitimní autorita, tj. Bohem ustanovená, má milost stavu k tomu, aby vedla společenství, které řídí, po Božích cestách (voix de Dieu).

Někdo namítne, že Msgr. Fellay je zbožný, čili připravený dát se vést milostí. Upřímně řečeno, nikdo mě ještě nikdy nepověřil, abych posoudil zbožnost Msgr. Fellayho. Ale abych zůstal u tématu, nezaznívá v této námitce současně to, že ostatní tři biskupové tradice, kteří každou dohodu tvrdě odmítají, zbožní nejsou? Jděte jim to říci! Učiňte řeholníkům (kapucínům, benediktinům, dominikánům) a klauzurovaným řeholnicím tradice, kteří odmítají plán právního ujednání, stejnou výčitku.  

3. Ať už je tomu jakkoliv, musíme představené poslouchat.

Odpověď: Obecně vzato je tato věta správná, za předpokladu, že člověk chápe poslušnost v katolickém smyslu. Poslušnost je mravní ctnost, je podřízena na jedné straně teologálním (božským) ctnostem a na straně druhé obecnému blahu společenství, které je řízeno vedoucí autoritou. Svatý Pavel nepochybil ani proti poslušnosti, jíž byl povinen papeži (sv. Petrovi), ani proti úctě, když se „otevřeně … proti němu postavil, poněvadž zasluhoval domluvy“ (Gal 2,11), a řekl o něm, že nejedná „podle pravého evangelia“ (Gal 2,14). K tomu si lze přečíst práce Père Calmela o poslušnosti. Slepá poslušnost není katolickým konceptem. Každý kněz Kněžského bratrstva sv. Pia X. je před Bohem a před Církví zodpovědný za přijetí či nepřijetí této právní dohody se současným Římem. Msgr. Fellay slíbil (Dopis přátelům a dobrodincům z 28. listopadu 2011), že definitivní text, který bude sloužit jako naukový základ pro tuto právní dohodu, bude zveřejněn. Po osobním, modlitbou doprovázeném studiu tohoto textu bude muset každý učinit rozhodnutí. Nikdo nebude nikdy moci přijmout text, který znamená kompromis s bludem, ani ve formě dvojznačnosti nebo vynechání.  

Povšimněme si také toho, že řeholníci, kteří se podřídili autoritě Msgr. de Galarrety, dluží důvěru a úctu v první řadě jemu. 

4. Řeholní osoby tradice budou pod autoritou preláta této personální prelatury, který nad nimi bude mít přímou a řádnou pravomoc.

Odpověď: Je možné zde vidět lest modernistů, která spočívá v tom, že se vytvoří struktura, jež bude zahrnovat všechny věřící, kteří jsou stoupenci boje Msgr. Lefebvra, jistý druh „réserve de bisons“(„bizoní rezervace“). Tato taktika byla užita v 60. letech 20. století u ženských kongregací. Père Calmel to dominikánkám Svatého Jména Ježíšova dobře vysvětlil, aby jim umožnil se této pasti vyhnout. Takový spolek příznivců tradice v jednom jediném právním tělese je jednoduchý prostředek, jak je kontrolovat a krok za krokem přetvářet.

5. Papež a komise Ecclesia Dei nám přejí dobro, jsou s námi.

Odpověď: Oni nás mají tak rádi, že nám v případě, že v krátké době odmítneme jejich návrhy, hrozí exkomunikací nebo přinejmenším tím, že nás prohlásí za schizmatiky. Je to tak trochu jako muž, který se zamiloval do mladé dámy, která se však zdráhá se za něho vdát. On jí řekne, zatímco jí drží pistoli na spánku: „Do měsíce si mě vezmeš, jinak tě zastřelím.“ Jaká láska!

6. V Římě se děje mnoho dobrého. Řím je blízko obrácení.

Odpověď: Hleďme, jaká dobrá zpráva, která však při čtení oficiálních dokumentů z Říma nepadne do oka. Ale i když připustíme, že se Římané „obrátili“ ze svých modernistických omylů, musíme jim říci jako svatý Remigius Chlodvíkovi: „Klaň se tomu, co jsi pálil, spal to, čemu ses klaněl.“ Jinými slovy, není žádného obrácení bez odpřísáhnutí omylů a chyb. V tomto smyslu řekl Père Calmel: „Ke mši sv. Pia V. se někdo vrátí jen tehdy, když se obrátí.“

Dříve než přistoupíme k teologickému studiu tohoto „pokroku“ aktérů a synů Druhého vatikánského koncilu, spokojme se s tím, že si opět posloužíme obrazem, který před několika měsíci podal Msgr. Fellay. I když polévková lžíce obsahuje též velmi dobrou polévku, stačilo by vědět, že se v ní nachází také jedno jediné zrnko cyankali, abychom ji zcela odmítli. „Dokonce i to dobré je kolonizováno,“ říkal  Père Calmel. Pravdy, které učí semimodernisté, stojí ve službě modernistického myšlení a jsou inspirovány nesprávnými principy. Vzorovým příkladem toho je nový katechismus, který nám římské autority chtějí vnutit.

7. Církev ve smyslu Druhého vatikánského koncilu se podobá parníku za plné plavby. Ten se nemůže ani naráz zastavit, ani prudce změnit směr. Potřebuje čas. V tomto smyslu musí být chápány reformy a také papežem doporučovaná reforma reformy.

Odpověď: Tento obraz se nachází již v knize Patera Céliera: Benedikt XVI. a zastánci tradice. Zdá se mi, že pro tento případ není ze dvou důvodů použitelný. Zaprvé, jestliže se nevymění posádka parníku, což představuje jeho obrácení, potom se bude odchylovat od správného kursu po neomezenou dobu. Nic nepomůže do parníku nastoupit, abychom mu při tom pomohli. Zadruhé, tento obraz vychází z toho, že tento parník je katolická Církev. Ale tento odchylující se parník není Církev Kristova, nýbrž ďáblova. K tomu je užitečné si přečíst Deklaraci Msgr. Lefebvra z 21. listopadu 1974. 

Ve vyjádřeních autorit, které toto právní ujednání podporují, se nachází zmatení tohoto druhu: „Tradice se vrací zpět z vyhnanství“, „Jsme znovu začleňováni do Církve“.

8. Když nabídku Říma odmítnete, jste schizmatičtí, sedisvakantističtí

Odpověď: S velkou úctou k autoritám, které předkládají takové argumenty, je snadné zde rozpoznat onu vějičku, která se zastáncům tradice nastavuje již 35 let. My jsme stejně tak málo sedisvakantisté nebo schizmatici, jako jimi byli Msgr. Lefebvre v letech 1976 nebo 1988 nebo Msgr. Fellay v roce 2006 nebo 1. prosince 2011. Je pravda, že se papežství podle obrazu Père Calmela nachází v zatmění, to znamená, že slunce (papež) je zakryto měsícem (neomodernistickým myšlením), který mu brání v tom, aby mělo onen jas, který by mělo mít. Člověk tedy může tyto doktrinální nebo praktické iniciativy z důvodu jejich modernistického zaměření velmi dobře odmítnout, aniž by přitom prohlásil, že papežství padlo.

Můžeme čerpat užitek z toho, když si připomeneme, že strach (zde strach ze sedisvakantismu nebo ze schizmatu) je přednostní zbraní ďábla. Ochromuje a oslepuje, jako když stojí myš před kočkou.   

9. Věroučné rozhovory v Římě nebyly úspěšné kvůli teologům tradice. Jestliže nám Řím udělí nějaký právní status, nesmíme být od nynějška již příliš tvrdí, naše kritika se musí poněkud „zaoblit (zbavit hran)“. Nadále se nebudou moci uvádět žádná jména (ten papež řekl onen omyl, ten biskup se dopustil onoho skandálu).

Odpověď: Tento často opakovaný úsudek ohledně výsledku věroučných rozhovorů je urážlivý vůči Msgr. de Galarretovi a těm teologům, kteří při této příležitosti odvedli práci velmi dobré kvality, podle hodnocení samotného Msgr. Fellayho z konce října 2011. Dále je tento úsudek nepodložený, a to i dle slov samotných účastníků.

Co se týká kritiky modernismu, závisí na každém jednotlivě, aby uplatnil odpovídající formu a odpovídající úctu. Je pravda, že ten či onen občas přesáhl míru, ale kvůli jednomu stromu nelze nevidět les. 

Především je pro hlásání víry podstatné nejen odsuzovat hereze, ale také označovat heretiky. V La Salettě se svatá Panna nespokojila s tím, že by řekla: „Musí se uchovat víra“, ale řekla: „Řím ztratí víru“. K tomu se dotažme církevních otců. Velká část děl svatého Augustina napadá osoby: „Contra Faustum“ atd. Mírný svatý Bonaventura nazývá jistého Geralda slovy „nestydatý, pomlouvač, třikrát šílený, travič“ atd. A svatá Kateřina Sienská má pro kardinály své doby po ruce zničující nadávky. Co máme říkat také o Msgr. Lefebvrovi, který v Écône káže: „Je v Římě Antikrist?“

To je prostě obvyklá taktika modernistického podvracení: Přinutit nás k mlčení, abychom neoznačovali viníky. Kázat proti krádeži ano, ale nekřičet „Chyťte zloděje!“ Mohou se plnit knihovny vědeckými tezemi proti omylům za předpokladu, že se mlčí o jejich hlasatelích. Po přijetí tohoto právního statusu nebudou již mít pastýři právo říci, kdo je vlk.

Takové znetvořené zvěstování již není katolické.

10. Musí se provozovat apoštolát. Tradice musí vyjít z ghetta.

Odpověď: Starší zde poznají slogany, které byly vytvořeny „přeběhlíky“ z roku 1988 a jejich nástupci (Msgr. Rifanem, Paterem Aulagnierem ve Francii atd.). Nejprve budiž poznamenáno, že neslouží ke cti těm, kteří je vyslovili, neboť z nich zaznívá to, že oni sami 30 let nekonali téměř žádný apoštolát a žili v ghettu. Přenechám jim odpovědnost za jejich výroky, ale sám sebe v tomto způsobu vidění tradice nepoznávám. Dále konstatuji, že ti, kdo dnes mají nejvíce kontakt se světem v jeho smutné skutečnosti, jsou ti, kteří se nejvíce staví proti této právní dohodě.

Dodejme, že slovo „apoštol“ znamená etymologicky „vyslanec“. Je to Bůh, kdo vysílá, je to on sám, kdo stanoví podmínky, v nichž se realizuje poslání Církve. Svatý Pavel napsal svoje velké listy z vězení. Svatý Atanáš zachránil Církev od arianismu z vyhnanství.

11. Nabízejí nám v Římě univerzitu, rádio; i to, abychom sami bydleli v Římě, neboť chybí biskupové

Odpověď: U příležitosti věroučných rozhovorů v Římě řekl důležitý člen jedné vatikánské kongregace Kněžskému bratrstvu sv. Pia X. toto: „Nepodepisujte žádnou dohodu s Římem, neboť Řím není schopen plnit svoje sliby.“ Hle, Říman, který je proti právní dohodě!

Kromě toho zanechávají podivnou pachuť v ústech. Jak nemá člověk pomyslet na ďábla, když našemu Pánu ukázal „všechna království světa s jejich slávou“ a řekl mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li a budeš-li se mi klaněti“ (Mt 4,9). Podle toho stačí zachovat věrnost místní autoritě (pouvoir en place), náš biskupský úřad nebo naše kněžství vložit do rukou ničitelů Církve a akceptovat to, že budeme mlčet o zločinech – a oni nám darují třeba modré z nebe!

II) Ctnost opatrnosti

Po těchto úvahách, diktovaných selským rozumem, přejděme k úvahám o ctnosti opatrnosti. Je to ona, která je ve skutečnosti ve hře, neboť se jedná o to poznat, zda je vhodné přijmout právní status, který Řím nabízí. Praktickému hodnocení předcházejí tři etapy.

1. Výchozí bod způsobu myšlení odpovídajícího opatrnosti (věta major – řekl by filosof) předkládá hlavní zásady, které přicházejí v úvahu. Zde se jedná o katolickou nauku ve vztahu k Církvi, k papeži, k učitelskému úřadu atd. Bod tohoto učení, který nás obzvlášť zajímá, je povaha jurisdikční (nařizovací) pravomoci (pouvoir de juridiction) a církevního učitelského úřadu (magistère). Je vhodné si připomenout, že církevní učitelský úřad učí s využitím autority. Papež, biskupové se nespokojí s tím, že by něco nabídli našim úvahám, jak by například učinil nějaký profesor nebo kazatel, ale předloží nám, čemu musíme věřit. Učitelský úřad je akt vůle církevní autority, který se obrací na naši vůli.

To znamená, že onou velkou otázkou, která se dnes před nás staví, je poznat, co je výslovná vůle papeže a biskupů. Jestliže se říká „Žádná právní dohoda bez dohody doktrinální“, nesmí se pod tím rozumět pouze nauka, kterou tu či onde papež hlásá, nýbrž ona nauka, kterou předkládá k tomu, aby nám byla uložena prostřednictvím autority. To je důvod, proč byla otázka učitelského úřadu při věroučných rozhovorech tou nejchoulostivější.

Když se tedy hovoří o právním statusu, hovoří se následně o konkrétní a účinné poslušnosti vůči vládnoucímu papeži (tomu dnešnímu stejně jako i tomu zítřejšímu). Přijmout tento status znamená slíbit před tváří Církve a světa, že chceme od nynějška hic et nunc (tady a teď) papeže poslouchat a že budoucnost tradice vkládáme do jeho rukou. S autoritami Církve nemáme hledat žádný dobrý sousedský vztah, ale skutečnou závislost, podřízenou spolupráci. Právě proto, že nejsme sedisvakantističtí, musíme přesně uvažovat o konkrétním úmyslu papeže a římské autority (Ecclesia Dei).

2. Druhá etapa uvažování na základě opatrnosti (raisonnement de la prudence) – věta minor – přemýšlí o konkrétních okolnostech. Abychom zůstali věrní zákonům logiky, musí druhé tvrzení zmínit jeden bod tvrzení prvního (věty major) s uplatněním na aktuální situaci (prostřední pojem).

Jedná se přitom o vůli a konkrétní intence papeže a komise Ecclesia Dei.

Také zde je nutno rozlišovat. Nejedná se o osobní nebo tajný úmysl toho či onoho preláta, nýbrž o jasně vyjádřenou vůli a o udaný směr, které jsou vyjádřeny tímto nebo oním rozhodnutím, tímto nebo oním textem. Otázka není subjektivní, ale objektivní. V morálce se rozlišuje mezi finis operis (cíl jednání jako takového) a finis operantis (cíl jednajícího).

Avšak nyní nepřichází, anebo jen málo, v úvahu ryze subjektivní otázka dobré vůle, dobroty, dobrých úmyslů. Potřebovali bychom více místa, abychom to objasnili ve světle zákonů logiky. Upozorněme jen na dvě chyby toto „subjektivního“ cíle. První z nich je ta, že je náhodná a velmi proměnlivá. Například v září nám řekli , že Msgr. Pozzo z komise Ecclesia Dei je nám velmi nakloněn. V prosinci nám řekli: ne, on toho vyžaduje příliš a člověk by ho zařadil do řad modernistů. Potom se v březnu tvrdí se stejnou jistotou, že nám navzdory všemu přeje dobro a chápe nás.

Druhá chyba této subjektivní vůle spočívá v tom, že je tajná. Všichni ti, kteří hovořili s kompetentními autoritami v Menzingenu, byli ohromeni skutečností, že se neustále opírají o hovory na chodbách, o „říká se“, o polodůvěrné pravdy. Jedním z poznávacích znaků Církve Kristovy je přitom její viditelnost. Nadpřirozená opatrnost se tedy musí opírat o viditelné a nezpochybnitelné skutečnosti.

Je to tedy zajisté finis operis (cíl jednání jako takového), úmysl, který je zřetelně vepsán do řečí a římských rozhodnutí, který nás zde zajímá.

Uveďme několik příkladů:

-        papež Benedikt XVI. vyjádřil v rozhovoru s Msgr. Fellayem a Paterem Schmidbergerem v srpnu 2005 svou vůli takto:

ñ   Musíte otevřít dveře seminářů moderním teologům.

ñ  Musíte přijmout Druhý vatikánský koncil, to znamená texty koncilu a úmysly otců koncilu.

ñ  Atd.

-        Ve své promluvě ke kardinálům v prosinci 2005 vysvětlil papež své myšlení a svůj program vlády: odsuzuje slavnou hermeneutiku zlomu (kterou máme společnou s modernisty), aby nařídil hermeneutiku reformy, nazvanou hermeneutika kontinuity.

-        Slavné motu proprio z roku 2007 má v sobě něco dobrého. Prohlašuje, že tradiční mše nebyla nikdy zakázaná. I když podmínky pro celebrování mše svaté na veřejnosti jsou ještě omezené, dává toto rozhodnutí kněžím k tomu více svobody a smělosti. Ale hluboko zasutá intence papeže je jasně vyjádřena: Jednak je nová mše označena za „řádnou formu“ liturgie, to znamená, že je všeobecnou normou (modernistické) Církve, zatímco tradiční mše je nazvána „mimořádnou“, to znamená, že je zákonem předpokládanou výjimkou. Dále se explicitně říká, že se oba rity od nynějška budou muset vzájemně obohacovat. Mše Pavla VI. by se měla stát konzervativnější a tradiční mše modernější. Onen finis operis tohoto motu proprio je přiblížení ritů, změna obou liturgií. Je vhodné rozumět skutečnému duchu tohoto motu proprio, neboť římské autority chtějí dnes zcela zřejmě učinit s Kněžským bratrstvem sv. Pia X. na právním poli totéž, co učinili na poli liturgickém v roce 2007.

-        Při každé teologické diskusi v Římě předložil Msgr. Pozzo teologům text, v němž šlo o to uznat autoritu Druhého vatikánského koncilu a aktuálního učitelského úřadu. Bylo jim navrženo asi dvacet formulářů. Skutečným úmyslem Římanů nebyla tedy žádná disputace o věrouce, ale úmysl byl ten, aby se dospělo k nějakému kompromisnímu textu, který by mohli všichni podepsat. Cílem nebyla pravda, nýbrž praxe. 

-        Věroučná preambule, která byla 14. září 2011 předložena Msgr. Fellaymu k podpisu, obsahovala přijetí hermeneutiky kontinuity, textů Druhého vatikánského koncilu, všech kánonů nového církevního práva a legitimity nové mše. Personální prelatura, kterou Řím navrhl, představovala, v souladu s kodexem, závislost na diecézních biskupech. Finis operis se zde ukazuje zcela jasně.

-        Dne 22. nebo 23. září je papež v Německu dotazován Židy, kteří s pobouřením vidí, že Řím (se smiřuje) se zastánci tradice, kteří odmítají Druhý vatikánský koncil, a zvláště konstituci Nostra aetate (jež označuje Židy za naše starší bratry ve víře). Papež odpovídá: „Každý katolík musí s podstatou Nostra aetate souhlasit.“

-        V březnu 2012 dává Msgr. Pozzo představeným Institutu Dobrého pastýře na srozuměnou, že se musí vzdát „pozitivní kritiky koncilu“, aby přijali hermeneutiku kontinuity, že musí v pastoraci používat nový katechismus a mají se vzdát výlučnosti mše sv. Pia V.

3. Tato vyjádření a rozhodnutí papeže a římských autorit jsou dosti početná  na to, aby připustila regulérní závěr: Řím chce přizpůsobit zastánce tradice koncilu po způsobu papeže Benedikta XVI.

Syllogismus (logický postup) lze proto shrnout následovně: Uznat nějaký právní status znamená slíbit poslušnost vůli Říma. Vůle Říma je, aby nás přiměl k přijetí Druhého vatikánského koncilu.

Vnucuje se závěr: Tato výslovná vůle papeže není vůlí Ježíše Krista. Proto nelze přijmout návrh personální prelatury pro Kněžské bratrstvo sv. Pia X.

Toto se potvrzuje rozborem aktuálního stavu Kněžského bratrstva sv. Pia X., jeho přátel a jeho věřících. Nezávisle na tom, co se předtím stalo, je takový právní status z důvodu slabosti tradice nemožný. Abychom si mohli dovolit takové „proniknutí“ do modernistického Říma, museli bychom být velmi silní. Existuje však bezpočet příkladů, které ukazují velké slabosti u katolíků, kteří dosud obhajovali boj Msgr. Lefebvra. U mnohých je skutečné přání duchovního života a vzdělávání ve věrouce. Všeobecně dokonce panuje dobrá znalost modernismu. Ale velmi často chybí pochopení neomodernismu a podvratných technik. Lidé vidí modernismus jako herezi, ale ne dostatečně jako zvrácený systém. Proto je velmi přínosná četba Père Calmela. „Modernismus je nakažlivý,“ říkal, „před ním musí člověk utéci.“ Abych předal dál srovnání učiněné dnes jedním přítelem: Soužití tradice s modernistickým Římem by se podobalo vniknutí komára do sudu s térem nebo mouchy do pavučiny. 

 III) Semimodernismus

Dlouhé studie teologů Kněžského bratrstva sv. Pia X. mohou být shrnuty následovně: Papež má fenomenalistické a evoluční pojetí Církve. Vidí obřady mše nebo právní strukturu Církve jako nepodstatné a proměnlivé akcidencie (accidents contigents) neviditelné a tajemné skutečnosti, která dále trvá ve všech těchto vnějších formách. Jako takové by se musely tyto „fenomény“ neustále měnit a sledovat směr dějin. Motorem takového vývoje je dialog, „communio“ („komunio, společenství, sdílení“). Prostřednictvím výměny názorů a konfrontace všech částí Církve se Církev pohybuje vpřed jako kolo na silnici dějin.

To vysvětluje u papeže a jeho žáků střídání návrhů a rozhodnutí, které mají tradiční charakter, a jiných, které jsou opravdu heretické. Tyto odporující si prvky, v něm samém a v Církvi, se musí setkávat, vzájemně se konfrontovat, aby takříkajíc umožnily pokrok společné myšlenky.

Toto musí mít člověk ve světle textů nastudované, aby pochopil současný učitelský úřad a jeho proslulou „hermeneutiku kontinuity“. Druhý vatikánský koncil a reformy, které po něm následovaly, se nacházejí v kontinuitě toho, co předcházelo, v té míře, ve které jsou výsledkem této životně důležité konfrontace různých tendencí Církve a světa. Jsou dobré a pravdivé, jestliže vycházejí z tohoto dialogu a z „komunia“. (2) Aktuální učitelský úřad odsuzuje dva druhy „hermeneutiky zlomu“ do té míry, do které rozhodně odmítají tuto organickou a životně důležitou evoluci.

Jistě, člověk jde špatnou cestou, když u něho uvažuje pouze o chybách, ale také, když se nechá zaslepit těmi několika málo pravdami, které může vyznat a které by se mohly vyjmout z jejich kontextu. Je to tato evoluce skrze komunio (évolution par la communion), která vytváří duši a nesprávnost jeho učitelského úřadu.

Křesťanský cit si toho je plně vědom, i když nestudoval nuance Heideggera nebo Hegela. Ve skutečnosti se od učitelského úřadu vyžaduje kontinuita. Protože Bůh je neměnný, je Boží pravda neměnná. Autentický učitelský úřad se na této neměnnosti podílí. Učitelskému úřadu Benedikta XVI. se tedy vyčítá nejen to, že učí omyly, což je častý případ (ve vztahu k Židům, falešným náboženstvím, světovládě, samotnému pojmu víry atd.), ale také toto plánovité střídání, toto přecházení mezi omylem a pravdou. Srozumitelným to učiní jeden obraz: Učitelský úřad je jako plná středová čára na silnici, a ne jako přerušovaná středová čára. Kdo mezi těmito dvěma nedokáže rozlišovat, není schopen řízení!

Třeba poznamenat, že toto shrnutí je nedokonalé. Je možno se odvolat na hlubší studie, jež byly zveřejněny teology, kteří obhajují tradici. Nicméně stačí objasnit tento citlivý problém užití aktů nového učitelského úřadu a zčásti pochopit, proč římským autoritám tolik záleží na začlenění Kněžského bratrstva sv. Pia X. do jejich systému.  

IV) Rozhodnutí

Zdá se mi, že obtížné otázky, s nimiž jsme bez své viny konfrontováni, nás zavazují nejen ke klidnému uvažování, ale také k osobním rozhodnutím.

            1. Vypněte vaše počítače.

Zdá se mi, že nadměrné používání numerických prostředků (internetu, mobilního telefonu, digitální kamer atd.) je jedním z důvodů současného zmatení myšlenek v katolickém prostředí. Je také zdrojem způsobu myšlení, kterému se líbí schovávat se za detaily a které již nedokáže proniknout k základním myšlenkám. Povinnost křesťanské chudoby, ztišení a samoty se ukládá těm, kdo se chtějí vyhnout tomu, aby byli strženi proudem moderních myšlenek.

            2. Studujte liberalismus a způsoby jednání revoluce 

První předsevzetí vytvoří čas k tomu dostat se ke studiu protirevolučních autorů. Msgr. Lefebvre nám doporučoval četbu těchto knih: Pater Augustin Roussel, „Liberalismus a katolicismus“; Dom Sarda y Salvany, „Liberalismus je hřích“;  Pater Emmanuel Barbier, „Dějiny liberálního katolicismu“. S užitkem se člověk zahloubá do spisů Msgr. Lefebvra: „Ils L'ont découronné“ („Srazili Mu královskou korunu“), „C'est moi l'accusé qui devrait vous juger“ („Jsem obžalovaný, který by vás měl soudit“). Články v Itineraires a knihy od Père Calmela si zachovaly působivou aktuálnost.

            3. Rozjímejte Písmo svaté a dějiny

Rozjímavá četba Písma svatého je skvělá potrava ducha víry. Zákony křesťanského boje proti ďáblu a proti herezím všech dob nacházejí výraz u klasiků: zpráva o prvotním hříchu (Genesis), Kniha Judith, dvě Knihy Makabejské, pokušení Páně na poušti (Mt 4). Ježíš zde zahání ďábla tím, že se staví pod ochranu Písma svatého (my budeme modernismu odporovat tím, že se budeme opírat o učitelský úřad všech dob) a že ďábla nazývá jeho jménem: „Vade retro, Satanas!“

Poznámky:

(1)   8. října 2006 řekl Msgr. Fellay v průběhu konference u příležitosti kněžských exercicií v Écône: „Dokud Druhý vatikánský koncil a nová mše zůstanou normou, je dohoda s Římem sebevraždou.“

(2)   Viz naše konference „Jakou reformu pro Církev všech dob“, Institut Saint Pie X, prosinec 2011.

(Externí překlad ze zahraničního zdroje, revize D. Grof)