Arcibiskup Di Noia připouští: Cílem je obrátit FSSPX ke koncilnímu myšlení (2012)
„Jde o nový koncept, o němž víme, že jej tradicionalisté nebudou schopni ihned přijmout. Přesvědčit je si vyžádá čas a v tomto ohledu musíme být trpěliví.“
- arcibiskup Jospeh Di Noia, nově jmenovaný viceprefekt vatikánské Komise Ecclesia Dei
John Vennari
V roce 1946 otec Garrigou-Lagrange ve svém přelomovém článku varoval před modernistickou novou teologií: „Ti, kteří se pokusili navštěvovat vyučovací hodiny mistrů modernistického myšlení, aby je obrátili, se jimi nechali obrátit.“
Je jasné, že stejný úskok je užit i na Bratrstvo sv. Pia X.
Vatican Insider zveřejnil 2. července 2012 rozhovor s Josephem Augustinem Di Noiou, nově jmenovaným viceprefektem vatikánské Komise Ecclesia Dei.
Ačkoliv si rozhovor zasluhuje mnohem hlubší rozbor, obrátíme nyní pozornost prozatím jen na pozoruhodné komentáře arcibiskupa Di Noii o Bratrstvu sv. Pia X. a současném judaismu. Říká: „Po třech letech dialogu [věroučných rozhovorech] si stále potřebujeme ujasnit, jaký je postoj FSSPX k židovskému společenství a judaismu.“
Po třech letech Vatikán stále nechápe, jaký je postoj FSSPX v těchto bodech? Ten by ale neměl být velkou záhadou.
Postoj FSSPX není ničím jiným než tradičním učením katolické Církve po staletí, že všichni nekatolíci, včetně Židů, se kvůli spáse musejí obrátit ke katolické Církvi. Mimo Církev není spásy.
Postojem FSSPX je to, co Církev vždy učila: Starý zákon je překonán a nahrazen Novým zákonem. Ti, kteří jsou stále členy nekatolických společenství, jako jsou judaismus nebo protestantismus, mohou být spaseni pouze tím, že opustí své mylné postoje a vstoupí do jediné pravé Církve, kterou založil Kristus.
Pro katolíka by to neměla být obtížná představa.
Postoj Bratrstva sv. Pia X. se dá také shrnout v milující modlitbě Pia XI. za obrácení Židů, obsažené v zasvěcení lidstva Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, u níž si Pius XI. přál, aby byla recitována v každém katolickém kostele na Svátek Krista Krále: „Shlédni milosrdnýma očima na syny národa, který byl tak dlouho národem tvým vyvoleným, a krev, kterou kdysi na sebe svolávali, ať nyní na ně také splyne jako očistný pramen spásy a života.“
Arcibiskup Di Noia nám pak činí velkou službu. Otevřeně připouští něco, co jsme dlouho tušili: účelem vatikánských rozhovorů s FSSPX a jejich usilováním o tzv. „regularizaci“ je obrátit FSSPX ke koncilnímu myšlení.
Zde je klíčová část rozhovoru. Arcibiskup Di Noia říká:
„Hluboký závazek Církve ke smíření s židovským lidem je dnes zosobněn Benediktem XVI. Ekumenický koncil přivodil zásadní změnu. Poté především Jan Pavel II. vyjasnil Pavlovo poselství, že judaismus a Židé mají jedinečné místo v dějinách spásy. Nikdo nemůže popřít, že pontifikát Karola Wojtyly znamenal velký posun v teologickém chápání judaismu v rámci katolické Církve.“
Především není přesné odvolávat se při tomto novém počinu na sv. Pavla, protože je to sv. Pavel, kdo výslovně prohlašuje, že Nový zákon Našeho Pána „prohlašuje první [úmluvu] za zastaralou“, to jest, že Nový zákon učinil zastaralým starý židovský zákon. (Žid. 8:13) Žádný papež nemá moc odmítnout tuto pravdu Písma sv., protože Slovo Boží je neomylné a Církev vždy vykládala tento verš v souladu s tím. Nový přístup zmíněný arcibiskupem Di Noiou je případem překroucení slov sv. Pavla tak, aby vyhovovala ekumenickému směřování. To je stará taktika ekumenistů. Do detailů se teď ale nebudeme pouštět.
Nejdůležitějšími pojmy však jsou „zásadní změna“ a „velký posun“. Di Noia připouští, že přístup Druhého vatikánského koncilu a následné směřování papežů Jana Pavla II. a Benedikta XVI. jsou změnou, posunem. Nedostává se nám tedy od nich katolické víry „v tomtéž smyslu a v tomtéž významu“, jak přikazuje První vatikánský koncil a Protimodernistická přísaha, ale velkého posunu, změny.
Opět vidíme důkaz toho, že Druhý vatikánský koncil je roztržkou s minulostí, kterou ve skutečnosti nelze přijímat ani skrze „hermeneutiku kontinuity“. Tady žádná kontinuita neexistuje.
Arcibiskup Di Noia pak přichází s výbušným materiálem:
„Druhý vatikánský koncil odsoudil antisemitismus a představil pozitivní obraz judaismu. Jan Pavel II. nás při poznávání významu židovského lidu pro křesťany samotné zavedl ještě dále. Jde o nový koncept, o němž víme, že jej tradicionalisté nebudou schopni ihned přijmout. Přesvědčit je si vyžádá čas a v tomto ohledu musíme být trpěliví.“
Tady to máte. Očekává se vlastně, že tradiční katolíci opustí věčné pravdy katolické víry týkající se naprosté nutnosti toho, aby nekatolíci – včetně Židů – opustili svou náboženskou příslušnost a konvertovali ke Kristově jediné pravé Církvi. Opět zde nevidíme, žádnou „hermeneutiku kontinuity“, ale „nový koncept“. Jde o neomodernismus v akci, něco, co není žádný katolík nucen přijmout. Vlastně je naší první povinností vzdorovat tomu.
A ano, oni nás začnou „přesvědčovat“ o těchto modernistických zásadách a spokojí se i s tím, že takové přesvědčování si bude vyžadovat dlouhou dobu.
Mohl by být Di Noia ještě otevřenější?
Dnešní Vatikán by byl rád, abychom v podstatě odhodili neomylný výnos Florentského koncilu, který neomylně učí:
„Svatá Církev římská pevně věří, vyznává a hlásá, že nikdo z těch, kdož jsou mimo Církev, nejen pohané, ale také židé, bludaři a rozkolníci, nebudou mít účast ve věčném životě; nýbrž půjdou do věčného ohně, ‚který je připraven ďáblu a jeho andělům‘ (Mt 25, 41), pokud se k ní za života nepřičlení: natolik význačná je jednota těla Církve, že pouze těm, kteří v ní setrvávají, slouží svátosti Církve ku spasení a půsty, almužny, další zbožné skutky a námahy křesťanského boje odměnu věčnou přinášejí. ‚Nikdo, byť by rozdal almužny jakékoli, třebaže by i pro Kristovo jméno prolil svou krev, nemůže být spasen, není-li v lůně katolické Církve a nesetrvává v jednotě.“
Vedoucí církevní představitelé dneška by ve jménu novot Druhého vatikánského koncilu byli rádi, abychom již necitovali ani samotného Našeho Pána, který Židům řekl: „Jestliže totiž neuvěříte, že já jsem [Mesiáš], zemřete ve svých hříších.“ (Jan 8:24), nebo abychom necitovali Jeho slova k Židům: „Zkoumáte Písma, neboť se domníváte, že v nich máte život věčný. – A ona vydávají svědectví o mně. – A vy (přece) nechcete přijíti ke mně, abyste měli život.” (Jan 5:39-40).
Dnešní pokoncilní Vatikán je bezpochyby v rozpacích kvůli sv. Janovi, který věren učení Našeho Pána stejně tak říká: „Kdo je lhářem, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Mesiáš? To je antikrist, kdo popírá Otce i Syna.“ (1 Jan 2:22)
Jaký je totiž největší příspěvek papeže Jana Pavla II. k židovsko-křesťanským vztahům, ne-li propagace nové víry, že Židé mají svou vlastní jedinečnou Smlouvu s Bohem a nemusí se kvůli spáse obrátit ke katolické Církvi.
Sergio Jicchak Minerbi, bývalý velvyslanec Izraele v Pobřeží slonoviny, chválil nový přístup Jana Pavla II. k judaismu: „Církev po staletí prohlašovala, že je ´pravým Izraelem´ a že tudíž nahrazuje židovské náboženství. Je proto důležité, že na setkání s židovskou komunitou v Mohuči dne 17. listopadu 1980 papež veřejně vyhlásil svou úctu k ´Božímu lidu Staré smlouvy, která nebyla Bohem nikdy zrušena´.“
Podobně Abraham Foxman z židovské Ligy proti hanobení (ADL), který není žádným přítelem katolické Církve, oslavoval papeže Jana Pavla II. jako muže, který „odmítnul destruktivní princip nahrazení“ [Starého zákona Novým zákonem], to znamená, že zavrhnul katolickou pravdu, že Nová smlouva Ježíše Krista nahradila a překonala Starou židovskou smlouvu.
A čím jiným je nový přístup papeže Benedikta XVI. k židovskému lidu, nežli tvrzením, že Židé a katolíci vyznávají stejného Boha a že Židé a katolíci mají „společné poslání“ svědčit o Bohu v tomto světě, aniž by však Benedikt XVI. zmínil potřebu Židů obrátit se.
Papež Benedikt XVI. v roce 2010 v římské synagoze řekl: „Křesťané a Židé sdílí ve velkém rozsahu společné duchovní dědictví, modlí se ke stejnému Bohu, mají stejné kořeny, a přesto si často zůstávají navzájem neznámí. Je naší povinností v odpovědi na Boží volání snažit se být otevření prostoru pro dialog, pro vzájemný respekt, pro růst v přátelství, pro společné svědectví s ohledem na výzvy naší doby, které nás vybízejí ke spolupráci pro dobro lidstva v tomto světě stvořeném Všemohoucím a Milosrdným Bohem.“
Přesto víme, že Židé a křesťané nevyznávají stejného Boha. Židé bohužel odmítají Ježíše Krista jako Pána a Mesiáše. Svatý Jan, apoštol lásky, píše: „Kdo nectí Syna, nectí Otce, který ho poslal“. (Jan 5:23)
Nový přístup, že budeme „společnými svědky“ Boha spolu s Židy nakonec nepřímo vyžaduje, abychom již nemluvili o potřebě jejich obrácení ke Kristově jediné pravé Církvi kvůli spáse. Vlastně Židům říká, že mají mravní svobodu žít svůj život, jako by Ježíš Kristus byl podvodníkem a hochštaplerem.
Přesto je to právě tento nový přístup, u nějž arcibiskup Di Noia otevřeně připouští, že se očekává, že jej tradiční katolíci přijmou. Jasně řečeno, na tradičních katolících se „zapracuje“, aby byli přesvědčeni o tomto novém směřování.
Děkujeme arcibiskupovi Di Noiovi, že otevřeně řekl to, co si mnozí z nás dlouho domýšleli: Cílem Vatikánu v dialogu Řím-FSSPX je obrácení tradičních katolíků ke koncilnímu myšlení.
Znovu zopakujeme klíčovou frázi arcibiskupa Di Noie: „Jde o nový koncept, o němž víme, že jej tradicionalisté nebudou schopni ihned přijmout. Přesvědčit je si vyžádá čas a v tomto ohledu musíme být trpěliví.“
Být předem varován znamená předem se vyzbrojit.
Zdroj: Catholic Family News
Překlad: D. Grof