Úcta k jiným náboženstvím (1997)
Edward D. Waller, Ph.D.
Od Druhého vatikánského koncilu se klade velký důraz na ekumenismus a jednotu mezi všemi náboženstvími. Na všech úrovních Římskokatolické církve nyní slyšíme, že musíme RESPEKTOVAT všechna náboženství. Říká se nám, že musíme upustit od vnucování své víry jiným. Říká se nám, že všechna náboženství jsou držitelé kousku pravdy, což může vést ke spáse duší. Neříká se nám ale, že tato představa je NAPROSTÝ NESMYSL a že je v rozporu s naší tradiční vírou.
Papež Pius XII. v encyklice Humani Generis varuje věřící před mylným „irenismem“ (ekumenismem). Prohlašuje: „Krom tohoto se zde však objevuje i jiné a mnohem vážnější nebezpečí, které dokonce vytváří zdání ctnosti. Je totiž mnoho těch, kteří zarmouceni spory a zmateností lidského pokolení, vedeni nerozumnou péčí o duše a jistým nadšením, planou velikou touhou strhnout ohrady, které vymezují svědomité a čestné lidi. Stali se tak stoupenci jakéhosi "irenismu" přehlížejíce otázky, jež je dělí nejen vzhledem k řítícímu se ateismu, který by tak společnými silami odvraceli, ale chtěli by takto usmiřovat i protikladné naukové názory.
„Avšak nejeden z těchto nerozumných horlivců pro "irenismus" povazuje za překážky k obnovení bratrské jednoty i samotné zákony, ustanovení a principy zavedené samotným Kristem a od něho pocházející, anebo to, co slouží za hradby a opory neporušenosti víry. Je pravda, že kdyby byly strženy, všichni by se sice spojili, ale toliko ke všeobecné zkáze.
„Pokud jde o teologii, někteří radí, aby se význam dogmat co nejvíce zeslabil a aby se samo dogma osvobodilo od vyjadřovacích forem, jež byly Církví již dávno přijaty, a od filosofických pojmů rozvinutých katolickými teology ... Tito lidé doufají, že bude-li dogma, jak říkají, osvobozeno od prvků, které jsou Božímu zjevení cizí, podaří se je sladit s dogmatickými názory těch, kteří se od jednoty Církve oddělili, aby tak touto cestou pozvolna dosáhli přizpůsobení katolických dogmat zásadám jejich odpůrců.
„Dále by se pak prý pro katolickou nauku, upravenou podle oněch zásad, připravila otevřená cesta, odpovídající dnešním potřebám, k vyjádření dogmat filosofickými pojmy jak imanentismu, tak idealismu, existencialismu či jakýchkoliv jiných systémů. Ti opovážlivější proto také tvrdí, že by se to mohlo a mělo udělat, protože pravdy tajemství víry nikdy nemůžeme vystihnout zcela přiměřenými pojmy, ale pouze "přibližnými" jak říkají, a ty jsou prý stále proměnlivé, a třebaže pravdu trochu vystihují, zároveň ji i nutně deformují.“
Papež Pius XII. musel dobře chápat a být si vědom toho, že modernisté pronikají do Církve. Jeho varování před mylným ekumenismem však byla odsunuta stranou. Biskupové a kněží nedbali jeho varování. Od Druhého vatikánského koncilu se nauky modernistů pokoušejí potlačit tradiční víru a nauky z našeho pokladu víry.
Začnu nejprve zkoumáním definicí slova „respektovat“. Websterův slovník podává dvě definice tohoto slova. První definice slova „respektovat“ je „pohlížet na něco s velkou úctou; vážit si toho“. Druhá definice je „zdržet se vměšování“.
POHLÍŽET NA NĚCO S VELKOU ÚCTOU, VÁŽIT SI
Je možné pohlížet s velkou úctou nebo si vážit jiných náboženství, která jsou popřením Pravdy, jež se nachází v Římskokatolické církvi? Měli bychom respektovat náboženství, která dovolují mnohoženství, popírají Božství Ježíše Krista, popírají prvotní hřích a Neposkvrněné početí? Měli bychom respektovat víru druhých, která dovoluje rozvod, potrat a připouští homosexualitu jako životní styl?
Jak může PRAVÝ katolík mít tyto věci ve velké úctě, nebo si jich vážit a nazývat se stoupencem Krista? Jako katolík bych měl respektovat mé spolubratry a spolusestry. Mohu mít ve velké úctě a vážit si lidských bytostí, protože každý z nás byl stvořen k obrazu a podobnosti Boží. Ježíš nám dal přikázání milovat Boha celým srdcem, myslí a duší a milovat své bližní jako sebe sama. Neřekl nám, že máme milovat hřích nebo přesvědčení, která odporují Jeho učení. Nebudu proto mít ve velké úctě jakékoliv náboženství nebo přesvědčení, které odporuje učení Ježíše Krista, nebo si jich vážit.
Papež Pius XII. ve stejné encyklice říká: „...Bůh dal své Církvi zároveň s oněmi posvátnými prameny i živé Magisterium, aby objasňovalo a vysvětlilo to, co je v pokladu víry nejednou temné, anebo obsažené implicitně. Autentickou interpretaci onoho pokladu víry však božský Spasitel nesvěřil jednotlivým věřícím, ba ani samotným teologům, ale toliko církevnímu Magisteriu.“ A dále říká, že Kristus jmenoval Církev za „strážkyni a interpretku veškerého pokladu zjevené božské pravdy“.
Bůh neposlal Svého jediného Syna na svět, aby ustanovil množství náboženství, která si zaslouží spásu. Kdyby to tak bylo, nebylo by potřeba, aby Kristus zemřel na kříži, protože by všechna náboženství těšila Boha stejně. Kristus přišel založit Svou Církev, jež obsahuje CELÝ poklad zjevené pravdy, která je JEDINÝM prostředkem spásy. Současná pokoncilní Církev umlčela nauku „mimo Církev není spásy“ kvůli prosazování mylného ekumenismu, který se snaží zavést úctu ke všem náboženstvím.
Nemůžu pochopit, jak mohli katolíci najít zalíbení v takovém nesmyslu. Cožpak si neuvědomují, že tato nauka nemůže být nikdy zrušena? Nauka je Bohem zjevená pravda, která se NIKDY nemůže změnit. Bůh je čistou Pravdou a nemůže nás nikdy podvést. Pouze člověk a had jsou schopní zrádných úskoků.
Papež Pius XII. tuto nauku znovu velmi srozumitelně a přesně opakuje: „Někteří se též domnívají, že je nezavazuje nauka, kterou jsme před několika málo lety vyložili v Naší encyklice a jež je rovněž založená na pramenech Zjevení, která totiž říká, že mystické Tělo Kristovo a římskokatolická Církev jsou spolu totožné. Jiní pak zas redukují nezbytnou příslušnost k pravé Církvi jako podmínku věčné spásy na prázdnou formuli. Další zase považuji rozumovou hodnotu věrohodnosti křesťanské víry za nepatřičnou. A tak jsme vzhledem k těmto a k mnoha dalším podobným omylům, o nichž bylo zjištěno, že se už pozvolna rozšířily mezi mnoha Našimi syny zbloudilými nerozumnou péčí o duše anebo falešnou vědou, s lítostí v duši vybízeni opakovat tak známé pravdy a se starostlivostí ukazovat na omyly a jejich nebezpečí.“
Člověk si musí uvědomit, že Římskokatolická církev nemůže učit, že pravda a omyl oba stejně dobře vedou ke spáse duší. Mnozí lidé se domnívají, že Církev vyhlašuje, kdo bude spasen. To je ze strany ostatních špatné chápání. Církev může pouze konstatovat, co je ke spáse nezbytné. Nauka „mimo Církev není spásy“ není naukou netolerance k jednotlivci, ale netolerance k omylu. Každá osoba je povinována stát se členem katolické Církve.
Současný důraz, který se klade na respektování jiných náboženství, přispěl k lhostejnosti, která se mezi katolickými věřícími šíří jako divoký požár. Lhostejnost v sobě zahrnuje přesvědčení, že jedna víra je stejně dobrá jako jiná a že všechny víry si vyslouží spásu.
„Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!“ (Gal. 1:8-9) „Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho.“ (2 J 1:10). Kristus dal svým apoštolům jednu Víru, jednu Pravdu, kterou mají předávat všem lidem skrze jednu pravou a jedinou Církev založenou Kristem – Římskokatolickou církev. Jakékoliv jiné vyznání víry je falešným náboženstvím.
Proto je mylný ekumenismus, který katolíky někdy podněcuje účastnit se na jiném náboženství, jak se zmiňuje v Janovi 1:10.
Malachi B. Martin v nedávném článku s názvem „Jidášův komplex“ tento komplex definuje jako „ústupek z vlastních základních zásad, aby ladily se stylem myšlení a chování, které svět považuje za nutné pro své životní zájmy.“ Jidáš měl odlišný program než Kristus. Jidáš chtěl mít věci podle sebe, protože si myslel, že ví lépe než Kristus. Zrada Krista se neděje jen skrze třicet stříbrných. Zrada Krista se děje, když máme ve velké úctě falešná náboženství a falešná přesvědčení. Také my se pak stáváme zrádci Krista. Prosazovat falešná přesvědčení, jak to činí jiná náboženství, znamená vysmívat se Kristově zjevené Pravdě a jít v Jidášových stopách.
Jediným správným závěrem pro všechny římské katolíky je respektovat pouze jedno náboženství, pravé náboženství založené samotným Kristem: Římskokatolickou církev. Vzdávat úctu nebo respekt jiným falešným náboženstvím znamená zrazovat našeho Spasitele, jako Jej zradil Jidáš kvůli třiceti stříbrným.
ZDRŽET SE VMĚŠOVÁNÍ
Jestliže respektovat jiná náboženství znamená, zdržet se vměšování do víry druhých, jak potom uvedeme do souladu Kristova slova k apoštolům před Svým Nanebevstoupením? „Ježíš přistoupil a řekl jim: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28:18-20)
Kristus dal Svým apoštolům velice jasné příkazy. Bylo jim přikázáno učit VŠECHNY (ne jen některé) národy naprosto VŠECKO (ne jen něco), co jim přikázal, aby je učili. To znamená, že Kristus jim dal zjevenou pravdu a všechno Své učení. Apoštolům nebylo řečeno, že mají respektovat ty národy a ta přesvědčení, které se liší od Kristovy nauky. Kristus kázal Pravdu i nejvyšším rabínům, kteří nejenže odmítli Jeho učení, ale i Krista jako Syna Božího. Kristus byl ukřižován na kříži, protože neučinil ústupky ve Svém učení.
Pokoncilní Církev se dále soustředí na podobnosti mezi náboženstvími. Církev tak nepřímo vyjadřuje skrytý postoj k odlišnostem mezi jinými náboženstvími. Tento druhý význam slova „respekt“ si proto také získal mezi katolickými věřícími širokou podporu. Shledávám jako nanejvýš nemilosrdné ignorovat tyto odlišnosti, které některé naše bratry a sestry oddělují od plného společenství s katolickou Církví. Pokud je sdílena tato moderní představa, která se v katolické Církvi objevuje, dochází ke ztrátě duší.
Mnozí z raných apoštolů, učedníků a světců se stali mučedníky, protože nerespektovali falešná náboženství a přesvědčení druhých. Hlásali ta učení a ty nauky, jak jim je přikázal Kristus, protože upřímně a oddaně milovali Krista.
Připomeňme si, jak hřešíme proti víře: „Člověk hřeší proti víře zaprvé, nesnaží-li se poznat, co Bůh učil; zadruhé, když odmítá věřit všemu, co Bůh učil; zatřetí, když zanedbává hlásit se ke své víře v to, co Bůh učil.“ (Baltimorský katechismus č. 4, str. 265). Mylné uctívání Boha je hříchem proti prvnímu přikázání. „Proto také všichni ti, kdo opouštějí pravou Církev, aby praktikovali své vlastní mylné uctívání Boha, mají falešnou víru, protože neuctívají Boha, jak to On chce, ale jak chtějí oni.“ (Baltimorský katechismus, č. 4, str. 261)
Kdyby více katolíků skládalo Protimodernistickou přísahu z Motu Propria papeže sv. Pia X. Sacrorum Antistitum (1910), náš současný stav ohledně respektu k jiným náboženstvím by byl jiný. Naše Paní fatimská předem varovala naší Svatou Církev. Třetí tajemství blahoslavené Panny Marie bylo před věřícími po více než třicet let skrýváno. Můžeme se pouze pilně modlit, aby Svatý otec v jednotě se všemi biskupy světa zasvětil Rusko Neposkvrněnému srdci Panny Marie. Až se toto zasvěcení uskuteční, svět již nebude pochybovat, že katolická Církev je jedinou pravou Církví založenou před dvěma tisíci lety Ježíšem Kristem.
Zdroj: Catholic Family News
Překlad: D. Grof